Vyloučení


napsal Leo K.

Na knižním trhu jsem objevil nenápadnou publikaci Ztraceni v ghettu, kterou vydalo už v roce 2011 nakladatelství LEDA spol. s r.o. s adresou 263 01 Voznice 64. Na přeložené části obálky je stručný obsah:

Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, že nezodpovídá za svůj život a že je naprosto bez šancí.

Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější (děti a ženy) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy.

Ohromná mašinérie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje. Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.

Krátkou část z úvodu zveřejňuji:

Pracuji jako lékař už celé desetiletí v rušné nemocnici v jedné britské chudinské čtvrti a také v nedalekém vězení, a proto jsem měl privilegium život této spodiny pozorovat zblízka. Hovořil jsem s bezmála deseti tisíci lidmi, kteří se pokusili (byť někdy jen chabě) o sebevraždu, a každý mi vyprávěl příběhy čtyř či pěti dalších lidí ze svého okolí. A tak už jen z tohoto zdroje mám informace o životech nějakých padesáti tisíc lidí, o životech téměř bez výjimky ovládaných násilím, zločinem a úpadkem. Můj vzorek je samozřejmě omezený, jako musí zákonitě být omezený každý vzorek vycházející z osobní zkušenosti, ale rozhodně není zanedbatelný.

Působil jsem také jako lékař v nejchudších oblastech Afriky, Tichomoří a Latinské Ameriky, a tak neváhám prohlásit, že ve srovnání s těmito oblastmi světa je mentální, kulturní, citové a duchovní zbídačení spodiny západní společnosti na té nejhorší úrovni.

Jako lékař samozřejmě musím jednat s každým pacientem jako s individualitou. Těžko by to šlo jinak. Když hovořím s lidmi o těch nejintimnějších podrobnostech jejich života, sotva je mohu považovat za něco jiného než za vědomé konatele, tedy v podstatě za stejné lidi, jako jsem já sám. Přesto se časem objevují jisté stereotypy chování – v případě této spodiny téměř výhradně sebedestruktivní. Den co den slýchám o stejném násilí, o stejném zanedbávání a týrání dětí, o stejných rozpadajících se vztazích, o stejném šikanování zločinci, o stejném nihilismu a stejném tupém zoufalství. Pokud je každý člověk ve své individualitě jedinečný, odkud se toto chování bere?

Odpovědí zjevně nebude ekonomický determinismus, jenž vyznává bezvýchodný kruh chudoby. Nejenže tato spodina není chudá, ale miliony mnohem chudších lidí na světě se teprve nedávno vymanily z bídy – například v Jižní Koreji. Pokud by z chudoby neexistovalo východisko, dodnes bychom žili v jeskyních.

Mnoho nám nepomohou ani genetický či rasový determinismus. Pro americké čtenáře bude nejspíš překvapením, že většina britské spodiny je bílé pleti a že se u ní projevuje stejná sociální patologie jako u černé spodiny v Americe – samozřejmě z velmi podobných důvodů. Genetika navíc může jen sotva vysvětlit takový fenomén, jako je od poloviny 20. století v dějinách dosud nevídaný masový přírůstek nemanželských dětí.

Rovněž je příliš přeceňována role, kterou při nárůstu (pokud je toto slovo vhodné) spodiny sehrává sociální stát. Jeho role může být nanejvýš nutnou podmínkou: nárůst spodiny umožňuje, ale nikoli nevyhnutelně. Sociální státy existují už dlouho, aniž by se u nich vyvinula takováto moderní spodina společnosti. Nepochybně bude třeba přidat ještě špetku něčeho jiného. Takovou drobnost můžeme najít v říši názorů.

Lidské chování se nedá vysvětlit bez ohledu na význam a záměry, které lidé přisuzují tomu, co dělají nebo co zanedbávají. Každý člověk má nějaký Weltanschauung, nějaký světonázor, ať už si toho je či není vědom. A právě názory mých pacientů mě fascinují – a upřímně řečeno – i šokují, neboť právě ony jsou zdrojem jejich utrpení. Jejich názory se projevují dokonce ve způsobu vyjadřování.

Zarážejícím příkladem je četnost výrazů, které je staví do pasivního postavení. Alkoholik vysvětlující své špatné chování v opilosti řekne: „To pivo se ve mně prostě zbláznilo.“ Narkoman závislý na heroinu vysvětluje, proč sáhl po stříkačce: „Heroin je všude.“ Jako by pivo opilo onoho alkoholika a heroin se narkomanovi sám vstříkl do žíly. Jiná vyjádření mají jednoduše ospravedlňující funkci, popírají jednání činitele a jeho osobní zodpovědnost. Vrah tvrdí, že ten nůž se „do něj zabod“ nebo že „ta pistole vystřelila.“ Muž, který bije svou milenku, tvrdí, že „dostal záchvat“ nebo že „už to neudržel,“ jako by byl obětí nějakého druhu epilepsie, z níž ho má lékař za povinnost vyléčit.

A dokud léčba nezačne, může samozřejmě dál svobodně týrat svou družku – taková činnost má pro něj jisté výhody –přičemž je bezpečně přesvědčen, že skutečnou obětí je on sám, nikoli jeho družka…

V internetovém e-zinu pctuning napsal počítačový guru Michal Rybka článek Otrokářství: Co to bylo a co znamená pro budoucnost?, kde srovnává civilizace minulosti, které v nějaké míře využívaly práce otroků, nevolníků či válečných zajatců. Blíží se ale doba, kdy budeme do práce nutit semiinteligentní a nebo inteligentní stroje. Přijde moderní otrokářství?

Když jsem se tak probíral materiály, píše Michal Rybka, pro tenhle text, narazil jsem na zmínky o západoamerických čtvrtích, které se postupně mění v bezdomovecké zóny, jako je losangeleská Skid Row. A pak jsem strávil mnoho hodin tím, že jsem fascinovaně hleděl na slumy, které vznikly přímo v centrech měst – a poslouchal příběhy lidí, kteří uvízli v situaci, ze které se nemůžou vymotat. Samozřejmě, jde primárně o sociální a drogový problém, ale vize moderního a bohatého města, uvnitř kterého je postapokalyptická zóna, ve které jen přežíváte, je ohromující a varovná. Vysoce stratifikovaná společnost, kde elity žijí ve svých luxusních vilách, stejně jako vyvolení starého Říma – a na jedné straně jsou strojoví otroci, kteří na ně vydělávají, a na straně druhé jejich lidští klienti, kteří jsou na nich závislí přímo a nebo prostřednictvím státu, který funguje jako hřiště pro mocenské hry.

Nikdy není dobré mít na jedné straně ty, kteří si připadají zneužití a nedocenění a na druhé ty, kteří mají pocit, že nikoho nezajímají a že je někdo odstavil na druhou kolej. Jak ukazují římské dějiny, je to výbušná kombinace. A to ani nemusíme mít hloupé politiky, kteří místo skutečných řeší fiktivní problémy a barbary, kteří zabírají území impéria.

Nemyslím si, že má Theodor Dalrymple pravdu, když říká, že viníkem je levicový liberalismu a multikulturní ideologie, ale v zásadě kritizuje stejnou věc jako Michal Rybka a je obtížnou otázkou, zda existuje vůbec nějaké neutopické řešení. Jestliže jsem už několikrát napsal, že hlavním úkolem skutečné levice je

  • důsledně odmítat, že problémy způsobené fungováním systému musí každý řešit individuálně,
  • odbourat dogma, že jedině soukromé vlastnictví je cestou k obecnému blahoby­tu
  • zrušení statusu pracovní síly jakožto komodity, zrušit její zbožní formu,

začínají být jasnější obrysy důvodu problému tak zvané spodiny (underclass) společnosti. Obvinění levice, že spodinu vydává za oběť nespravedlivých společenských podmínek, a že nezodpovídá za svůj život, je nevůle přiznat souvislost mezi patologickými projevy této vrstvy a trhem práce v kapitalismu.

Spodina je vrstva obyvatel jejichž projevy, ba i samotná existence jsou trpkou sklizní liberálního individualismu, který na ní zná jediný lék. Sociální dávky.

Jedním z mála pozitivních dopadů 2. světové války byla konstrukce sociálního státu, která měla odstranit kořeny, které k té válce vedly. Bylo správně rozeznáno, že k válečnému běsnění došlo v první řadě neschopností adekvátní reakce na hospodářskou krizi ze strany sebestředných elit. Nástup nacistické diktatury byl do značné míry důsledkem neřešeného konfliktu Výmarské republiky deklarující svobody, které byly pro velkou část populace jenom…právě jen tou deklarací.

Stesky, jak se naše situace začíná podobat třicátým létům jsou běžné a patří už pomalu k folkloru. Málokterý liberál je ale ochoten přiznat, že neoliberalismus byl a je programem záměrné destrukce sociálního státu ve prospěch opět sebestředných elit.

Sociální stát je forma vlády, v níž stát chrání a podporuje ekonomický a sociální blahobyt občanů, založený na principech rovnosti příležitostí, spravedlivé rozdělování bohatství a veřejné odpovědnosti za občany, kteří nemohou využívat uvedeného minimální opatření pro dobrý život.

Tento termín byl spojen s komplexními opatřeními sociálního a zdravotního pojištění přijatými v roce 1948 ve Velké Británii, přičemž sociolog Thomas H. Marshall popsal moderní sociální stát jako výraznou kombinaci demokracie, dobrých životních podmínek a kapitalismu. Současná Pirátská strana sice liberalismus ztotožňuje s demokracií, liberálové ale zdaleka nejsou vždy obhájci demokracie. Po většinu trvání liberální tradice znamená deklarovaná ochrana menšiny před většinou

jenom ochranu výsad bohatých před požadavky chudých.

Je to totéž jako volání pravice po svobodě, která se de facto týká jen jí samé, protože ti chudí si ji nemohou dovolit.

Už z prosté encyklopedické citace této poválečné doktríny vyplývá, že se její původní dobrý úmysl (když jsme měli za války dost peněz na zabíjení Němců, v čase 57:11) se smrskl na peněžní příspěvek, tak zvané sociální dávky.

Odpovědnost společnosti za ty jež nemohou využívat uvedeného minimální opatření pro dobrý život se vytratila po srážce s liberální mantrou individuální odpovědností. To je ignorace faktu, že každý jedinec je také formován společností, v níž se pohybuje.

A tak zvaná spodina společnosti je důkazem, že liberální přístup žalostně selhal.

Kapitalismus pracuje s trhem práce. To není ideologický odsudek, to je prostě fakt. Jedinci, kteří na tom trhu neuspějí jsou nezaměstnaní a zároveň se stávají příjemcem nějaké sociální pomoci. Doba pokročila natolik, že je stále menší potřeba pracovních sil a nemohou to vyvážit ani nově vznikající služby. Mluví se o vrtulníkových penězích, o nepodmíněném základním příjmu,

ale zdá se, že nikoho netrápí to, že velká část populace ztratí práci jako smysl svého života.

Práce má pro člověka velký význam. To, že je jedinec pracovně aktivní, mu přináší důstojnou existenci a to nejen materiálně, psychicky, ale i sociálně. Prací člověk uspokojuje svoje fyziologické potřeby; jídlo, pití, spánek, odpočinek, ochranu před nepříznivými vnějšími vlivy. V přeneseném smyslu také potřebu zajistit střechu nad hlavou pro sebe a svoji rodinu a zaplatit všechny složenky, které každý měsíc přijdou.

Další úrovní jsou potřeby jistoty a bezpečí. I když v dnešním světě není nic zcela jisté, přece člověk potřebuje alespoň nějaké jistoty v životě mít. Potřebuje vědět, na co se může spolehnout, s čím může počítat. Další vyšší úrovní jsou sociální potřeby. Lidé chodí do práce nejen pro peníze, ale také aby byli mezi lidmi. Každý člověk má potřebu být součástí nějakého většího celku, skupiny, týmu. Potřebuje tam mít svoje místo a být tam respektován druhými lidmi. Potřebuje zažívat pozitivní mezilidské vztahy.

Čtvrtou úrovní lidských potřeb je potřeba ocenění a uznání. Abychom si mohli vážit sami sebe, potřebujeme vědět, že i druzí lidé si nás váží, že nás uznávají, že oceňují to, co děláme a v čem jsme dobří. Na vrcholku hierarchie lidských potřeb se nachází potřeba seberealizace. Potřebujeme ve svém životě – a tedy i v práci – využít své schopnosti a dovednosti, své silné stránky. Potřebujeme vnímat, že naše práce má smysl a potřebujeme vidět výsledky, které jsou za námi.

S dlouhodobou nezaměstnaností se pojí ztráta „vůle k práci,“ která je spojená se ztrátou pracovních návyků. Jedinci se mění denní režim, odvyká si od práce, stává se více izolovaným a osamělým.

Když dostanete na starost houfec dětí je přímo vaší povinností je zaměstnat. Lhostejno jestli prací nebo hrou. S lidmi, kteří ztratí zaměstnání je to stejné. Když se vám to nepodaří s dětmi, „zlobí.“ Když se vám to nepodaří s dospělými má problém společnost.

Hladová zeď je kamenná hradba na pražském Petříně, kterou nechal v letech 1360–1362 postavit český král Karel IV., aby zesílil městské opevnění Pražského hradu a Malé Strany proti útoku ze západu a jihu. Zdi se začalo říkat „Hladová“ až později ve vztahu k hladomoru, který vypukl v roce 1361. V té době na stavbě pravděpodobně našla obživu část nezaměstnané městské chudiny a podle pověstí právě pomoc chudým byla účelem budování zdi.

Tvůrci pověsti o Hladové zdi měli více rozumu než současní politici.

Chudí lidé nemají slabší morálku, ani nižší úroveň motivace k práci oproti zbytku společnosti. Ačkoli ve společnosti kolují stereotypní informace o tom, že jsou tito lidé líní, tak

2/3 lidí ohrožených chudobou má více než jeden pracovní úvazek.

Na dlouhodobě nezaměstnané se pohlíží jako na ty, kteří nechtějí pracovat a parazitují na společnosti. Ve většině případů však jejich dlouhodobou nezaměstnanost doprovází další problémy a bez pomoci zvenčí se z tohoto začarovaného kruhu jen těžko dostávají. Jsou to lidé, na které je uvalena jedna nebo více exekucí, lidé s nedokončeným a nízkým vzděláním, horším zdravotním stavem nebo nevyřešeným bydlením. Dlouhodobě nezaměstnání také častěji trpí depresemi a nízkým sebevědomím.Točí se v kruhu dočasných zaměstnání, prací načerno, dluhů a podpory.

Podpora pro tyto lidi musí být proto komplexní a musí je motivovat, ne jenom zaplácnout nejbližší díru nějakou peněžní dávkou.

V posledních letech se mluví o nepodmíněném základním příjmu (dále NZP). Jsem přesvědčený, že bludný kořen téhle myšlenky není v jejím financování. Efektivita zemědělství se od doby nástupu průmyslové revoluce zvýšila snad padesátkrát. Věřím, že vyšší efektivita získávání energie (fúzní proces) a důsledné uplatnění nástrojů umělé inteligence (dále AI) skutečně umožní takové všeobecné financování.

Jenže co budou dělat náhle osvobození lidé?

V propagační příručce NZP se praví:

Protože není na ubývání práce zatím pohlíženo z kulturních či společenských hledisek, řada lidí si možnost narůstající svobody neuvědomuje a současnou situaci zatím vnímá negativně. Zavedení NZP by umožnilo ocenit skutečnost, že stroje pracují za nás, a proto už naší mechanické práce není tolik třeba.

Přesněji řečeno, díky základnímu příjmu se můžeme věnovat jiné činnosti, která doposud nebyla placena.

Jde především o činnost, kterou lidé budou provádět raději a v níž se mohou seberealizovat. Mohou se zaměřit na cennou práci v občanské společnosti, na tvořivou práci v kultuře, mohou trávit čas se svými dětmi, seniory a dalšími blízkými apod. Je zapotřebí změnit pocity bezvýchodnosti, které jsou spojeny s rostoucí nezaměstnaností, v kladné pocity narůstající svobody lidí a jejich osvobození od nepříjemné práce. Můžeme vstoupit do společnosti, v níž budeme moci více uplatnit svoji tvořivost a zaměřit se na solidární vztahy mezi lidmi.

…Zkrátka zaveďte NZP a na zemi se rozklene ráj. Chybí už jenom duha jako potvrzení pravdivosti těchto slov… Připomnělo mi to: „Soudruzi, my se už komunismu nedožijeme, ale naše děti ano!“ Utopie, která tvrdí, že se lidé najednou stanou lepšími, nesobeckými, tvořivými…je opravdu jen utopie.

Co budou dělat lidé, když ztratí zaměstnání? Poučí vás pohled na Skid Row v LA nebo v Brightonu UK? Myslíte, že zavedením NZP se někam ztratí marihuana, alkohol, heroin a další pomůcky neřestí?

Lékař Theodor Dalrymple to popisuje přesně a vidí za tím narušenou psychiku – nárůst ponižujících zkušeností, obavy z budoucího zvládání životních situací, z redukce kvality interpersonálních kontaktů, z ekonomické nejistoty – ztrátu příjmu, problémy v rodinném soužití – neurotické potíže, které jsou spojeny s únavou a nespavostí, stavy úzkosti, napjatost, v postojích k hledání nového zaměstnání.

Deprivace dlouhodobě nezaměstnaných je spojená nejen se ztrátou sociálních vztahů, ale i s tím, že jsou vyloučeni z věcí, které jsou spojeny se spotřebou, která vládne všem těm okolo.

Stejně tak málokoho překvapí, že jistá korelace platí pro rodinné zázemí. Děti ze sociálně slabšího prostředí jsou v  evropských společnostech významně více ohroženy obezitou, vlivem digitálního smogu i psychickými potížemi než jejich vrstevníci z rodin, které nebojují o pomyslné přežití.

Jednoduše řečeno, adolescentu z chudé rodiny se daří mnohem hůře dospět ke smysluplné rovnováze duševního i fyzického stavu.

Ale k ukojení frustrace je vždy po ruce nějaký zdroj falešné substituce, jehož návykovost ale svou oběť často drží po zbytek života.

Závěr svého spisku autor nazval Vidět neznamená věřit, ze které malou část cituji:

George Orwell napsal, že základní povinností novodobého intelektuála by měla být obhajoba samozřejmostí a neustálý boj proti „těm malým smrdutým ideologiím…, které zápasí o naši duši.“ Orwell tím mínil totalitní ideologie, které oslňovaly inteligenci jeho doby a bránily jí vidět zřejmé a evidentní pravdy o společnosti. Jeho napomenutí platí i dnes, přestože fašismu a komunismu už dávno odzvonilo.

Zánik totality totiž zdaleka nevedl k upřímnému a čestnému hodnocení reality, ale pouze rozmnožil ideologické brýle, jimiž lidé pohlížejí na svět.

Jestliže platí, že lidstvo, jak to vyjádřil T. S. Eliot, nesnese příliš mnoho pravdy, očividně dokáže snášet jakékoli množství nepravd.

Zápas popírat samozřejmosti není nikdy zoufalejší než ve chvíli, kdy je realita obzvlášť nepříjemná a liší se zásadně od intelektuálních předsudků i pověr a kdy by uznání skutečnosti podrylo základy hájeného světonázoru. […]

To, jak společnost samolibě přehlíží sociální katastrofu, k níž došlo v nejnižších vrstvách, mě děsí neméně než katastrofa sama. Ještě nikdy se tak strašlivá lhostejnost neskrývala za soucitem, ještě nikdy neexistovala taková záměrná slepota.[…]

Násilí, vulgarita a nevzdělanost – tři aspekty současného anglického života – jsou už tak všeobecně rozšířené a evidentní, že nikdo nepotřebuje příliš velkou pozorovací schopnost, aby je rozpoznal. Je zapotřebí daleko většího úsilí a bystrosti intelektu, aby je člověk naopak neviděl a vyloučil z vlastního vědomí, vždyť scény z Blackpoolu nejsou o nic horší ani extrémnější, než co lze spatřit ve středu každého anglického města každou sobotní noc.

Cenzura, jíž intelektuálové zakrývají pravdu, a to i před sebou, stojí proto za prozkoumání a musíme se ptát, proč tak vlastně činí.

Nejprve je tu fenomén vědomého popírání reality. Nárůst zločinnosti byl dlouho odmítán jako nějaký nereálný výtvor statistiky, dokud nesmírná váha důkazů nezdolala možnost takového odmítnutí. Říkalo se, že ve skutečnosti nepřibývá zločinu, zvýšila se jen vůle a schopnost lidí informovat policii – díky rozšíření telefonu.

A pokud jde o nevzdělanost, ta byla dlouho popírána statistikami, které dokazovaly, že čím dál víc dětí úspěšně skládá maturitu, což je klasická polopravda, která zamlčuje, že tato zkouška je dnes tak snadná, že je téměř nemožné ji nesložit, tedy pokud se k ní uchazeč alespoň dostaví.

Článek se týká Spojeného království a v malé míře (Skid Row) také Spojených států, ale podobné tendence už léta pozoruji i u nás. V šedesátých letech, kdy u nás probíhal obrodný proces zacílený na spravedlivější společnost, na Západě (s velkým Z) probíhaly násilné otřesy proti konzumní společnosti. Vlastně také za spravedlivější společnost, kdy nespravedlnost nelze zaplácnout blyštivým pozlátkem konzumu.

Nestálo by za to, sundat si ideologické brýle a zamyslet se co s tím?

Vlkův  dodatek:

A jsme  toho vůbec  schopni pane Leo? Jsme k tomu  alespoň ochotni? Já  za  sebe  říkám, že  bezezbytku platí ten skvělý  Elliotův  citát, který  jste použil výše:

 … lidstvo nesnese příliš mnoho pravdy, očividně dokáže snášet jakékoli množství nepravd.

Tohle  vidíme a praktikujeme  denně. Takže  jakákoliv změna  k lepšímu to má spočítané předem!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.