Tip na dobrou knížku: Čau uprchlíci – vtipná i alarmující zpráva o migrantech.


napsal Řezníček z Brna

Autor knížky: Tuvia Tenenbom
Vydalo nakladatelství Zeď. s.r.o.
Počet stran: 218
Tenebom, Žid, který žije střídavě pracuje  v USA a Německu jako novinář,  si chce posvítit na uprchlickou krizi a tak v roce 2017 procestuje křížem krážem Německo, vede rozhovory s mnoha respondenty – běženci, snaží se dostat tam, kam je to novinářům, zvláště nezávislým-zakázáno, a přinést tak hodnověrný a nezávislý obrázek toho, jak Německo zvládá uprchlickou krizi. Podle oficiálních německých médií výborně, ale je to skutečně tak?
Aby se mohl dostat do uprchlických táborů, které jsou  střeženy, a kam je přísně  vstup novinářům zakázán, mluví arabsky s migranty na ulicích a tím si získává jejich důvěru a oni ho pak sami dovedou do svého tábora a nahlásí jej ostraze jako návštěvu. Tak se může Tenenbom dostat tam, kam je to jiným zapovězeno. Podívejme se  tam s ním. Dejme slovo autorovi:

Ukázka z knížky:
Konečně přicházíme k zakázanému hangáru.
A jsme uvnitř.
Rozhlížím se kolem sebe.
Tohle místo bylo navrženo, aby poskytlo přístřeší letadlům, z čehož vyplývá, že nikdy nebylo zamýšleno, aby sloužilo jako ubytování pro lidské bytosti.
Je to tu velké, je to tu obrovské.
A je tady všude spousta „boxů“. Tyto boxy, pokoje, buňky nebo krabice – každý jim tu říká jinak – připomínají kóje na amerických úřadech, akorát zdejší vybavení má tu nejhorší kvalitu.
Je tu spousta boxů, a žádný z nich nemá střechu ani dveře.
Jinými slovy, absolutně žádné soukromí.
Každý takový box obsahuje patrové postele.
O moc víc než spát ve svém boxu dělat nemůžete.
Přicházíme ke Kusajovu boxu.
Co je uvnitř?
Potící se a nic nedělající lidé.
V Berlíně je dnes dvacet devět stupňů a v tomhle vydýchaném boxu uvnitř hangáru je vedro k zalknutí, není tu ani klimatizace, ani větráky.
Aby si setřeli pot, mají uprchlíci na jedné z postelí krabici s papírovými ubrousky.
Spotřebujeme spoustu papíru, protože je tady horko, vysvětluje Kusaj (konec ukázky)
 
Autor navštívil ilegálním způsobem několik táborů, ve kterých byli ubytováni migranti a všude se setkal s otřesnými podmínkami – špína, špatné sociální zázemí, obrovský hluk, žádné soukromí. To všechno byly důvody, proč si vláda nepřála, aby do těchto táborů mohli novináři. Navíc v noci tam propuká násilí, ale dejme slovo opět autorovi:
Ukázka z knížky:
Ochomýtám se tu dál a s postupujícím časem se mi Arabové otevírají víc a víc.
Stížnosti začínají pozvolna, takové, jaké jsem už slyšel: žádná práce, žádné soukromí, hrozné jídlo, které se nedá jíst, neustálý hluk a nuda k uzoufání. 
Thawanni mi ukazuje svůj zátylek, její kůže má šedivou barvu. 
Jak se to přihodilo?
Viry a bakterie v táboře, odpovídá mi.
Přichází další muž, poslouchá náš rozhovor a následně se se mnou dělí o zdejší tajemství.
V noci propukají bitky, v nichž coby pracovní nástroje slouží nože. 
Nevěřím mu, tomu prostě nemohu věřit.
Můžete to dokázat? ptám se nevěřícně.
Vytahuje tričko a ukazuje mi říznutí, velkou řeznou ránu od nože na svém těle.
To se stalo tady, v tomhle táboře říká.
Lidé, kteří tady žijí, přijeli z válečných území, z míst, kde jedna skupina lidí nemá nic lepšího na práci než masakrovat jinou skupinu – Iránce, Libanonce, křesťany, muslimy, sunnity, šííty, Drúzy – dosaďte si sami.
A teď spolu mají trávit 24 hodin denně a to díky nezměrné šlechetnosti německé vlády, která je umístila pod jednu střechu.
Představte si, že jste jeden z nich. Představte si, že muž spící v posteli hned nad vámi je shodou okolností bratr muže, který znásilnil vaší sestru a zavraždil vašeho otce. Jak by jste se cítil?
Poslouchejte mě, vpadne nám do řeči jiný muž, mluví hlasitě a hlas se mu třepe bolestí a zlostí: Tohle je hrozné místo.
Chci pryč, Chci se vrátit do Sýrie. 
 Kdybych mohl utéct a sednout na letadlo do Sýrie, udělal bych to ještě dnes. Chci pryč! Ještě dneska! Pryč!
Dnes, ne zítra, dnes. Než padne temná noc a než propuknou bitky a začnou se brát drogy.
Noc přijde brzy a nikdo neví, kolik nožů pořeže tělo než konečně přijde ráno.
Potřebuji jít na záchod. Kde je tady záchod? ptám se.
Muž se nabízí, že mě tam doprovodí.
To je teda podívaná. Vedle sebe stojí řada toalet, špinavých, úplně rozbitých a navíc bez dveří. 
Ani na jednom záchodě není toaletní papír.
Potom mi ukazuje můj průvodce kohoutky v koupelnách, ani jeden nefunguje, z žádného neteče voda, aby se člověk umyl.
Mám toho právě dost, dál to nesnesu. Vře to ve mně jako v papiňáku. 
Jak může německá vláda dopustit, aby se tohle dělo?
Copak lidé v této zemi nemají kousek studu?
Prezentují se před celým světem jako ti nejsprávnější lidé pod sluncem, úžasní a starostliví, ale jsou takoví doopravdy?
Nechali by takto žít psa? Kde jsem proboha? V Islámském státě nebo v Evropě?
Na Thawanni nikdy nezapomenu, stejně jako nikdy nezapomenu na tenhle tábor. 
Nastupuji do auta a odjíždím.(konec ukázky)
 
Z důvodu, že Tenenbom mluví plynně arabsky, získává tak důvěru migrantů a zapřádá s nimi dlouhé rozhovory.
Ukázka z knížky:
Jenže pak zahlédnu okolo kráčejícího muže a napadne mě zkusmo ho arabsky pozdravit.
Pokud mi odpoví, je to Arab, pokud ne, bude něco jiného, třeba Žid…
Naštěstí odpovídá.
Je to Arab.
Mír s tebou příteli. Jak se jmenujete?
Junis.
Odkud jste?
Z Libanonu.
Kolik vás stálo, abyste se sem dostal?
Dva tisíce dvě stě euro přeplavit se z Turecka do Řecka na gumovém člunu.
Proč jste odjel ze své země a přijel sem?
Sunniti mě střelili do nohy.
Co bylo dál?
Tři dny jsem přemýšlel, co budu dělat a pak mě napadlo, že bych měl jet do Německa a oženit se s německou dívkou.
Proč byste se ženil s německou dívkou?
Aby mě naučila německy.
Jakou německou dívku byste chtěl, blondýnku?
Ano.
Proč? Myslíte si, že Němky jsou nejkrásnější holky na světě?
Ano.
Když uplynuly tři dny, zatímco jste přemýšlel, co jste udělal pak?
Prodal jsem svoji firmu, restauraci a rozhodl se odstěhovat.
Za kolik jste jí prodal?
Za dvanáct tisíc dolarů.
Koupil si letenku a letěl z libanonského Tripolisu do tureckého Izmiru.
To vás stálo kolik?
Dvanáct set dolarů.
A odtamtud jste letěl kam?
Do Ankary.
A z Ankary?
Pak na gumovém člunu do Řecka.
Jak jste se o tom člunu dozvěděl?
Poradil chlápek ze Sýrie.
Kolik vás na tom člunu bylo?
Třicet devět. Po pěti hodinách jsem dorazil na nějaký ostrov, kde jsem zůstal čtyři dny.
Kde?
To si nepamatuju.
V hotelů?
Ano.
Ten stál kolik?
Sto dolarů za noc.
Odtamtud jste jel kam?
Jel jsem lodí dál do Řecka.
Za kolik?
Za sto dolarů.
A potom?
Potom jsem jel do Srbska?
Co bylo po Srbsku?
Slovinsko
A odtamtud?
Autobusem do Rakouska.
A kam dál?
Do Německa.
Proč jste nezůstal v Rakousku?
Mám papíry, že jsem ze Sýrie, a Syřani jezdí do Německa.
Kde jste ty papíry vzal?
Dal mi je ten chlápek ze Sýrie.
Kolik lidí žije tady v táboře?
Dvě stě.
Kolik je Libanonců?
Jenom tři.
Jaké to v táboře je?
Není tu co dělat. Život v táboře je těžký. Každý kouří hašiš, já ne.
Chtěl byste se vrátiti do Libanonu?
Ano, ale nemám peníze na cestu zpátky.
A kdybyste ty peníze měl?
Tak bych se vrátil.
Kdy?
Ještě dnes.
Co je vaše největší přání?
Najít si ženu a pořídit si dům.
Viděl jste nějaké roztomilé německé holky?
Viděl, ale Araby nemají rády. Chodil jsem na diskotéku, ale německé holky se nechtějí vdávat.
Jak to víte, že německé holky nemají Araby rády?
Když jdu po ulici, tak mi Němci říkají Scheisse.
Jak dlouho už tady jste?
Osm měsíců.
Kolik vám zbylo z těch dvanácti tisíc dolarů?
Vůbec nic.
Řekl jste své rodině, jak zlé to tady je?
Ano, moje matka i otec mi řekli, ať přijedu zpátky. Jenže já nemám peníze.
Ukazuje mi, jak odlišnou barvu má kůže pod svými ušima. To je od viru, které jsou v táboře, vysvětluje mi.
Tohle už jsem slyšel od Thawanni, která trpěla stejným neduhem.
Jak trávíte čas?
Hodně brečím. Chodím k řece, kouřím a brečím.
Chovají se k vám Němci, co vedou tábor, dobře?
Ale jo. Jenže život v táboře je špatný. Každý den jsou tu rvačky. Syřani a Maročani, Afgánci a Iránci.
Když se to děje, jezdí sem policie?
Jezdí.
A co dělají, když přijedou?
Rváče dají na den do hotelu a pak je vrátí zpět do tábora.
Kde tady lidé berou hašiš?
To nevím.
Kolik peněz dostáváte?
370 eur na měsíc.
Po čem se vám nejvíce stýská?
Po všem. Po Libanonu, po lidech….
Když se modlíte k Alláhovi, o co ho prosíte?
Aby mi dal ženu a peníze.
Máte tady nějaké přátele?
Ani jednoho…
Myslíte si, že vám Alláh pomůže dostat se z téhle situace?
Ano. Jenom On mi může pomoct.
Junis mě dojal, hrozně moc. Chce se mi brečet, ale nechci aby mě u toho viděl. Podávám mu ruku, přeju mu, ať mu Alláh dá pevné zdraví a odjíždím. (konec ukázky)
 
Tomu říkám novinařina. Tenenbom umí arabsky a je v terénu a mluví s uprchlíky a dokáže se dostat i tam kam němečtí novináři nemají přístup, do táborů. Co dělají němečtí novináři? Servilně informují a papouškují informace, které jim předkládá vláda. V kapitole Novináři dostanou snídani zdarma a na nic se neptají,  autor popisuje, jak vypadá tisková konference s ministrem vnitra Severního Porýni – Vestfálska. Novináři namísto aby  „grilovali ministra“ cpou si břicha u bohatě prostřených stolů s smějí se ministrovým vtípkům. Autor knížky má pocit, že je na rodinné oslavě a nikoliv na tiskové konferenci ohledně migrantů. Ještě zdařilejší je prezentace pro novináře, jak migranti pracují u Daimlera v továrně na mercedesy…. Kapitola se jmenuje: Daimler učí uprchlíka, jak ho tom našroubovat.
Ukázka z knížky:
Tak tady máme prvního uprchlíka na patře.
Říká nám, že se jmenuje Adham a je mu šestadvacet let.
Do Německa přijel v lednu 2014 a tady dělá stážistu.
Adham si osvojuje technické znalosti, které ho připraví na jeho další práci.
Už za pár vteřin nám předvede, co se díky daimlerovské velkorysosti naučil.
Ta chvíle je tady. Adham se chystá předvést nám své technické knowhow a důvtip.
Sledujte, mí drazí, co Adham dělá právě teď: Adham šroubuje trojcípou hvězdu, logo mercedesu na kapotu vozu.
Jo!
Umění našroubování mu zabere dvě vteřiny.
A dělá to znovu a znovu, konec konců, dělá na montážní lince.
Přesně tak. Adham se v Německu naučil, jak ho tam má našroubovat.
Nevím, jestli mám brečet, nebo plakat.
A protože nevím, co si počít, oslovuji Adhama arabsky v naději, že lidé z tiskového oddělení Daimleru tenhle jazyk neovládají.
Prosím ho, jestli by mi prozradil svůj životní sen.
Ani za tisíc let byste to neuhádli: chtěl by se oženit s blonďatou dívkou.
A teď mi řekněte: existuje v Německu blondýnka, co by vášnivě neskočila na svatební lože s Arabem, který dovede tak pěkně našroubovat hvězdu do díry?
Kde jsou další uprchlíci? ptám se.
Na tomhle patře jsme s uprchlíky skončili.
Další je Hassan.
Ten dělá kancelářskou práci.
Neptejte se mě jakou – pózuje pro fotografy.
Novináři, vybaveni fotoaparáty si Hassana fotí, ale až když se ujistí, že prsty své ruky má na myši a prsty levé ruky na klávesnici. A novináři fotí, a znovu a ještě.
 
Mě by zajímalo, čemu věří normální Němci. Když vidí fotku Adhama, jak šroubuje logo Daimlera do díry, řeknou dojatě: Tak podívej mámo, už zařezávaj, kluci uprchlický, nebo si myslí svoje a raději drží pusu, aby nepřišli o práci. Myslím, že spíše bude reálná ta druhá možnost. Když se Tenenbom ptá Němců, proč jejich vlast přijímá přes milion migrantů drtivá většina řekne – potřebujeme si spravit PR, aby nás svět neviděl jako nacisty. Autor to glosuje následovně: Němci si chtějí pomoct a uprchlíci mě žádají v táborech o pomoc.
Ukázka z knížky – poslední kapitola Adios, Germany
Po letech, kdy neustále slýchali, že jsou špatní, si najednou cení své nově nalezené reputace. Ale jsou opravdu dobři? Proklouzněte do uprchlických táborů a přesvědčte se sami. Uvidíte hnilobu, ucítíte smrad, zažijete nesmyslné mísení nepřátel ne jednom místě, ochutnáte jídlo v táboře a budete svědky dalších mizerných podmínek, s nimiž se musí uprchlíci potýkat každou hodinu každého dne a každého měsíce. 
Jediná věc, která na celém PR projektu Refugees Welcome funguje je ta, která tak dobře fungovala v minulém století – dokonalá organizace transportu.
Uprchlíci jsou transportováni do táborů a center po celé zemi tím nejefektivnějším způsobem, jakým se lze představit. Každý uprchlík je odeslán na přesnou lokalizaci v přesně určenou minutu, všechno perfektně zorganizované..
Je ohromující, že nikdo z těch dobrých lidí neobětoval ani vteřinu svého času, aby se sám sebe zeptal: Co dál?
Co uděláme s tím milionem, až ho sem dopravíme?
Děsivé měsíce a roky, které uprchlíci stráví v těchto zařízeních na nich zajisté zanechají stopu..
Ne že bych se do uprchlíků zabouchnul jako puberťačka, to ne. Miluji arabskou kulturu, ale znám ji dost dobře na to, abych chápal, že ne všechno, co uslyším je pravda. Lhaní v blízkovýchodním světě, kde sídlí má duše, nemá moc společného s lhaním ve světě západním. Na Blízkém východě je lhaní často sourozenecké vyprávění a stejně se tak i cení. Je to hra – životní hra. 
Ale při návštěvě táboru jsem se nemusel spoléhat na historky, viděl jsem dost na vlastní oči.
 
Ještě hodně toho najdete v této knížce. Je to knížka od nezávislého novináře, který umí arabsky, mluví s migranty a jezdí inkognito po uprchlických táborech. Vřele doporučuji všem čtenářům Kosy nejenom tuto knížku, ale i další tohoto autora: Chyťte Žida o Blízkém východě a Všechny jejich lži o USA.
 
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.