Československo v roce 1938 a válka, která nebyla


napsal MS

 

Asi nebudeme daleko od pravdy, když napíšeme, že takřka každý Čech je dle situace a ročního období odborníkem na hokej, fotbal, Covid, zimní údržbu komunikací a mnoho dalšího. S nástupem kalendářního podzimu se potom odbornost obvykle „přecvakne“ do polohy „armádní historik“. I my si v klidu křesla můžeme dovolit popustit uzdu fantazii a s vědomím toho, že je to jen myšlenková hra, si můžeme začít vymýšlet historii, která nenastala…Konkrétně, co by  kdyby předválečná ČSR nepřijala Mnichov.

Tady je určitý hypotetický scénář:

Po horečných jednáních s Polskem, která vyústila v příslib brzkého odstoupení Těšínska, odmítli čs. představitelé požadavky čtyř mocností s tím, že vláda chce dál jednat o územních ústupcích, odmítá však jejich rozsah určený v Mnichově a požaduje okamžité záruky ze strany Francie a Velké Británie. 2. října ráno proto zahájila Luftwaffe nálety na vybrané železniční uzly, muniční továrny a sklady a na další důležitá centra. Jako odveta za odmítnutí mnichovských požadavků byly bombardovány i průmyslové čtvrti na okrajích Prahy – Jinonice, Vysočany a Letňany. Nálety se nevyhnuly ani Litoměřicím, Českým Budějovicím a Vyškovu. Prozatím však minuly Račice, kde se začaly sbíhat informace o německých útocích.

Na několika místech v Orlických horách a u Králík došlo k pokusu o útok na linii opevnění, šlo však jen o snahu odvrátit pozornost od hlavních útoků. Jednotky 10. a 12. armády využily mezer v linii opevnění a na několika místech prorazily linii opevnění u Klatov, Lipna a Nových Hradů. Jejich postup zpočátku výrazně zbrzdily nálety čs. stíhaček a bombardérů, dobrou mušku měly také obsluhy protitankových kanónů. I přes veškerou snahu se však 3. října večer objevily první německé jednotky u Plzně a Českých Budějovic. Na severní Moravě zatím docházelo pouze k místním útokům sloužícím ke zmapování situace, na jižní Moravě se podařilo odrazit německý útok východně od Slavonic. Už 2. října došlo také k prvnímu pokusu o proražení čs. postavení u Trutnova, prozatím nepříliš silný útok byl také odražen. Při náletech na severu Čech došlo také k poškození elektrárny v Ervěnicích, kvůli tomu byly výrazně omezeny dodávky elektřiny pro Prahu.

Za další dva dny, 5. října, se první německé tanky patřící 10. armádě objevily u Berouna, kde byly zastaveny na linii Pražské obranné čáry. Zdejší obránce na poslední chvíli doplnily části Skupiny 1, které stihly ustoupit z linií v severních Čechách na Bílině a Ohři (potvrdila se však varování velitele pěšího pluku 46 z Chomutova, který upozorňoval, že v případě ústupu není prakticky proveditelná evakuace výzbroje a vybavení). Útoky částí 1. a 4. rychlé divize za pomoci 14. divize do boku útočící 12. armády sice s využitím krajiny plné rybníků zastavily její postup na Tábor, nicméně větší část této armády postupovala podél levého břehu Vltavy a 6. října se dostaly k linii opevnění u Slap. Na jižní Moravě panoval zatím napjatý klid, po zastavení na konci září bylo opět přikročeno k vypouštění Vranovské přehrady. Nižší aktivita na této části fronty byla způsobena také částečným úspěchem při dvou nočních náletech na Linec, po kterých však zůstalo ze čtyř letek těžkých bombardérů pouhé torzo. Na severu se za vydatné pomoci místních Němců podařilo proniknout německé 18. divizi k Trutnovu a následně k lesnímu masivu mezi Trutnovem a Dvorem Králové, kde byla zastavena narychlo přisunutou 4. divizí ze zálohy hlavního velitelství. Do akce byly zapojeny i dva 15cm těžké kanóny přisunuté z Nechanic. Pozorovací a zvědné letouny zjistily, že akce v Kladském výběžku proti opevnění u Králík mají pouze demonstrativní charakter a bylo proto možné některé jednotky Hraniční oblasti 35 použít k zamezení postupu 18. divize a dalších německých jednotek směrem na Svitavy.

Útoky 2. armády do Slezska nabyly 5. října na intenzitě a byly podpořeny výsadkem pěchoty v letadlech do oblasti severně od Bruntálu s cílem podpořit německý útok od Krnova a Opavy. Výsadek byl takřka kompletně zničen, nicméně kvůli zmatkům znásobeným henleinovskými záškodníky došlo k tomu, že se německé tankové jednotky dostaly až k Bruntálu. Došlo také k ústupu čs. jednotek z Těšínska a předání tohoto území Polsku za slib neutrality. Maďarská vojska zatím vyčkávala a spíš než útok na Slovensko řešila obranu proti případnému rumunskému útoku. Přes Rumunsko se do Československa začali dostávat první jugoslávští dobrovolníci, kteří byli soustřeďování v táboře v Humenném. Slibovaná pomoc sovětského letectva se přes dodání podkladů do Sovětského svazu, sovětské sliby a přípravu letišť na Českomoravské vysočině zatím nedostavovala; stejná situace panovala u dříve slíbených francouzských letek těžkých bombardérů.

Během několika dalších dnů se 12. armádě podařilo jižně od Slap překročit Vltavu. Jednotkám 10. armády se 8. a 9. října na několika místech podařilo prolomit opevnění Pražské čáry a začaly pronikat do okrajových části Prahy, kterou posílila část 3. divize stojící na Liběchovské příčce. Dvě motorizované a jedna pěší divize 10. armády byly poté přesunuty na severní okraj Prahy pokračovaly v útoku Polabím po pravém břehu Labe směrem na Hradec Králové a Pardubice. Tam se spojily se dvěma divizemi IV. armádního sboru a jednotkami, které byly dočasně zastaveny severně od Jaroměře, nicméně po překonání odboru zbytků jednotek Hraniční oblasti 34 postoupily také až k Hradci Králové.

Na jihu Čech se wehrmachtu podařilo prorazit u Nové Bystřice a zaútočit směrem na Jindřichův Hradec. Stejně jako u I. armády, i zde došlo k nasazení Skupiny bojového letectva, nicméně průlom se zastavit nepodařilo a zbytkům 1. a 4. rychlé divize se pouze se štěstím podařilo uniknout obklíčení a stáhnout se na ústupovou příčku na Českomoravské vysočině. Na severu Moravy se 2. armádě podařilo proniknout do Nízkého Jeseníku a jen s vypětím sil a za pomoci záloh určených předtím pro eventuální boj s Poláky se tento postup podařilo zastavit přibližně na linii Rýmařov – Budišov nad Budišovkou.

12. října byla obklíčena Praha, ve které se bránily jednotky, které nestačily ustoupit na východ. Veškeré úřady a ambasády byly ještě v září odsunuty na Slovensko, některé až do Tatranské Lomnice. Koridor pro ústup ve směru Kutná Hora a Chrudim však zůstal dlouho otevřený – Adolf Hitler si po počáteční devastaci nálety nepřál, aby byl zničen všechen průmyslový potenciál a už vůbec neměl zájem na tom, aby docházelo k civilním ztrátám z řad pražských Němců. Ke stejnému datu se fronta směrem na západ ustálila přibližně na druhé ústupové příčce od podhůří Orlických hor k Litomyšli, přes Českomoravskou vysočinu a Žďár nad Sázavou a Dačice. Kvůli německému osídlení v okolí Jihlavy zůstalo toto město před linií, na kterou se čs. armáda stáhla. Na severu německá 2. armáda postoupila směrem k Opavě a bránit útokům do týlu opevnění směrem k Ostravě se dařilo jen s vypětím všech sil. Z letectva zbývala necelá stovka stíhacích Avií B-534, přibližně 80 pozorovacích Letovů Š-328 a asi 30 zvědných a bombardovacích B-71. Lehkých tanků bylo k dispozici asi stovka u rychlých divizí a dalších asi třicet u pěších divizí.

Ve stejné době také došlo k několika výměnám na velitelských postech. Při jednom z náletů hlavní velitelství zahynul náčelník operačního oddělení Hlavního velitelství gen. Miklík, který byl nahrazen gen. Husárkem. Bylo také zjištěno, že gen. František Bartoš sabotuje jako velitel Velitelství „ČV-sever“ výstavbu ústupové příčky. Za zradu byl odsouzen k trestu smrti a na jeho místo byl přesunut jeho dosavadní nadřízený gen. Rychtrmoc, kterého vystřídal nedávno penzionovaný velitel Zemského vojenského velitelství v Olomouci armádní generál Eduard Kadlec. Kvůli větší bezpečnosti bylo Hlavní velitelství už 13. října přesunuto z okolí Vyškova do Luhačovic.

Po zahájení dalšího německého útoku 16. října využilo čs. velení toho, že došlo k rychlému postupu německých tankových a motorizovaných jednotek směrem na Třebíč a vrhlo proti tomuto útoku jeden ze dvou zbylých tankových praporů, 13. a 14. divizi a několik dalších jednotek včetně několika desítek letadel. Útok se podařilo zastavit a v rámci následného protiútoku dokonce čs. jednotky postoupily přibližně o 20 km. Bylo sice získáno několik dní času pro zdokonalení obranného postavení, nicméně pod stoupajícím tlakem bylo nutné i nadále ustupovat.

19. října kapituloval po těžkých bojích zbytek pražské posádky. Dobývání Prahy bylo spojené se značnými ztrátami na obou stranách a také v řadách civilistů, což mělo spolu se zničením spousty památek včetně Karlova mostu a Národního muzea značný ohlas v zahraničním tisku včetně francouzského a britského. Podobné reakce vzbudily také prosakující zprávy o popravách příslušníků inteligence (včetně Vladislava Vančury, Karla Čapka a řady novinářů) a množství rukojmích za údajné sabotáže. Na základě těchto zpráv se vysocí francouzští a britští představitelé začali vyjadřovat v tom smyslu, že Německo rozhodně nepostupuje v duchu předchozích jednání, a že ač se Československo odmítlo podřídit rozhodnutí čtyř mocností, není možné vůči němu takto postupovat. Tato vyjádření vzbudila u Hitlera nervozitu a bylo rozhodnuto zlikvidovat československý odpor dřív, než by začalo být Německo ohroženo na západě.

Po přeskupení německých jednotek začal 21. října německý útok na všech úsecích fronty. Za pomoci náletů došlo k prolomení obrany severně od Olomouce a o den později bylo město dobyto. V důsledku toho byl dosavadní velitel II. armády gen. Luža odvolán a nahrazen dosavadním velitelem II. sboru divizním generálem Josefem Váňou. Bylo uvažováno také o penzionovaném armádní generálu Josefu Šnejdárkovi, bývalém zemském veliteli na Slovensku, ten však byl z obav z reakce Polska pověřen přípravou obrany na třetí ústupové příčce opřené po ztrátě severní Moravy o hřebeny Beskyd, Javorníků a Karpat. Na jihozápadě a jihu Moravy mezitím probíhaly tvrdé ústupové boje, až se 25. října fronta ze všech stran přiblížila k Brnu. Stejně jako v případě Jihlavy bylo i zde kvůli nebezpečí z řad místních Němců rozhodnuto o tom, že město bude hájeno pouze dočasně kvůli získání času na ústup ke slovenským hranicím.

Ústup na zbytků čs. armády na třetí ústupovou příčku byl dokončen 27. října. Hlavní velitelství, resp. jeho torzo, které zůstalo po řadě útoků na jeho sídla na Vyškovsku a v Luhačovicích, se už dříve přesunulo nejprve do Nitry a 25. října do Banské Bystrice. Z důvodu naprostého nervového vyčerpání se gen. Krejčí vzdal 27. října funkce Hlavního velitele, ve které ho vystřídal gen. Lev Prchala. Gen. Šnejdárek byl hned poté místo gen. Votruby jmenován velitelem III. armády na Slovensku, přičemž zbytku vojsk na ústupové příčce velel gen. Váňa. Přes veškerou snahu se však i poslední obranné postavení začalo hroutit a objevovala se volání po kapitulaci a také snahy o odpoutání Slovenska od zbytku poraženého státu. Těmto snahám se snažil gen. Šnejdárek (považovaný mnohými Slováky za zachránce Slovenska z roku 1919) čelit, nicméně marně. 8. listopadu požádal hlavní velitel gen. Prchala se souhlasem prezidenta Beneše o příměří…

Celá situace se však zkomplikovala, když Beneš ještě 8. listopadu vyrazil na návštěvu Hlavního velitelství. Kousek před Banskou Bystricí zaútočila na jeho vozidlo a vozidla doprovodu skupina německých letadel a prezidenta Beneše, tajemníka Drtinu a dva členy doprovodu zabila. V nastalém zmatku se za nového prezidenta prohlásil generál Prchala a pokračoval v jednání o kapitulaci. Mezi tím se na Západě zdvihla vlna odporu, protože zabití prezidenta je vážnou věcí i v případě „malého národa, o kterém skoro nic nevíme“. Velká Británie, Francie a USA – byť neochotně – nejprve vyzvaly Německo k ukončení konfliktu nikoliv kapitulací, ale návratem k jednání na základě požadavků z Godesbergu. Německo na něčem takovém pochopitelně nemělo zájem a za jediné řešení mělo jen bezpodmínečnou kapitulaci ČSR. V reakci na to vyzvaly Francie a Velká Británie gen. Prchalu, aby kapitulaci nepodepisoval, a 10. listopadu vyhlásily Německu válku.

Vzhledem k situaci však byla kapitulace 11. listopadu na nitranském hradě podepsána. Slovenští představitelé dali od Československa až na výjimky ruce pryč a po tajných jednáních s Němci přistoupili na vznik samostatného státu pod německým patronátem. Čechy obývaná území se stala protektorátem s vojenskou vládou s několika generály ve výslužbě, kteří sloužili už v rakousko-uherské armádě, a kteří se nyní hlásili k německé národnosti. Generál Prchala se po podpisu kapitulace zastřelil, generálu Šnejdárkovi se spolu s částí armády a skupinami srbských dobrovolníků podařilo dostat do Rumunska a odtud do Francie, kde díky své minulosti důstojníka Cizinecké legie získal mnohem větší vliv, než dosavadní čs. vyslanec Štefan Osuský. Spolu s generálem cestovaly v nenápadné bedně také korunovační klenoty a menší část zlata z trezorů v Žilině.

Celý případný konflikt mohl samozřejmě probíhat úplně jinak. Československo mohlo kvůli obrovskému tlaku kapitulovat už po několika dnech, nebo naopak s velkou dávkou válečného štěstí mohlo dlouhé týdny odolávat německé armádě, které docházela munice a vycvičení vojáci. Budoucnost byla 30. září 1938 otevřená, dobrých řešení slibujících šťastnou budoucnost však bylo pomálu… Zajímavé je, že i v Polsku se vedou diskuze o tom, zda měli jít v září 1939 do války, nebo zda měli vyhovět německým požadavkům (byť se spojeneckými zárukami v zádech). Německý útok je však v té době onoho mučivého rozhodování zbavil.

Vlkův  dovětek

Na tomto místě končí    alternativní scénář války s Německem, jak je pro Kosu vytvořil MS  i jeho volný seriál mobilizaci v  roce  1938 končí. Za  což má  jistě nejen mou neskonalou vděčnost.

Ale dovolím si ještě navíc přidat jiný. Už sice  na Kose  linkován byl – dokumentární pořad  České televize s názvem Kdyby . Zabývající se  stejnou premisou -jak by byl proběhl střet tehdejší Československé armády a  Wehrmachtu,  v říjnu 1938. MS odvedl skvělou a pečlivou práci. Nemusí se v žádném ohledu srovnání s produkcí z Kavčích hor obávat. Nicméně  polohraný hypotetický dokument ČT je pro mne  mezi tím vůbec nejlepším, co veřejnoprávní televize  za hodně  dlouho vyrobila.  A  stojí za  to jej, třeba i opakovaně, shlédnout.

Jinak Kosa  už podobný  materiál přinesla. Před dvěma  roky. Autorem byl  tehdy PT ve  dvou dílech:

Co by kdyby… Měli jsme se bránit? I – technická srovnání

Co by kdyby… Měli jsme se bránit? II -Jaké by to tedy bylo?

Je nesporně zajímavé obě  historické serie Kosy mezi sebou porovnat.

A na závěr si dovolím přidat, pro ty, kterým je historie a zejména  ta kolem Mnichovské zrady koníčkem na skvělý pramen, popisující velmi detailně  tehdejší  události jedná se o Knitlův  souhrn s názvem Mnichovský debakl. V audiopodobě jej lze nalézt  zde.  Z mého pohledu jde o famozní historickou studii.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.