Neštovice nikdy více – 5. díl


napsala  Majka

 

Tajnosti aralské – Kazachstán 1971

Aralské jezero, Ostrov Vozrožděnije a město Aralsk

Aralské jezero (dříve zvané pro svou velikost Aralské moře) je dnes (částečně) mrtvé. Zabilo je rozhodnutí využít vodu z řek Amurdarja a Syrdarja na zavlažování bavlníkových polí vytvořených v poušti. Způsobilo to ekologickou katastrofu srovnatelnou s výbuchem Černobylu.

Jakmile se postavily kanály, které odváděly vodu z řek, snížil se přítok vody do Aralského moře – postupně až na desetinu původního stavu. Ke všemu do něj vtékaly pesticidy, a hromadily se v něm, protože jezero nemělo žádný odtok.

Hladina jezera začala klesat a stoupala slanost vody. Už začátkem 70. let bylo zřejmé, že dochází k ekologickým škodám. V roce 1987 se jezero rozpadlo na dvě části Severní (Malé) a Jižní (Velké) Aralské jezero. Jižní část se ještě rozpadla na dvě části, východní a západní. V roce 2009 jihovýchodní část zcela vyschla.

Nyní má jezero asi ½ – ¼ původní rozlohy. Na místě jeho dna je slaná poušť a okolí je sužováno častými písečnými a solnými bouřemi. To pochopitelně odtamtud vyhání lidi a zůstávají jenom ti, kteří nemají kam jít.

Na jezeře bylo 300 ostrovů. K největším z nich patřil Ostrov cara Nikolaje I. V 60. letech 20. století měl celkovou plochu 216 km2. Spolu s nedalekými ostrovy Konstantin a Ostrov dědiců byl součástí Carského souostroví. Během vysychání jezera se jeho plocha zvětšovala, až se v roce 2001 stal poloostrovem a v roce 2009 úplně splynul s pevninou. Nyní je rozdělen mezi Kazachstán a Uzbekistán, a jelikož se severní číst jezera opět rozšiřuje, opět se stal poostrovem.

V sovětských dobách byl ostrov Cara Nikolaje I. Přejmenován na Ostrov Vozrožděnije a tak se jmenuje dodnes.

Kdysi představoval ideální místo pro lov a rybolov. To se ale mělo změnit. V letech 1924 – 1926 se ostrov začal využívat ke speciálním účelům a civilní obyvatelstvo se muselo postupně vystěhovat.

V letech 1942 – 1992 na ostrově působila 52. polní výzkumná laboratoř (PNIL-52) s krycím názvem Barchan. Celých padesát let se tam prováděly testy bakteriologických zbraní na zvířatech. V roce 1949 byl ostrov vybaven přistávací dráhou schopnou přijímat vojenské letouny. Zaměstnanci bydleli ve vesnici Kantibek, která byla přejmenována na Aralsk-7. Bylo to uzavřené město a nebylo vyznačené na mapách.

Testovací polygon byl v jižní části ostrova, městečko na severu. Vítr foukal zpravidla od severu k jihu. A co nerozfoukal vítr, to spálilo žhavé slunce. Městečko bylo v bezpečí.

Na ostrově se testovaly patogeny, které způsobují antrax, tularémii, brucelózu, mor, tyfus, Q-horečku, neštovice, venezuelskou encefalitidu koní a botulotoxin, Na testovacím polygonu pod širým nebem byly rozptylovány různé látky aerosolovým rozprašovačem a explodujícími bombami a výsledné disperzní vzory byly detekovány pomocí řad detektorů umístěných na zemi a nad zemí. Jako testovací objekty se používaly různé druhy zvířat, myši, morčata, křečkové, ovce, osli, koně a opice.

V roce 1972 podepsal Sovětský svaz Úmluvu o zákazu biologických zbraní, ale ve skutečnosti v jejich vývoji pokračoval pod krytím státního podniku Biopreparát. O činnosti tohoto podniku máme informace pouze od emigrantů, kteří tam pracovali, nebo nepřímo podle incidentů zaznamenaných západními rozvědkami.

V roce 1988 přišla do Washingtonu informace, že SSSR vyrábí antrax. Proto byly celé tuny antraxu zničeny, aby se předešlo mezinárodnímu skandálu. Patogen byl ponořen do speciálních nádob, přelit bělidlem a potom převezen na Ostrov Vozrožděnije, kde byl pohřben.

V roce 1992 vydal tehdejší prezident Boris Jelcin příkaz o uzavření celého polygonu. Celé osazenstvo opustilo ostrov, a to tak, že okamžitě – zařízení bytů nechali na místě včetně televizorů. Biologické laboratoře byly demontovány, viry a bakterie spáleny nebo převezeny jinam, mrtvá pokusná zvířata pohřbena. (Obrázek 1.1)

Od roku 1995 navštívilo ostrov několik vědeckých delegací včetně amerických vojenských bakteriologů. V roce 1995 Američané, kteří přijeli na pozvání Uzbekistánu a Kazachstánu, odebrali vzorky z pohřbeného antraxu a nalezli v nich navzdory dezinfekci živé spóry. V příštích letech američtí odborníci navštívili ostrov znovu, aby zjistili, jestli proti sibiřskému antraxu fungují americká vakcíny. Ke své úlevě zjistili, že ano.

Nicméně přes zákaz a přes hrozící nebezpečí ostrov a Aralsk-7, který se stal městem duchů, přitahoval různé stalkery a marodéry. Pokud někdo z nich chytil nějakou strašnou nemoc, nevešlo to ve všeobecnou známost.

Město Aralsk bylo v 70. letech na břehu Aralského jezera a žilo v něm 50 000 obyvatel. S tím, jak Aralské jezero vysychalo, rostla vzdálenost mezi městem a jezerem. Začátkem 21. století bylo město 100 km od jezera. Jeho ekonomický význam upadal a obyvatelstva ubývalo. V roce 2009 v němž žilo necelých 30 000 lidí.

A v tomto městě se v roce 1971 objevilo ohnisko neštovic, a během několika týdnů bylo zlikvidováno. Proběhlo to v tajnosti a utajení bylo tak dokonalé, že bychom o těchto událostech nevěděli dodnes, kdyby si v roce 2001 jeden stařičký generál nepustil pusu na špacír.

Když budete jako já hledat další informace, narazíte na problém s primárními zdroji. Primární zdroj nenajdete na první Google. Jak Wikipedie, tak kdokoliv, kdo má potřebu o tom něco napsat, se odvolává na rozhovor s oním generálem a na analýzu Alana P.Zelicoffa, experta na biologické zbraně a na biosecurity. Zelicoff polemizoval s oficiální verzí událostí. Její originál však nebyl nikdy publikován. A jak se zdá, než se ozval stařičký generál, nebylo o té věci publikováno vůbec nic. Ani za přestavby, ani po rozpadu Sovětského svazu, ani v době, kdy sovětský vojenský biologický program nebyl žádným tajemstvím. Ani zpravodajské služby neměly tušení.

A po třiceti letech tato událost ovlivnila politiku USA.

Ken Alibek

Ale příběh odhalení aralského incidentu začal o desetiletí dříve. Důležitou roli v tom sehrál plukovník Kanatžan Alibekov, nyní známý jako Ken Alibek. O životě a díle Kena Alibeka se lze dočíst na Wikipedii, přičemž je zábavné porovnat ruskou (zdůrazňující některé poněkud skandální záležitosti) a anglickou, více méně pochvalnou verzi („A major contributor to this article appears to have a close connection with its subjekt.“).

Narodil se v roce 1950, vystudoval vojenskou medicínu, stal se prvním náměstkem ředitele podniku Biopreparat, kde dohlížel na výrobu biologických zbraní, ale i na zařízení, ve kterých se vyráběly vakcíny, antibiotika a další léky. Podílel se hlavně na vývoji zbraní na základě antraxu a horečky Marburg. V roce 1990 poslal tehdejšími generálními tajemníkovi KSSS dopis Gorbačovovi, kde navrhoval zastavení prací na vývoji biologických zbraní. Gorbačov tento návrh schválil, ale k návrhu přidal odstavec, kde požadoval, aby Biopreparat byl nadále připraven na další výrobu.

V roce 1992 Alibekov navštívil Spojené státy a zjistil, že nemají útočný program biologických zbraní. To na něj udělalo tak hluboký dojem, že vystoupil z armády a rezignoval na svou funkci v Biopreparatu. Po několika měsících nezaměstnanosti (anglická Wikipedie) a práce v obchodní komoře (ruská Wikipedie) emigroval do USA.

Tam si změnil jméno na Ken Alibek a učinil rozsáhlou výpověď o sovětském programu biologických zbraní. Jeden z článků říká, že byl v Rusku souzen za vlastizradu, ale o tom Wikipedie nic neříká. Rovněž se nestal obětí nějakého záhadného úrazu nebo napadení.

Ne že by mu Američané uvěřili hned, musel se podrobit dlouhým výslechům od CIA a poskytnout několik svědectví Kongresu, ale podařilo se mu získat důvěru politiků a stal se častým hostem na Capitol Hill.

Dal impuls k založení studijního programu biologické bezpečnosti na George Mason University (GMU), který přitahoval studenty z celé země. Alibek v touto programu působil jako profesor mikrobiologie a ředitel vzdělávání. Vypracoval plán na vytvoření výzkumného zařízení s vysokým stupněm biologické bezpečnosti a získal grant ve výši 40 miliónů dolarů.

Stal se také podnikatelem, vytvořil společnost AFG Biosolutions Inc,. která měla vyvíjet „novou generaci vakcín“ a léků na antrax, neštovice, mor a tularemii.

V roce 1999 vydal společně ze Stevenem Handelmanem knihu Biohazard, která se stala bestsellerem a byla přeložena do mnoha jazyků včetně češtiny . V roce 2003 vyšla v ruštině.

To, co řekl a později napsal, bylo děsivé. Americkým zpravodajským službám sdělil, že v SSSR pracovalo nejméně 30 000 vědců v desítkách tajných laboratoří. Že po rozpadu Sovětského svazu by tito vědci mohli odcestovat do Iráku a Severní Koreje. Že tyto země pravděpodobně dostaly spory antraxu a neštovic. Že Rusové mohli virus neštovic geneticky modifikovat, takže by byly nebezpečné i pro očkované lidi. Dokonce do nich měli zanést virus eboly. Jeho zkušenosti, tituly a znalosti, jakož i děsivost jeho informací, mu vynesly vliv ve Washingtonu a zlé klávesnice říkají, že i příliv peněz na boj proti terorismu.

O událostech v Aralsku v knize nepíše, protože o nich prý sice něco zaslechl, ale nic, z čeho by byl moudrý.

Alibekovo prohlášení se hluboce dotklo doktora Donalda Hendersona, který věnoval deset let programu eradikace neštovic, a při jeho realizaci i riskoval život. Najednou to vypadalo, že Sovětský svaz, který tuto myšlenku prosadil, který na něj věnoval 1,5 miliardy dávek kvalitní vakcíny, měl temné úmysly.

Nechme teď Kena Alibeka jeho úspěchům a Donalda Hendersona jeho obavám.

Na scénu vystupuje generálmajor a akademik v jedné osobě.

Petr Burgasov

Generálmajor Petr Burgasov (1915–2006) nebyl jen tak někdo. V roce 1950 sloužil v Radě ministrů pod samotným Berijou. V letech 1965–1986 byl náměstkem ministra zdravotnictví SSSR a hlavním organizátorem hygienické a epidemiologické služby. Je autorem 90 vědeckých prací včetně monografií o antraxu a neštovicích. Byl účastníkem bojů proti epidemiím. Získal řadu vyznamenání a titul akademika.

V roce 1979 byl naléhavě povolán do boje s epidemií antraxu ve Sverdlovaku. Tato epidemie byla vyvolána buď konzumací masa z infikovaných zvířat (oficiální vysvětlení, na kterém téměř do konce života trval i Burgasov), nebo únikem spor antraxu z vojenské laboratoře způsobeným nedbalostí (jak se domnívá většina vědců) nebo se mohlo jednat o sabotáž (ke kterémuž názoru se Burgasov přiklonil v posledním roce života).

Američtí vědci od Burgasova neočekávali upřímnost. Jeden z členů amerického vědeckého týmu, který v roce 1992 vyšetřoval antraxovou epidemii, řekl, že vysoký, stříbrovlasý bývalý náměstek ministra zdravotnictví byl „pohodový, příjemný, usmíval se, dobře se s ním jedlo a pilo, byl to muž, který miloval lidi a miloval život. A velmi snadno lhal,“ (Alibek dokonce napsal, že Burgasovo vysvětlení epidemie „nemohlo projít u žádného epidemiologa se špetkou sebeúcty“).

Právě antrax a incident ve Sverdlovsku byl hlavním tématem rozhovoru, který Burgasov ve věku 86 let v listopadu 2001 poskytl deníku Moskovskije novosti. Bylo to tehdy aktuální téma, protože po 11. září několik amerických osobností dostalo obálky s antraxem. Pět lidí zemřelo. Burgasov vyslovil svůj názor na původ sverdlovských událostí a vyjádřil mínění, že antrax není žádná biologická zbraň. Neštovice jsou něco jiného!

Pravil toto:

„A situace s únikem bakteriologické zbraně byla následující. Na ostrově Vozrožděnije v Aralském moři (teď tam Američané provádějí výzkum – opravdu věří, že jsme jim tam něco nechali?) se testovala nejsilnější receptura neštovic. Najednou mě informují, že jsou v Aralsku nepochopitelná úmrtí. Ukázalo se, že se vědecká loď Aralské mořeplavby přiblížila k ostrovu na vzdálenost 15 km (bylo zakázáno se přiblížit na méně než 40 km), laborantka chodila dvakrát denně na palubu a odebírala vzorky planktonu. Příčinou byl původce neštovic – a na ostrově tehdy bylo vyhozeno do povětří pouze 400 gramů z té receptury – ‚chytila‘ to, nakazila se, a když se vrátila domů do Aralsku, nakazila ještě několik lidí, včetně dětí. Všichni zemřeli. Domyslel jsem si důvod, zavolal jsem náčelníkovi generálního štábu a požádal o zákaz zastavování vlaků Alma-Ata- Moskva v Aralsku. Tak se zabránilo epidemii v celé zemi. Zavolal jsem také Andropovovi, tehdy hlavě KGB, a ohlásil, že na Vozrožděniji dostali výjimečnou recepturu neštovic. Přikázal mi, abych už o tom neřekl ani slovo.

To byla opravdová biologická zbraň! Minimální poloměr dosahu 15 km! Člověk si dovede představit, že by na místě jedné laborantky bylo 100–200 lidí. Mimochodem, v Mandžusku v roce 1912 zemřelo na neštovice 110 000 lidí najednou.“

(Jenom poznámka, v Mandžusku nebyla epidemie neštovic, ale plicního moru, bylo to v letech 1910 – 1911, obětí bylo asi 60 000, a nebylo to najednou, ale za půl roku. Ale jinak je to správně. A nebudeme akademika a autora lékařských monografií podezírat, že by si myslel, že neštovice jsou bakteriální onemocnění. To se určitě přeřekl.)

Kostlivec vypadl ze skříně. Nejprve si ho všiml Ken Alibek. Informoval v prosinci o rozhovoru s Burgasovem Výbor pro mezinárodní vztahy. Nikdo tomu nevěnoval pozornost.

Prohlášení stařičkého akademika však vzbudilo zájem vědců z instituce zvané Center for Nonproliferation Studies (Centrum pro výzkum nešíření) of Monterey Institute of International Studies. Obrátili na vědce z Kazachstánu s dotazem, jestli k tomu něco nemají. A v dubnu 2002 dostali dokument, který byl adresován dr. Akimbajevovi, řediteli Středoasijského výzkumného protimorového institutu (Средне-Азиатский научно-исследовательский противочумный институт). Zpráva popisuje průběh epidemie včetně průběhu nemoci u jednotlivých pacientů, přijatá opatření včetně vakcinace, karantény a dezinfekce. Předkládá i několik hypotéz, jak mohlo k epidemii dojít. Tato zpráva je jediným dostupným primárním zdrojem.

Média oznámila, že se podařilo získat tajnou zprávu, která potvrzuje Burgasovova slova. Nu, potvrzovala přinejmenším to, že k epidemii došlo.

Co říká tato zpráva

V červenci 1971 vyplula z Aralska loď Lev Berg na výzkumnou plavbu po Aralském moři. Mezi 15. červencem a 8. srpnem měla loď zastavit na dvaceti vědeckých stanicích roztroušených po Aralském moři. Úkolem lodi bylo shromáždit materiál, na základě kterého se měla posoudit ekologická situace v Aralském moři.

Členové posádky a výzkumného týmu vystoupili na břeh 29. července v Ujaly na východním pobřeží Aralského moře, pak 31. července ve městě Komsomolsk na Ustjurtu (nyní leží v Uzbekistánu a jmenuje se Kubla-Ustjurt) 200 km na západ. Zde loď jeden den kotvila, a pak 4. srpna dorazila do města Mujansk (nyní leží v Uzbekistánu), kde opět všichni vystoupili na břeh. Odtud se loď vydala zpátky do Aralsku. 450 km urazila zhruba za týden. Na lodi plula čtyřiadvacetiletá bioložka. Zpráva neuvádí její jméno, takže jí budu říkat Jednička. Jednička měla za úkol vytahovat sítě a sbírat různé druhy ryb a rostlin. Jako nejmladší člen posádky trávila na palubě nejvíc času. Podle oficiální zprávy Jednička ve všech třech přístavech vystoupila s ostatními a v Mujnaku si koupila ručník, látku a šaty. (Obrázek 1.2.)

Zpráva říká, že 6. srpna začala trpět horečkou, bolestí hlavy a svalů. Posledních pět dní plavby proležela na palandě, a jakmile loď dorazila 11. srpna do Aralsku, spěchala domů. Protože měla horečku 39 stupňů, navštívil ji praktický lékař, předepsal jí monomycin, sulfathiasol a aspirin, napsal neschopenku od 11. do 17. srpna, ale neurčil diagnózu. Potom se jí udělala vyrážka na zádech, na tvářích a pod vlasy, ale teplota jí klesla. Rychle se zotavila a 20. srpna odjela do Alma-Aty. K oslavě jejího uzdravení rodina 25. srpna uspořádala večírek, kterého se zúčastnilo 23 lidí.

15. srpna (podle rodičů) onemocněl Jedniččin devítiletý bratr Dvojka. 30. srpna k němu zavolali dětského lékaře, protože chlapec měl zvýšenou teplotu. Lékař mu diagnostikoval „kopřivku“ a předepsal mu tetracyklin a aspirin. Chlapec se během čtrnácti dnů zcela zotavil. Lékař už ho znovu nenavštívil a chlapec 13. září nastoupil do školy, ale 23. září byl izolován v nemocnici pro podezření z prodělaných neštovic. Tato diagnóza byla laboratorně potvrzena 26. září. Ale to poněkud předbíháme.

Rodina Jedničky a Dvojky měla šest členů. Kromě již jmenovaných to byli rodiče a dva další synové, z nichž jeden studovat veterinářství a druhý chodil na střední školu. Student veterinářství pobýval doma od 23. července do 25. srpna, pak odjel na sklizňovou brigádu.

Mezi 10. a 23. zářím onemocněli tři další lidé – druhá generace pacientů. Třetí generace pacientů (5 lidí) onemocněla v době od 26. 9. do 3. 10.

Trojka, třiadvacetiletá učitelka, se začala cítit špatně 10. září. Do nemocnice se ale dostala z jiného důvodu. 14. září navštívila známé na okraji města a vracela se na nákladním autě, kde se uhodila do hlavy. Téhož dne k ní zavolali sanitku. Byl jí diagnostikován otřes mozku a byla uložena na chirurgické oddělení.

20. září se jí udělala vyrážka, kterou diagnostikovali jako spalničky. Přemístili ji na infekční oddělení. Lékařka ve službě měla podezření, že se jedná o neštovice, a požádala o konzultaci další lékaře. Ti diagnózu potvrdili a pacientka byla převezena do nemocnice infekčních nemocí. 26. září se diagnóza potvrdila laboratorně.

28. září pacientka zemřela na těžkou hemoragickou formu neštovic. Při vyhledávání kontaktů se zjistilo, že Trojka byla kamarádka Jedničky a navštívila ji, když byla Jednička nemocná. Později také navštívila nemocného Dvojku.

Čtyřka (chlapec, 5 let), Šestka (muž, 31 let) a Sedmička (holčička, 4 měsíce) byli příbuzní rodiny Jedničky a Dvojky a často je navštěvovali.

Další postiženou rodinou byla Pětka (žena, 36 let), Osmička (její manžel, 28 let) a Devítka, jejich devítiměsíční syn. Desítka byla šedesátiletá matka Osmičky.

Kromě třiadvacetileté učitelky zemřely ještě obě děti mladší jednoho roku. Všechny postihla hemoragická forma. Tito tři nikdy nebyli očkováni. (Očkování se totiž provádělo u dětí teprve v jednom roce.)

Ostatních sedm lidí mělo mírnou formu nemoci a uzdravili se. (Obrázek 1.3.)

V textu zprávy se ještě vyskytuje několik zmínek o Jedniččině kamarádce P., která s ní byla na lodi a která se také necítila dobře, ale „P. je nyní ve městě Alma-Ata, kde se její krev analyzuje ve virologické laboratoři“. Buďto byl nález u P. negativní, nebo někde existuje další tajný dokument.

Opatření

Opatření už známe: vakcinace a izolace.

Takže:

21. 9. lékařka, která měla službu na infekčním oddělení, a internista, kterého požádala o konzultaci, diagnostikovali neštovice u pacientky Trojky.

22. 9. dorazili specialisté na infekční choroby z města Kzyl-Arda, potvrdili diagnózu z klinických údajů, a vyšetřili a diagnostikovali také pacientku Pětku, která ležela na oddělení kožních a pohlavních nemocí.

Okamžitě ohlásili výskyt těchto dvou případů hlavnímu okresnímu lékaři, regionálnímu zdravotnickému oddělení, oblastnímu sovětu a KSSS. Téhož dne převezli Trojku a Pětku do izolační jednotky Aralmorské stanice nakažlivých nemocí (jmenovala se „противочумная станция) a vyhledali osoby, které s nimi byly v kontaktu.

„V souladu se směrnicí vydanou okresní nouzovou protiepidemickou komisí [ChPK] účinnou od 14.00 22,9.1971“ byla oddělení, kde pacientky předtím ležely, dána do karantény a celé zařízení bylo dezinfikováno, stejně jako bydliště Trojky a Pětky.

23. 9. byla v prostoru letního pionýrského tábora zřízena izolační jednotka pro osoby, které přišly do kontaktu s nemocnými a začalo očkování dům od domu. Téhož dne bylo zahájeno epidemiologické šetření „s cílem přesně určit, jak se neštovice dostaly do Aralsku.“ Počínaje tímto dnem si osoby bez potvrzení o očkování nemohly koupit jízdenku na cestu mimo Aralsk. Na vlakovém nádraží a na letišti byla zřízena očkovací centra.

23. 9., po potvrzení diagnózy, dorazili lékaři a zdravotníci z několika dalších měst, a také viroložka N.N.Malceva z Moskvy. (S tímto jménem se ještě setkáme.)

24. 9. podle další směrnice ChPK bylo město Aralsk prohlášeno za ohnisko pravých neštovic a od 12 hodin policie dala město do karantény. Kancelář ChPK požádala o finanční prostředky a personál. Ve dnech 25.9. – 1.10. dorazili další lékaři a zdravotníci – i z Moskvy a Leningradu.

24. 9. také byla zřízena evakuační skupina, která přepravovala lidi s neštovicemi, lidi s podezřením na neštovice a jejich kontakty do nemocnice nebo do izolační jednotky.

26. 9. bylo v prostoru pionýrského tábora zřízeno izolační oddělení o 150 lůžkách. Také byla zřízena nemocnice pro pacienty s neštovicemi a polní jednotka s 25 lůžky.

Jak už bylo řečeno, 24. 9. byla „v souladu se směrnicí č. 3 vydanou okresním ChPK“ nad městem vyhlášena karanténa. „Přísná karanténní opatření byla jediným způsobem, jak zastavit další šíření nemoci mimo město z důvodu pozdní hospitalizace a izolace pacientů a neschopnosti zjistit zdroj infekce“. Do 26. září karanténní opatření zajišťovala policie, od 26.9 00.00 armáda.

Kolem města byl zřízen sanitární kordon do vzdálenosti 20–21 km od města, který hlídalo celkem 200 vojáků na 23 stanovištích.

Podmínky karantény zakazovaly opustit město kromě důvodů, kdy to bylo naprosto nutné – např. pro „nouzovou údržbu elektrických a komunikačních systémů“. Tito lidé byli pod stálým lékařským dohledem. Vstup do města byl povolen těm, kteří tam měli bydliště nebo se mohli prokázat osvědčením o služební cestě.

Několik osob se pokusilo porušit karanténu. Někteří dostali pokutu, jiným odebrali řidičský průkaz.

Dalším opatřením bylo samozřejmě očkování. Přitom se stejně jako v Jugoslávii odhalily vážné nedostatky. Ukázalo se, že z obyvatel Aralsku bylo očkováno pouze 31,6 %. Například u Dvojkových spolužáků se ukázalo, že 10 z nich nemá jizvu po očkování, třebaže měli záznam o očkování.

V tom případě bylo nutné provést nouzové očkování. Do 30. září byla populace města kompletně přeočkována, většina z nich do 27. 9.

Dalším opatření byly návštěvy zdravotníků v domácnostech, kde vyhledávali pacienty s vyrážkou nebo horečkou.

Další opatření se týkala hygienické situace ve městě včetně kontroly stavu latrín. („Území hasičské stanice: Latriny nebyly řádně vybaveny, žumpy neměly kryty, záchody nebyly vyčištěny a všechny odpadní jímky přetkaly. Byly předloženy návrhy, jak tyto problémy odstranit.“)

Zpráva říká, že byla vytvořena lékařská kontrolní stanoviště na nádraží, na letišti a v přístavu. Všichni, kteří přijeli, byli zkontrolováni, a pokud neměli nedávné známky neštovic, byli očkováni, a potom dostali potvrzení, na jehož základě si mohli opatřit cestovní doklady.

(„Na lékařském kontrolním stanovišti byla provedena následující práce: vyšetření a očkování 620 lidí, kteří přijíždějí do města a podílejí se na přepravě; prohlídka 82 vozidel s různými druhy nákladu; a dezinfekce 32 vozidel. Monitorováno bylo také dvanáct lodí a člunů.“

(Pozn. Jak to tedy bylo s tím zákazem zastavování vlaků ve městě?)

25. října byla epidemie ve městě zvládnutá, přičemž čtyři pacienti se ještě zotavovali v nemocnici.

11. listopadu 1971 ve 14.00 byla karanténa ukončena.

Jak se zdá, ChPK nepotřebovala ani generála Burgasova, ani samotného Andropova, aby věděla, co má dělat. Přistoupila k opatřením okamžitě po diagnóze u prvních dvou hospitalizovaných pacientů, aniž by čekala, až „všichni zemřou“ a Burgasov si „domyslí důvod“.

Ve zprávě jsou uvedeny tři hypotézy, jak mohlo k epidemii dojít. Ale než se k nim dostaneme, podíváme se na vzpomínky pamětníka.

Vzpomínky

Pamětníkem je novinář Žandos Asylbekov, který si na tyto události vzpomněl v souvislosti s koronavirem – tedy téměř o padesát let později.

„Přes Aralsk, jako by jej půlila na dvě stejné poloviny, vedla železnice celostátního významu, která spojovala jižní regiony Kazachstánu s Moskvou a evropskou částí SSSR, včetně hlavního města Alma-Aty, a také všechny republiky střední Asie, Navíc v té době existovalo mnohem více osobních a nákladních vlaků než nyní. Náš dům stál hned vedle železnice, a proto mohu směle dosvědčit, že vlaky jezdily skoro každých deset minut. A všechny se zastavovaly alespoň na chvíli na stanici Aralské moře, Takže po zavedení plné karantény bylo jakékoliv zastavování zakázáno a osobní auta jezdila s pečlivě zavřenými okénky.

Pošta fungovala pouze ‚na vstupu‘. Jinými slovy, do města chodily dopisy, balíčky, noviny a časopisy, ale nebylo možné nic poslat.

Mimochodem, způsob šíření infekce u neštovic je přibližně stejný jako u COVID-19: vzduchem s nejmenšími kapičkami slin nakažené osoby nebo přímým kontaktem, a virus vstupuje do těla přes sliznice úst, nosu a očí. To znamená, že omezení pošty mohlo být zbytečné (ačkoliv je lepší to nechat posoudit odborníky),  ale zdá se, že úřady se rozhodly vyloučit i minimální riziko.

Při nejmenším podezření na infekci byl člověk samozřejmě izolován. Vzpomínám si, že jsme se dověděli, že chlapec, který bydlel v sousedství našich bratranců a sestřenic, kterého jsme den předtím navštívili, byl odvezen do nemocnice. Rodičů se zmocnila panika, ale nic – prošlo to…

Je jasné, že noviny a televize (která se objevila v Aralsku o rok dříve, v roce 1970) neuváděly nic o tom, co se dělo v přímořském městě – koneckonců byl Sovětský svaz v tomhle ohledu absolutně uzavřeným státem. Mimochodem, jak se ukázalo později, Světová zdravotnická organizace nebyla informována. Nepamatuji si, že by to někdo vysvětloval obyvatelstvu. Za podmínek tohoto informačního vakua se objevily různé zvěsti. Prý bylo několik lidí z Aralsku zastřeleno, když se pokusili opustit město. Říkalo se, že všechny zdravé občany už-už přestěhují do pionýrského tábora, který se nacházel několik kilometrů od města, že tam pro ně postavili stany (byla teplá sezóna) a Aralsk bude zbořen. Atd.

My děti jsme na rozdíl od dospělých nezažívaly strach. Když jsem však viděl obrázky pacientů, zneklidněl jsem. Pravda je, že syn vedoucího zdravotního oddělení, který se mnou chodil do stejné třídy, tajně vytáhl fotografie ze složky svého otce, ofotil je (tehdy jsme všichni rádi fotografovali) a ukázal nám je, Dokonce i na černobílé fotografii vředy na tvářích a tělech infikovaných vypadaly děsivě.

Nedokážu přesně říct, jak dlouho město žilo v naprosté izolaci. Možná měsíc, možná o něco méně. Nejsou žádné spolehlivé údaje o počtu úmrtí: v různých zdrojích se uvádí počet tři až devět. Fakt je, že díky rychlým a velmi přísným opatřením bylo možné rychle lokalizovat ohnisko infekce a zabránit velkým obětem na životech.“

Hypotézy – oficiální zpráva

„O neštovicích je známo, že se objevují v Sovětském svazu jenom tehdy, když nemoc přijde do oblasti, o níž je známo, že má populaci a nízkou imunitou; jinými slovy, kde se neprovádí časné očkování a přeočkování. V této souvislosti není pochyb, že nemoc byla do města zavlečena z vnějšku.

Abychom pochopili, jak k tomu došlo, je nejdůležitější otázkou časový rámec první nemoci, která mohla být zdrojem prvního případu, a jak se virus dostal do citlivé komunity Aralsku, Není pochyb o tom, že první ohnisko vzniklo v domě [pacientů 1 a 2]. Klinicky, laboratorně i epidemiologicky bylo prokázáno, že prvním případem byl pacient 2, který onemocněl 27. srpna.

V souladu s průměrnou inkubační dobou se tedy předpokládá, že onemocněl někdy mezi 10. srpnem a 20. srpnem 1971, kdy se jeho sestra vrátila z cesty. Proto je nutné pečlivě prozkoumat a analyzovat povahu nemoci pacientky 1. Jak již bylo řečeno, plavila se na Aralském moři od 18. července do 8. srpna, vystoupila na břeh 29. a 31. července a 4. srpna. Onemocněla 6. srpna. Lze předpokládat, že se nakazila neštovicemi na jednom ze dvou míst [kde vystoupila na břeh]. Podle inkubační doby se jednalo o Ujaly a Komsomolsk [na Ustjurtu]. Pacientka 1 i její přítelkyně P. , která onemocněla o den dřív, spojují svou nemoc s tím, že velmi prochladly o několik dní dříve, když spouštěly sítě. Podle zprávy z 29. září od Gurjeva a z Alma-Aty ani jedna z žen neměla na těle stopy neštovic. Byly obě naprosto zdravé. Obě měly očkovací jizvy. Testy krevního séra pacientky 1 provedené v Moskvě však vykázaly vysokou hladinu protilátek, což ukazuje na nedávnou expozici viru neštovic, Očividně byla nemocná mírnou formou nemocí – variolidem.

V současné době se provádí epidemiologické vyšetřování, kde plavidlo přistálo u břehu, monitoruje se zdravotní stav místních obyvatel a trasují se jednotlivci, kteří měli neštovice.

Podle tohoto scénáře byla pacientka 1 ve městě Aralsk zdrojem ohniska nákazy. Koncem července se nakazila neštovicemi buď v Ujaly nebo v Komsomolsku na Ustjurtu. Potvrzuje to absence nemoci mezi ostatními členy posádky s výjimkou P.P., která je nyní ve městě Alma-Ata, kde se její krev analyzuje ve virologické laboratoři. Méně pravděpodobné, ale pořád možné je, že infekce byla zanesena do města Aralsk z jižních hranic Sovětského svazu pozemní nebo vodní dopravou.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je v současnosti známo, že v Afghánistánu každý rok zaznamenávají neštovice; v roce 1970 to bylo 1 030 případů a během prvních osmi měsíců roku 1971 jich bylo 482. Bylo by dost dobře možné, že by se nemoc mohla dostat na území Tadžické a Uzbecké [SSR]. Tyto regiony jsou ekonomicky spojené s městem Aralsk, protože velké množství nákladu je přepravováno přes řeku Amurdarja a Aralské moře, Bavlna, melouny atd. jsou dodávány na sever, kdežto obilí, uhlí a další věci jsou dodávány na jih, Překladiště Uch-Saj obsluhují pracovníci z Aralsku a dalších měst a obcí z regionu. Pracovní týmy z lodní společnosti Aralsk jsou pravidelně posílány do přístavu Termez, kde přepravují náklad přicházející z Afghánistánu lodí do vlaku, Takový tým dorazil z Termezu ve snech 29.-30. srpna, takže z časových důvodů nemohl být zdrojem nákazy pacientky 1.

Scénář prostřednictvím trhu pod širým nebem byl také důkladně zkontrolován. Ve skutečnosti jednotlivci přinášejí do města Aralsk velké množství produktů z Uzbecké a Tadžické republiky, Nebyl však nalezen žádný důkaz, že by z těchto regionů přišli lidé s neštovicemi a navštívili domov [otce pacientů 1 a 2] nebo ředitele trhu, nebo že by se tam kupovalo nebo prodávalo zboží jako koberce nebo jiné vlněné výrobky.“

Zdroje

Knihy

Ken Alibek, Stephen Handelman: Biohazard, Naše vojsko 2002

Alan P. Zelicoff, M.D. Michael Beilomi: Mikrobe: Are We Ready for the Next Plague?, Amacom 2005

Jonathan B.Tucker: Scrouge The Once and Future od Smallpox, Atlantic Monthly Press 2001

Donald A. Henderson: Smallpox The Death od Disease, Prometheus Books 2009

Rozhovor s generálem Burgasovem v roce 2001

https://web.archive.org/web/20071014200222/http://mn.ru/issue.php?2001-46-48

Vzpomínky pamětníka

https://camonitor.kz/34404-chernaya-ospa-v-kazahstane-1971-god-kak-predotvratili-epidemiyu.html

Oficiální zpráva z roku 1971

https://www.nonproliferation.org/wp-content/uploads/2014/01/op9.pdf

Komentáře k této zprávě

https://www.nonproliferation.org/the-1971-smallpox-epidemic-in-aralsk-kazakhstan-and-the-soviet-biological-warfare-program-commentaries/

Články na toto téma

https://science.sciencemag.org/content/296/5576/news-summaries

http://www.ph.ucla.edu/epi/bioter/adeadlyrecipe.html

https://www.sciencemag.org/news/2002/06/bioweapons-test-fingered-smallpox-outbreak

https://www.nonproliferation.org/the-centers-release-of-secret-soviet-smallpox-report/

https://www.nonproliferation.org/cns-releases-secret-soviet-smallpox-report/

http://www.ph.ucla.edu/epi/bioter/sovietssmallpoxoutbreak.html

https://www.rferl.org/a/1100032.html

https://www.newscientist.com/article/dn2415-soviet-smallpox-outbreak-confirmed/

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/2002/06/16/soviets-had-71-smallpox-outbreak/068ff68b-9919-4de3-8cd1-7d463ee6c213/

https://www.sandia.gov/LabNews/LN12-13-02/key12-13-02_stories.html

Dokument

https://www.youtube.com/watch?v=zR5Pnj19nTg

Ken Alibek

https://www.sfgate.com/opinion/article/Mr-Hyde-is-in-remission-Soviet-biowar-2694005.php

Aral, Aralsk-7 a Ostrov Vozrožděnije

A Case Study on Vozrozdeniye Island / Aralsk-7

https://sites.google.com/site/blodgetthistoricalconsulting/a-case-study-on-vozrozdeniye-island-aralsk-7

https://bigpicture.ru/?p=482671

https://masterok.livejournal.com/2301861.html

https://www.bbc.com/ukrainian/vert-fut-russian-43500335

https://www.popmech.ru/made-in-russia/301872-biokhimicheskiy-poligon-v-aralskom-more-ostrov-vozrozhdeniya/

https://mix.tn.kz/mixnews/gorod-prizrak-aralsk-7-snyat-s-vyisotyi-ptichego-poleta-352957/

https://lenta.ru/photo/2014/01/21/aral/

http://meteocenter.net/photo/island/

https://daviscenter.fas.harvard.edu/news/aralsk-kazakh-town-lived-through-smallpox-epidemic

Biologické zbraně

http://ipvnews.org/fedorov_article24042011.php

https://www.nonproliferation.org/former-soviet-biological-weapons-facilities-in-kazakhstan/

https://www.np.kz/old/2002/35/issled1.html

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka, Majčin pokojíček se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.