Nemyjte nádobí tekoucí vodou


napsal Leo K.

Soukromý sektor potřebuje stát, aby mu zajistil růst zisku. Jakmile v něm ale převáží velké korporace, má sklon k nadprodukci a stát jí pomáhá tím, že se sám stává zákazníkem. Investuje do různých veřejných statků, jako je například infrastruktura. Jenže státem podporovaný monopolní sektor pak vytlačuje malé firmy a rodinné podniky. Stát je jednou modla a podruhé zlo.

Co je vlastně stát?

Je to základní územní mocenská jednotka, disponující mocí vládnout, soudit,vytvářet a vykládat zákony společnosti. Jinak řečeno, stát má pro sebe monopol legitimního násilí, které mu umožňuje ovlivňovat podmínky své vlastní další existence. Je územním sdružením osob, které je založeno na základě zákona (zpravidla ústavy), kterým byla svěřena pravomoc plnit vymezené úkoly ve veřejné správě. Protože je právnickou osobou, vystupuje jako samostatný subjekt, může vlastnit majetek, uzavírat smlouvy apod. Je založen na občanském principu a občané se podílejí na jeho činnosti.

Úkolem státu je:

  1. udržet si svrchovanost uvnitř svých hranic,

  2. správa procesů jakými jsou veřejné vzdělávání, zdravotnictví, sociální politika a infrastruktura země, jejichž účelem je zase vytváření podmínek, které napomáhají dosažení životních cílů jeho občanů a zajištění jejich bezpečnosti.

Stát je kolektivistická entita a proto se zákonitě střetává s individualistickou etikou té nejbohatší vrstvy společnosti (a početnou vrstvou jejich lokajů). Úspěšnost státu je dána jeho schopností vybalancovat požadavky obou extrémů. Liberálům se ovšem podařilo váhy naklonit na svou stranu a veřejnosti vimplantovat, že stát je univerzální škůdce a dlužník – viz například „den daňové svobody.“

Jak je to krátkozraké počínání vidíme ve Spojených státech, kde společnost i přes značný počet velmi bohatých jedinců, může skomírat na podfinancované veřejné služby a tragický stav infrastruktury. 

motto… Vyjádření rekonstrukční politiky národem, který jest ve válce, jest vyjádřením toho, jakým způsobem chce národ užíti vítězství až ho bude dosaženo. Ve válce, kterou musí vésti tak mnohé národy společně jako upřímní spojenci, mají-li vůbec dobýti vítězství, takovéto vyjádření může býti životní důležitostí. […]

Návrhy tohoto mého Reportu, řešící otázku, jak přinésti britským občanům osvobození od nouze, jsou pokusem, jak přeměniti slova Atlantské charty v činy.

Nezabývají se tím, jak zvětšiti bohatství britského lidu, avšak tím, jak rozděliti ono bohatství, jež zde bude, jako celek a to tak, aby nejdříve byly řešeny věci nejdůležitější, základní hmotné potřeby. […]

Moje návrhy nejsou výrazem pokusu jednoho národa, jak získati pro jeho občany výhody na úkor jejich druhů v boji za společnou věc, nýbrž příspěvkem této společné věci. Jsem proto velmi rád, z mnoha důvodů, že vláda Českoslo venské republiky uznala za vhodné poříditi znění mých návrhů v české řeči.

(Beveridgeova zpráva z roku 1942.)

V době války, za vlády konzervativce Winstona Churchilla vypracoval ekonom a reformátor William Beveridge zprávu o tom, jak bojovat s „pěti nepřátelskými obry,“ ke kterým patří

-chudoba,

-nemoci,

-nezaměstnanost,

-špína 

-nevzdělanost (v anglickém originálu nouze, nemoc, zahálka, špína a nevědomost.) Zrodila se vize státu, který by i v kapitalistických podmínkách v případě potřeby dokázal pomoci člověku po celý jeho život – od kolébky do hrobu.

Reformistické nadšení nebylo jenom specifické pro Velkou Británii.

I v osvobozeném Československu nad hromadami válečných trosek nabyly převahu vize, které hodlaly v „novém a lepším“ státě skončit s prvorepublikovou tradicí politikařících šarvátek, dělnických kolonií (dnes nazývanými slumy), druhořadého zdravotnictví „na pokladnu,“ vesnických výminků (někdy nesprávně psáno výměnků), rentiérů a pánů domácích (…já mám v Praze tři domy…) nadřazených hloupých paniček („doktorová,“ „inženýrová,“ „lékárníková“ atd. – podle toho za koho byly vdané), lichvářů a dalších dobových postaviček a rekvizit.

Proto společnost tak ochotně přejímala komunistická hesla „Kdo nepracuje ať nejí!“ a „Kdo nejde s námi jde proti nám!“ Dnes kovaní antikomunisté (Štětina, Štěch, Pavel, Kalousek – kupodivu často bývalí komunisté, aj.) mluví o zavrženíhodném komunistickém puči a lstivě zamlčují, že byl podporován většinou národa. Vždyť i Marxismus a ostatně i socialistický stát vznikl v prostředí západní filosofie a jeho

lokalizace na Rusko je jenom snahou se vyvléct z „liberálních“ představ a vedle toho je pokrytectvím zakrývajícím starou německou touhu „Drang nach dem Osten,“ která se nově stala falangou NATO.

Po rozpadu komunistických států naděje v revoluci prošla updatem – stala se vírou v neomezený ekonomický růst, který usmíří všechny třídy a lidstvo dovede k „novému šťastnému věku.“ Prvá moudra, která jsme po „sametu“ přejímaly od Západu (s velkým Z) byla o šetření teplou vodou.

Pamětníci si vzpomínají: „Nemyjte nádobí tekoucí vodou!“ To jsme ze začátku příliš nechápali, protože cenová politika se za totality řídila trhem jen ve zcela marginálních případech. Václav Klaus, když přejímal ministerstvo financí, spráskl hlasitě ruce nad tisíci výjimkami a zápornými daněmi. Režim totiž cenotvorbou (státní maloobchodní cena) sledoval svoje ideové cíle.

Například pronatalitní politika byla podporována nejenom bezúročnou „novomanželskou půjčkou,“ ze které se část po narození dítěte odečítala, ale také – mimo jiné – nízkými cenami kojeneckých, batolecích a dalších potřeb, které byly refinancovány záporným zdaněním. Proto jsme neznali také skutečnou cenu vody (ať teplé nebo studené). Jestli se nemýlím platili jsme za metr krychlový 95 haléřů, dnešní tržní cena je zhruba stonásobkem.

S tržními cenami a s privatizací největší části vodáren do rukou francouzské firmy Veolia se nám opět vrací jako jezinky zmíněných „pět obrů.“ Problém nádobí naštěstí vyřešily dostupné myčky, které opravdu šetří s vodou. Jiné už je to s osobní hygienou. Každodenní ranní sprchování přijde průměrně na 250 Kč za měsíc a kde je mytí, sprchování či koupání po návratu z práce a nezapomeňte na splachovaný záchod! Celkem konzervativní odhad roční spotřeby vody jednotlivcem lze vyjádřit částkou 8000 Kč.

S důkladnější „covidovou“ hygienou určitě víc.

Česká pozice Lidových novin píše, že tohle všechno musíme nahlížet s vědomím, že se přes 120 tisíc Čechů potýká s 10 a více exekucemi najednou a cca 200 tisíc lidí žije na hranici minimální mzdy. Cituje také průzkum Charity, podle kterého až 42 procent domácností nedokáže řešit situace s nenadálým výdajem.

Jestliže se Beveridgeova zpráva z roku 1942 zabývala odstraněním nouze, nemoci, zahálky, špíny a nevědomosti, nevidím žádnou akci směřující ke stejnému cíli s výjimkou zdravotnictví o 78 let později. Sociálně vyloučené tu máme zpět a jak nezaměstnanost, tak i zhoršená hygiena je s touto vrstvou téměř neoddělitelně svázána.

S problémem negramotnosti se bude brzy potýkat i Česká republika. Podle údajů Českého statistického úřadu totiž v naší republice spadá 50 tisíc lidí do kolonky „bez vzdělání.“

Nízké vzdělání je přitom v současnosti největší překážkou pro získání práce a hlavním předpokladem chudoby a sociálního vyloučení.

Podle dat, která ministerstvu předaly základní školy, ukončilo ve školním roce 2018-2019 povinnou školní docházku 82 091 žáků. Základního vzdělání v běžných školách nedosáhlo 4 797 z nich, což je 5,9 procenta. Pokud se k nim připočtou žáci speciálních škol, kteří i v případě úspěšného absolvování mají jen takzvané základy vzdělání, tak školy bez základního vzdělání ukončilo 5 460 žáků. To je 6,7 procenta žáků, kteří ZŠ opustili.

Překážkou vzdělávání je často fakt, že čím méně gramotný člověk je, tím méně si uvědomuje svou negramotnost. V různých šetřeních se dospělí Češi pravidelně holedbají tím, že jejich kompetence jsou dostatečné, že „prošli školou života.“

Do roku 1995 platil požadavek na deset let povinné školní docházky. A vzhledem k tomu, že základní škola byla osmiletá, bylo po ní třeba vychodit alespoň ten nejkratší učňovský obor. S přechodem na devítiletou ZŠ tato povinnost zmizela – a její efekt s ní.

Vláda ústy svých představitelů stále mluví o prioritě vzdělávání a reformě pro XXI. století, ale opak je skutečností. Školství žalostně selhává a čísly o vzrůstajícím počtu vysokoškoláků zakrývá, že produkuje poloanalfabety. 

Bez veřejných služeb cílených na identifikaci ohrožených dětí a na péči ve školách, rodinách i volném čase se nic zásadního nezlepší a faktická negramotnost v populaci dál poroste, píše – tentokrát věcně a správně – vrchní elf Bohumil Kartous.

Nevím jestli si mohu dovolit generalizovat, ale mám dojem, že jsme zpravidla papežštější než sám papež.

Když se zestátňovalo, tak se zestátnilo všechno – když se privatizovalo, tak se privatizovalo všechno.

Že nedostatek obecních bytů založí obchod s chudobou (ubytovny), tušil už Jiří Wolker, když napsal Milionáře, který ukradl slunce. Liberální mantra; Jediným cíle byznysu je zisk. Dobročinnost je možná, ale kdokoli si chce hrát na dobrodince, ať tak činí za vlastní peníze; jako rez rozežírala křesťanské dědictví vzájemnosti.

Za mých školních let byla velkým nebezpečím dětská obrna. Někdy jí onemocněli i dospělí – známým příkladem je Franklin Delano Roosevelt, který jí onemocněl ve svých 39 letech. Pamatuji si ze své školní docházky, že vždycky po prázdninách některý ze spolužáků chyběl a když jsme se s ním po delší době viděli, tak byl zpravidla zmrzačen. Příčinou byly polioviry šířeny jídlem nebo vodou obsahující lidské fekálie, proto byly typickým místem infekce plovárny. Infikovaní mohli šířit nemoc, aniž by se u nich projevily symptomy během 6 týdnů. Virus se zachytil a začal šířit na sliznicích nosu, v ústech, krku a střevech pacienta.

Někdy mírnou formou. V těchto případech se pacient vyléčil bez trvalých následků. Obtíže se objevovaly zhruba 7-14 dní po nakažení.

Pokud ovšem viry zasáhly centrální nervový systém, následovala těžší forma nemoci. V konečném důsledku tak vznikala paralytická dětská obrna s následným ochrnutím nejčastěji dolních končetin a trvalými následky po zbytek života. Ale existovalo i smrtelné napadení mozkového kmene, nebo postižení dýchacích a polykacích svalů.

Proto bylo obrovským vítězstvím vědy, když licencoval dr. Jonas Edward Salk a o šest let později prof. Albert Sabin vakcínu. Když 12. dubna 1955 Salkova vakcína získala licenci, byl to v USA „národní svátek.“ V následujících letech byla naočkována miliónům dětí po celém světě a zasloužila se o zásadní snížení výskytu těžké choroby. Svůj objev si Salk nedal patentovat a poskytl ho k volnému šíření.

Řekl, že patentovat si lék proti obrně by bylo stejné jako „nechat si patentovat slunce.“

Jenom na okraj. Tehdejší Československo vsadilo na Sabinovu živou vakcínu, která se podávala ústy a v roce 1959 jako první stát na světě ohlásil proočkovanou populaci.

Nevím jestli autorkou sousloví „čerpání renty“ je Ilona Švihlíková, ale ať je jím kdokoliv je fakt, že stále větší díl bohatší elity se o to čerpání renty snaží. Souvisí to s tím, že

vedoucí místo v hospodářství zemí už nezastává průmyslový kapitál, ale flexibilnější finanční kapitál.

Ten nutí podniky usilovat o krátkodobý zisk a v případě jeho ohrožení naléhá na přemístění výroby na místo, které zisk slibuje. To není globalismus, ale neokolonialismus. Zároveň činí svým klientem i stát, který se u něj zadlužuje. To mu umožňuje tlačit na jeho „zeštíhlení“ a omezení sociálních služeb méně majetným vrstvám společnosti.

Nechce však sociální stát zcela zlikvidovat, potřebuje jej jako entitu, která přebírá odpovědnost za lidi vyřazené z pracovního procesu.

Tomu se říká privatizace zisků a socializace nákladů. Upřednostňování soukromého zájmu před společenským staví stát vůči kapitálu do podřízeného postavení; ztrácí suverenitu. To je důvod proč je pravicová politika, která tento vývoj protlačuje, sebezáhubná. Je poháněná ziskem, pokud možno okamžitým, který nebere na zřetel potřeby společnosti, ale právě je ten zisk. Když se řekne ODS a člověk si uvědomí, že to O znamená občanská, tak se musí několikrát zhluboka nadýchnout, aby se uklidnil vůči té drzosti, se kterou si občanskost usurpuje vrstva parazitující na těch, kteří skutečně vytvářejí hodnoty.

Na té bezejmenné mase, na těch občanech, kteří přímo produkují komodity a výrobky z nich.

Tahle poznámka míří jak na „parazity“ privatizační tuneláře, tak na práce se štítící chudinu, zkrátka na všechny, jež se vymykají etice práce. Lumpenproletariát je totiž paradoxně nejlepším spojencem myšlenky, že oligarchové jsou „Titanové, kteří celý svět drží na svých ramenech“ a všichni ostatní jim musí z vděčnosti lízat paty.

Našim liberálům – Romanu Jochovi určitě – by nejspíše vyhovovalo něco podobného indickému kastovnímu systému. Pro Evropany může být nepochopitelné, že Indové jsou smířeni s životy, které stráví v předem určené „roli“, například i jako otroci, kdy je s nim jednáno hůř než se zvířaty. Hinduisté prostě věří, že aby společnost fungovala, musí mít každý určitý úkol a ten vykonávat nejlépe, jak umí. Plní svoji předem určenou dharmu, aby svůj následující život strávili ve vyšší kastě.

Ostatně nejsem první, kdo něco takového tvrdí, Profesor Keller ve svém díle Tři sociální světy zajímavě píše o společnosti přesýpacích hodin.

Určující tendence vývoje sociální struktury ekonomicky vyspělých zemí na samém konci 20. století poměrně výstižně vyjádřil francouzský ekonom a politik Alain Lipietz v knize nazvané Společnost přesýpacích hodin (1998).

Ještě třicet let po druhé světové válce měla sociální struktura těchto zemí podobu balonu. Úplně nahoře bylo malé procento bohatých, zcela dole přežívalo nízké procento chudých. Všichni ostatní byli umístěni v nafouklém prostoru uprostřed. […] Příjmy středních vrstev rok od roku pozvolna stoupaly a vynášely balon do stále větších výšek. Byly to doby, kdy inženýr byl svým příjmem a způsobem života jen několik let dopředu před technikem, ten zase před kvalifikovaným dělníkem a tento před dělníkem nekvalifikovaným.

Někdy od poloviny sedmdesátých let se montgolfiéra začíná pomalu vypouštět. Stává se z ní cosi, co připomíná nejspíš přesýpací hodiny. Počet bohatých roste pozvolna, o to prudčeji narůstají jejich majetky. Počty chudých se zvyšují výrazně rychleji. […]Bohatí přitom zůstávají jen málo početní, rostou pouze jejich majetky. Na počet osob je jich méně než příslušníků středních vrstev. Střední vrstvy ubývají.

Přesýpací hodiny, o kterých je řeč, se skládají ze dvou figur. Růst bohatství pro malý počet vysoko příjmových domácností má tvar hřibu. Zrcadlově opačný obraz poskytuje pokles velké částí populace směrem k nízkým příjmům. Těch, kdo se pohybují v blízkosti mediánu, ubývá, zato narůstá počet lidí zcela dole, kteří jsou stále více tlačeni k zemi. Vzdušný balon se tak postupně vypouští. Podle Lipietze je efekt přesýpacích hodin výsledkem dvou základních procesů: na jedné straně ho způsobuje růst příjmů z kapitálu na úkor mezd, na straně druhé stagnace, či pokles sociálních transferů. Ideálem těch, kdo řídí směrování ke společnosti přesýpacích hodin, je spojit co nejvyšší příjmy z majetku s co nejnižšími mzdami námezdních.

To se jenom velmi zřídka dovídáme z mainstreamových medií. Manipulační (mediální) mašinérie sice slouží různým majitelům a v případě veřejnoprávních medií dokonce teoreticky občanům (v praxi si je ale privatizovali jejich zaměstnanci), přesto platí, že jednají ve vzájemné shodě. Tak zvaně liberálně demokratická propaganda vymývá z mysli občanů žádoucí pochybnosti. Je to stejné jako v minulém režimu. Pojmenoval se hlavní nepřítel, tenkrát imperialismus a jeho domácí pomahači; dnes Rusko, Čína a proruští trolové. Proti takto vytvořenému nepříteli se pak napřou všechny síly.

Byl bych nespravedlivý, kdybych takové jednání připisoval jenom mediokracii. Příklad kdy si veřejnoprávní mainstream v podobě Jakuba Železného s jeho výrokem, že bůhví proč se stále nábřeží jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi, nezadá s manipulací v alternativních Britských listech…kým? Článek není podepsaný, ale protože se jedná o překlad z The Guardianu, tak není od věci za autora českého textu považovat Jana Čulíka. Článek v originálu začíná:

Boris Johnson is reported to have offered jobs at the head of two of Britain’s most important media organisations to two outspoken critics of the BBC. Paul Dacre, former editor of the Daily Mail, has been asked to run the national broadcasting regulator, Ofcom, while Lord Moore, the former editor of the Daily Telegraph and biographer of Margaret Thatcher, is believed to be considering accepting the role of chairman of the BBC.

„Přeloženo:“

V sobotu vyšlo najevo, že Boris Johnson se rozhodl jmenovat do vlivných funkcí regulujících britská média antidemokraty. Podobně jako Češi jmenovali do funkce veřejného ochránce práv Stanislava Křečka, člověka, který je absolutní negací této funkce, Johnson chce jmenovat ředitelem Ofcomu, britského ekvivalentu české Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Paula Dacrea, bývalého šéfa ultrapravicového, lživého bulvárního deníku Daily Mail, vášnivého prosazovatele brexitu, a předsedou Rady BBC Charlese Moora, bývalého šéfredaktora pravicového, také  probrexitového, nyní už zcela šíleného deníku Daily Telegraph.

Jan Čulík do textu korespondentky The Guardianu Vanessy Thorpe bezostyšně vložil svoje osobní hodnocení (jako Jakub Železný) a vydává to za „skutečnost, která je vždy složitější.“

Ta podobnost s mediální manipulací totalitního režimu je děsivá, škoda, že mladším ročníků schází možnost to takto srovnat.

A komu to slouží, je také jasné. Liberálně demokratická propaganda už dávno není ani liberální, ani demokratická a se ztrátou důvěryhodnosti ztrácí také podporu veřejnosti. Aby zakryla (ta mašinérie) propad důvěry, tak čím dál více se mluví o právech. O povinnostech se nemluví, je to nepopulární, všichni mají jen práva. Jenže epidemie odkrývá nedbale zakryté kostlivce. V ústavě, v článku 2 jsou odstavce 3 a 4:

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

A protože příslušný zákon (86/1992 Sb.) v §5, který se zabývá opatřeními a mimořádnými opatřeními při epidemii nezmiňuje roušky nebo třeba distanci osob, tak kdejaký hejhula žaluje u místních soudů stát, že stát nemá právo přikázat…

Pak stačí málo a stát začíná selhávat. Proč potom všeobecné divení, že je potřebný mimořádný stav?

Naše ústava je produkt devadesátých let, kdy bylo všechno dovolené. Marně někteří moudřejší upozorňovali, že existuje mnoho dějů, které sice zákon nezakazuje, ale z principu jsou nepřípustné. A takových míst je víc, snad nejhorším „dělanikem“ je přiřazení Listiny základních práv a svobod do ústavního pořádku. Šlo by samozřejmě říct, že znění ústavy je poplatné revolučnímu kvasu a po cca 30 letech je na místě stav vyhodnotit a nově sepsat definitivní znění. Nejsem si jist, ale myslím si, že politická vůle k takovému kroku není.

Zakončím několika větami Petra Robejška:

Část mládeže se chová iracionálně. Požaduje nemožné, a to pokud možno včera, a sama se chystá pohodlně zařídit v neproduktivních sociálněvědních povoláních. Blahobyt ale vzniká v reálné ekonomice, kde se člověk ušpiní a ve které je třeba umět matematiku podstatně lépe než politicky korektně genderovat […]

Epidemie strhla roušku globalizaci a ukázala nám svět, ve kterém jsou státy bez vlastní výroby vydány na milost a na nemilost těm, které svůj průmysl rozvíjejí. Nemusíme si přece vyrábět všechno, ale potraviny, léky, pomůcky pro zdravotnictví a bezpečnost a vlastní munici bychom zvládnout měli.

Existuje vůbec ještě vůle tohle utkání vyhrát?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.