Československo v roce 1938 – Přípravy na válku


napsal a  nafotil MS

Vlkův  úvod:

Opět se  blíží  jedno ze čtyř úplně nejtragičtějších  dat  českých  dějin  – výročí Mnichova  /těmi dalšími jsou bitva na Moravském poli, Bílá hora a  15.březen 1939/. Kolega  MS  se  jej rozhodl uchopit. Uchopit  s předstihem. Nejde  mu o Mnichov jako takový, ale  o test  reálné  síly předválečné Republiky  československé   a jejích  šancí v případném střetu s osudovým a věčným soupeřem obstát.  Jeho dnešního textu si velmi považuji. Věřím, že a tom budete  stejně po jeho přečtení. Článek symbolicky  vychází k datu nikoli té osudové a hanebné „dohody“ nýbrž k výročí  tzv. zářijové mobilizace – tedy  vrcholnému vzepětí národa proti agresorovi a  jeho  mezinárodním příznivcům.

Československo v roce 1938 – Přípravy na válku

„… budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dále neopouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, to já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi…“

(E. Beneš v rozhovoru s náčelníkem Vojenské kanceláře prezidenta republiky gen. Silvestrem Bláhou, 26. září 1938)

Do roku 1938 vstupovala naše armáda v obrovském tempu budování, změn a doplňování techniky, výzbroje i lidí. V čele tohoto úsilí stály dvě osobnosti – náčelník Hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí, který byl do této funkce jmenován na konci roku 1933 ( tehdy 43 let starý a jednou z prvních věcí, kterou se mu podařilo prosadit, bylo prodloužení základní vojenské služby na 2 roky), a ministr národní obrany František Machník, který toto snažení zaštiťoval politicky.

Velmi významným prvkem pak samozřejmě byla podpora prezidentů Masaryka (který Krejčího do čela armády prosadil) a Beneše. Podle plánu schváleného vládou v létě 1936 měla být armáda do roku 1942 – kromě opevnění – vybavena přibližně 1050 tanky, 2420 děly, 680 minomety, 1740 protitankovými a 390 protiletadlovými kanóny, 380 velkými kulomety proti letadlům a 850 bojovými letadly. Do roku 1938 mělo být i za pomoci úvěrů vyčerpáno přes 9 miliard Kč, z čehož mělo jít přes 6 miliard na výzbroj a výstroj a 2,5 miliardy na opevnění (pro srovnání – celkové státní výdaje v roce 1937 byly asi 8,5 miliardy Kč, z čehož na armádu šlo necelých 1,4 miliardy Kč). Poznámka první – i z těchto čísel je patrné, že dříve tak často zmiňované dilema „tanky vs. opevnění“ nemá oporu ve skutečnosti; poznámka druhá – zkusme si představit, že by náš stát v následujících dvou letech dal na svou obranu nějakých 1 500 miliard Kč…

OBRÁZEK Č. 1 – armádní generál Ludvík Krejčí (zdroj: Aktualne.cz)

Do září 1938 byla naše armáda vybavena (byť často ne v dostatečném počtu) novými 8cm minomety, těžkými kulomety, protitankovými kanóny ráže 37 mm pro pěchotu a ráže 47 mm pro těžké opevnění, lehkými tanky vz. 34 a 35, stíhacími letouny Avia B-534, lehkými bombardéry B-71 dovezenými ze SSSR a těžkými bombardéry MB 200 vyráběnými podle francouzské licence. Probíhal i vývoj nových zbraní, času však bylo zoufale málo a tak se jejich výroba buď teprve rozbíhala, nebo existovaly pouze jako prototypy. Můžeme zmínit třeba nový model protiletadlového kanónu vz. 37 pro obranu armádních jednotek, 15cm houfnici vz. 37 jako náhradu starších modelů této ráže, lehký tank vz. 38, stíhací letoun Avia B-35, zvědný letoun Aero A-304, lehký bombardér Aero A-300, protitankové miny a samozřejmě řadu zbraní a dalšího vybavení pro opevnění (od kulometné pistole jako levnější náhrady lehkého kulometu, přes speciální časované ruční granáty, pevnostní minomety a houfnice až po otočné kulometné a dělové věže).

OBRÁZEK Č. 2 – stíhací letou Avia B-534 (zdroj: wikipedia.cz)

OBRÁZEK Č. 3 – lehký tank vz. 35 (zdroj: VHÚ)

Na počátku roku 1938 byl také dokončen přechod na systém divizí se třemi pěšími a jedním lehkým dělostřeleckým plukem a nově se objevily čtyři rychlé divize, které v sobě zahrnovaly jezdectvo, motorizovanou pěchotu a tanky (dobově útočnou vozbu). Spolu s vložením stupně sboru mezi zemská vojenská velitelství (resp. velitelství armád v době války) a divize tak čs. armáda získala na akceschopnosti. Od 1. října měla být zavedena tříletá základní vojenská služba a ke stejnému datu měla být plně motorizována 14. divize (velel jí jediný čs. generál s plnovousem – divizní generál Josef Zmek). Začalo se pracovat i na zřízení výsadkářů.

Jak to tak bývá, nešlo zdaleka všechno hladce a zavádění nových typů zbraní se komplikovalo a zpožďovalo, ať už v důsledku příliš přísných požadavků armády, řevnivosti mezi ministerstvy národní obrany a financí nebo bojem mezi firmami. Příkladem může být lehký tank vz. 35, jehož výroba byla po složitých jednáních nakonec rozdělena mezi Škodovku a ČKD a jehož dodávky se zpožďovaly i kvůli tomu, že odpovědní zástupci armády občas „nevěděli, co vlastně chtějí“.

Velkou posilu pro armádu představovala také tisícovka nových poručíků, kteří byli slavnostně vyřazeni 14. 8. 1938 po studiu na Vojenské akademii v Hranicích, které bylo zkráceno z dosavadních dvou let na jeden rok. Podle dobových svědectví se však toto zkrácení rozhodně neprojevilo na množství probírané látky nebo kvalitě výcviku.

Jednoznačným symbolem obrany První republiky se stalo opevnění, které na svých výletech potkal asi každý. Když pomineme několik objektů z let 1933 – 35 na bratislavské Petržalce, které vznikly z rozhodnutí zemského velitele na Slovensku armádního generála Šnejdárka, začalo se s přípravou výstavby opevnění v polovině roku 1934 a na konci roku 1935 byl u Bohumína vybetonován první objekt těžkého opevnění. Zpočátku se počítalo pouze s těžkým opevněním nejprve na severní hranici a poté (byť ne souvisle) i na dalších úsecích hranic s Německem, nicméně velmi brzy se přišlo na to, že celý podnik by byl finančně i časově velmi náročný. Proto bylo rozhodnuto postavit těžké opevnění přednostně především na severní hranici mezi Odrou a Krkonošemi a zbytek hranic prozatím zajistit lehkým opevněním, které mělo sloužit ke zpomalení náhlého vpádu nepřítele a konsolidaci vlastních sil.

Plány výstavby nakonec vyústily v tzv. Husárkův konečný program z listopadu 1937 pojmenovaný po řediteli opevňovacích prací gen. Karlu Husárkovi. Program předpokládal vybudování 1276 objektů těžkého a více jak 15 tisíc objektů lehkého opevnění. Lehké opevnění a většina těžkého měly být dokončeny do konce roku 1942 (někteří badatelé hovoří v souvislosti s počtem objektů lehkého opevnění o megalománii a zbytečném plýtvání prostředky; pravda je, že výstavba lehkého opevnění prakticky podél hranic s Německem a Maďarskem i ve vnitrozemí mj. odčerpávala velké množství vojáků z povolání na dozor nad výstavbou).

OBRÁZEK Č. 4 – divizní generál Karel Husárek (zdroj: army.cz)

U lehkého opevnění vznikly nejprve objekty tzv. starého typu, pro které se později vžilo označení vz. 36. Byly určeny pro čelní palby a kosé palby ze dvou nebo tří střílen. Stavebně i vybavením byly velice jednoduché, objekty v Čechách neměly ani ventilátor. Osádku těchto objektů tvořilo 4 – 6 mužů vybavených lehkými nebo těžkými kulomety na dřevěných stolcích. Celkem bylo těchto objektů postaveno v Čechách, na jižní Moravě a na jižním Slovensku přibližně 860, jejich výstavbu řídila jednotlivá Zemská vojenská velitelství.

Protože objekty starého typu pro potřeby armády nepostačovaly, byly vyprojektovány objekty nového typu (dříve označované jako vz. 37), známe jako řopíky. Představovaly vlastně zmenšeninu objektu těžkého opevnění a byly určeny zejména pro boční, ale i kosé a čelní palby. Podle počtu a orientace střílen existovalo pět základních typů (A, B, C, D, E) a díky kombinaci různých úhlů střílen, možnosti zesílení stěn a přizpůsobení objektů terénu vzniklo nakonec několik desítek variant použitelných takřka ve všech typech terénu. Objekty nového typu byly nejčastěji budovány ve dvou sledech, přičemž byl kladen důraz na vzájemné palebné krytí. Paradoxně tak někdy docházelo k situacím, že v kopcovitém terénu bylo vybudováno i 8 objektů na jeden kilometr, kdežto v rovinatém terénu třeba jen 3 objekty na jeden kilometr.

Tloušťka čelní stěny a stropu byla 80 cm u normálního a 120 cm u zesíleného provedení. Objekty byly vybaveny ventilátorem, periskopy a jednoduchým zařízením umožňujícím palbu bez přímé viditelnosti cíle. Osádku tvořilo 3 – 7 mužů, objekty mohly být vybaveny lehkými i těžkými kulomety, do budoucna se počítalo i s kulometnou pistolí. Pro bezprostřední ochranu objektu měly sloužit speciální granáty do granátových skluzů, ty však nebyly dodány. Celkem bylo vybudováno více než 9100 těchto objektů, přičemž některé byly vybetonovány až v první dekádě října 1938 (např. u Roudnice nad Labem). Cena jednoho objektu se pohybovala většinou od 30 do 60 tisíc Kč.

Úkolem těžkého opevnění bylo nepřítele za všech podmínek zastavit a nedopustit jeho vpád do týlu bojujících vojsk. Základem linie byly pěchotní sruby vyzbrojené protitankovými kanóny vz. 36 ráže 47 mm a těžké kulomety vz. 37 vesměs ve zdvojeném provedení. Zbraně „pod betonem“ doplňovaly kulomety ve zvonech a kopulích. Objekty byly budovány v šesti třídách odolnosti; do jednotlivých tříd byly objekty zařazovány podle své polohy a úkolů, které měly plnit. Nejčastější odolností byl II. (římský) stupeň, srub měl tloušťku 200 cm a čelní stěna 225 cm (nejvyšší třída odolnosti (římská IV.) byla vyhrazena tvrzím, tloušťka stěn k nepříteli a stropů činila 350 cm). Podle situace měly být některé sruby vyzbrojeny i minometem, případně v nich měl své stanoviště dělostřelecký pozorovatel. Objekty měly být vybaveny vlastní studnou, filtrací, dieselagregáty, zásobou potravin a spojením s ostatními objekty.

Výstavba opevnění byla zahájena nejprve na Ostravsku u Bohumína (na podzim 1935), poté v roce 1936 na Králicku a na Petržalce, v roce 1937 na Opavsku, Rokytnicku, Náchodsku, Trutnovsku a v Komárně a v roce 1938 v okolí Starého Města pod Sněžníkem, na jižní Moravě, na hřebenech Krkonoš a u Kořenova. Do září 1938 bylo vybudováno celkem 263 srubů, z toho 246 na severní hranici, 6 na jižní Moravě, 8 na Petržalce a 3 v Komárně. Betonáž posledních objektů proběhla na konci září 1938. Cena za jeden objekt se pohybovala v řádech stovek tisíců Kč.

Vrcholem výstavby opevnění byly tvrze, jejichž úkolem byla palebná podpora pěchotních srubů a vedení paleb do předpolí a týlu linie opevnění. Objekty jednotlivých tvrzí byly propojeny podzemím, v němž bylo umístěno zázemí tvrze, sklady materiálu a výzbroje a kasárna pro osádku. Tvrze měly být vyzbrojeny houfnicemi ráže 10 cm v dělostřeleckých srubech a dělových otočných věžích a minomety ráže 12 cm v otočných kopulích. Původně bylo v plánu postavit od Bohumína po Krkonoše 15 tvrzí, přičemž 5 z nich bylo stavebně dokončeno (Smolkov u Háje ve Slezsku, Horka u Králík, Adam a Hanička v Orlických horách), 4 rozestavěny (Šibenice na Opavsku, Skutina a Dobrošov na Náchodsku a Stachelberg na Trutnovsku), výstavba 3 nebyla zahájena (Orlík v Jeseníkách, Jírova hora na Náchodsku a Poustka na Trutnovsku). Stavba tvrze Orel u Hlučína byla pozastavena a tvrze Milotický vrch a Kronfelzov měly být nahrazeny izolovanými dělostřeleckými sruby. Cena za výstavbu tvrzí se pohybovala v řádech desítek milionů Kč a stejně jako v případě pěchotních srubů se na jejich stavbě podílely nejvýznamnější čs. stavební firmy.

Osádky lehkého opevnění tvořily běžné útvary čs. armády, za mobilizace bylo opevnění často obsazováno záložníky, jejich bojová hodnota byla často diskutabilní. Oproti tomu osádky těžkého opevnění tvořily zvláštní útvary – hraničářské pluky. Do těchto pluků byli vybírání pouze Češi a Slováci, bylo dbáno na jejich státní spolehlivost, zdatnost, ale také na psychickou odolnost a nekonfliktní povahu.

Nechystala se samozřejmě jen armáda. V rámci příprav na válku došlo i na přesun zbrojovek do relativně bezpečného (aspoň do anšlusu Rakouska) zázemí na Moravě a západním Slovensku. Ne všechno se opět stihlo – v Uherském Brodě a Vsetíně se rozeběhla výroba kulometů, nedokončená letecká továrna v Kunovicích však mohla sloužit pouze pro opravy a např. v Dubnici nad Váhom, kam byla evakuována plzeňská Škodovka, výroba prakticky nezačala. Velký význam mělo i posilování železniční sítě, které probíhalo už od začátku 20. let s cílem zajistit kvalitní spojení západu a východu republiky. Asi nejvýznamnější bylo vybudování nové dvojkolejné tratě mezi Vsetínem a Púchovem, čímž vzniklo nové kapacitní spojení dostatečně daleko od hranic.

Na válku se připravovala i ekonomika. Národní banka Československá v Rajeckých Teplicích, kam měla být v případě války přesunuta, postavila ubytovnu pro zaměstnance maskovanou jako hotel (dříve Velká Fatra, dnes Aphrodite Palace) a v Harmanci jednoduchou halu pro náhradní tiskárnu cenin (zajímavé je, že offsetový tiskařský stroj byl zakoupen v Německu). Do trezorů filiálek Národní banky v Žilině, Ružomberoku a Banské Bystrice bylo převezeno několik desítek tun zlata a část zásob oběživa. Už v roce 1936 pak vznikly grafické návrhy státovek v hodnotě 1 a 5 Kč, které měly nahradit mince této hodnoty, u nichž se jednak předpokládalo, že se budou hromadit doma u lidí a také se počítalo s tím, že kovy, které by byly třeba na jejich ražbu, najdou své využití i jinde. Celkem bylo vytištěno 84 milionů ks jednokorunových a přes 30 milionů pětikorunových státovek; z menší části byly uloženy v Praze, z větší části v Kremnici. V září 1938 nebyly nakonec tyto státovky použity, svoje použití nakonec přece jen našly. Na začátku okupace se opět projevil nedostatek mincí, z toho důvodu byly tyto státovky (samozřejmě už s přetiskem) v únoru 1940 poslány do oběhu.

OBRÁZEK 5 – státovka 1 Kč z roku 1938 (zdroj: aukro.cz)

Ještě zajímavější akce se začala odvíjet 15. září 1938 přímo na Pražském hradě a do dějin později vstoupila pod názvem KFC – Klenoty Fascinující Ceny. Aby při předpokládaném ústupu na východ republiky nepadly do rukou Němců korunovační klenoty, bylo rozhodnuto o jejich převozu na bezpečnější místo. Tím místem byl trezor pobočky Národní banky v Žilině. Poté, co se v Korunní komoře sešli všichni držitelé klíčů, byli předsedou vlády vyzvání, aby klíče dočasně odevzdali, což také učinili. V noci z 19. na 20. září pak byly klenoty vyzvednuty a uloženy do dubové bedny, která byla následně zamčena, zapečetěna a naložena do limuzíny, aby ještě ten den vyrazila s ozbrojeným doprovodem a dalším vozem na Slovensko. Při přejezdu Javorníků dokonce mělo dojít k nehodě, kdy doprovodný vůz narazil zezadu do vozu s klenoty, který se málem zřítil ze svahu do potoka. Cenný náklad se nakonec dostal na místo určení, nicméně zde pobyl jen krátce a už 6. října se vydal na zpáteční cestu. Nějakou dobu prý byly klenoty uloženy i v trezoru už zmíněného hotelu Velká Fatra, nicméně nejspíš se jednalo „jen“ o cenné předměty ze sbírek Pražského hradu a možná i nějaké dokumenty. Každopádně je dnes možné si prostory trezoru prohlédnout.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.