NETOUŽILI BÝT HRDINY, ALE BYLI…


napsal Xaver

Říká se běda národu , který potřebuje hrdiny. Ale může  existovat národ bez  hrdinů? Může  se bez nich zrodit nebo znovu obrodit? Lze bez nich vytvořit svéprávný  stát?  Dokáže bez nich zachovat  či znovuvybojovat svou samostatnost? Myslím, že nikoli. Proto k  dnešnímu nejvýznamnějšímu ze  všech státních svátků, co jich máme  a známe si dovolím předložit malou glosu. O hrdinech, kteří jimi být  nechtěli. A přece se  stali. Aby většinově po nich dnes neštěkl ani příslovečný pes. Tu první  větu opravím podle  svého – běda národu,který hrdiny ve  své nejtěžší hodince i hodinách nemá. Když  se mu prostě neurodí.

Takových, o nichž hovoří titulek, byl v naší těžce Protektorátem zkoušené zemi bezpočet. A je chvályhodné a zasluhuje vděk nás všech, že se na ně nezapomíná, že jejich osudy se vynořují z hlubin času, zpracovávané například jako faktografie (Paměť národa) nebo i umělecky.

Už dávno, na základě výzev mých malých zvídavých dětí, jsem byl nucen jako „pamětník“ /?/(na konci války mně bylo 10 let) vyprávět – v jejich očích – dobrodružné příběhy z té doby. Mezitím však ve vlastním zájmu mnohokrát doplňované, upřesňované či nově objevované. Příběhy a činy, které se týkaly mých bližních i jiných rodáků, jsem posléze také zapisoval v rodinné kronice, kterou několik desetiletí vedu. (Odbočím – v poslední době jsem ji doplnil rodokmenem, který odborně zpracoval náhodně objevený specialista, navíc krajan; bylo to drahé, ale nelituji – a rodina to velmi přivítala.)

Pro ty čtenáře KOSY, které tento „žánr“ zajímá, budu dále krátce (doufám) vyprávět o činech a akcích, které můžeme považovat za kus hrdinství, avšak tehdejší aktéři je vykonávali jako samozřejmost, povinnost a vyjádření odporu proti nenáviděným Němcům. Odehrávaly se – určené pro tento článek – v malebném koutu Valašska, známém jako Závrší. Patří do něj tři vesnice (Návojná, Nedašov, Nedašova Lhota), jimiž tu končí „českomoravská zem“, uzavřená hranicí, kterou vytyčili němečtí geometři za Protektorátu (a kterou po čase beze změny potvrdil i jistý V. Mečiar).

Ta hranice je bod, od kterého se odvíjí první část mého vyprávění. Je možné, že jsem to již v nějakém článku zmínil, avšak pro vhodnou souvislost je dobré tím začít. Jedná se o převádění uprchlíků, odbojářů, vojáků aj. přes hranici na Slovensko, odkud se krkolomnými způsoby probíjeli do našich vojenských složek ve Francii i jinde. Jejich cesta zpravidla začínala na vlakové zastávce, kde se jich ujímali na základě dohodnutých kroků (například heslo, jisté znamení na oděvu) nejčastěji místní sedláci. Ti jednak znali vhodné přechody a jednak nebyli podezřelí, protože měli v příhraničí pole. Toho nejzasloužilejšího ocenil generál L. Svoboda zvláštním Dekretem.

Součástí těchto aktivit býval někdy i výměnný obchod s vesničany na slovenské straně, kde panovala větší chudoba než u nás. Potřebovali jakékoli průmyslové zboží výměnou třeba za různá domácí zvířata. Ty zase zpracovával majitel hospody a řeznictví v jednom na maso a nefalšované buřty, kterými – jak se šeptalo – uplácel i německé finance, usazené v nově zbudovaných domech (slouží dodnes), aby v případě potřeby „přivřeli oko“, mimo jiné i nad jeho počínáním. Jejich rodiny žili také jen z přídělů…

Druhá hospoda s několika pokoji v podkroví si připsala jiné zásluhy: v různých obdobích války se tam ukrývali etnograf prof. Karel Chotek, básník Josef Hora a spisovatelka Helena Palivcová, rozená Čapková. Je víc než pravděpodobné, že v ní nacházeli útulek i méně slavní jednotlivci, zejména ti, kteří chtěli přejít hranici na vlastní pěst…I tento hostinský, který tolik riskoval, přestál zázrakem Protektorát bez úhony.

Převaděčskou činnost málem přervala tragédie, když jeden nešťastník vrácený slovenskou policií do spárů gestapa na české straně údajně prozradil bez větších přesností („pracovalo“ se převážně po nocích) jméno člověka, který ho převedl. Bylo štěstím, že nositelů toho příjmení bylo ve vsi více než třicet rodin (dnes ještě víc), jejichž otcové byli všichni svezeni a tvrdě vyslýcháni gestapem v Uherském Hradišti. Nikdo nikoho neprozradil, takže nakonec byli všichni propuštěni, aby dál na svých statcích pracovali pro Říši.

(V téže „proslulé“ věznici se zhruba za pět let ocitnou znovu, nebo jejich synové, protože hájili svého faráře před zatčením nebo uvěřili nastrčeným provokatérům přizváním do „odboje“ či k útěku na Západ. Člověk bez špetky lidství Grebeníček st. a jeho odporní a stejně brutální pohůnci z StB proti nim použili nejkrutější způsoby bití a mučení, včetně nasazení elektrického proudu. Na základě trýznění a věznění pak většina těchto kdysi zdravých Valachů umírala předčasně. A naše milosrdná /spíše stupidní/ demokracie viníky z Uh. Hradiště ani ty z jiných podobných zařízení před soud nikdy nedokázala nepohnat…)

Výše jsem zmínil německé finance, jejichž úkolem nebylo jen střežit hranici, ale pomáhat gestapu v odhalování všech možných zločinů, jako byly černé zabijačky, pašování, šmelina či zadržování podezřelých osob. Vzpomínám, že rychtář vyplňoval výkazy domácích zvířat zásadně tužkou a v případě ohrožení, hlavně po nelegální zabijačce, nesrovnalosti v počtech „operativně“ měnil. Také tiché hrdinství ač  to nevypadá, riskoval krk. Dnes  už nikdo netuší, jakou vzácnost  představoval v tuhém přídělovém systému kousek masa…

V jednom období se v obci vytvořila skupinka asi pěti uprchlíků z Totaleinsatzu nebo těch co k němu ani nenastoupili. Žili a ukrývali se většinou pospolu v různých rodinách (na půdách, ve stodolách apod.), avšak vždy po nějakém čase se kvůli bezpečnosti přesouvali od jedné k druhé. Je zázrak, že se to udrželo v utajení. Nicméně jednoho z nich financové přece jen dopadli a zadržovali v jednom z domů, než si ho převezme gestapo. Odtud se mu podařilo naštěstí uprchnout ještě týž den a shodou náhod utíkal přes naše pole, kde jsme pracovali (já kolébal na trojnožce v režné travní plachtě malého bratříčka, aby „neřval“). Otec mu poradil nejkratší směr do vedlejší vesnice a Němce, kteří ho vzápětí pronásledovali, poslal na opačnou stranu. Nám přikázal o tom mlčet, což jsem vydržel „hrdinsky“až do konce války.

Nepochybně značný kus hrdinství museli prokázat i lidé, poctivci – nikoli „šmelináři“, kteří zásobovali hladovějící lidi v městech, často včetně stíhaných rodin, potravinami z venkova. Za tuto činnost hrozil běžně koncentrák, v horším případě i postavení ke zdi…

Tyto cesty vykonával také občan ze Závrší, usazený v Praze. V podstatě šlo také o výměnný obchod: nejčastěji přivážel kufr šatstva a obuvi a vracel se s nejrůznějšími potravinami. Navíc s lístky na sádlo, tabatěrky aj., bez kterých se některé rodiny na venkově bez potíží obešly. Těch cest vykonal mnoho a všechny mu prošly…Když jsem vyrostl, dospěl jsem i k možnému podezřelému vysvětlení: ten muž pracoval totiž jako číšník v tehdejším Německém domě, takže mohl mít od tamější klientely za podíl na zásilkách z venkova nějaké písemné či jiné krytí. Nikdy nikdo to však neověřil a dotyčný si tajemství vzal do hrobu.

(Opět pro „vhodnou souvislost“ odbočím k vylíčení zajímavého příběhu: otec mého kamaráda přivážel jednou také plný kufr potravin do Prahy ze severních Čech. K jeho hrůze na nádraží probíhala kontrola zavazedel, před níž ho uchránilo náhlé vnuknutí. Totiž požádal německého důstojníka kráčejícího poblíž, aby mu pomohl s kufrem, protože se mu udělalo špatně. Ten jej bez váhání uchopil a spolu prošli…I tomu Němci muselo být jasné, oč se tu hraje, hlavně že „hru o život“ nepokazil a neučinil tak z mého kamaráda sirotu.)

Zatímco doposud jsem psal – tak řečeno – o neviditelných, „bezejmenných“ hrdinech, protože i ty malé na první pohled nehrdinské skutky a  skutečky si  termín  hrdinství plně  zaslouží.

Ti následující si právem zaslouží přímé pojmenování. Patří k nim nad ostatní místní rodačka Marie Kostková (29. 11. 1913 – 25. 11. 1944). Uprchla z totálního nasazení v Německu a s gestapem v patách se přidala k partyzánské brigádě Jana Žižky na Slovensku. Při jedné šarvátce s Němci kryla ústup ostatním, byla zajata a na gestapu v Seredi hordou nacistických podlidí umučena způsobem, jehož zrůdnost nemám odvahu sdělovat; aniž prozradila svou totožnost, aby nikoho neohrozila.

Její hrob není znám a už se zřejmě nikdy nenajde. Její krajané jí však zbudovali památník z hrubého kamene (i na základě mé skromné iniciativy), který byl slavnostně odhalen před OÚ v Návojné v říjnu 1990. Marie Kostková je nositelkou vyznamenání Československý partyzán a Československý válečný kříž 1939 in memoriam.

Na rozdíl od Marie Kostkové další z hrdinů št. kpt. Bohumil Buzek (20. 7. 1910 – 4. 5. 1945) své místo k věčnému odpočinku má- na krásném nedašovském hřbitově. I když se do obce nenarodil, pouto k ní získal manželstvím s místní rodačkou. Protektorát ho zastihl jako aktivního leteckého důstojníka, který však – jako mnozí po okupaci – pracoval „civilně“ ve správě malé obce na Vsetínsku.

V roce 1944 se zapojil do odboje v rámci partyzánského hnutí na moravsko-slovenské hranici. I když se se štěstím vyhýbal odhalení, krutému osudu spolu s řadou dalších partyzánů nakonec neunikl. Po třetím zadržení byl na silnici nedaleko Valašského Meziříčí zastřelen prchajícím brutálním rakouským velitelem gestapa ve Vsetíně a ve vlastnoručně vykopaném mělkém hrobě na místě urychleně pochován.

Po několikerém přemístění byly jeho ostatky s vojenskými poctami slavnostně uloženy do hrobu v Nedašově 14. 5. 1945 za účasti bývalých partyzánů, vojáků, různých organizací, hudebních a pěveckých souborů a bezpočtu občanů z různých končin Moravy. Místní farář jej na poslední cestě vyprovodil také těmito slovy: „Obětoval se za národ, ale více za valašský kraj“, čímž měl na mysli jeho pozoruhodné výsledky v práci pro obec i nezištnou pomoc ohroženým spoluobčanům až po sebeobětování. 15. 12. 1945 mu byl prezidentem republiky udělen posmrtně Československý válečný kříž. (Čerpáno z článku místního rodáka a patriota A. Naňáka pro časopis „Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka“.)

Skončím zcela prostým apelem: v každém regionu naší vlasti povstali hrdinové proti fanatickým nacistickým zločincům a mnozí to zaplatili tím nejdražším.

Važme si jejich činů,  těch velkých se zbraní v  ruce i těch malých, útěkářských  či  zásobovacích, učme tomu mladé a zachovejme jim věčnou památku a vděčnost! Bez  nich  by dnes  žádný 28. říjen nebyl.

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.