O povinnostech


napsal Geordyn

 

O něčem jiném

Nedávno jsem měl pevný úmysl a také jsem to rozhodnutí realizoval. Přestat psát pro veřejnost. Závěrečným článkem k jednadvacátému srpnu se to stalo. S odkazem na vyčerpané zdroje.

Ale mlčet, když kolem hřmí?

Nelze pár tisíc (neznám počet čtenářů Kosy), těchto lidí považovat za celou veřejnost. Omluvou ke Kosířům („elfíkům“ by omluva uškodila) mi budiž, že když v dnešní době vládní nařízení považuje už skupinu pouhých dvaceti, nebo pětistovku lidí, za maximální množství ve kterém je povoleno veřejnosti shromáždit se na venkovním prostoru (míním tím provokací – údajně policejních agentů, kryjících se fotbalovými fanoušky – rozprášenou demonstraci v Praze na Staromáku), za nadměrný, nebo ještě i snesitelný počet pro veřejné shromažďování, jsou pro mne dva, tři tisíce Kosířů plně ověřitelnou veřejnostní veličinou. Složitě odůvodněné, ale pochopitelné.

Používám věty silně rozvité, možná šifra?

To je jen výzva pro „elfy“. Miluji záhady. A potěší mne minimálně 200 hvězd, Very Poor od nich. Skutečným Kosířům se předem omlouvám už podruhé. Vím, že jsou jen hodnotícími čtenáři a elfí rejdy jim nevadí.

Diskutoval jsem maily s jiným z „Rady starších Kosy“, panem Leo K., o tom, proč jsem se odmlčel.

Šlo o to, zda ten kotel vřících myšlenek v nás, je lépe vypustit na sklo počítače, než řvát nahlas, co to Panstvo Světa zase na nás plebejce vytáhlo. Vzpomeňte na píseň Petera Nagyho

– Vypusťte myšlenky zovreté do pestí, láska je tu s nami, buďme s ňou….

Byl vypuštěn chaos koronaviru, a vše co s tím souvisí. Také je to vidět na tomto úvodu. Odpusť Peter, že jsem použil část textu Tvé písně.

Stačí, že se jim promyšlený plán za účasti zřejmě i zahraničních sil, (pouze moje podezření) a popíchnutých vtíračů Blesku, podařil. Myslím tím odstranění schopného kormidelníka vládní protipandemiové lodi. Navíc vojensky zdatného zdravotníka, plukovníka Prymulu. Protibabišovská – rozuměj, protivládní a tím vlastizrádná akce. Která se řídí známým – čím hůře, tím lépe. Lépe pro stabilní rozvraceče národní lodi, České republiky. Když už se jim podařilo zničit existenčně i ekonomicky a i mezinárodně, Československo.

Za třicet let a za pár jidášských stříbrňáků. No pár, za to by to nedělali. Pár desítek miliard. To je můj pohled a vůbec ne nějak nelogicky založen.

Administrátor kolega vlk promine, pro mne byl oligarcha pan Babiš premiérem státu prokazatelně ustanoven demokraticky ve volbách  /nikdy jsem  tohle nepopíral, pozn.vlk/.

A ačkoliv tandem – současný prezident republiky a současný premiér vlády mají dost másla na hlavě, tak v dnešní době se nepřepřahá, jsme uprostřed proudu řeky pandemie, a i když vím, a psal jsem o tom, že dnešní vedení státu nepatří mezi génie, mírně řečeno, tak lepší na obzoru nejsou. Nevidím je a až bude mít další premiér ČR dredy, tak budou ti dnešní kritikové vzpomínat, proč to nešlo jiným, rozumnějším směrem.

Zpětně se vrátit do roku 1990, a i až do 1987 a gorbačovskou destrukci východního politicko- ekonomického bloku přesměrovat jinak, třeba na Jugoslávský rozměr, nelze. Protože setrvačnost vedoucích dinosaurů, i dnešních, brzdí jakékoliv změny, které by narušili jejich blahobytný klid. Klid před bouří ?

V nadpise mám – O něčem jiném. Tak o tom, co jsem napsal výše to nebude, na to zapomeňte. Byl to vlastně jen vstup do toho jiného. Bude to 

O POVINNOSTECH.

Dopisuji svoji úvahu o povinnostech, po částech a právě dnes je rozhodováno o příštím člověku, který bude mít k dispozici pověstný atomový kufřík a velitelské pravomoci nad nejlépe vyzbrojenou i nejsilnější  armádou světa s více než šesti sty vojenských základen po celém světě. Bude mít ten člověk v sobě alespoň tolik povědomí, jaké povinnosti jej čekají v nesmírně odpovědném úřadě ? A svou odpovědnost chápat plně, jako povinnost ? Obávám se, že ne. Svět je válečnými událostmi trvale zahlcován a vůdcové mocností se jen starají, aby byla jejich mocnost ještě větší. S větším klackem. Připomíná mi to pravidlo z historie, jak byl vybírán mezi zkušenými římskými žoldnéři velitel centurie.

Snadno, centurie dostala rozkaz od vyššího velitele – svlékněte se. A velitel byl určen dle největších pohlavních znaků. Tedy jednoho. Dnes pošetilé, ale mezi stejně udatnými muži to tehdy bylo spravedlivé. Čtenářky prosím, aby mi tuto pravdivou pasáž úvahy prominuly.

Chybí osvícenci mezi vládci typu českého krále Karla IV., nebo TGM. I se všemi jejich chybami. Zásluhy však u nich evidentně velmi přesahují. Kdo jsi bez chyby, hoď první kamenem, zní jedno poučení z historie.

Všude, kam se obrátíte, se žvaní o lidských právech. Odpusťte mi to slovo žvaní. Označuji tím šermování politických i občanských veličin i menšin lidskými právy, za drze pokrytecké, nešermují-li stejně vehementně o povinnostech. Lidských.

Ty jsou stejně důležité a řekl bych ještě důležitější než ta práva. Hájit opravdová lidská práva je správné – ale když hájit, tak všechna. Záměrné nekodifikování nedávných tvůrců Ústavy republiky a základních zákonů (nedávných – co to je třicet let – mžik v dějinách), nekodifikování práva na střechu nad hlavou, když tam vložili a i jinak zajistili právo na majetek. Na právo na kvalitní život, opomněli. Zrušení trestu smrti nestačí. Právo na práci tam také není. Považovat možnost v montovně vyrábět hodnoty pro majitele v cizině, který tu třetinovou hodnotu pro domorodého dělníka, kterou mu mzdou vyplácí, je nespravedlivé. Čili chybí právo na spravedlivou odměnu. Přemístěním výrobku jinam, za hranice, obratem zhodnotí majitel dvojnásobně a i větší nadhodnotou. Jak současný trh nespravedlivě umožňuje. A to se nezmiňuji o nezdaněných miliardách plynoucích korporacím do daňových rájů, které si udržují naprosto bezostyšně.

Ovšem kromě práv existují také povinnosti. Lidské povinnosti. Soustředím se na ty nepsané. Snad někdy budou. Vlastně už napsány byly.

V dobách tak zvané komunistické diktatury a občanské nesvobody/ srovnávám s dnešním „svobodným“ mainstreamem, který podobně papouškuje lži prospěšné komu ?…, / byla vydávána knižnice v nakladatelství Svoboda, v letech 1970 až 1974, nazvaná Antická knihovna. A tak čerpám z filozoficko – lidské, antické moudrosti, jejímž pokračovatelem by měla být civilizace naše. Měla, ale už není. Když se zahloubáte do dalších řádek, které jsem vybral z díla člověka žijícího před více než dvěma tisíci lety, užasnete, jakými myšlenkami se řídil tehdy Svět. V tehdejší Evropě a částečně i v Africe a Asii. A dnes maintream svým působením mezi čtenáři a diváky televize vytváří naprostý opak toho, co starověký autor uložil do svých knih.

Jde o dílo, které napsal Marcus Tullius Cicero a předmluvu k němu napsal překladatel Jaroslav Ludvíkovský. Jsou to tři knihy antického autora. Vybral jsem část textu z knihy třetí.

Nyní tedy ta předmluva.

O povinnostech.

Cicero, jeden z nejvzdělanějších mužů starověku, zprostředkoval Evropě řeckou kulturu, čímž si získal nesmírnou zásluhu o vzdělanost evropských národů.

Několik úryvků vybraných z jeho řeckolatinské učebnice mravnosti dokazuje, jak hluboký smysl pro základní hodnoty lidského života, spravedlnost, toleranci a sebekritiku, přirozený mravní cit, svobodu i osobitost měl její autor, ne nadarmo nazývaný prvním moderním Evropanem.

…Rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi povinností je ovšem jenom zdánlivý a ke konfliktu mezi nimi nikdy nemůže a nesmí dojít: Čestné jednání (honestum) je vždy prospěšné (utile), kdežto prospěch plynoucí z jednání odporujícího ctnosti je nutně vždy prospěch toliko zdánlivý. Nečestné jednání totiž škodí člověku na tom nejvzácnějším, co má, na jeho pravé přirozenosti, na duši.

Nespravedlnost se pak projevuje dvojím způsobem; jednak že se lidé sami na někom dopouštějí křivdy, jednak že nebrání ty, kterým se křivda děje, i když tak učinit mohou. Když někdo na jiného nespravedlivě útočí buď z hněvu nebo z nějaké jiné vášně, jakoby vztáhl ruku na svého druha: ale jestliže někdo křivdě nebrání a jí nepřekáží, ačkoliv může, dopouští se takového hříchu, jako kdyby zradil rodiče nebo přátele nebo vlast.

…Cornelius, jenž byl za oné diktatury obyčejným písařem, za této byl už státním pokladníkem. Z toho nutně vyplývá, že války občanské neustanou nikdy, dokud budou lidem kynout takové odměny. A tak městské zdi ještě stojí a trvají…, ale republikánskou ústavu jsme již ztratili. A do těchto pohrom jsme upadli tím, že jsme chtěli raději budit strach než být ctěni a milováni…takový osud postihl sám národ římský za to, že vládl nespravedlivě…

Máme velice dbát toho, abychom si zachovali své povahové zvláštnosti, ne snad v tom špatném, ale v tom, co je v nich osobitého… To znamená, že nemáme nic podnikat proti obecné lidské přirozenosti, ale dbajíce jí, přece se máme řídit přirozeností vlastní… protože nic se nesluší proti vůli Minervině, jak říkají, to je, když se tomu vzpírá a brání naše přirozenost.

(pozn. Geordyn – Minerva byla staroitalická bohyně, uctívaná spolu s Jovem a Junonou v tzv. Kapitolské trojici. Další podoba kultu se rozvinula ve Faleriích, po jejích dobití se dostala do Říma, kde byla M. uctívána na Caelijském vrchu jako M. Capta. Další její chrám byl na Aventinu. Byla ochránkyní řemesla, ale také lékařů (M. Medica) a učitelů. Od punských válek splynula s Athénou. Jako panenská bohyně byla pak vystřídána Marií, viz S. Maria sopra Minerva v Římě.)

Neboť existuje-li nějaká slušnost, nic není zajisté slušnějšího než vyrovnanost, jak celého života, tak jednotlivých činů; a tu bychom si nemohli zachovat, kdybychom napodobovali přirozenost jiných a nedbali přirozenosti své. Stejně máme užívat svého přirozeného jazyka, nechceme-li být stíháni posměchem, jako ti lidé, kteří pletou do své řeči slova řecká, tak nesmíme do svých činů a do celého svého života vnášet žádný nesouzvuk.

A nejen pro tuto mravní oporu vracíme se do „zlatého“ věku antiky. I proto, abychom se vždy znovu přesvědčili, že sebegeniálnější ideje nemohli podstatně ovlivnit vývoj lidstva, pokud byly v rozporu se spravedlností a přirozenosti člověka.

Zde končím s předmluvou překladatele tohoto antického díla, O povinnostech, a pokračovat budu výpiskem z knihy třetí na stránce 170. Jde o popis události za doby, která bude dnešním čtenářům jistě něco připomínat.

Jde o událost týkající se také jistého válečníka -Hannibala, ano, z  dnešního  Tunisu, tehdy praprapůvodem Féničana. Co Vám přípomíná toto úsloví – HANNIBAL ANTE PORTAS, („Hannibal u bran“), výkřik zděšení v Římě, když Hannibal, aby odlehčil obležené Capui, poručil svému vojsku r. 211 před naším letopočtem, pochodovat na Řím.

Od té doby jde o úsloví užívané pro hrozící, velmi vážné nebezpečí. V dnešní Italii by si to v souvislosti s obžalováním jejich bývalého ministra vnitra Salviniho, který bránil zemi před interventy z moře, měli Taliáni sakra hodně důrazně připomenout. Ale znáte ty jižní národy. A navíc diktát z EU, tak co? Ale Itálii čekají parlamentní volby. No uvidíme. Promiňte, že jsem doplnil to dávné dramatické období připomínkou dneška.

32/ Ale jako si Regulus zaslouží pochvalu za to, že zachoval přísahu, tak těch deset mužů, které Hannibal propustil po bitvě u Cann s poselstvím k senátu si zaslouží hanu, jestliže se vskutku nevrátili; neboť se před tím zavázali přísahou, nedosáhnou-li souhlasu vykoupení zajatců, že se do punského tábora opět vrátí. Zprávy o tom se totiž neshodují. Polybios, svědek zvlášť spolehlivý, tvrdí, že z deseti předních šlechticů, kteří byli tehdy v tom poselství, devět se jich vrátilo k nepříteli, když u senátu nic nepořídili. Jen jeden z těch deseti, jenž se po vykročení z tábora hned do něho vrátil, jako by si tam cosi zapomněl, zůstal prý v Římě. Vykládal to prý tak, že návratem do tábora byl zproštěn přísahy. Nesprávně, neboť lest nezbavuje člověka zločinu křivé přísahy, nýbrž činí jej ještě těžším. Bylo tedy zpozdilé to chytráctví, jež se pošetile tvářilo jako prozíravost. A proto rozhodl senát, aby byl ten chlapík v poutech dopraven k Hannibalovi. Ale nejpozoruhodnější je na tom toto: Hannibal měl ve své moci osm tisíc lidí, ne že by je byl zajal v boji nebo že by se byli rozprchli ze strachu před nebezpečím, ale byli ponecháni v táboře konsulů Paula a Varrona. A senát se usnesl, že nemají být vykoupeni, ačkoli by to bylo mnoho nestálo, aby si naši vojáci vštípili, že mají buď zvítězit, nebo zemřít. Když o tom uslyšel Hannibal, poklesl prý na duchu, jak píše týž Polybios, protože viděl, že si senát a národ římský zachoval v neštěstí tak vznešené smýšlení. Tak vítězí čestnost ve srovnání se zdánlivým prospěchem.

Cicero ve svém díle – O povinnostech, zmiňuje mnoho podobných příkladů z římských dějin.

Římský duch k nám mluví z Ciceronova opětovného zdůrazňování činorodých a společenských cností proti moudrosti jen teoretické, z jeho smyslu pro ukázněnou občanskou svobodu, pro právní pořádek, pro sociální spravedlnost, založenou ovšem na přísné zásadě soukromého vlastnictví podle hesla SUUM CUIQUE (každému, co jeho jest), z jeho vědomí římské odpovědnosti za osud národů a především z toho, jak dbá skvělé, vskutku klasické rovnováhy mezi právy jednotlivce a právy celku, nebo chceme-li to říci moderněji, mezi individualismem, který Cicero snad první vůbec jasně formuloval, a kolektivismem.

A znamenají pro nás, kteří žijeme v jednadvacátém století, myšlenky Ciceronovy vůbec něco? A zkušenosti předešlých asi šedesáti šesti generací zaznamenávané – pokud to šlo – letopisci řeckými, římskými, latinskými a dalšími, třeba čínskými, indickými, japonskými ?

Obávám se, že jen malá skupinka lidí se hlouběji obírá těmito tématy, i když univerzity chrlí mraky historiků, sociologů, lingvistů a i zvláštních, pro mne nepochopitelných, rádoby vědních oborů, zabývajících se třeba „studiemi“ LGBT, a kolik může mít Homo sapiens sapiens pohlaví a podobných jiných, pro mne zbytečností. Vše už tu bylo, středověcí katoličtí myslitelé například bádali, kolik andělů se může vejít na špičku jehly. Pro mne by, ačkoliv jsem ateista, stačil anděl jen jeden – ten spolehlivý doposud svým konáním. Anděl Strážný.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.