Neštovice nikdy více – 6. díl


napsala Majka

dokončení ze  včerejška

Alternativní hypotéza Alana P. Zelicoffa

Doktor Alan P. Zelicoff ze Sandia National Laboratories prostudoval oficiální zprávu, telefonicky promluvil s Jedničkou a Dvojkou a napsal článek An Epidemiological Analysis of the 1971 Smallpox Outbreak in Aralsk, Kazakhstan.

Podívejme se nejprve, co zjistil z rozhovorů.

Rozhovor a Jedničkou se uskutečnil 25. 5.2002. Trval asi dvě hodiny, z čehož polovinu zabral překlad. Jednička tehdy žila v Kazachstánu, byla vdaná a bylo jí 54 let. Trpěla neurologickým onemocněním, které jí bránilo v namáhavé fyzické aktivitě, ale její rozum byl jasný a většinu času trávila četbou. Četla i odborné biologické časopisy. Potvrdila, že se plavila na lodi Lev Berg, ale tvrdila, že některé věci byly jinak, než je uvedeno v oficiální zprávě.

  1. Řekla, že v žádném z přístavu na trase neopustila loď, a už vůbec nenavštívila trh v Mujnaku, natož aby si něco koupila. Poznamenala, že z lodi směli vystoupit pouze mužští členové posádky a že se toto pravidlo přísně dodržovalo.

  2. Zpráva říká, že onemocněla na lodi cestou do Aralsku, ale ona si vzpomíná, že onemocněla až 11. nebo 12. srpna 1971.

  3. Popsala difúzní vyrážku, která „pokryla celé její tělo“, a řekla, že podobná vyrážka se objevila u jejího bratra asi o dva týdny později.

  4. Prohlásila, že do 11. srpna nikdo na palubě nebyl nemocný ani neměl horečku.

Data týkající se cesty si nepamatovala. Pamatovala si na návštěvu lékaře. Připadá jí, že její vyrážka byla horší než „mírná“, jak popisuje zpráva.

26. 5. 2002 Zelicoff hovořil s Dvojkou. Tehdy mu bylo 40 let, pracoval jako dělník, byl zdravý, ženatý a měl několik dětí. Uvedl, že onemocněl koncem srpna, asi 27. nebo 28. Měl tři dny vysokou horečku a pak se objevila vyrážka, která trvala asi čtrnáct dní. Po vyrážce mu na kůži zůstaly bílé skvrny, které zmizely za jeden nebo dva roky. Vzpomíná si také, že ho přišla navštívit učitelka, která o něco později zemřela. Ta učitelka byla bezpochyby Trojka.

Na základě těchto rozhovorů Zelicoff vytvořil následující alternativní hypotézu.

Je zřejmé, že Dvojka onemocněl v důsledku kontaktu se svou sestrou Jedničkou. Protože je jisté, že jeho nemoc propukla koncem srpna, je velmi pravděpodobné, že jeho sestra onemocněla 11. srpna (nikoliv 6. 8.). Je nepravděpodobné, že by pacienti přenesli nemoc až po týdnu klinického onemocnění. Je tedy pravděpodobné, že onemocněla během posledních červencových dní.

Jak je známo, na jižní části ostrova Vozrožděnije se testovaly biologické zbraně. Jak ukazuje mapa, loď mohla kolem 30. července kolem této jižní části proplout. Připomeňme si, co řekl generál Burgasov: na ostrově se tenkrát testovaly nejsilnější kmeny neštovic, ve vzdálenosti 15 km od ostrova proplula loď a laborantka dostala zásah.

„Burgasovovo prohlášení je v některých bodech nejasné a v jiných nepřesné,“ připustil Zelicoff. „Přesto Burgasov, který byl v té době ve vysokém postavení v sovětské vládě, musel vědět, které patogeny jsou testovány na ostrově Vozrožděnije, a zda došlo k závažným nehodám.“ No, vědět to nemusel. Nikde není psáno, že náměstek ministra zdravotnictví byl podrobně informován o záležitostech ministerstva obrany. To spíš Andropov (tehdy šéf KGB) mohl něco vědět, aniž by ho musel Burgasov informovat.

Ale inkubační doba sedí.

Pokud by tato hypotéza byla pravdivá, vyvolalo by to řadu otázek, říká Zelikoff. Nejenže Sovětský svaz udělal z neštovic zbraň, ale navíc uspěl v aerosolizaci neštovic a v jejich stabilizaci, aby virus vydržel několikakilometrovou cestu přes moře.

Kromě toho Zelicoff usoudil, že virus je zvláště virulentní. Usoudil tak podle toho, že tři z deseti pacientů zemřeli na vzácnou hemoragickou formu neštovic, a že onemocněli i vakcinovaní lidé. Existuje tedy speciální kmen Aralsk?

Tato analýza vyšla s poznámkou, že se jedná o osobní názor autora a že nejde o stanovisko Sandia National Laboratories ani vlády USA.

Zelicoff poprvé prezentoval svou hypotézu v Národní Akademii Věd (National Academy of Science – NAS) v červnu 2002, když Akademie uvažovala o přehodnocení očkovací politiky USA. Jako minimum NAS plánovala doporučení očkovat aspoň některé skupiny lidí, protože se po 11. září obávala biologických zbraní.

Donald Henderson měl proti Zelicoffově interpretaci námitky.

„Zaprvé se to nestalo,“ řekl (jak vzpomíná Zelicoff v knize Microbe) na zasedání NAS. „Za druhé, není možné neštovice aerosolizovat, protože vlhkost nad Aralským mořem byla taková, že i kdybyste přišli na to, jak vyrobit aerosol, samotná voda ve vzduchu způsobí, že se částice shluknou dohromady a padnou k zemi nebo do moře.“

Henderson také prohlásil, že by viry v aerosolu zabilo ultrafialové záření. Zelicoff odpověděl, že nikoliv, kdyby se viry šířily v noci. Obvinil Hendersona ze zaujatosti, protože nová zjištění jsou argumentem pro zachování virů neštovic pro účely studia, kdežto Henderson si myslí, že by svět bez virů neštovic byl lepším místem, Henderson takovou zaujatost popřel.

Zelicoffův článek komentovalo sedm expertů na veřejné zdraví. Experti se vyjádřili k několika otázkám: jestli se dá předpokládat, že zdrojem nákazy byl „únik“ z ostrova Vozrožděnije, jestli situace v Aralsku znamená, že se na ostrově pracovalo se zvláště virulentním druhem neštovic, a co to znamená pro bezpečnostní, zdravotní a očkovací politiku USA.

Pokud jde o poslední otázku, všichni se shodli na tom, že se nebezpečí nesmí podcenit, většina se shodla i na tom, že opravdu mohly viry neštovic uniknout v podobě aerosolu. Nejodlišnější názory měli na virulenci viru.

Nejstřízlivěji se vyjádřil dr. Jack Woodall, ředitel instituce nazvané Nucleus for Investigation of Emerging Infectious Diseases z Brazílie. (Možná to bylo tím, že byl z Brazílie.)

Pokládal za důležité, že v roce 1970 opravdu byla epidemie neštovic v Afghánistánu, odkud se nemoc šířila do Iráku, do Íránu (až k hranicím SSSR), a je docela možné, že se koneckonců mohla dostat podél západního pobřeží Aralského moře do Komsomolsku nebo do Mujnaku. Jakkoliv na první pohled vypadá zvláštní a podezřelé, že Sovětský svaz nehlásil výskyt epidemie v Aralsku WHO, na druhý pohled na tom nic divného není. Oni si prostě takové věci nechávali pro sebe (aby neohrožovali obraz SSSR ve světě), zvláště když si s nimi dokázali poradit sami. Takže pokud není známo, že by někdo onemocněl neštovicemi např, v Uzbekistánu, nemusí to znamenat, že se to nestalo.

Oficiální zpráva pokládá za nejpravděpodobnější možnost původu infekce některé z míst, které Jednička buď navštívila, nebo nenavštívila (Jack Woodall uvažuje o možnosti, že mohla někoho požádat, aby jí v těch obcích něco koupil – a po třiceti letech si už na to nevzpomíná). Podle J.Woodalla se pouze na základě délky inkubační doby nedá poznat, jestli je pravdivá tato hypotéza, nebo hypotéza dr.Zelicoffa. Protože koncem července se mohla nakazit v Ujaly, Komsomolsku nebo při plavbě kolem ostrova Vozrožděnije.

Abychom to mohli rozhodnout, píše dr. Woodall, museli bychom získat další informace.

Nelze si nevšimnout, že mezi vzpomínkami Jedničky z roku 2002 a verzí z roku 1971 jsou velké rozdíly. Woodall předpokládal, že v roce 2002 neměla Jednička důvod lhát, kdežto úřady mohly mít důvod přizpůsobit události tak, aby se vyloučila možnost nákazy na moři. V tom případě by to ale překombinovaly. Proč by bylo nutné si vymýšlet nákup textilií 4. srpna, když se v ten den nemohla infikovat v žádné verzi? Co ta kamarádka P.? Proč by si tohle měl někdo vymýšlet, aby podpořil hypotézu, že se infikovala v přístavu a ne na moři?

V původních dokumentech jsou nekonzistence v datech. Je to výsledek změn, které měly podpořit oficiální verzi, nebo je to jednoduše byrokratická nedbalost?

(Pozn. Myslím, že zpráva je kompilát informací z různých zdrojů. Např. podle rodičů měl chlapec Dvojka onemocnět 15. 8., což je očividný nesmysl, protože doktora k němu zavolali až 30. To se asi někdo upsal, asi to mělo být 25. A 25. prý rodina slavila uzdravení a odjezd své dcery, která ale údajně odjela už 20. A 25. už bylo město v karanténě, takže těžko měl někdo chuť oslavovat.

Pokud si někdo zapisoval výpovědi členů rodiny, činil tak pravděpodobně rukou na papír. Pak je možné, že něco napsal ne právě čitelně, a někdo jiný to chybně opsal.

V tom, jestli Jednička onemocněla 6., 8., nebo 11. zas takový rozpor být nemusí. Ona za den vypuknutí nemoci pokládá ten, kdy byla nucena zavolat lékaře. Ale tomu u neštovic zpravidla předchází několik dní, kdy se člověk „necítí dobře“, ale nechce burcovat doktory.)

Zatím není důkaz, že by se v Aralsku vyskytl mimořádně virulentní kmen. Pokud je někde uložený vzorek z této epidemie, bylo by možné ho porovnat s kmenem Afghánistán 1970-71 a zjistit, jestli je podobný nebo se výrazně liší. To by byl konečný důkaz.

A protože není dostatek důkazů pro rozhodnutí mezi scénáři 1 a 4. navrhuje Woodall toto:

Další otázky pro Jedničku:

  1. Pamatuje si, že slyšela o vyloučené zóně? Pokud ano, jak velká byla? Vstoupila do ní loď? Pokud ano, proč? Jak blízko se dostala k ostrovu? Na severu, jihu, východu nebo západu?

  2. Pokud ne, nakolik se loď přiblížila k jižnímu konci ostrova při plavbě mezi Ujaly a Komsomolskem?

  3. Proč nebylo ženám dovoleno se vylodit v přístavech?

  4. Dostala na palubě ručník, oblečení nebo látku z některého z přístavů – možná jí to donesl někdo, kdo šel na břeh?

  5. Pamatuje si pasažérku jménem P., a pokud ano, byla P. na palubě nemocná? Pokud byla P. nemocná, jak dlouho před návratem do Aralsku se objevily příznaky?

Doporučení pro další výzkum:

  1. Pokuste se získat lodní deník k ověření dat, pokud se to nepodaří, zkontrolujte protokoly kapitánů tří přístavů, které Lev Berg navštívil.

  2. Pokuste se vyhledat laboratorní deník lodi Lev Berg v jejím domovském rybářském ústavu.

  3. Pokuste se získat zprávy o souběžných epidemiologických šetřeních, o kterých Sarynov říká, že probíhala ve třech přístavních městech.

  4. Získejte data o síle a směru větru pro letiště Aralsk v příslušných dnech prostřednictvím Mezinárodní meteorologické organizace, Ženeva, Švýcarsko.

  5. Pokuste se získat pitevní materiál, nebo ještě lépe kmeny získané během epidemie pro sekvenování nukleových kyselin viru.

(Pozn. Pokud vím, nikdo se té výzvy nechopil. V knize Microbe, kterou napsal Alan Zelicoff a Michael Bellomo a která vyšla v roce 2005, je ale odpověď na otázku 3. Jednička je v této knize zmiňována pod svým jménem – Bajan Bisenova. A vysvětluje, že ruské ženy neměly dovoleno vystoupit na břeh v neruském přístavu, protože Kazachové Rusy nenáviděli a ženám hrozilo nebezpečí znásilnění nebo zabití. Jenže Bajan Bisenova byla asi taková Ruska jako Ken Alibek. V dokumentu na Youtube jejich rodina vystupuje. Pokud jsou Rusové, mohou to každému směle zapřít do očí.

V knize se také říká, že rozhovor s B.B. a jejím bratrem – jménem Sakidžan – uskutečnil v roce 2001. Ale ve svém článku píše, že to bylo v květnu 2002. To je důležité, protože v té době už mohla znát vyjádření generála Burgasova.

Pokud Zelicoff neměl chuť shánět kapitána lodi Lev Berg, proč se nezeptal aspoň Jedničky, jestli nedošlo k nějakému incidentu během plavby kolem ostrova?

Mám v přátelích na FB jednoho jachtaře. Položila jsem mu tři otázky a dostala jsem tyto odpovědi:

1. Zakázané oblasti se oznamují v principu třemi způsoby – vyznačením v navigačních mapách (jejich přítomnost v aktuální verzi je na komerčních plavidlech povinná), pokud jde o zákaz trvalý; – značením bójemi či signálními loděmi na vodě, pokud jde o zákaz operativní; – individuálním sdělením každému plavidlu, které do zakázaného prostoru míří, pokud je prostor střežen. Sdělení může být i rádiové, pokud na ně plavidlo odpovídá.

2. Navigační chyba není nic neobvyklého. V roce 1971 se poloha zjišťovala klasicky sextantem, moderněji zaměřením radiomajáků. V obou případech se chybuje snadno a často. Na stálé a známé trase na rybníku je navíc nejpravděpodobnější, že se zjišťováním polohy nikdo moc nezatěžoval a odhadovala se jenom ze směru a rychlosti – a u toho stačí jen malá odchylka kormidla nebo otáček motoru, případně špatně odhadnutý vliv větru;

3. Teoreticky se zakázané pásmo dosti pravděpodobně střežilo, jenže v zemi, kde vodka teče proudem a vojenská hlídková loď má námořní hranici v mapě nakreslenou propiskou od ruky… (reálná zkušenost kamarádova před cca 15 lety).

Otázka: Bylo by tedy možné, že neštovice na loď Lev Berg vnesla posádka hlídkové lodi, která se zastavila u kapitána na sklenku vodky?

Odpověď: Samozřejmě, i ta návštěva na lodi je možná, nebo třeba jenom předání písemného rozkazu či mapy s vyznačeným zakázaným pásmem z lodě na loď, případně doručení vůbec nějaké mapy, protože na vnitrozemských uzavřených vodách, nota bene v SSSR, nemusely být mapy na palubě povinné. ( Navigační mapy jsou něco trochu jiného než mapy geografické: kromě tvarů a hloubek se na nich uvádějí aktuální informace o značení, hloubkách v přístavech, majácích a jejich charakteristikách, posunu pohyblivých mělčin a také právě o plavebních pásmech – nejen zakázaných, ale třeba o pásmech rozdělené plavby nebo o pásmech pro připlutí a odplutí. Povinností rejdaře je býti informován, zda autorita pro danou oblast plavby nevydala mapovou aktualizaci a pokud ano, obstarat ji na lodě.)

K tomu, aby se loď dostala do nepovolené blízkosti k ostrovu, musela ba ostraha udělat dvě chyby a kapitán nebo kormidelník jednu. Což o to, možné to je. V Černobylu také udělali několik chyb.

Mimochodem, některé články, které se objevily v poslední době, „ví“, že přes loď přeletěl žlutý obláček, nebo že se dokonce loď „ztratila v husté mlze“. Ani generál Burgasov, ani Zelicoff se o ničem takovém nezmiňuje. „Žlutá mlha“ se do příběhu pravděpodobně dostala z prologu Alibekovy knihy, kde píše o obláčku „barvy tmavé hořčice“ při pokusech, na jaké Alibek dohlížel téměř o dvacet let později.

(Konec poznámky.)

Zelicoffovu analýzu písemně komentoval také Donald Henderson. Věřil, že existoval sovětský průmysl biologických zbraní, protože v tom věřil Alibekovi, byť ne bez výhrad. Ale jinak Zelicoffa nepotěšil.

Napsal totiž:

„Analýza dr. Zelicoffa o nákaze v Aralsku a interpretace zjištěného je bohužel chybná. Pokud by jeho zpráva byla prezentována na vhodném místě s vhodnou diskusí, domnívám se, že by mohla být viděna z vhodné perspektivy. Bohužel se zdá, že byla prezentována s ohledem na mediální pokrytí. Svoje souhrnné závěry sice nazývá ‚nezodpovězené otázky‘, ale nepochybuje o jejich pravdivosti.

Odpovědi na tyto a mnohé další otázky budou mít téměř jistě hluboký dopad na civilní a vojenské úsilí o biologickou obranu… Naše úplné spoléhání na jednu vakcínu (nemodifikované vakcínie) představuje vážnou potenciální zranitelnost. Pouze podrobná analýza kmene Aralsk s nejmodernějšími nástroji molekulární biologie může vést úřady veřejného zdraví a plánovače obrany k formování vhodné politiky a profylaxe, což může zahrnovat společné úsilí o výrobu nových vakcín založených na zcela nových přístupech, spolu s testováním antivirových léčiv na zvířecích modelech.

Zpráva uvádí, že v Aralsku došlo k dosud veřejně neznámému ohnisku 10 případů neštovic a že infekce jednoho indexového případu mohla být pravděpodobně důsledkem expozice viru neštovic v aerosolu z testovacího místa na ostrově Vozrožděnije v Aralském moři. Tato zjištění jsou zajímavá, ale stěží dramatická nebo neočekávané. Poskytuje ohnisko informace, které by měly zvýši naše obavy nebo paniku? Pokud tam něco je, nedokážu to identifikovat…“

Donald Henderson nepokládal za novinku ani to, že Sověti pracovali na přípravě viru neštovic (řekl to Ken Alibek), ani že virový aerosol může infikovat na dálku a při nízké dávce (několik případů z minulosti kázalo, že pravděpodobně ano), ani že Sověti testovali aerosol neštovic (Alibek to řekl – i když on tedy tvrdil, že se s tím začalo až v 80.letech). A zpráva nepřekvapila nikoho, kdo četl vyjádření generála Burgasova.

Nicméně Donald Henderson neviděl důvod předpokládat, že epidemii v Aralsku způsobil nějaký speciálně upravený kmen neštovic. Z celé lodi onemocněla jenom Jednička. (To Zelicoff vysvětlil tím, že trávila na palubě mnohem víc času, než ostatní.) Její onemocnění bylo mírné. Že tři z deseti nemocných dostali těžkou hemoragickou formu neštovic, je sice vyšší počet než obvykle, ale při tak malém počtu nemocných se nedá spoléhat na statistiku.

Že onemocní i lidé, kteří byli očkováni, také není nic zvláštního, protože imunita daná očkováním nevydrží celý život. (Henderson věděl, o čem mluví, znal to z Jugoslávie.)

15. července 2002 se několik vědců včetně Zelicoffa obrátilo e-mailem na Lva Sandachčjeva, tehdejšího ředitele centra Vektor, kde jsou uloženy vzorky virů neštovic. Požádali ho, aby ho, vyzval ruskou vládu, aby jim podala zprávu o podrobnostech jakýchkoli testů s neštovicemi pod širým nebem na ostrově Vozrožděnije a aby spolupracovala s mezinárodními organizacemi a předávala jakékoliv neznámé vzorky neštovic. Podle Zelicoffa vědci z Vektoru prohlásili, že zvláštní kmen nemají a že k žádnému úniku v Aralsku nedošlo. Teprve když Zelicoff pohrozil, že s tím půjde na veřejnost, souhlasili, že se podívají do mrazniček. Ale ani tak se v mrazničkách nic nenašlo. Nebo aspoň nic, o co by se chtěli podělit.

O nic úspěšnější nebyl ani prezident Bush. Dohodl se sice s Putinem na společném boji s terorizmem, ale žádné zajímavé neštovice z Putina nevymámil. Média spekulovala o tom, jestli Putin na své ministerstvo obrany přitlačit nechce nebo nemůže.

Zdrženlivost ruských kolegů americké vědce znepokojila, tím spíš, že VEKTOR z Ameriky dostával finanční podporu.

„Tito lidé jsou mí přátelé,“ řekl Zelicoff, „a přesto se zdá, že lžou.“

Když Lev Sandachčjev v roce 2006 zemřel, vyšel mu přesto ve Washington Post velmi pěkný nekrolog.

Jakkoliv se experti neshodli ve všem, bylo zajedno v tom, že není možné situaci podcenit. Za přiměřené preventivní opatření pokládali obnovené očkovacího programu. Jak už víme, v USA se neočkovalo od roku 1972. Teď tedy byl vážný důvod s tím zase začít.

Začátkem prosince 2002 se objevila další znepokojující zpráva. CIA dostala od nejmenovaného informátora zprávu, že v srpnu bylo několika americkým vědcům sděleno, že Irák mohl získat zvláště virulentní kmen neštovic od vědkyně, která za sovětských časů pracovala v Moskvě v laboratoři s neštovicemi. Ona vědkyně měla být viroložka Nelja N.Malceva (tatáž, která přijela do Aralsku pomáhat likvidovat epidemii а odvezla odtamtud vzorek), která pracovala třicet let ve Výzkumném ústavu pro virové preparáty.

Dr. Malceva se v Iráku podílela na programu eradikace neštovic a byla tam nejméně dvakrát, v letech 1972 a 1973. Podle informátora tam pobývala v 90. letech a někteří experti se obávali, že mohla Iráku poskytnout kmen odolný vůči očkovacím látkám.

Zpráva přišla právě ve chvíli, kdy se čekalo na rozhodnutí prezidenta Bushe, kolik Američanů by mělo být očkováno proti neštovicím.

Samozřejmě, že experty napadlo, že by Malceva mohla Iráku poskytnout tajemný „kmen Aralsk“ schopný se šířit na velkou vzdálenost přes moře a odolný vůči vakcínám. Ke všemu prý ještě v Iráku v roce 1990 došlo k obnovení zájmu o vakcíny, „ale tehdy jsme nevěděli proč“.

Vitalit Zvěrev, ředitel Výzkumného ústavu virových preparátů, prohlásil, že se CIA mýlí. Malceva pracovala v laboratoři ortopoxvirů do roku 1974, pak byla laboratoř zrušena, a Malceva nadále studovala spalničky, příušnice, zarděnky a herpes. K virům neštovic vůbec neměla přístup. V roce 2002 byla dva roky po smrti. A vzorek, který přivezla z Aralska, obsahoval naprosto běžné viry a byl zničen.

Světlana Marennikova, kolegyně Nelji Malcevy, prohlásila, že takové obvinění je naprosto absurdní. „Znali jsme Nelju Nikolajevnu jako vynikajícího, disciplinovaného pracovníka a čestného člověka“, řekla. Kromě toho prý bylo naprosto nemožné viry nebezpečných infekcí tajně odnést z laboratoře.

Natalja Malceva, dcera obviněné vědkyně, prohlásila, že má v úmyslu žalovat New York Times za pomluvu.

Donald Henderson si pamatoval Malcevu jako „nadšenou, pracovitou vědkyni“. Byl ovšem hluboce zklamán, že pomohla utajit ohniska infekcí, která měla nahlásit o WHO. (Myslím, že zklamání vyplývalo z toho, že nevěděl, co by znamenalo se postavit proti systému v Sovětském svazu.)

Znepokojující události vedly k tomu, že americká vláda připravila program očkování proti neštovicím. V první fázi mělo by očkováno 450 000 lidí – ti, kteří by v případě neštovicového útoku byli v největším nebezpečí, protože by mohli být infikováni od nediagnostikovaných pacientů. Zdravotníci na pohotovosti, intenzivní péči, a podobně. Ve druhé fázi mělo dojít na lidi „z první linie“ – policie, hasiči. Těch mělo být deset miliónů. Po dokončení těchto dvou fází mělo dojít na všechny ostatní.

Americké očkování po změnu zase znepokojilo Rusy. Co to má znamenat? A ke všemu v čele akce stojí Henderson! Neštovice přece byly eradikovány – nebo snad ne? Ví se v Americe o něčem, co my nevíme?

Tento program skončil naprostým neúspěchem. Donald Henderson se domnívá, že částečně vinou jeho úřadu. Připravili totiž informační brožurku. Informovala o normálních reakcích na očkování, ale také o nežádoucích vedlejších účincích. S barevnými obrázky. Zájem o brožurku byl velký, bylo jí distribuováno několik miliónů. Nakonec se nechalo očkovat 40 000 lidí. Po prostudování brožury většina zdravotníků ztratila zájem. Navíc jim nikdo nedokázal říct, kdo jim zaplatí kompenzaci, pokud u nich dojde ke komplikacím.

A ještě k tomu se během invaze do Iráku ukázalo, že Iráčané žádné zásoby neštovicových virů nemají. To byla pro doktora Hendersona dobrá zpráva, ale očkovací program v tichosti skončil. Nyní v USA očkují jenom vojáky, kteří jdou na zahraniční mise.

Také se odložilo zničení oficiálně posledních vzorků neštovic, ke kterému mělo dojít v roce 2002. Odložilo se ještě několikrát.

Od roku 2003 se o aralském incidentu nic nového neobjevilo. V článcích, které se občas objeví, že se recyklují informace z roku 2002. Publicisté opisují jeden od druhého – i s chybami.

Přenos viru neštovic na vzdálenost 15 km se zřejmě pokládá za vědecky prokázaný fakt. Zelicoffovu hypotéza se pokládá za vědecky prokázaný fakt.

Znovu generál Burgasov

V roce 2006 generál Burgasov, kterému bylo 91 let, pocítil potřebu před blížícím se koncem ulehčit své duši. Sdělil světu několik hrozných tajemství, jako například že Beriju neodsoudil k smrti tajný vojenský soud, ale že ho bez soudu zastřelili jako psa. No, nevím, jestli na tom ještě někomu záleželo.

Promluvil znovu o bakteriologických zbraních.

„Co bych ještě měl skrývat? Ano, vytvořili jsme bakteriologické zbraně: receptury na antrax, plicní mor, neštovice, botulotoxin. Ale pouze proto, aby se proti nim vyvinula vakcína. Nemůžete chránit tank před granáty, aniž byste testovali průraznost oceli. Vezměte i například neštovice. Nepřítel je nerozptýlí jen tak. Patogen se musí nějak orámovat, chránit, aby se přizpůsobil výbuchu, aby mohly létat jako prach. Můj přítel, profesor Alexandrov, navrhl použít pro rámování ovčí vlnu. Byla rozdrcená na mikrony impregnované patogenem, a v té formě byl virus několikrát odolnější. A my jsme museli najít vakcínu proti této receptuře. Málokdo ví, že když byla v padesátých letech celá populace Sovětského svazu očkována proti střevním infekcím, zahrnuli jsme tam také botulotoxiny, Ano, báli jsme se, že Američané proti nám použijí bakteriologické zbraně. A ten… ani si nevzpomínám na jeho příjmení… Aribekov – jeden takový, pracoval ve vědecké radě a potom uprchl s dokumenty do Států. Takže píše, že v SSSR byly nahromaděny tuny viru neštovic. Proč by byly zapotřebí tuny? Pokud například teď vezmete deset gramů tohoto receptu, půjdete do metra, nastříkáte to na schody jenom jednoho eskalátoru, a epidemický požár pohltí celou Moskvu.“

Předložil také novou verzi událostí antraxových událostí ve Sverdlovsku – tentokrát to nebyla nehoda, ale diverze – což on tušil už tehdy, ale protože na pravý důvod nepřišel, vymyslel si nejneškodnější důvod, který ho napadl, aby odvrátil pozornost od armády – a vzpomněl si i na aralský incident.

„Najednou zjistím, že v Aralsku zaznamenali případy neštovic. Učitelka onemocněla, několik žáků. Je to divné, říkám si, neštovice, ale nikdo s tím neobtěžuje, ani Ústřední výbor, ani Rada ministrů. Dřív to bylo pořád ‚Kde je Burgasov?‘ Ale teď – mlčí. Povídám svému asistentovi, okamžitě jeďte do Aralsku, zjistěte všechno a podejte mi zprávu. Ukázalo se, že v té době se prováděly testy na ostrově Vozrožděnije, vyhodili do vzduchu nádoby s 20 g bojové receptury. A podle pokynů se během zkoušek nesmělo přiblížit ani jedno plavidlo blíž než 40 km. V tomto případě se něco stalo a vědecká loď loďstva Aralského moře se přiblížila na 15 km. Laboratorní asistentka odebírala každou hodinu vzorek vody. A když výzkum skončil, přijela do Aralsku, navštívila svou kamarádku, učitelku, a nakazila ji neštovicemi. Učitelka zase infikovala dvě děti, které doučovala mimo školu, a děti nakazily svoje rodiče. Šest nebo sedm lidí zemřelo. Co mám dělat, přemýšlím, je potřeba to nahlásit někomu z vedení. Vytočím číslo předsedy KGB Jurije Andropova. Juriji Vladimíroviči, povídám, je to tak a tak, naléhavě k vám musím přijít. Mlčel, než odpověděl: asi se díval do seznamu, kdo jsem. A pak: ‚Dobře, čekám vás.‘ Přijíždím do Lubjanky, dva lidí mě beze slova doprovodili do druhého patra; všiml jsem si, že ani jedny dveře nemají číslo nebo označení.

Přivedou mě k Andropovovi, povídám mu, co se stalo. ‚No tak,‘ povídá, ‚jsem vám za ty informace velmi vděčný. Ale žádám vás, abyste o tom nikomu neříkal.‘ A co mi zbývalo? Jen říci ano.“

Hm, v roce 2001 to bylo 400 g.

Nu, věčná škoda, že se nikdo neodvážil velebného kmeta přerušit a položit několik otázek. Například, co vlastně asistent zjistil, co se skrývá pod slovy „ukázalo se“? Přivezl asistent informace od někoho, kdo opravdu něco věděl (vojenští páni? KGB?), nebo jenom odposlechl, co se ve městě povídalo? Tohle nevypadá, že by „musel vědět, které patogeny jsou testovány na ostrově Vozrožděnije, a zda došlo k závažným nehodám“ z toho titulu, že „byl v té době ve vysokém postavení v sovětské vládě“. Kdyby se tak podařilo najít zdroj, z kterého Burgasov vycházel!

Znovu Ken Alibek

1. července 2007 vyšel v Los Angeles Times článek investigativního novináře Davida Willmana s názvem Selling the thread of bioterrorism (Prodej hrozby bioterorismu), jehož obsah plně vystihuje název.

Podle tohoto článku už někteří experti zpochybnili Alibekov hrozby bioterorismem. Generál a lékař Philip K.Russell řekl, že na něj udělaly dojem Alibekovy znalosti o produkci antraxu v Sovětském svazu, ale pokud jde o geneticky upravené neštovice, začal si myslet, že „se Ken ve svých vzpomínkách spíš držel fantasie než přesnosti.“ Ostatně Alibek sám řekl v rozhovoru pro The Times, že jeho tvrzení o neštovicích byla založena na četbě ruské „vědecké literatury“.

David Willman též napsal, že vědecká činnost Kena Alibek měla velkou reklamu, ale slabé výsledky.

V roce 2003 spolu s dalším profesorem prohlásil, že by očkování proti neštovicím mohlo zvýšit odolnost vůči HIV. O čemž se Donald Henderson vyjádřil jako o teorii, která z biologického hlediska nedává smysl, a že on tomu vůbec nevěří. Alibek veškerou kritiku prohlásil za projev profesionální žárlivosti.

Potom se Alibek a jeho kolegové pokoušeli vyvinout „koktejl“, který by chránil před řadou smrtelných virů a bakterií.

Využil také své popularity k propagaci doplňku stravy prodávaného přes internet, který měl posílit imunitní systém.

V roce 2006 Alibek oznámil, že vzhledem k rozporům mezi ním a George Mason University rezignuje na své funkce.

Informace z Willmanova článku použila i anglická Wikipedie, ale v diskusi se ozvaly hlasy, že je zaujatý a neobjektivní.

V roce 2006 založil Alibek farmaceutickou společnost MaxWell Biocorporation (MWB) a působil jako její generální ředitel a prezident. Hlavním cílem této společnosti měla být výroba vysoce kvalitních léčiv na těžká onkologická, kardiologická, imunologická a chronická afekční onemocnění. Tato firma v roce 2007 začala budovat dceřinou společnost na Ukrajině. V roce 2008 bylo zařízení otevřeno, ale Alibek krátce nato rezignoval na funkci prezidenta.

V roce 2010 se na pozvání vrátil do Kazachstánu. Pomáhal tam vybudovat Univerzitu Nazarbajev (nazvanou podle prvního prezidenta Kazachstánu) a v roce 2011 se stal prvním oficiálně zvoleným profesorem. V Kazachstánu vedl  Národní vědecké centrum onkologie a transplantologie. V roce 2015 Kazachstán zklamaně opustil. V rozhovoru pro tobolinfo.kz si stěžoval, že byl obtěžován neustálými audity své práce. A kromě toho dostal zajímavou nabídku ze Spojených států. Avšak své onkologické pacienty neopustil – poskytoval jim online konzultace.

Na ruské a ukrajinské Wikipedii se lze dočíst, že ukrajinský projekt využil kazašský podnikatel Muchtar Abljazov k praní špinavých peněz. Podle ukrajinské Wikipedie, která čerpá z kazašských médií, odešel Alibek z Kazachstánu po „sérii skandálů“ a také poté, co kazašské ministerstvo spravedlnosti třikrát odmítlo registraci léčebných postupů pro nepůvodnost. Alibek ostatně nepopírá, že na ně Švédové přišli dřív.

Zajímavé je, že kazašská stránka je velmi stručná a o jeho činnosti po roce 2006 se vůbec nezmiňuje.

Od roku 2007 se také zabývá výzkumem autismu (jeho nejstarší dcera trpí autismem). Považuje tuto poruchu za výsledek prenatálních a bakteriálních infekcí a za stav léčitelný antivirotiky a doplňky stravy.

V současnosti se vyjadřuje ke koronaviru a na Facebooku pravidelně uveřejňuje dotazník. Informace získané v dotazníku by měly sloužit k nalezení způsobu, jak lépe zvládnout Covid-19.

Tak. A co si o tom člověku myslet. Ano, dá se předpokládat, že ho Rusové nemají rádi. Ale ani na Ukrajině a v Kazachstánu ho příliš nemilují. Mohli bychom předpokládat, že tyto tři státy o něm neinformují objektivně, a že objektivní možná není ani článek Davida Willmana (i když je nositelem Pulitzerovy ceny za investigativní žurnalistiku). Ale znepokojivé je tohle: Google do roku 2000 neuvádí vědeckou činnost (dobře, když žil v Sovětském svazu, publikoval „více než 80 článků v utajovaných časopisech“, jak říká Wikipedie). Potom byl spoluautorem článků o antraxu a bioterorismu. A najednou poskytuje konzultace onkologickým pacientům (třebaže není onkolog), a ještě k tomu na dálku, a léčí autismus. To nevypadá dobře, Možná je obchodník se strachem. Už ne se strachem z bioterorismu, ale se strachem z rakoviny a z autismu.

Znovu Donald Henderson

V roce 2013 Donald Henderson dostal návrh, který by… sice mohl odmítnout, ale neodmítl. Aby u příležitosti 55. výročí Ždanovova návrhu na vymýcení neštovic zhodnotil ruský přínos k této akci. Také mu poslali knihu, vydanou při příležitosti tohoto výročí – sborník vzpomínek účastníků.

Donald Henderson laskavě souhlasil a hned odpověděl. Knihu si nemohl přečíst, protože neuměl rusky, ale ilustrace ho zaujaly. Co se týká onoho přínosu, vyjádřil se k němu daleko vřeleji, než by žádala zdvořilost. Prohlásil, že bez neustálého naléhání profesora Ždanova a jeho delegace by k akci nedošlo, protože WHO se soustředila na eradikaci malárie. Teprve v roce 1966 byl program eradikace neštovic ve WHO schválen (60 hlasy, přičemž zapotřebí bylo nejméně 58). Ve svém příspěvku jmenoval několik spolupracovníků, a jak pravil „Nelja Malceva byla zvláště dobrá“. (To byla ta, kterou nařkli, že dovezla ruské neštovice do Iráku.)

Ale škoda, že si profesor Henderson tu knihu nemohl přečíst. Protože…

Překvapení! Šok! Neuvěříte, co se teď dozvíte! Zdílejte, než to smažou!

… protože se ukázalo, že v Aralsku nebyla jediná dobře utajená epidemie. Koncem roku 1968 se objevilo ohnisko neštovic v Tádžikistánu. Ve vesnici Novabad, která měla pouhých 863 obyvatel, onemocnělo pět lidí, z toho tři děti. Začátkem ledna 1969 poslalo Ministerstvo zdravotnictví do Tádžické SSR tým epidemiologů, aby vyšetřili ohnisko a „posoudili organizaci protiepidemických a preventivních činností souvisejících s ohniskem neštovic.“ Zpráva, kterou komise napsala, je poprvé uveřejněna v dotyčné knize.

(Obrázek 2.1.)

Ukázalo se, že prvním pacientem byl pětatřicetiletý Kh.N., který neměl trvalé zaměstnání, a příležitostně se živil donáškou pošty a vody a obchodem na černém trhu. Podle obyvatel vesnice bylo možné, že navštívil pohraniční oblast Afghánistánu, kde byly tehdy zaznamenány případy neštovic. Tento pacient se začal cítit špatně po návratu z Dušanbe a Leninské oblasti, kde pobýval pět dní.

Místní hygienici provedli obvyklá opatření: nouzové očkování, vyhledávání kontaktů, izolaci potenciálně nakažených. Obyvatelé byli z počátku ke zdravotníkům. „lidem z města“, nedůvěřiví a schovávali před nimi děti. Ale pak se jich přestali bát. Také byla provedena epidemiogická šetření v místech, kde se Kh.N. před vypuknutím nemoci zdržoval (v domě v Dušanbe, kde pobýval dva dny, a v kolchozu v Leninské oblasti). Kromě toho se provedly namátkové testy na desítkách zdravotnických zařízení v sedmi okresech Tádžikistánu. A „byla provedena epidemiologická studie příhraniční vesnice Ajvadž.“ Při těchto šetřeních se ukázalo, že většina obyvatel byla imunizována „v souladu se stávajícími požadavky na obyvatelstvo střední Asie, zejména v příhraničních oblastech“. A také se ukázalo, že hodně z nich mělo neštovice už dříve, „když se infekce čas od času objevila“. Bylo by zajímavé zjistit, kdy konkrétně se „objevila“.

Světlana Marennikova vzpomíná na epidemii v Uzbekistánu v roce 1955, která ji přivedla k tomu, aby se zabývala neštovicemi. Byly ještě další?

Komise dospěla k názoru, že zdroj infekce byl mimo území Sovětského svazu (v Afghánistánu), a že kontakt mezi obyvateli Sovětského svazu a Afghánistánem byl možný ve vesnici Ajvadž. Avšak „nebylo možné zjistit polohu prvního pacienta, který vedl tulácký život bez stálé práce, během nejpravděpodobnější expozice nemoci“.

To bylo poslední ohnisko neštovic importovaných do Sovětského svazu, říká se v knize. Ale my víme, že nebylo.

V knize je i příspěvek Valerije G.Feděněva, epidemiologa, který byl povolán likvidovat ohnisko v Aralsku.

„Nemocnice, kde byli léčeni pacienti s neštovicemi,“ vzpomíná Feděněv, „byla v poničeném jednopatrovém dřevěném domě s dřevěnými podlahami se škvírami. Strupy pacientů, kterých bylo bezpočtu, se mohly bez překážky dostat pod podlahová prkna. Abychom mohli komunikovat s pacienty v nemocnici a zaznamenat jejich osobní anamnézu, museli jsme na sobě mít ‚protimorový oblek‘ a zaměstnanci nemocnice pracovali ve stejném úboru. Po propuštění posledního pacienta byla nemocnice prostě spálena: dezinfekce v takové konstrukci by byla zcela neúčinná.“

„Epidemiologové dychtili vědět,“ píše dál Feděněv, „odkud se mohly objevit neštovice, které byly likvidovány v SSSR už v roce 1936. Objevily se nějaké importované případy, ale nevedly k epidemii. Hlavní verze o zdroji nákazy, kterou se nám silně snažili vnutit, byla tato: neštovice mohly být dovezeny s pašovanými věcmi z Afghánistánu přes Turkmenistán. Byl to naprosto pochybný předpoklad. Tím víc od chvíle, kdy místní obyvatelé a zaměstnanci hygienické stanice uvedli, že na ostrově v Aralském moři je vojenská bakteriologická laboratoř s testovacím polygonem a že virus mohl pocházet odtamtud. Jednalo se však o zakázané téma, o kterém jsme nediskutovali. Později to ale potvrdil dr. P.N. Burgasov, v té době náměstek ministra zdravotnictví a hlavní hygienik SSSR, když po dvaceti letech veřejně v tisku odhalil tajemství ohniska neštovic v Aralsku.“

Opravdu potvrdil? Připomeňme si, co starý lišák Burgasov řekl: „Povídám svému asistentovi, okamžitě jeďte do Aralsku, zjistěte všechno a podejte mi zprávu. Ukázalo se, že v té době se prováděly testy na ostrově Vozrožděnije, vyhodili do vzduchu nádoby s 20 g bojové receptury.“ (Nebo 400 g, podle předcházejícího vyjádření.)

Nebyly tedy zdrojem Burgasovových informací právě ty řeči, o kterých se zmiňuje Feděněv? A tím se kruh uzavřel…

Feděněv ovšem nevěděl o miniepidemii v Tádžikistánu. A kdoví, jestli ještě někde neleží tajné zprávy o ohniscích v Uzbekistánu (tři, pět, sedm lidí) – jestli se neštovice z afghánských hor neplížily přes Tádžikistán do Uzbekistánu (stejně jako se z Afghánistánu odplížily do Iráku a Sýrie, a pak přeskočily do Jugoslávie) – jestli se na nějaké dece nebo šátku nedostaly až na trh do Ujaly nebo Komsomolsku – jestli nějaká trhovkyně nevstoupila na palubu lodi Lev Berg a nenabídla své zboží mladé ženě, která nesměla vystoupit na břeh. A Kn. N. asi nebyl jediný pašerák… Možná některou z miniepidemií místní lidé vyřešili, aniž by informovali nemilovanou Moskvu.

Tato možnost mi nepřipadá o nic méně pravděpodobná, než možnost, že neštovice přeletěly v nepoškozeném stavu 15 km přes moře. Protože to víme jenom od jednoho člověka, který byl sice náměstek ministra zdravotnictví, ale tohle měl nejspíš z doslechu. A navíc mu nedělalo problém lhát.

Hypotéza o úniku neštovic z ostrova je založena na několika nepotvrzených předpokladech.

Předpoklad existence neštovic, které se mohou šířit aerosolem. (Podle Alibeka se s jejich vývojem začalo až v 80. letech.)

Předpoklad, že by dokázaly uletět 15 km, aniž by ztratily veškerou nakažlivou sílu (podle Jacka Woodalla, za tehdejšího stavu vědy by viry ztratily infekčnost už po kilometru cesty, natož po patnácti).

Předpoklad, že se pokusy konaly právě ve chvíli, kdy kolem plula loď Lev Berg.

Předpoklad, že loď vstoupila do zakázaného pásma a nikdo jí v tom nezabránil. (Kromě Burgasovova tvrzení nemáme žádnou informaci o tom, že se to stalo, a pohled na mapku ukazuje, že loď při plavbě z Ujaly do Komsomolsku neměla důvod se k ostrovu přiblížit.)

Předpoklad, že k úniku došlo v noci, kdy viry nemohlo zničit ultrafialové záření.

A samozřejmě, musíme věřit Petru Burgasovovi právě v této věci, třebaže mu jinak nevěříme ani pozdravení.

Zelicoff ve své analýze vycházel z výsledku: jelikož došlo k epidemiologicky nepravděpodobné situaci, znamená to, že na ostrově pracovali se zvláštním druhem neštovic. A všechny návrhy, které mu předložil Woodall… nepřijal.

Nu, Zelicoff nebyl ten druh vědce, který ve své věži ze slonoviny hledá vědeckou pravdu. Byl expert na biologické zbraně a jeho povinností bylo slyšet trávu růst. Jeho analýza mu vynesla mediální pozornost a námitky Hendersona nebo Woodalla nikoho nezajímají.

Ne, že by Zelicoff nemohl mít pravdu. Nebylo by to poprvé ani naposled, co něco „uteklo z laboratoře“. Ale nemáme jediný opravdový důkaz.

Profesor Henderson měl v ruce informaci, která by mu možná připadala důležitá, ale byla pro něj nedostupná, protože neuměl rusky. V roce 2018 vyšla tatáž kniha v angličtině, ale to už Donald Henderson nežil. Zemřel v roce 2016 ve věku 87 let.(Obrázek 2.2)

Ještě pro úplnost

V roce 2018 Sergej Bubnovskij a Igor Prokopenko ve své knize Mify o boleznjach: Počemu my boleem? přišli ještě s další verzí, která patrně vznikla informačním šumem. Nejprve popsali Aralsk-7, a potom pokračovali:

„V sousedství se nacházel ostrov Konstantin, Testovaly se tam biologické zbraně. V laboratořích tohoto tajného ostrova se nacházely bojové kmeny virů a baktérií. V roce 1971 došlo ke spolehlivě zaznamenanému úniku bojového viru. Tehdy na ostrově Konstantin prováděli testy biopreparátu neštovic, Za tím účelem nechali vybuchnout malou bombu o hmotnosti pouhých 400 g. V okamžiku exploze se však směr větru nad ostrovem najednou změnil a mrak šel na sever na město Aralsk, V důsledku toho zemřelo osm lidí, včetně dětí. Rozšíření bojového viru po celé zemi bylo zabráněno pouze pomocí tvrdých opatření, v důsledku čehož se Aralsk stal na nějakou dobu uzavřeným městem.“

A znovu Aralsk

V současnosti se Aralské moře k Aralsku zase přibližuje. Už není vzdálené 100 km, ale 15. Kazachstán se totiž rozhodl jezero zachránit. S finanční podporou Světové banky vybudoval hráz, která oddělila severní a jižní část. Také se podařilo obnovit přítok Syrdarji. Výsledek překonal i optimistická očekávání. Hladina stoupá, přibývá ryb a rybáři se vrací ke své práci.

Uzbekistán se ale nechce vzdát svých polí s bavlnou a raději obětuje jižní část jezera. Ostatně, i kdyby nasměrovali Amurdarju v plné síle do jezera, trvalo by podle odborníků 75 let, než by se znovu naplnilo.

Loď Lev Berg rezaví na poušti, která byla dříve jezerem. Jako mnoho dalších lodí je cílem turistů i sběračů kovů.

A bývalý ostrov Vozrožděnije?

Žandarbek Bekšin, hlavní hygienik Kazachstánu, začátkem srpna 2018 prohlásil, že nyní toto místo „bezpečné pro podnikání“.

„Při návštěvě během vizuální kontroly nebyla zjištěna hromadná smrt hlodavců nebo zvířat. Naopak bylo zjištěno, že na ostrově je mnoho zajíců, lišek a spousta stop dalších zvířat,“ řekl Bekšin. A kromě toho místo opakovaně navštěvovali stalkeři a sbírali tam kovový šrot-pravděpodobně bez škod na zdraví. Podnikáním se myslí především těžba minerálů, „ale doprovázená hygienickou a epidemiologickou službou.“

Město Aralsk by se co nejdřív mělo stát přístavem. Možná už se stalo. Počítalo se s tím v roce 2020.

Zdroje

Knihy

Ken Alibek, Stephen Handelman: Biohazard, Naše vojsko 2002

Alan P. Zelicoff, M.D. Michael Beilomi: Mikrobe: Are We Ready for the Next Plague?, Amacom 2005

Jonathan B.Tucker: Scrouge The Once and Future od Smallpox, Atlantic Monthly Press 2001

Donald A. Henderson: Smallpox The Death od Disease, Prometheus Books 2009

How it was: The Global Smallpox Eradication Program in Reminiscence of its Participants, CERIS 2018

elektronicky

https://www.researchgate.net/publication/324231298_Smallpox_eradication_Russian_Leadership_And_Contributions

Rozhovor s generálem Burgasovem v roce 2006

https://www.mk.ru/editions/daily/article/2006/04/07/184060-istorik-smerti.html

Oficiální zpráva z roku 1971

https://www.nonproliferation.org/wp-content/uploads/2014/01/op9.pdf

Komentáře k této zprávě

https://www.nonproliferation.org/the-1971-smallpox-epidemic-in-aralsk-kazakhstan-and-the-soviet-biological-warfare-program-commentaries/

Články na toto téma

https://science.sciencemag.org/content/296/5576/news-summaries

http://www.ph.ucla.edu/epi/bioter/adeadlyrecipe.html

https://www.sciencemag.org/news/2002/06/bioweapons-test-fingered-smallpox-outbreak

https://www.nonproliferation.org/the-centers-release-of-secret-soviet-smallpox-report/

https://www.nonproliferation.org/cns-releases-secret-soviet-smallpox-report/

http://www.ph.ucla.edu/epi/bioter/sovietssmallpoxoutbreak.html

https://www.rferl.org/a/1100032.html

https://www.newscientist.com/article/dn2415-soviet-smallpox-outbreak-confirmed/

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/2002/06/16/soviets-had-71-smallpox-outbreak/068ff68b-9919-4de3-8cd1-7d463ee6c213/

https://www.sandia.gov/LabNews/LN12-13-02/key12-13-02_stories.html

Dokument

https://www.youtube.com/watch?v=zR5Pnj19nTg

Ken Alibek

Článek z Los Angeles Times

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2007-jul-01-na-alibek1-story.html

8.10.2002 Irák může mít neštovice (hovoří Henderson a Alibek)

http://edition.cnn.com/COMMUNITY/transcripts/2000/3/hendersonailbek/

Neštovice v Iráku

https://www.ph.ucla.edu/epi/bioter/iraqmayhavesmallpox.html

http://www.bbc.co.uk/history/worldwars/coldwar/pox_weapon_01.shtml

Rozhovor z roku 2005 po návratu do vlasti

https://informburo.kz/politika/armiya/ken-alibek-ya-sdelal-vse-chtoby-lyudi-uznali-pravdu-o-biologicheskom-oruzhii-2084.html

Ken Alibek vysvětluje odjezd z Kazachstánu

https://tobolinfo.kz/uchenyj-kennet-alibek-objasnil-otezd/

https://tobolinfo.kz/prezumpcija-vinovnosti-ken-alibek-ob-o/

Další články o Alibekovi – bez záruky

Skvělý kombinátor medicíny

https://camonitor.kz/8669-.html

https://www.5-tv.ru/news/291085/sozdatel-biologiceskogo-oruzia-raskritikoval-koronavirus-zanizkuu-letalnost/

https://365info.kz/2018/02/kak-kanatzhan-alibekov-sdelal-milliony-na-strahah-ssha-inosmi

https://365info.kz/2018/02/kak-kanatzhan-alibekov-sdelal-milliony-na-strahah-ssha-prodolzhenie-inosmi/

https://365info.kz/2018/02/kak-kanatzhan-alibekov-sdelal-milliony-na-strahah-ssha-3-chast

Podnikání na Ukrajině

https://golos.ua/i/596431

https://www.zakon.kz/4903995-chto-izvestno-o-podozrevaemom-v.html

Aral, Aralsk-7 a Ostrov Vozrožděnije

A Case Study on Vozrozdeniye Island / Aralsk-7

https://vlast.kz/novosti/28992-ostrov-vozrozdenia-bezopasen-dla-hoznuzd.html

https://www.respekt.cz/denni-menu/kazachstan-napravuje-ciny-sovetskych-planovacu-aralske-more-opet-oziva

https://daviscenter.fas.harvard.edu/news/aralsk-kazakh-town-lived-through-smallpox-epidemic

Nelja Malceva

https://nomad.su/?a=7-200212060010

https://lenta.ru/news/2002/12/04/smallpox/

https://www.nytimes.com/2002/12/03/world/threats-and-responses-germ-weapons-cia-hunts-iraq-tie-to-soviet-smallpox.html

https://www.pravda.ru/accidents/8112-rossija_irak_shtammy_ospy/

https://nomad.su/?a=7-200212060010

https://lenta.ru/news/2002/12/04/smallpox2

https://www.newsru.com/russia/04dec2002/maltseva.htmhttps://iz.ru/news/270414

l

Žádný důkaz o neštovicích v Iráku

https://www.theguardian.com/world/2003/sep/20/iraq.oliverburkeman

Lev Sandachčiev

https://www.washingtonpost.com/archive/local/2006/06/30/lev-sandakhchiev/d7fa8536-9c18-4966-8bde-be890d337a47/

https://www.the-scientist.com/opinion-old/wed-better-think-twice-before-eradicating-all-smallpox-virus-stocks-59574

http://www.vector.nsc.ru/pamyati-lssandahchieva/

http://www.naukogradpress.ru/nauka/2019/06/29/29-iyunya-trinadtsat-let-so-dnya-smerti-lva-sandahchieva/

Henderson 2013

https://www.researchgate.net/publication/324231298_Smallpox_eradication_Russian_Leadership_And_Contributions

Světlana Marennikova

http://www.itogi.ru/obsch/2010/19/151937.html

Petr Lenter

https://proza.ru/2013/02/24/2269

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.