O slovech


napsal  IP

Zase jsem byl na výletě v Praze a nezbytně jsem navštívil i Pražský hrad. Opět tam vlála prezidentská standarta s nápisem „Pravda vítězí“. To mne ale přinutilo k zamyšlení – o jakou pravdu se vlastně jedná? Nápis totiž není úplný, správně by měl znít „Boží pravda vítězí“.

A zase otázka, co to má znamenat například pro ateistu? Je to problém pouze lingvistický, „Boží pravda“ je sdělení pronikající prostorem a časem, platné ve všech dobách a místech. Člověku není dáno ji v celé šíři pojmout a pochopit, tak se postupně s rozvojem civilizace a poznání seznamujeme s jejími útržky, které se potom pokoušíme složit do celistvého obrazu.

Nejčastěji se ji snažíme interpretovat ve formě výroků složených ze slov. Pokud tento výrok je ve svých základních částech přijat ve všech civilizačních okruzích a časech, tak jej lze jej prohlásit za část absolutní pravdy. Celkem jednoduché je to v přírodních vědách, zvláště v matematice a fyzice, kde lze základní pravdy vyjádřit ve formě všeobecně přijatelných vzorců a tvrzení a jakýkoliv nový poznatek lze také prověřit již osvědčenými postupy a důkazy.

Vědy, které se zabývají spíše člověkem a jeho chováním, to mají mnohem složitější. Jsou závislé na různých výrocích v různých jazycích a najít všeobecně přijatelné tvrzení je obtížné. Například profesor Jan Heller na Teologické fakultě Karlovy univerzity, který byl specialistou na Starý zákon, tvrdil, že při každém čtení hebrejského originálu přichází na něco nového a nachází upřesňující interpretaci.

Čili se dostáváme k otázce interpretace výroků a začínáme hovořit o pravdě a lži. Na rozdíl od matematiky a fyziky interpretace nemusí být jednoznačná. Výrok je složen ze slov a otázkou slova se zabývali různí myslitelé.

Začnu Karlem Čapkem: „Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem“.

Tuto Čapkovu myšlenku rozebírá podrobněji ve své eseji „Slovo o slovu“ Václav Havel. Pokusím se upozornit na několik podstatných myšlenek z této eseje. V. Havel především upozorňuje, že slovo není něco izolovaného, je to výrok, který může ovlivnit chování lidí různým způsobem a je také závislé na osobě, která ho vyslovuje. Podrobněji v následujících úryvcích z jeho eseje:

„Co chci říct: slovo je úkaz tajemný mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, jak kdysi nazval Bělinskij Ostrovkého Bouři, ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně!“

„Jaké bylo vlastně slovo Marxovo? Vrhlo světlo na celou jednu skrytou rovinu společenských mechanismů, anebo to byl jen nenápadný prazárodek všech strašných pozdějších gulagů? Nevím, nejspíš asi oboje současně.“

„A šel bych ještě dál a ptal se ještě provokativněji: Jaké bylo vlastně slovo Kristovo? Bylo to začátek dějin spásy a jeden z nejmocnějších kulturotvorných impulsů v dějinách světa – anebo to byl duchovní prazárodek křižáckých tažení, inkvizicí, hubení amerických kultur a posléze celé té rozporuplné expanze bílé rasy, včetně té, že dnes největší část světa spadá do smutné kategorie světa prý až třetího?“.

„Podivné osudy mohou mít slova. Tentýž druh svobodomyslných a statečných lidí může být jednou uvrhován do žalářů proto, že pro něj nějaké slovo něco znamená, a podruhé proto, že pro něj totéž slovo už nic neznamená, neboť se ze symbolu lepšího světa změnilo v jazykové zaklínadlo přihlouplého diktátora.“

„Zmínil jsem se o francouzské revoluci a o té krásné deklaraci, která ji provázela. Tu deklaraci podepsal pán, který byl jednou z prvních osob, jež byly jménem tohoto nádherně humánního textu popraveny. A po něm to byly stovky a snad tisíce dalších. A jak děsivé může být to, co znamenají: volnost rozepnuté košile před popravou, rovnost v rychlosti, s níž padá na krk gilotina, bratrství v jakémsi podezřelém nebi, kde vládne Nejvyšší Bytost.“

„Jak jsem už řekl, mým dnešním úmyslem není předávat vám zkušenost člověka, který poznal, že slovo stále ještě něco váží, když se za ně musí platit i vězením. Mým úmyslem bylo vyzpovídat se z jiné zkušenosti, kterou jsme v tomto kousku světa s váhou slov učinili a která – jak jsem pevně přesvědčen – má univerzální platnost: totiž ze zkušenosti, že se vždycky vyplatí být ke slovům podezíravý a dávat si na ně pozor a že žádná opatrnost tu nemůže být zbytečně velká.

Podezřívavostí ke slovům se dá rozhodně zkazit míň než přemrštěnou důvěrou v ně.

Ostatně není přesně to – podezíravost ke slovům a jejich usvědčování z hrůzy, která v nich může nenápadně dřímat – nejvlastnějším posláním intelektuála? Vzpomínám si, že André Glucksmann, můj milý předřečník, mluvil kdysi v Praze o tom, že intelektuál má být jako Kasandra, protože jeho úkolem je dobře slyšet slova mocných, hlídat je, varovat před nimi a věštit, co by mohla zlého znamenat či přinést.“

„Na počátku všeho je slovo.

Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi.

Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test. Větší možná, než se může zdát vám, kteří žijete v podmínkách velké svobody slova, tedy v poměrech, kde na slovech zdánlivě tolik nezáleží.

Záleží na nich.

Záleží na nich všude.

Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné.

A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné. Pokusil jsem se to ukázat na osudech slova mír v mé zemi.

Tento svět a především Evropa se v závěru druhého tisíciletí po Kristu ocitá na zvláštní křižovatce: dlouho nebylo tolik důvodu k naději, že všechno dobře dopadne, a nikdy nebylo zároveň tolik důvodů k obavě, že kdyby dopadlo všechno spatně, byla by to katastrofa definitivní.

Není těžké doložit, že všechny hlavní hrozby, jimž musí dnešní svět čelit, od atomové války přes katastrofu ekologickou až po katastrofu sociálně civilizační (tím myslím prohlubující se propast mezi bohatými a chudými, jednotlivci i národy), nají kdesi ve svých útrobách skrytu jedou společnou příčinu nenápadnou proměnu slova původně pokorného ve slovo pyšné.

Pyšně si člověk začal myslet, že jako vrchol a pán tvorstva rozumí kompletně přírodě a může si s ní dělat, co chce.

Pyšně si začal myslet, že jako majitel rozumu je schopen kompletně pochopit své vlastní dějiny a naplánovat pak všem šťastný život, a že mu to dává dokonce právo každého, komu se jeho plán nezamlouvá, smést z cesty v zájmu údajně lepší budoucnosti všech, k níž nalezl ten jediný a pravý klíč.

Pyšně si začal o sobě myslet, že když umí rozbít atomové jádro, je už tak dokonalý, že mu nehrozí nebezpečí atomového zbrojního soupeření, natož atomové války.

Ve všech těchto případech se osudově zmýlil. To je zlé. Ale ve všech těchto případech začíná už svůj omyl chápat. A to je dobré.

Tím vším poučeni, měli bychom všichni a společně bojovat proti pyšným slovům a vnímavě pátrat po kukaččích vejcích pýchy ve slovech zdánlivě pokorných.

To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistický. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní.

Jako takový není ovšem zakotven před horizontem námi dohlédnutelného světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.

Nebudu vysvětlovat, proč tomu tak je. Daleko lépe totiž, než bych to byl schopen učinit já, to učinil za vás velký předek Immanuel Kant.

Děkuji vám za pozornost.“

Hrádeček, 25.7.1989

(Napsáno u příležitosti udělení ceny míru německých knihkupců 1989)

Tolik Václav Havel před 31 lety. Za tu dobu mnohé proběhlo, příběhy slov a to, co po nich následovalo, jsme my starší viděli v přímém přenosu. A vidíme i kolem sebe v denním zpravodajství, jak se metá velkými slovy, která mají často neblahé důsledky, a ti, co se odváží pochybovat, jsou vyhazováni z práce a ostouzeni.

I Václav Havel podlehl „pošetilosti mocných“ a posvětil „koalici ochotných“, která napadla Irák v rámci 2. války v zálivu na základě vylhaného tvrzení o chemických zbraních. Operace měla název „Irácká svoboda“, ale přinesla právě naopak utrpení iráckému lidu a hromady mrtvých. Také přispěla k radikalizaci různých islámských hnutí. Francouzi, kteří se odvážili pochybovat o smyslu této operace, byli potrestáni svérázným způsobem. „French fries“ (francouzské hranolky) byly přejmenovány na „Freedom fries“ (hranolky svobody). Tak na takovou legraci by byl i Jaroslav Hašek krátký.

Určitě by se našlo více podobných textů na téma, o kterém psal Havel ve své eseji. Jedno ale nelze zpochybnit – Havel upozornil na nebezpečí „velkých slov“ a nezbytnost jejich prověřování. A právě to označil za přímo mravní povinnost každého intelektuála. Je to ovšem opak orwellovského úsilí elfů a dalších „bojovníků proti fake“, kteří se právě V. Havlem při své činnosti zaklínají. Zřejmě asi tuto esej dosud nepřečetli.

Svého času velký Gaius Julius Caesar byl při návratu z vítězné bitvy doprovázen „oponentem“, který naopak Gaia kritizoval a vytýkal mu jeho chyby. Caesar již tehdy znal přísloví „pýcha předchází pád“ a byl si vědom, že sebeuspokojení povede k porážce. Nakonec jeho zkázu způsobila nikoliv porážka na bojišti ale zrada.

Právě následkem chyb plynoucích ze sebeuspokojení a také z umlčování oponentů se naše euroatlantická civilizace octla na rozcestí. Ještě je možnost dát slovo „oponentům“ a najít v rozsáhlé diskuzi s využitím moderních sdělovacích prostředků východisko ze současné mnohočetné krize, kdy využijeme této svobody jako přednosti naší civilizace, anebo se umlčování oponentů prohloubí a vznikne totalita čínského střihu. Také je možné, že tyto zkoušky naše civilizace nevydrží a rozpadne se se všemi děsivými důsledky.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.