Británie, Mnichov a dnešek


Letos  není kulaté výročí Mnichova. Jsem proto docela  zvědav, jak dnešek pojme  informační mainstream. Ale netrpím velkými iluzemi. Možná, že  večerní Televizní noviny  přinesou nějaký dvacetivteřinový šot, možná, i když  zatím o tom neexistuje žádná indicie, něco přinese večer  ČT 24, třeba  se nějaké noticka  či komentáříček objeví na  internetových serverech. Třeba, ale rozhodně  Mnichov se nestane  tématem dne. A  dokonce ani stínem letošního také nejubilejního 21. srpna.  A to z mnoha  důvoů.  Že  by  alespoň najeden den vytlačil CoVid? Ani zdání!

Osobně to mám prostě  jinak a věřím, že  se mnou  řada z vás. Tohle  je prostě  dějinně  traumatické datum. Takových 1500 let dlouhá historie  české státnosti zná jen málo.

Vlastně jen dvě data před  a jedno po Mnichovu.

Těmi před jsou

26. srpna 1278 -bitva na Moravském poli

a

8. listopadu 1620 -bitva na Bílé hoře

Moravské pole zásadně pozměnilo postavení Království Českého a jeho role v  Evropě. Při opačném výsledku,  se  jevilo býti nanejvýš  pravděpodobným, že  by se stalo opravdovou a dost možná trvalou velmocí v  evropském kontextu, ale především Habsburkové by zůstali mimo jakoukoli významnou osu evropského konání a  hráli by roli nanejvýš v politice  středověkého Švábska. Evropa by se ubírala po jiných cestičkách. Ale  alternativní dějiny  neexistují a  český stát  zde prohrál svou historickou šanci. Navždy. A  na  15let ztratil  samostatnost a  z kvetoucí země se dostal do role okopávaného a zneužívaného knechta  vítězů, ale  i tzv. „přátel“.  Těmi „přáteli“ míním především Branibory  a především jejich  panovníka  Otu V.Braniborského,  který se po smrti českého krále  ujal správy v  tuzemsku a „výchovy“ jeho syna -Václava II. S předsmrtným požehnáním padlého krále jako jeho dlouholetý spojenec. Tohle představovalo historickou lekci o  spolehlivosti, odpovědnosti a roli spojenců v  českých dějinách. Jenže  nikdo,  tu lekci nevzal vážně, či spíše  vůbec na vědomí. Naopak, historicky máme doslova spojeneckou mánii. Ačkoli na ni vždycky, v osudových okamžicích tvrdě  dojedeme a  spojenci nás nechají na holičkách.

Bílá hora  je z hlediska historické posloupnosti v podstatě  jedním z /hodně/ dlouhodobých důsledků  Moravského pole. Tím, že  šlo  o nároky  tehdy  dávno vítězného Habsburského rodu na  českou korunu. Které by, jak už  řečeno, bez Moravského pole nemohly vzniknout. Důsledky jedné jediné, prohrané a vcelku nevýznamné  bitvy, jež  by za normálních okolností  a  s rozhodným a odpovědným vedením státu v žádném případě nic neřešila  ani neznamenala,   se ukázaly  být katastrofickými. Tenhle prostor na  celých 300 let  ztratil samostatnost. Nejen to. Něco podobného se stalo i Polákům a Maďarům. Ba i jiným zemím. Ale NIKDE se nepřihodilo, že  by se elity rodové, majetkové a intelektuální zcela  odrodily svému národu, zapřely svůj původ a místo toho přejaly  za své zájmy vítězného cizího rodu a triumfující cizí  monarchie. Na  tři stovky let.

Tenhle  poměrně  dlouhý  historický  exkurz  pokládám za nezbytný, mám li srozumitelně podat  leitmotiv  dnešního článku , kterým je  3. v řadě našich  osudových dní – MNICHOV.

Ale než  to vysvětlím, musím zmínit  ještě  čtvrté katastrofické datum –

15.3.1939

Není nejmenší pochybnosti, že  den zničení II. republiky a  vznik Protektorátu se konal jako důsledek 29.9.1938. Stejně  tak je bez debat, že představuje to naprosto nejosudovější, co kdy  v českých/československých dějinách  nastalo. Moravské pole  nám zabránilo stát se  velmocí, Bílá hora  z nás učinila nesvéprávný  habsburský pašalík, Mnichov zlomil naši hrdost a sebral nám historická území a státní suverenitu. Ale  březen 39?  Ten jako jediný, při opačném konečném historickém výsledku znamenal fyzické vyhlazení národa. Nelítostnými vítězi.

Což je  absolutní novum.

I po Bílé hoře za  tři stovky  let se český živel znovu probudil a znovu obnovil. Prošel si duševním a intelektuálním znásilněním, ale nikdy mu  nehrozilo fyzické vyhlazení. Ale  scházelo málo a po Protektorátu by  patřil dnes už k dávno vyhynulým živočišným druhům. Stejně jako třeba trilobiti či  mamuti.

Právě v  této  souvislosti, respektive – pro tuto konotaci, je nutné Mnichov a  vznik Protektorátu soustavně  připomínat. Genocida nás minula jen o pověstný vlásek.

Zatímco ti, co určují politický  směr, se každoročně účelově  pojímají na  Srpnu68.  Ten nebagatelizuji. Ani stínem. Je traumatem mé generace a  zůstane jím navždy. Ale  ve  srovnání se zmíněnými historickými událostmi, které neváhám označit  jako zlomení páteře, představuje pouhé rozbité koleno. Nanejvýš  zanícené slepé střevo.

Proto Mnichov a proto dnes.

Tolik úvod

V nadpisu ale stojí    Británie, Mnichov a dnešek….  Takže  je  čas  hodinu dějepisu nějak umenšit. Nikoliv  zcela opustit. Bez ní  se  totiž nikam nedostaneme.

Takže  si dovolím se malinko k těm nejosudovějším a nejčernějším dnům naší historie  vrátit. Všechny totiž  nějakým způsobem souvisí s tím, že se zde osudově dotkla  česká politika s anglickou, resp. britskou. A nikdy z toho pro náš  stát  nevzniklo nic dobrého.

Přemysl Otakar II. podpořil významně  v souboji o císařský trůn bratra tehdejšího anglického krále  Richarda  Cornwallského proti  Alfonsi X.Kastilskému. Nedlouho potom se mu Cornwall „odvděčil“  tím, že se mu pokusil vojensky odejmout Duryňsko. S odůvodněním, že jej potřebuje. Punktum.

Při Bílé hoře  anglický vliv  byl daleko markantnější – zimní král Fridrich  Falcký získal od  českých, převážně protestantských  stavů trůn nikoli v  poslední řadě proto, že měl za tchána  anglického krále Jakuba I. Takže  stavové doufali ve finanční a vojenskou pomoc anglického protestantského panovníka. Kalkulace zcela  selhala.

Stejně jako v Mnichově. Předválečná ČSR  disponovala celou soustavou spojeneckých smluv, neboť  jak Masaryk, tak Beneš ani na vteřinu nepochybovali, že  republiku čeká osudová konfrontace  s věčnou dějinnou hrozbou – Německem. A  stejně tak viděli, že  samotná republika   v ní neobstojí. Proto vytvořili  smluvní síť, jejímž  základním pilířem se stala  spojenecká smlouva s Francií. Neboť  logika  říkala, že  právě země  galského kohout po zkušenostech z prusko francouzské a   I.světové války musí mít naprosto eminentní zájem  na zadržování  Germánů v jakémkoliv  směru. A další kalkulaci, rovnocennou  té českých stavů s Fridrichem  Falckým a jeho anglickým tchánem, pak představovala  obranná  smlouva  Francouzů s  Brity!

Takže konečně je  jeviště  vybaveno všemi  kulisami a lze se pustit  do vlastní materie!

Velmi často a mnohokrát jsem si lámal hlavu  nad  Mnichovem a zkoumal různé vlivy, zájmy, možnosti, zkoušel domýšlet, co by  kdyby  a   v poslední době  zejména  řešil, kdo má hlavní díl viny  na Mnichovské katastrofě.

Nelze než  konstatovat, že  bezprostřední vinu na ní má prezident Beneš. Nikoli v tom, že  Mnichov nastal,  že k němu došlo. V tom je nevinně. Tyhle události se  řítily  mimo jeho jakýkoliv  dosah a on vykonal vše,  aby jim zabránil. Jeho zátěží je přijmutí  kapitulace. Jakkoliv si nelze dělat sebemenší iluze o tom,jak by  střet dopadl – to ostatně  přesně a vyčerpávajícím způsobem popsal minulou sobotu ve svém hutném rozboru MS,  odpor byl na místě  a potřebný.  I za cenu  jistých velkých ztrát na  životech a majetku. Ale  nedošlo by k přeražení morální páteře  národa.  A spousta věcí  by  dnes byla zřejmější, jasnější a tím daleko hůře  zfalšovatelná současnými překrucovači historie.

Například by nešlo mile krajanovat, protože  drtivá většina  sudetských Němců,by se  tehdy  aktivně zapojila na  straně  agresora.  Stejně tak záškodnická a  doslova zákeřná role Polska  by se odhalila  v plné nahotě. A především, v hodině nejtěžší, by se ukázalo zač tehdy  stály tzv.  společné hodnoty, jimž předválečná ČSR tehdy podřídila  veškerou svou politiku domácí i zahraniční po celou dobu své existence. Což by představovalo daleko průkaznější a skoro neokecatelné memento pro dnešek, protože mrtvý v rodině,  díky zradě  spojenců, platí daleko a daleko více, než  představuje  školní vzpomínka  na  vlastní vzdání se  bez boje.

Březen 39 už představoval jen dokončení tragedie  ze  září 38.

Ale vrátím se opět k tomu, co chci sdělit – dlouhodobě  řeším hlavního viníka  Mnichova. A pořád mi vychází  –Velká Británie.

Hitler byl prostě  Hitler. Svými úmysly  s nijak netajil. Nemohl v téhle  historické chvíli překvapit. Francie?  Ano, ta  garantovala  československou bezpečnost a nedotknutelnost a na  rozdíl od Britů se  nám smluvně  zavázala. A svůj závazek odmítla plnit. Hanba jí!

Jenže i Paříž,jak už  uvedeno disponovala  svým smluvně spojeneckým fundamentem.   Protože i ona  tušila, že  sama  v  další velké válce  s Germány  neobstojí. Proto podepsala  spojeneckou smlouvu s Británií. A československé politické špičky  z toho dovodily  totéž  co v roce 1620- že  Jakub I. pošle svoje  vojska na pomoc českým stavům -omlouvám se, že  Británie  vojensky významně  podpoří Francii a  ta  zase nás. A společný tlak  že  hitlerovské Německo neustojí.

Jakub I. i Neviille  Chamberlain to ovšem viděli jinak. Jestli   anglický  král v 17. století á konto  událostí v  Českém království pronesl nějakou repliku známo není. Ta  z  Chamberlainových úst ovšem ano:

vůči zemi naprosto neznámé někde „daleko“ ve střední Evropě , kvůli které je nepředstavitelné jít znovu do válečných zákopů.

Což Britové přetavili do daleko důležitějšího sdělení francouzské vládě -pokud  Francie zasáhne na  podpor Československa nebude  Spojené království cítit býti vázáno spojeneckou smlouvou a Francie musí válčit sama. Finoto la Musica!

Tím Britové otevřeli cestu k Mnichovu a následně  jí dovedli až na samý konec. Se všemi důsledky. Oni a nikdo jiný zradili svobodný svět, demokracii,mezinárodní právo.

Tenhle moment  britskofrancouzské zrady , ale především té britské, spojené s naprostou  a trestuhodnou politickou krátkozrakostí se věru dnešním vykladačům, ale  daleko více  – překrucovacům  historie věru nehodí.Mohlo by  to totiž evokovat a především zpochybnit! Vždyť oba  stráty  jsou opět našimi úhlavními spojenci, garantujícími.. no co vlastně?

Proto,když se  k nějakým úvahám o II.světové válce, jejích příčinách a peripetiích někdo vůbec  odhodlá, více méně  to vždycky vypadne stejně – ano, Britové selhali, nechali Československo na pospas  Hitlerovi, ale  vlastně  – ne  Britové,nýbrž především jistý Chamberlaine! Jen ten selhal, neměl na  svůj  historický úkol. ale kde pak Britové jako celek  rozhodně  ne,  v žádném případě!  A okamžitě  připomenou  Winstona  Churchilla  s jeho proslulým výrokem Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku

a třeba přidají ještě tehdy  rezignujícího námořnictva Alfreda Duffa Coopera.

A vykládají to tak, aby  v  čtenářích, posluchačích, divácích vznikl dojem, že  stejně  smýšlela  naprostá většina  vlivných politiků a především obyčejných Britů. Že  Chamberlain byl s několika  dalšími jen jakýmsi omylem v pevné vůli  všech zbylých Britů  Československu pomoci!

Nic není vzdálenějšího pravdě! Neville  Chamberlaine mluvil za  drtivou většinu tehdejších obyvatel Spojeného království! A to bez rozlišení na  elity  a  ty obyčejné. Dovolím si citovat už zmíněného tehdejšího ministra  námořnictva Duffa Coopera

Příští den /29. září/ mluvil Chamberlain v Dolní sněmovně. V jednu chvíli mu vedle sedící ministr financí Simon předal na papírku vzkaz. „Musím sněmovně ještě něco sdělit,“ reagoval poté premiér po dramatické pauze. „Právě jsem byl informován, že mě pan Hitler zve, abych se s ním zítra sešel v Mnichově. Pozval také pana Mussoliniho a pana Daladiera.“

„Byla to pozoruhodná scéna, všichni vládní příznivci povstali a jásali,“ zapsal si Cooper. „A poté, co tomu požehnal i předák opozice Attlee, všichni opět povstali a tleskali.

Navečer 30. září se Duff Cooper pracně dostával přes davy jásajících lidí do Downing Street 10, kde se konalo zasedání vlády po návratu Chamberlaina z Mnichova.

Chamberlaina nadšeně  po příletu z bavorské metropole  vítaly mnoha tisícové zástupy-.

https://g.cz/sites/default/files/styles/gflex_gallery/public/field/image/2019/munichagreement_1.jpg?itok=DNNzhTtY

a po jeho výroku: „Drazí přátelé, podruhé v našich dějinách se britský premiér vrátil z Německa s čestným mírem. Věřím, že je to mír pro naši dobu,“

Davy freneticky  šílely. Všichni jako euforičtí  Mnichované……

Následně mírotvorce na cizí účet je pozván do Buckinghamského paláce, kde na něj čekal nadšený král Jiří VI., který chtěl premiéra osobně vyslechnout a pochválit. Cestou ke králi  byly ulice Londýna tak plné vděčných a jásajících  občanů, takže mu trvalo více než hodinu a půl než  do paláce vzdáleného pouhých několik kilometrů dorazil. Zde se mu dostalo vřelého přijetí ze strany krále, který premiéra vyzval, aby se s ním ukázal na balkonu před davem nadšených Londýňanů, což byl v té době bezprecedentní  krok a mimořádná pocta.

Ne  Chamberlaine nepředstavoval nějakou miniaturní  menšinu, nešlo o selhání jedince, nýbrž o konsekventní politiku Velké Británie někdy  od půlky  20-tých let, kdy  přehodnotila svůj postoj Německu i k Versailleským smlouvám. Provozovala prostě  dlouhodobou britskou politiku ,vyznávající zásadu, že na kontinentální Evropě nesmí vzniknout stát, který by konkuroval Británii a  začala  to opět  reálně provádět, protože  Francie  se jí začínala  zdát příliš  silná a Německo představovalo zajímavou protiváhu.

Německo záhy  získalo vlivné spojence, zejména  po nástupu Adolf a Hitlera  k moci. Sympatiemi k němu se  netajil Chamberleinův ministr  zahraničí lord  Halifax, britský velvyslanec  v Německu Henderson,  nebo mimořádně  vlivná politička a první žena , která v dějinách získala  poslanecký  mandát – lady Astorová. Byla proto ostře proti jakémukoli náznaku ochoty vstoupit znovu na válečné pole. Současně uvěřila, že Hitler může „vyřešit problémy s komunisty a se Židy“, plně postavila za politiku britského premiéra Nevilla Chamberlaina „usmiřovat si“ Německo za cenu neustálých ústupků, takže se několikrát sešla s nacistickými představiteli a podpořila vyzbrojování Německa slovy, že „nemůže dělat nic jiného, když je obklopeno samými katolíky“.

Po Mnichovské dohodě se velmi tvrdě postavila i proti přijímání československých uprchlíků. „Měli by žádat o azyl v Sovětském svazu a ne v Anglii, když jsou to beztak samí komunisté,“

Proč  se lady  Astorovou zabývám – protože  politika se  nikdy nedělala jen na  oficiálním jevišti – tedy  v parlamentu. Ale  stejně  významné je zákulisí. Respektive většinou ještě vlivnější –   a  lady  Astorová provozovala  vlivný  tzv. clivendenský  salon, kde  se  scházela politická britská politická, společenská a  ekonomická  smetánka. Doplňovaná  velvyslanci  některých vlivných zemí. Patřil sem například  i tehdejší americký velvyslanec  Joseph Kennedy /otec JFK/. Tady  se kula britská politika.Vláda sněmovna  jí dávaly jen finální šlif.

Opět odbočím, kdykoliv dojde na Mnichov a  selhání tehdejších/ dnešních spojenců, vždycky je to bagatelizováno poukazem, že hlavním garantem jsou stejně  USA.  A ty  s Mnichovem nikdy neměly nic  společného. Rolí USA  a  speciálně  prezidenta  Roosevelta, ale i  Josepha Kennedyho  se zabývaly  články  Kosy před dvěma roky. Konkrétně

Historická komparace

Historická komparace II.

Při jejich zdrojování mi mohly tehdy vypadnout oči z důlků. Americkou ingerenci do mnichovských událostí nechám stranou. Vraťme se k Británii.

Astorová a její  klub v  tom nejeli sami. O tom, že  Chamberlaina  po Mnichovu přijal král Jiří VI.  A udělal do té doby nevídané gesto  královská rodina mnichovanského premiera pozvala  společně na královský  balkon a  jim davy holdovaly!

Jak vám tohle  zapadá do obrazu Jiřího V. , jeho manželky a  jeho dcery, dnešní královny  Alžběty II.,kteří jsou soustavně prezentováni jako neochvějní  protinacističtí bojovníci? Jak to pasuje k filmu/knize  Králova  řeč? Aby bylo jasno, sebeméně nezpochybňuji roli královského domu a jeho  členů od 1.9.1939. Ale   aktivně  k II. ww umetali cestičku.

Před časem vzbudilo velké celosvětové pozdvižení, když bulvární The  Sun přišel s touto fotografií, z dosud neznámého filmu zachycující pozdější   královskou rodinu v roce 1933

Obálka včerejšího vydání deníku The Sun

Na níž manželka  pozdějšího krále  Jiřího VI. a jeho dvě  dcery zdraví nacistickým pozdravem! Dnes víme, ž to nebyla ani poblouznění ani náhoda. Za ktero hajlující a jejich země prošla očistcem.

Historička Karina Urbach z Ústavu historického bádání při Londýnské univerzitě – považuje krok deníku The Sun za „velmi účinnou pobídku Buckinghamskému paláci, aby konečně zveřejnil dokumenty vypovídající o vztazích mezi královskou rodinou a nacistickým režimem ve třicátých letech“, kdy ještě málokdo tušil, že se po necelých dvaceti letech od konce první (tehdy nazývané ještě jen Velké) světové války schyluje k dalšímu celoplanetárnímu konfliktu.

Osobně se  domnívám, že nějaké další zkoumání už přinese jen  jistě zajímavé pikantní detaily, ale  ne něco zásadního. Postoj Jiřího VI. k Mnichovu jsme si popsali.

Jeho předchůdce a bratr Edvard VII.  je kapitolou sám pro sebe. Co se vztahu k nacismu a jeho čelným představitelům týče. Měl pro ně pochopení  před nástupem na trůn i při svém jednoročním  kralování. Všemu  ovšem nasadil doslova korunu, když po své abdikaci kvůli tehdy nepřijatelnému sňatku s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou v roce 1937 navštívil Německo. Sice nikoliv jako nominální monarcha, už „jen“ co by  vévoda  z Windsoru, ale  přesto se  v zemi hákového kříže  dočkal královských poct. Což lichotilo především paní Simpsonové, jíž tyto jinak zůstaly odepřeny.

Edvard byl poměrně rychle uchvácen obrovským industriálním pokrokem v zemi. I když si to zřejmě ale neuvědomoval, stal se  propagandistickým nástrojem nacistů, kteří celou vévodovu německou návštěvu pečlivě naplánovali tak, aby byl nacistický režim ukázán v tom nejlepším možném světle. Vše zašlo tak daleko, že byl exkráli dokonce ukázán tehdy ještě rozestavěný koncentrační tábor, který byl ale nacisty označen za pouhé kasárny.

Během cesty se pak Edvard s Wallis setkali s téměř všemi vrcholnými nacistickými pohlaváry včetně Josepha Goebbelse. Při návštěvě s Hitlerovým zástupcem Rudolfem Hessem později uvězněný nacista zase předvedl britskému vévodovi svou rozsáhlou sbírku modelů válečných lodí a podle svědectví Hessovy manželky měli oba muži s nehranou radostí svádět rekonstrukce bitev první světové války.

Vyvrcholením vévodova německého turné byla schůzka se samotným Adolfem Hitlerem, který se pokusil na bývalého panovníka udělat ten nejlepší dojem, aby tak získal cenného britského spojence.

Netuším, do jaké míry prezident Beneš  viděl do detailů zákulisí britské politiky, ale určité informace  bezpochyby  dostal. Minimálně takové, jaké jsem shromáždil pro tento obecný článek pro malý bezvýznamný blog.  Musela mu  z nich naskakovovat husí kůže a hlava jít kolem, když viděl jak ona příslovečná až  bájná bašta  demokracie  se  vidí v nacistickém státě, kde  jakékoli zdání fungující demokracie bylo  drasticky  sankcionováno.

Na dokreslení drobná, ale  charakteristická  epizodka -době, kdy Chamberlainovi mírotvorci  holdovaly  davy  se na Trafalgarském náměstí demonstrovalo. Na podporu  Československa .Celkem asi 15 tisíc lidí, zlomech těch, co aplaudovali Chamberlainovi na letišti, přitriumfální cestě Londýnem a pod královským balkonem.  Ale i tak   BBC  o těchto nespokojených reakcích na nátlak vlády pomlčela.

Diví se někdo v tomto kontextu, že  Beneš hledal cestu k Sovětskému svazu? Před Mnichovem a ještě více po něm?

Připomeňme, že  Británie  podpis  Mnichovské dohody nikdy neoduznala.  Naopak její znění pokládá za  právně uzavřenou smlouvu. Kterou ovšem porušil Hitler  tím, že  obsadil zmrzačený zbytek Československ, a v českých zemích vyhlásil protektorát  Čechy a Morava. A  až do atentátu na Heydricha  vypálení Lidic  zastávala  britská vláda stanovisko, že  případné obnovení Republiky  československé po vítězné válce se může  odehrát jen v hranicích , vytýčených  právě Mnichovskou dohodou!!!! JejichMnichovskou dohodu a  tedy  platnou.

Mimořádně  smutný příběh.!

Ať na  tom hledím, jak chci, nemohu si pomoci – tím hlavním, kdo nejvíce selhal v mnichovském kontextu jsou  Britové. Nic na tom pro mne nemění  jejich obrovské  válečné vzepětí  a mimořádná role v protihitlerovské koalici. Oni totiž  skutečně bojovali až tehdy, když  došlo na ně samé a jejich existenční zájmy. O čemž  se hořce přesvědčili jak Poláci , tak Francouzi.

Trochu odbočím, existuje  už nějaký čas   mezi českými historiky  skupinka, s „neotřelým pohledem“ na Mnichov a jeho výklad. Přirovnal bych je k exministru kultury   Hermanovi /čerstvému nositeli německého státního vyznamenání Velký spolkový kříž za zásluhy s hvězdou/ s jeho milým krajanováním.

Hlásají, že  Británie, v případě Mnichova, nás  nezradila, protože  neměla  s ČSR  žádnou spojeneckou smlouvu a že pochopitelně JEN hájila  svoje okamžité zájmy…..Hájila je tak /ty zájmy/, že  klidně rozparcelovala  cizí stát, šla na ruku zločineckému režimu a  naopak sama vyhrožovala  silou  bezmocné oběti. Protože přece  hájila  svoje, zřejmě oprávněné zájmy, tak je vše  v pořádku.Říkají nikoliv britští,nýbrž ČEŠTÍ historici!!!!

Jedním takovým“moderním“ historikem je například ředitel Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Ivan Šedivý – Mnichov nepovažuji za zradu, jednoznačně konstatoval a připomněl, že k něčemu takovému spěly události od 20. let a ostatní státy hájily samy sebe. Prostě  sledovaly  své zájmy. A my bychom to měli konečně pochopit a konečně se  přestát bát to  přiznat.

Ještě  doplním, že  zmíněný profesor Šedivý dostal před rokem  stříbrnou pamětní medaili Univerzity Karlovy za celoživotní přínos českým dějinám….

A  řada  českých nájemných brků, zejména těch vždycky  správných to po něm s gustem opakuje! Jsou to titíž, co mile krajanují, ale vedle toho ostřížím zrakem hlídají  liberální demokracii a, transatlantickou solidaritu a  evropské hodnoty. A přitom pro Mnichov,minimálně  z britského hlediska, neshledávají nic  divného.

Ne, Mnichov a Mnichovanství zdaleka nejsou  mrtvy!!!! Je děsivou tragedií, že  někteří tuzemci  pro něj a jeho viníky  dokonce mají pochopení!!!

Tím se dostáváme k dnešku.

Vím, že  jsem přeskočil 15.březen 1939 a  jeho britskou stopu, ale to se dá odbýt  jednou větou – Britové při podpisu Mnichova  garantovali nedotknutelnost  hranic  zmrzačené  Republiky  československé. Zač ta garance  stála je   zřejmé.

Takže  Britové,Mnichov a  dnešek.  Je nejvyšší čas.

O tom jak se na nás  valí hesla  typu – musíme za  každou cenu  držet transatlantickou solidaritu, společné evropské hodnoty  jsou pro nás  posvátné, spojencům  jsme vždycky  věrní, atd. atd. nám létají od těch jedině  správných kolem uší  dennodenně. Od těch samých co mají pochopení pro Brity  a jejich roli při Mnichovu. Přece  to byl jejich oprávněný  zájem…  Tak co bys  chtěl  český občánku?

Za sebe odpovídám, že nic! Nejméně od  té doby, co mám informace  jak to bylo s Branibory  v Čechách po smrti Přemysla Otakara II. Že sem nevpadli,nýbrž plnili spojenecké smluvní závazky.

Jenže  nejde jen o „nějaké historiky“ a „nějaké“pisálky. Tenhle postoj,pokud jde o Velkou Británii, tedy  maximální vstřícnost, chápání jejích pozic až  do naprosté submisivity  a víra v  cokoliv, co Londýn tvrdí, je i nadále úhelným kamenem české oficiální politiky! Vzpomene si ještě  někdo na Babiše  a jeho komentář, kterým doprovodil rozhodnutí o vypovězení ruských diplomatů jako reakci na  případ  Skripal? Rád  ho zejména  příslušníkům sekty Nejsvětější koblihy připomenu:

„Z našeho pohledu nemáme důvod Velké Británii nevěřit. Já to vidím jako pozici podpory našeho spojence v rámci NATO a v rámci EU, který nás požádal o to, abychom s ním byli solidární a abychom ho podpořili,“

Naši politikáři  se zjevně  z historie  nepoučili a nic nepochopili. Nejen  z Mnichova. Ale ani z té, kterou už sami prožili. A jejich voliči také ne.  Mám tím na mysli Brexit. Bezmezně  Británii věříme, poskytujeme jí podporu v  rámci NATO a EU,jsme  s ní solidární! Protože  s ní sdílíme  ty  společné hodnoty přece!  Napadne  ty věčně  správné jak s tím asi  jde dohromady  Brexit?  Jak to, že  Britové se na ně vykašlali a nechtějí s nimi mít nic  společného?!  Tohle je onen  betonově spolehlivý spojenec,  o kterého se můžeme kdykoliv  a zejména  v případě  NAŠÍ potřeby opřít? Když na nás aktuálně /znovu/  udělal demonstrativně  dlouhý nos a vyplázl jazyk Brexitem?

Protože  mu, přesně  jako v Mnichově  přišlo, že  jeho momentální  zájem a profit  je zcela odlišný od našeho? Ne, nejedená se o žádnou spekulaci, fake news nebo hledání  laciných senzací. Je to doložitelné konstatování. Takhle přece  byla  doložitelně vedena  kampaň za vystoupení  z EU.Především Borisem Johnsonem!!! Který je  dnes premierem.  Jenž před pár  dny   znovu prokázal, jak Británie drží slovo a ctí přijaté závazky, když   z nich dostatečně, dle  svého mínění neprofituje. Boris Johnson vyzval konzervativní poslance, aby podpořili jeho plán anulovat část ani ne rok staré dohody s EU o Brexitu. Chce, aby podpořili vládní návrh zákona o vnitřním trhu, který podle stanice BBC porušuje britské závazky týkající se hospodářské konkurence a celního režimu v Severním Irsku.

Opět jsme  v Mnichově. Posunutém o 82 let. Řečeno s „historicke“ Ivanem Šedivým -Británie hájí sama sebe!  Netuším, zdali  nyní dodá, že  je tedy  v pořádku, že  poruší  smlouvy, jež PŘED ROKEM dobrovolně podepsala.  Ale jestliže má být  myšlenkově konzistentní, tak by to Johnsonovi měl minimálně odkývat, když ne rovnou ho za  to pochválit. A to i přesto, že  pět žijících Johnsonových předchůdců v Downing Street 10 proti takovému postupu vehementně protestuje!

Musí nás  zajímat,co Británie ohledně Brexitu činí. Jak drží své slovo.Už  proto, že  je to náš  významný obchodní partner. Ovšem jestliže s ní jsou OPĚT spojeny  otázky  bezpečnosti, ba  eventuálně  elementární existence  státu a národa, je nutné zajímat  se o Brity  a jejich schopnost plnit co sjednají a slíbí, nekonečně  více. Handl je jen handl. Ale  otázka  života  a smrti je jiná kategorie.

Já na základě  svých informací mohu prohlásit, že kdykoliv udeřila  těmhle krajům osudová hodinka  a nějaké očekávání spojila s  Anglií/Británií, dopadlo to vždycky stejně. Brexit, zatím zdá se, z téhle dějinné zkušenosti  s britskou spolehlivostí nijak nevybočí.

Tolik moje dnešní zamyšlení nad  Mnichovem. Uznávám  -nikterak radostné.

Ale  ještě  neskončím. Ještě  se musím vypořádat s jistě  znějící námitkou – Britové si to všechno odpracoval za Churchilla. Vždyť bojovali za nás! Přijde další Churchill.

Nikoliv. Britové válčili, až  když  šlo jim o krk. A válčili jen sami za sebe. I za  Churchillova vedení!

Nesnižuji jeho zásluhy, jen mu upírám svatozář. Stačí  si přečíst paměti Elliota   Roosevelta s názvem- Jak on to viděl /myšleno  jeho otec FDR/ , či paměti  Dwighta  Eisenhowera Invaze  do Evropy  a  ona  svatozář  nad  WCH zhasne.  Byl to zcela mimořádný britský imperialista. Jehož zajímala jen Británie  a záchrana  jejího imperiálního statusu za  každou cenu. Doslova  za  každou. Viz nedávno odtajněné  zápisky   generálního ředitele New York Times- Julia Ochse Adlera,které pořídil ze  své schůzky  s WCH /tehdejším vůdcem konzervativní opozice  v Dolní sněmovně/.  Ta  se konala  29. dubna 1951 .

Churchill si stěžoval, že je tehdejší společná anglo-americká politika vůči SSSR slabá, místo aby byla agresivní. Vzápětí dodal, že kdyby byl premiérem on (což se o pár týdnů později skutečně stalo) a dosáhl shody s americkou vládou, postavil by Rusy před ultimátum v podobě balíčku podmínek.

„Při předpokládaném odmítnutí by Kreml byl informován, že pokud si to nerozmyslí, shodíme atomovou bombu na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst,“ poznamenal si Julius Ochs Adler. Churchill si představoval, že v takovém okamžiku by bylo civilní obyvatelstvo všech zmiňovaných měst evakuováno. Podle Adlera si Churchill myslel, že by Sověti zase odmítli a západní mocnosti by tak svrhly jednu bombu a případně další. „Taková panika by zajistila (určitě v případě třetího útoku) mezi ruským obyvatelstvem i u Kremlu, že naše podmínky budou splněny,“

Naštěstí Američané disponovali  tehdy zdravým rozumem.  Děsivé na  tomhle odhalení je především zjištění, že  uběhlo sotva  6 let od konce II.ww a  WCH by byl klidně, a protože Američané jej odmítli,  opět jen v nějakém  britském zájmu byl rozpoutal jaderné peklo nevyprovokovaným útokem. Hekatomby mrtvých zakalkuloval jako nutné ztráty!

Ještě má někdo slabost pro Brity  a jejich politiku? Při výročí Mnichova?

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.