Československo v roce 1938 – mobilizace


napsal MS

Už v průběhu září 1938 byl postupně navyšován počet vojáků ve zbrani; 17. září naše armáda po povolání jednoho ročníku záloh měla k dispozici 460 tisíc mužů. Bylo aktivováno letectvo a protiletadlová obrana, začal rozvoz munice a zásob do předem vytipovaných míst. Téhož dne Německo povolilo organizování jednotek Sudetendeutsches Freikorps a oficiálně je toto datum bráno za počátek válečného stavu mezi Československem a Německem. 22. září vyhlásil Hlavní štáb ostrahu hranic s Německem, Maďarskem a Polskem (na Těšínsku) a hned poté došlo k vyhlášení úplné bojové pohotovosti na hlavním postavení a v těžkém opevnění. Pobíhaly přípravy k ničení vybraných mostů a dalších zařízení (na likvidaci železničního mostu přes Sázavu v Čerčanech bylo plánováno 390 kilo trhavin, příprava měla hlídce 1 + 8 trvat 12 hodin, příprava destrukce pražského Jiráskova mostu měla hlídce 2 + 12 trvat 8 hodin při spotřebě 840 kilo trhavin), docházelo k zesilování protipěchotních a protitankových překážek.

Po krachu jednání Hitlera a Chamberlaina v Godesbergu a následných depeších britské a francouzské vlády, že nadále nemohou radit Československu, aby nemobilizovalo, byla 23. září ve 22.15 vyhlášena mobilizace. Hlavním velitelem byl prezidentem republiky jmenován dosavadní náčelník Hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí; stalo se tak dekretem s jedinou větou:

„Pane generále, ustanovuji vás hlavním velitelem.“.

Dr. Edvard Beneš

Ještě v noci z 23. na 24. září se gen. Krejčí spolu s některými spolupracovníky přemístil do školy v Klánovicích a odtud 26. září večer na zámek do Račic u Vyškova, kde sídlilo Hlavní velitelství. Náčelníkem štábu Hlavního velitelství se stal brigádní generál Bohuslav Fiala, podnáčelníkem pro operace brigádní generál Miroslav Tomáš Miklík. Takříkajíc „k ruce“ byl gen. Krejčímu dosavadní ředitel opevňovacích prací divizní generál Karel Husárek.

obrázek č. 1: zámek v Račicích – celkový pohled a Krbový sál, kde byly umístěny mapy

(zdroj-finance.cz)

Mobilizovaná Československá branná moc měla 1 128 tisíc mužů a skládala se ze dvou složek – z polní armády určené k boji (řízené Hlavním velitelstvím v čele s hlavním velitelem) a z menší zápolní armády určené k výcviku a doplňování jednotek a zajišťování týlu, kterou řídilo ministerstvo národní obran v čele s ministrem.

Mobilizovanou polní armádu tvořilo 6 hraničních pásem a 8 sborů; tyto svazky se dál dělily na celkem 12 hraničních oblastí, 21 divizí, zvláštní okrsek k obraně Prahy, 4 rychlé divize, 2 skupiny o síle divize a 1 skupina o síle brigády, tedy dohromady 40 svazků v síle divize a 1 v síle brigády. Podle určení byly jednotky rozděleny na krycí (pro boj na hlavním obranném pásmu) a manévrovací (jako záloha pro manévrový boj). Jednotkami krycími bylo všech 12 hraničních oblastí a 4 divize, byly tvořeny vojáky základní služby a nejmladšími záložníky; byly také lépe vyzbrojeny. Jednotky manévrovací tvořili (kromě rychlých divizí) především starší záložníci, tyto jednotky nebyly tak dobře vyzbrojené a jejich bojová hodnota byla nižší, než u jednotek krycích. Letectvo tvořilo celkem 57 bojových a 6 kurýrních letek.

Mobilizace probíhala s velkým nadšením, nicméně se vyskytla řada problémů. Část záložníků německého původu nenastoupila a ti, kteří tak přece jenom učinili, byli často rovnou převáděni k pracovním jednotkám. Z toho důvodu museli být povolávání i záložníci starší 40 let, jejichž vojenské využití bylo minimální a museli být narychlo cvičeni takřka ve všem. Ve značně špatném stavu a v nízkých počtech byly mobilizovány povozy (některé se rozpadly hned potom, co je armáda převzala) a automobily. Poněkud úsměvně se pak jeví stížnost velitele Skupiny 1 (jednotky na úrovni zesílené divize, která měla bránit přístup od Chomutova na Prahu), že nemá k dispozici osoby, které umějí psát na psacím stroji, což znesnadňovalo vydávání a distribuci rozkazů.

obrázek č. 2: nástup záložníků (zdroj: zbrojnice.com)

Hlavnímu velitelství po mobilizaci podléhaly (kromě zálohy 9 divizí) celkem čtyři armády:

  • I. armádu tvořilo 11 divizí a 1 brigáda, v jejím čele stál armádní generál Sergěj Vojcechovský. Měla za úkol obranu většiny Čech v oblouku od Vltavy u Vyššího Brodu až po Králíky, přičemž se při postupném ústupu směrem na západ měla opřít o záchytnou linii na Labi a Vltavě, eventuálně na severu na linii Liberec – Mělník a odtud opět obloukem na západ od Prahy a poté směrem na jih k Týnu nad Vltavou. Při neudržitelném tlaku měl ústup pokračovat na další příčku na Českomoravské vrchovině, případně až na moravsko-slovenské pomezí.
  • II. armáda byla tvořena 4 divizemi, jejím velitelem byl divizní generál Vojtěch Boris Luža. Úkolem bylo držet (a až do okamžiku celkového ústupu udržet) postavení mezi Králíky a Jablunkovským průsmykem.
  • IV. armádu tvořilo celkem 9 divizí pod velením armádního generála Lva Prchaly. Měla bránit postavení mezi Vltavou u Vyššího Brodu a Devínem u Bratislavy a v žádném případě předčasně neustupovat.
  • III. armáda měla svými 7 divizemi bránit Slovensko především proti Maďarům, velel jí armádní generál Josef Votruba.

V rámci příprav na ústup z Čech na Moravu byla po mobilizaci zahájena také činnost dvou velitelství, která měla řídit výstavba ústupových linií protínajících Českomoravskou vrchovinu a východní Moravu (tzv. druhá a třetí ústupová příčka). Práce na druhé ústupové příčce (Králíky – Letohrad – Litomyšl – Žďár nad Sázavou – Želetava) mělo řídit Velitelství „ČV“ v čele s divizním generálem Robertem Rychtrmocem (po válce byl za kolaboraci odsouzen k trestu smrti a popraven, stejně jako jeho podřízený divizní generál František Bartoš; druhý jeho podřízený brigádní generál Bohuslav Kálal byl po válce kvůli kolaboraci rovněž zatčen a nedlouho poté se v cele Pankráci oběsil). Třetí ústupová příčka měla vést po trase Opava – Hranice – Holešov – Napajedla – Kúty, v čele Velitelství „M“ stál armádní generál Josef Bílý, který se (na rozdíl od svých „kolegů“ z Veliteství „ČV“) stal po okupaci prvním velitelem Obrany národa a byl v září 1941 popraven nacisty. Práce na obou příčkách byly fyzicky zahájeny 30. září, nicméně výstavba byla krátce poté ukončena.

Výzbroj armády tvořilo – kromě pušek a lehkých a těžkých kulometů – přibližně 350 tanků, 70 tančíků, 66 obrněných automobilů, 17 obrněných vlaků, asi 2200 děl, 230 protiletadlových kanónů a 226 protiletadlových kulometů, přibližně 1350 minometů, 886 protitankových kanónů (a dalších 222 instalovaných v opevnění) a asi 900 letadel. U některých zbraní není možné uvést zcela přesné číslo, ať už kvůli tomu, že různé prameny uvádějí různá čísla (např. protitankové kanóny vz. 37, kde se počty liší až o stovku), nebo nebyly aktivovány (např. některé minomety a děla). Bylo počítáno s maximálně dvouměsíční válkou, přičemž na první měsíc byly zajištěny zásoby potravin, pohonných hmot a dalšího materiálu. Při vedení intenzivních bojů se počítalo s denními ztrátami na úrovni 1 – 3 %, přičemž 15 % z těchto ztrát měli tvořit mrtví.

Naše armáda měla za mobilizace ve výzbroji celkem 298 lehkých tanků vz. 35, 50 lehkých tanků vz. 34, 70 tančíků vz. 33, 51 obrněných automobilů vz. 30 a 15 obrněných automobilů vz. 27; součástí „útočné vozby“ bylo také 5 stálých a 12 improvizovaných obrněných vlaků a 1 obrněná drezína. Obrněné automobily a tančíky plnily dobře svoji úlohu při potlačování henleinovských nepokojů v pohraničí. Za mobilizace byly obrněné automobily používány k průzkumu především v rámci motorizovaných přezvědných oddílů (tj. průzkumných jednotek) rychlých divizí, tančíky se pak spolu s lehkými tanky vz. 34 a několika desítkami lehkých tanků vz. 35 uplatnily ve smíšených přezvědných oddílech ostatních divizí. Tanky vz. 34 se však kvůli malé rychlosti a značné hlučnosti pro tento účel příliš nehodily

Tank vz. 34 -zdroj Pinterest.cz

a bojová hodnota tančíků byla prakticky nulová (v jednom z článků je autor co do velikosti velmi trefně srovnává s trabantem).

Lehké tanky vz. 35 tvořily za mobilizace výzbroj jednotlivých praporů lehkých tanků rychlých divizí.

CZK - LT vz. 35 -

Tanky  vz. 35 na manévrech tehdejší Československé armády

Zdroj: Válka.cz

Praporů bylo vyzbrojeno celkem pět, přičemž počet tanků u jednotlivých praporů se pohyboval od 36 do 40, 3. rychlá divize na Slovensku měla k dispozici pouze rotu 16 tanků. Dva prapory byly umístěny u Soběslavi (v jižních Čechách tak vzniklo uskupení s více než stovkou tanků), jeden u Pacova, jeden byl na cestě do Jaroměřic nad Rokytnou a poslední se nacházel v Ohrazenicích u Turnova jak záloha pro případ německého útoku do severních Čech. Osádku tanků tvořili velitel (zároveň i nabíječ a střelec z kanónu), řidič a radiotelegrafista (zároveň střelec z trupového kulometu).

V případě války nebylo možné počítat s možností nějak výrazně doplňovat zálohy. Několik desítek tanků se nacházelo v opravě, ve Škodovce bylo také zabaveno 10 tanků R-2 (obdoba tanků vz. 35) vyráběných pro Rumunsko) a s několika dalšími se počítalo po jejich dokončení. V ČKD pak bylo zabaveno několik rozpracovaných tanků pro Peru a Švýcarsko.

Velkou nevýhodou oproti německým tankům byla absence spojení hlasovou vysílačkou, komunikace mezi jednotlivými stroji a veliteli v průběhu boje by tak byla poměrně obtížná. V září 1938 tvořily naprostou většinu německých tanků Pz.Kpfw. I (2členná osádka, 2 kulomety, na konci roku 1938 přibližně 1800 ks) a Pz.Kpfw. II (3členná osádka, kulomet a 20mm rychlopalný kanón, na konci roku 1938 přibližně 1000 ks), které se s našimi tanky naprosto nemohly měřit a byly kvůli slabému pancéřování velmi zranitelné. Tanků Pz.Kpfw. III a IV srovnatelných s našimi tanky vz. 35 bylo v té době vyrobeno jen několik desítek. Při útocích tanků by pravděpodobně byla využita velká lokální převaha byť málo odolných tanků a následoval by nepřátelský průlom.

obrázek č. 3: německý tank Pz.Kpfw. I (zdroj: panzernet.net)

Dělostřelecká výzbroj naší armády byla částečně rozdělena mezi jednotlivé hraniční oblasti a divize (pro každou lehký dělostřelecký pluk vyzbrojený lehkými příp. horskými kanóny a lehkými houfnicemi celkem v počtu 30 ks), část byla podřízena velitelstvím sborů nebo armád, případně jako záloha Hlavního velitelství (především hrubé a těžké kanóny a houfnice a také motorizované lehké dělostřelectvo). Minomety a protitankové kanóny (tehdy kanóny proti útočné vozbě) byly rozděleny na úrovni jednotlivých pluků.

Nejrozšířenějším dělem byla lehká houfnice vz. 14/19 ráže 10 cm, které měla naše armáda k dispozici přes 600 (jedna z nich měla v roce 1937 velmi důležitou úlohu – na její lafetě byla vezena rakem prezidenta Masaryka; stejnou úlohu si tatáž houfnice zopakovala v roce 2011 na pohřbu Václava Havla). Tu ve výzbroji dělostřeleckých pluků divizí a hraničních oblastí doplňoval nejčastěji 8cm lehký kanón vz. 17, kterých bylo ve výzbroji téměř 300. Dostřel obou těchto zbraní byl cca 10 km s kadencí 6 (houfnice) nebo 8 (kanón) ran za minutu. Nejčastějším dělem hrubého dělostřelectva byla 15cm houfnice vz. 25 o počtu 340 ks, do této kategorii spadalo také nejmodernější dělo ve výzbroji naší armády – hrubý kanón vz. 35 ráže 10,5 cm, kterých bylo k dispozici přes 100 kusů (dostřel 18 km s kadencí 5 ran/minutu). Segment těžkého dělostřelectva byl zastoupen především 15 cm těžkými houfnicemi vz. 15 (celkem nasazeno 24 ks), čtyřmi 15 cm těžkými kanóny vz. 15/16 (nasazeny u Židlochovic u Brna a u Nechanic ve východních Čechách) a osmi 21cm moždíři vz. 18 (prameny uvádějí jejich umístění u Slavkova a Bosonoh na jižní Moravě).

obrázek č. 4: lehká houfnice vz. 14/19 v netradiční roli na pohřbu Václava Havla (zdroj: VHU)

Většina dělostřelectva byla hipomobilní, tedy tažená koňmi. Motorizované bylo především hrubé a těžké dělostřelectvo a lehké dělostřelectvo sloužící jako motorizovaná záloha. Dominantní použití koní se může jevit jako nevýhoda; nicméně pomalejší přesun byl do jisté míry vyvážen tím, že pro automobily bylo potřeba zajistit pohonné hmoty a řidiče, kdežto kůň se – zjednodušeně řečeno – nažere všude.

Co do celkového počtu a kvality nebyl mezi naší a německou armádou v dělostřelectvu velký rozdíl. Problém však byl v počtech děl ve výzbroji divizí. Zatímco čs. divize měla ve své výzbroji standardně 30 děl, její německý protějšek jich měl k dispozici 68. Velkou převahu měl wehrmacht v počtu protitankových kanónů.

Jednou z největších slabin naší armády představovala obrana proti letadlům. Jedná se o oblast, kterou představitelé armády hrubě podcenili. Výsledkem byla skutečnost, že obranu proti letadlům zajišťovalo (kromě dvacítky starších modelů) pouhých 143 kanónů vz. 22 ráže 8,35 cm a 68 kanónů vz. 37 ráže 8 cm (navíc s nedostatečně vycvičenými obsluhami). Tyto kanóny měly chránit především Prahu a některá průmyslová centra. Pro obranu vojska byly nakonec ze Švédska zakoupeny 2cm protiletadlové kulomety vz. 36. Další protiletadlová obrana by musela být zajišťována kulomety na speciálních nástavcích nebo nouzově na dřevěných kůlech.

Velkým problémem byla malá hloubka čs. území. Než by hlásná služba předala hlášení, nacházely by se nepřátelské letouny hluboko na našem území. Luftwaffe by zcela jistě využívala tzv. kyvadlové nálety, kdy by německé letouny přelétávaly čs. území např. z bývalého Rakouska do Slezska a naopak…

Situace čs. letectva byla na konci září 1938 velmi neradostná. Letectvo se dělilo na stíhací, pozorovací, zvědné (průzkum na delší vzdálenost), lehké a těžké bombardovací a kurýrní. Stíhací letectvo bylo vybaveno stíhačkami Avia B-534, jejichž maximální rychlost byla 380 km/h. U polních letek bylo připraveno k nasazení celkem 253 těchto letadel, celkem bylo k dispozici přibližně 350 ks. Pozorovací letectvo bylo vybaveno celkem 150 letadly Letov Š-328 s maximální rychlostí 328 km/h, zbytek do celkového počtu 324 byl připraven jako záloha. Jako zvědné letouny (celkem u polních letek 47 ks) byly určeny zastaralé Aero A-100 (celkem k dispozici 39 ks), několik Š-328 a naopak nejmodernější čs. letouny (zakoupené v Sovětském svazu) B-71 s maximální rychlosti 410 km/h (pro tyto účely bylo celkem připraveno 20 ks těchto letadel). Jako lehké bombardéry byly určeny opět zastaralé Aero Ab-101 (celkem v zásobě 60 ks) a již zmíněné B-71 (celkem 40 ks s celkovou nosností až 600 kg pum). Těžké bombardéry Aero MB-200 (vyráběné na základě francouzské licence) tvořily v počtu 48 ks (6 letek) veškeré těžké bombardovací letectvo (dalších 6 ks tvořilo zálohu). Maximální nosnost těchto letadel byla 1440 kg pum při maximální rychlosti 245 km/h.

obrázek č. 5: lehký bombardér B-71 (zdroj: druhasvetova.com)

Kromě boje proti letadlům bylo plánováno využití části stíhacích letounů a také lehkých bombardérů ve Skupinách bojového letectva I. a IV. armády, jejichž úkolem byly útoky na nepřátelské kolony na vybraných komunikacích ještě předtím, než se stačily rozvinout. V případě I. armády šlo o 20 lehkých bombardérů B-71 a 60 stíhacích letounů B-534, u IV. armády s přibližně 30 lehkými bombardéry a 70 stíhacími letouny. Úkolem těžkých bombardérů byly především nálety na důležité komunikační uzly, např. Linec, Vratislav nebo Drážďany. Piloti byli velice dobře cvičeni v nočních tzv. kompasových letech, kdy linie, která při výcviku končila na čs. území, dál pokračovala přímo na nepřátelský cíl. I přes pečlivou přípravu by však ztráty byly pravděpodobně značné.

Zajímavostí je předpokládané převzetí civilních letounů Airspeed Envoy (6 ks), Savoia Marchetti S-73 (5 ks) a Douglas DC-2 a DC-3 (6 ks). Tato letadla měla být používána především jako transportní (např. letecké motory) a v krajním případě měly být osazeny střeleckými věžemi a předělány na improvizované bombardéry.

V literatuře je uváděno, že čs. velení počítalo se ztrátou přibližně 30 – 40 letounů denně. Z toho je patrné, že výraznější odpor by čs. letectvo bylo schopné klást přibližně 2 týdny. Luftwaffe měla ve stíhacích letounech přibližně dvojnásobnou převahu, u bombardérů byla tato převaha více než pětinásobná. Němci také mohli použít nové poznatky ze španělské občanské války, kdežto čs. letectvo stále létalo v zastaralých tříčlenných formacích. V náš prospěch hovoří, že se letectvo stihlo včas rozmísit na záměnná letiště a nebylo tak možné využít moment překvapení a z velké části ho zničit ještě na letištích, jak se to později stalo v Polsku nebo Sovětském svazu.

Opevnění zastihla mobilizace ve značném stupni rozestavěnosti. Stavebně dokončeno bylo celkem pět tvrzí, z toho Smolkov, Horka, Bouda a Hanička byly vybaveny i pancéřovými zvony; na Adamu – největší postavené tvrzi – se to bohužel už nepodařilo. Hlavní výzbroj tvrzí – 10cm houfnice – však nebyly nikde osazeny a byly provizorně nahrazeny bateriemi 7,5cm horských kanónů v blízkosti dělostřeleckých srubů (po 3 u každého). Palebné možnosti a životnost takového řešení však byly velmi omezené. Vnitřní vybavení tvrzí bylo na různém stupni dokončení, ne všude všechno fungovalo. U rozestavěných tvrzí nebyla situace příliš radostná. Všude se usilovně pracovalo na ražbě podzemí a rozbíhala se stavba objektů na povrchu. Na Šibenici se chystala betonáž prvního pěchotního srubu, na Skutině byly vybetonovány oba pěchotní sruby, na Dobrošově pak byl kromě obou pěchotních srubů s pomocí vojska za mobilizace vybetonován i dělostřelecký srub. Na Stachelbergu (největší plánované tvrzi) byl jeden objekt vybetonován, betonáž dvou dalších se chystala.

obrázek č. 6: vchodový objekt tvrze Adam v roce 1938 (zdroj: aktualne.cz)

Těžké opevnění bylo stavebně dokončeno a vybaveno technikou (filtroventilace, elektroinstalace, rozvody vody), kabelovým spojením mezi objekty a většinou zbraní na Ostravsku, Králicku, Rokytnicku a na Petržalce. Tyto části opevnění byly pro tehdejší německou armádu prakticky nepřekročitelné. O něco složitější situace byla u části linie na Opavsku, Náchodsku a Trutnovsku. Objekty zadané v roce 1937 a na začátku roku 1938 byly stavebně dokončeny a většinou vybaveny pancéřovými zvony, zbraněmi a technickým zařízením; chybělo ovšem spojení mezi objekty. Také tyto části byly pro wehrmacht obtížně překonatelné. Na západě Opavska, v okolí Starého Města pod Sněžníkem, na východě Náchodska, v Jestřebích horách, ve větší části Trutnovska a na jižní Moravě výstavba teprve probíhala. Vybetonované objekty byly – jakmile to šlo – aspoň provizorně obsazeny a vyzbrojeny; chyběly ovšem pancéřové zvony, protitankové kanóny i většina technického vybavení. Skupiny, které osazovaly zvony a montovaly kanóny, pracovaly až do poslední chvíle; někde dokonce kanóny dorazily na místo určení, ale už nebyly osazeny do objektů, a zvony zůstaly stát v šachtách nezabetonované. Místo neosazených zvonů byly instalovány aspoň provizorní kryty na šachty umožňující improvizovanou obranu. Někde se však nepodařilo ani to a poslední objekty na Náchodsku byly betonována až v průběhu mobilizace.

Obdobně jako u těžkého opevnění i u opevnění lehkého byla situace v různých místech velmi rozdílná. Postaveny byly přibližně dvě třetiny plánovaných objektů a výstavba byla v plném proudu. Na mnoha místech (severní Morava, část východních a severních Čech, část západních Čech, velká část tzv. Pražské čáry, část jižní Moravy a jižního Slovenska) bylo opevnění vybudováno a vybaveno lafetami, ventilátory a periskopy. Na dalších místech (např. Krkonoše, Labe u Děčína a Ústí nad Labem, jižní část Šumavy a jižní Čechy, tzv. Liběchovská příčka od Lužických hor k Labi u Liběchova, část Pražské čáry a opevnění podél Vltavy, část opevnění na jižní Moravě a západním Slovensku) však bylo opevnění sice vybetonováno, nicméně s vybavením už to bylo horší. Mnohdy chybělo i základní vybavení jako pancéřové dveře nebo ventilátory. Do jisté míry šlo samozřejmě improvizovat, nicméně bojová hodnota a živostnost nevybavených objektů byla samozřejmě nižší. Velmi závažný problém znamenalo nedokončené opevnění v jižních Čechách, kam měl být – jak uvidíme později – směřován hlavní nápor útočící německé armády.

Jako provizorium místo nevybetonovaných objektů i pro zesílení linie už postaveného lehkého opevnění bylo budováno také opevnění polní. Jednotlivé objekty tak byly napojeny na síť zákopů a doplněny polními pozorovatelnami, úkryty pro vojáky a palebnými postaveními pro lehké i těžké kulomety, minomety a protitankové kanóny. Síť polního opevnění existovala většinou jen krátce a ihned po Mnichovu byla zase likvidována. Na několika místech se však dochovala dodnes a to, co může běžný návštěvník lesa nebo turista považovat za díru v zemi, je ve skutečnosti přes 80 let starý zákop nebo postavení pro kulomet. Velmi dobře je toto opevnění patrné nad Luční boudou v Krkonoších, kde byla vybudována hustá sít zákopů a palebných postavení. Dodnes je dobře patrný i protitankový příkop protínající cestu od Labské louky k Dvoračkám.

V případě útoku by Němci plně využili velmi dobrou znalost rozmístění objektů našeho opevnění. Kromě fotografování ze vzduchu a zpoza hranic měli k dispozici velké množství podkladů a nákresů přímo z terénu. V literatuře je popsán i příklad z Krkonoš, kdy si velitel budoucího útoku šel coby turista prohlédnout v létě 1938 místa, kam bude útočit. Znalosti o opevnění a principy jeho dobývání byly shrnuty v předpisu HDvg 124, který obsahoval i podrobné mapy s umístěním objektů. Tento předpis získala v srpnu 1938 prostřednictvím Paula Thumella i naše rozvědka. Pravděpodobně kvůli utajení zdroje se však informace o plánech na dobývání opevnění dostala pouze k velitelům pluků. Aspoň na některých místech byly nakonec objekty lehkého opevnění obehnány tzv. překážkou přímé ochrany, což bylo několik řad dřevěných kolíků hustě propletených ostnatým drátem. Pro útok na lehké opevnění by totiž byly při umělém zadýmování využity krátery po dělostřelecké přípravě, které by využívala útočící pěchota s náložemi a zápalnými lahvemi pro ochromení střílen. Cílem bylo vyřadit jen takový počet objektů, aby to umožnilo průlom dalších jednotek.

Úkolem bylo ustupovat před německým tlakem pomalu na východ, přičemž obrana na severních a jižních hranicích neměla být za žádných okolností prolomena. Konečným místem ústupu bylo moravsko-slovenské pomezí, kde měly zbytky armády vyčkat na spojeneckou ofenzivu. Čs. velení počítalo s tím, že největší nápor bude veden mezi Vltavou a Znojmem směrem na Německý Brod, tedy do týlu ustupující I. armády; zároveň očekávala útoky ze Saska směrem na Prahu. Se silnějším útokem na severu Moravy nebylo příliš počítáno. Nástupový plán, podle kterého mobilizace probíhala, nicméně počítal i s možností, že Německo přistoupí pouze k obsazení pohraničí s většinou německy mluvícího obyvatelstva, a několik divizí bylo přesunuto více na západ.

Německé velení počítalo původně s klešťovým úderem proti Olomouci a Brnu, jehož cílem mělo být obklíčení většiny čs. armády, nicméně po sérii porad s Hitlerem na počátku září bylo přikročeno ke kompromisu. Ten i nadále počítal s útoky proti jižní a severní Moravě (s použitím výsadku v oblasti Bruntálu za účelem prolomení tamního dobře vyzbrojeného lehkého opevnění), nicméně jako hlavní určoval útoky proti západním a jihozápadním Čechám.

Útok mělo provést celkem pět armád a jeden armádní sbor:

2. armáda (7 pěších, 1 motorizovaná, 1 lehká a 1 tanková divize, velitel gen. von Rundstedt) měla útočit ze Slezska ve směru na Olomouc a Brno

8. armáda (6 pěších a 1 motorizovaná divize, velitel gen. von Bock) a IV. armádní sbor (1 lehká a 1 pěší divize) měly vázat čs. síly na severozápadě, severu a severovýchodě Čech

10. armáda (3 pěší, 1 lehká, 3 motorizované a 1 tanková divize, velitel gen. von Reichenau) měla útočit ve směru z Bavorska na Plzeň

12. armáda (7 pěších, 1 horská, 1 motorizovaná divize, velitel gen. von Leeb) měla útočit z Bavorska do jihozápadních a jižních Čech

14. armáda (1 pěší, 2 horské, 1 lehká, 1 motorizovaná a 1 tanková divize, velitel gen. List; základem byla bývalá rakouská armáda) měla útočit na jižní Moravu a v ideálním případě vyrazit vstříc 2. armádě.

Celkem počet nasazených divizí měl tedy dosáhnout čísla 42 (25 pěších, 4 lehké, 3 horské, 7 motorizovaných a 3 tankové), nicméně by nebyly nasazeny všechny najednou, značná část se teprve přesunovala nebo soustřeďovala.

Kvůli ochromení čs. příprav na válku měla být bombardována řada cílů, přičemž největší důležitost byla na začátku konfliktu přikládána Českým Budějovicím, Litoměřicím, Terezínu, Hradci Králové a Vyškovu; dále kromě Prahy, Brna nebo Olomouce mělo jít např. o zbrojovky a továrny v Poličce, Vlašimi, Pardubicích nebo v Pováží.

Dlouhá léta se hovoří o tom, že slabým místem čs. obrany byla jižní Morava; nic ovšem není vzdálenější pravdě. Československá IV. armád zde měla dokonce početní převahu a ze všech jednotek v Čechách a na Moravě by se zdejší obrana pravděpodobně udržela nejdéle. Velkými nepřesnostmi je také opředená tzv. Operace Bruntál, která měla údajně mít podobu výsadku parašutistů přímo za řídkou linii opevnění východně od Bruntálu. Ve skutečnosti nic takového plánováno nebylo. Místo toho byl 7. října proveden cvičný výsadek některých jednotek 7. letecké divize u Starého Města u Bruntálu, nicméně tato akce měla podobu vysazení vojáků z letadel po přistání, žádný parašutista při něm z letadla nevyskočil. Pokud by v případě války k podobné akci došlo, zcela jistě by měla obdobnou podobu a nad jejím úspěchem by se tyčil velký otazník.

Závěrem by autor rád připomněl nepříliš velkou skupinu lidí, o které se dnes už příliš neví. Kromě obrovské masy henleinovců, jejichž postoj k Československu byl jakýkoliv, jen ne pozitivní, existovali i Němci, kteří zachovali věrnost republice, a kteří jí i za mobilizace pomáhali. Někteří dodávali zprávy našim zpravodajským orgánům, další se sdružili do organizace německé sociální demokracie Republikanische Wehr. Tato organizace byla velice aktivní např. v Ústí nad Labem, kde podporovala starostu Leopolda Pölzla nebo v Mikulově, kde z jejich řad vznikla rota, která výrazně pomáhala zdejším vojenským jednotkám. Po obsazení pohraničí za svou službu tito stateční velmi draze zaplatili. Na jejich památku je v Mikulově jedna z ulic pojmenována ulicí Republikánské obrany.

obrázek č. 7: plákát Republikanische Wehr (zdroj: vojsko.net)

Věnujme těmto, bez diskuse, opravdu milým krajanům – tichou vzpomínku. Když už tak neučinil a neučiní nikdo jiný! Zaslouží si ji a jsme jim ji dlužni.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.