Oba moji dědové byli v KSČ. Každý z jiného důvodu…..


Napsal: Řezníček z Brna
 
Děda František – Stal se komunistou nikoliv z přesvědčení, ale protože se bál
Děda František se dvakrát za život dostal do kriminálu. Poprvé v sedmnácti letech, když se nedostavil k odvodu do c.k. armády a nenastoupil tak do I. Světové války, kde už padl jeho bratr Jeník.
Odvezli jej do kriminálu v Příbrami a pak do Prahy a čekal ve věznici na vojenský soud za dezerci. Často vykládal, jak  na cele doslova  umírali hlady, protože koncem války už nebylo jídlo ani pro vojáky na frontě, natož pro ty, kteří odmítli nastoupit. K soudu ani rozsudku nedošlo, válka skončila a vznikla první republika..
Podruhé se ocitl v kriminále, když učil v Sudetech ve škole (byl povoláním učitel) a agitoval mezi lidmi, aby nevolili Konráda Henleina. Po Mnichovské zradě Němci mašírovali v bílých podkolenkách, hajlovali a házeli Čechům do oken kamení. Tak na to vždy vzpomínal.
Mého dědu udali sudetští Němci a byl obviněn z činnosti proti III. říši a zavřen do kriminálu, kde čekal na soud. Opět měl štěstí, protože do vězení přišel telegram, že mu umřela matka a Němci jej propustili na 48 hodin z vazby, aby mohl odjet do rodných Smolotel na Příbramsku na pohřeb.
Děda se už do Zábřehu nevrátil a ukrýval se v Brně u známých. Němci to začátkem války ještě neměli dokonale „ošéfované“, jak se teď moderně říká a tak po půl roce ukrývání mohl vylézt a normálně v Brně žít a učit ve škole.
Maminka vždy vzpomíná, že děda František, její otec,  celou válku doslova protrpěl strachem. Pomáhal našemu příbuznému panu Sirotkovi (dnes je po něm v Brně pojmenována ulice a škola), který byl velmi horlivý odbojář, roznášet letáky. Děda mu pomáhal spíš tak z povinnosti, on nebyl ten typ hrdiny jako pan Sirotek. Gestapo mu nikdy nic nedokázalo, i přes noční domovní prohlídky, a  tak II. světovou válku přežil.

Po válce nastoupili k moci komunisté a začali politické procesy. A také s kněžími. Jeho bratranec byl velebný pán  Bučil,  děkan v Sedlčanech. Komunisté jej zavřeli a obvinili ve vykonstruovaném procesu z protistátní činnosti. Soud se odehrával v kulturním domě v Sedlčanech, kam přivezli mnoho lidí z okolních dědin. Další lidé stáli i  venku a házeli po děkanu Bučilovi odpadky a řvali na něho, že je zrádce, když jej přivezli z vazební věznice k soudu. Soud běžel i v rozhlase a v přímém přenosu jej mohl sledovat celý národ. Maminka vzpomíná, že v Brně vyklidili přízemí obchodního domu VICHR a instalovali tam výstavu fotek a dokumentů z procesu a celé to divadlo se jmenovalo : Zrádce národa děkan Bučil.
I ona jako malá holka tam musela se školou jít.
O děkanu Bučilovi je spousta odkazů na Wikipedii a na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů a jsou po něm pojmenovaný ulice a v Sedlčanech má pamětní desku, ale to jen tak na okraj.
U soudu dostal devět roků nepodmíněně, ale  kriminál nepřežil, komunisté jeho tělo hodili bez pohřbu do společného hrobu v Praze – Ďáblicích.
Po těchto událostech děda František naznal, že teď zavřou i jeho, nebo ho vyhodí ze školství a bude muset pracovat rukama (děda byl malý, vychrtlý a děsně manuálně nešikovný), nedovedu si ho vůbec představit někde na stavbě pětiletky nebo u soustruhu.
On byl zkrátka přesvědčený, že třetí kriminál ani těžkou práci by nepřežil a tak se veřejně distancoval od svého bratrance děkana Bučila a podal si přihlášku do KSČ.
On, který tak prožíval Masaryka a Čapka a pořád dokola četl Hovory s TGM se stal komunistou…..
Děda Josef – stal se komunistou, protože byl přesvědčený komunista
Můj děda Josef byl pravým opakem dědy Františka. Svalnatý, urostlý chlapík, manuálně velmi zručný, ale stejně tak vzdělaný a sečtělý.
Byl ze čtyř sourozenců. Tatínek pracoval jako tesař a velmi brzy  umřel při nějakém neštěstí na stavbě. Zůstali s maminkou sami, bez podpory příbuzných. Maminka pracovala jako zemědělská dělnice u sedláků, kteří se k ní vůbec nechovali korektně, byla vdova a neměla nikde zastání a tak jí často ani nezaplatili za práci.
Bídu, jakou museli snášet si dnes asi nikdo nedovede ani představit. I. republika neměla žádnou záchytnou sociální síť, byl to pro chudé lidi tvrdý boj o přežití.
Děda byl velice chytrý, čehož si všiml tamější pan farář a zařídil mu, že mohl studovat na víceletém biskupském gymnáziu v Kroměříži a církev katolická jej na studiu finančně podporovala.
Do třídy na gymnázium nastoupilo přes třicet studentů a k maturitě došlo pouze dvanáct, tak byla škola náročná. Děda se tam naučil mimo jiné bezvadně latinsky a německy a k tomu měl spoustu doslova encyklopedických znalostí, jako například dokázal vyjmenovat přítoky Vltavy z pravé strany a levé strany a české panovníky.
Před II. Světovou válkou vstoupil do Komunistické strany, protože byl přesvědčen, že jedině socialismus dokáže lidi osvobodit od tak strašné bídy, jakou on poznal v dětství.
Zároveň ale zůstal přesvědčeným křesťanem a z mého pohledu až nekritickým obdivovatelem katolické církve.
Po válce za zapojil do činnosti KSČ a to až do jednoho dne, tuším v roce 1949 nebo 1950, kdy jej zavolali na stranický výbor a řekli mu: Josefe, ty jsi výborný komunista, ale zároveň chodíš do kostela. S tím musíš přestat, buď půjdeš s námi, nebo budeš chodit do kostela. Musíš se rozhodnout.
A děda se rozhodl. Když odcházel, u dveří se otočil a řekl: Tak já jsem se rozhodl, a hodil jim stranickou legitimaci pod nohy. V době, kdy tisíce lidí vstupovali do KSČ on vystoupil a ještě takovým způsobem.
Co následovalo si dokážete představit. Okamžitě jej vyhodili ze školství (pracoval jako učitel, podobně jako děda František) a šel k lopatě do stavebnictví.
Protože děda byl manuálně  šikovný a také fyzicky zdatný, brzy si udělal výuční list v oboru zámečník a frézař a stal se z něj kvalifikovaný dělník. Ze svého „pádu“ do dělnické třídy nedělal žádnou vědu a často říkával, že učit děti ve škole jej stejně nebavilo a že v montérkách se cítí lépe jak před tabuli.
Do konce života ale zůstal přesvědčeným komunistou a jediné co soudruhům vytýkal bylo, že pronásledovali katolickou církev.
Našel jsem po jeho smrti v pozůstalosti dopisy, které psal Husákovi a Štrougalovi ohledně náboženské svobody, že on jako komunista nemůže přenést přes srdce, že komunisti porušují ústavu ohledně náboženské svobody. K mému údivu mu Husák i Štrougal na ty dopisy odpovídali, že se mýlí, že v Československu nedochází k porušování náboženské svobody.
Divím se, že na jeho dopisy reagovali, ale kdybych je vlastnoručně nedržel v rukách, nevěřil bych tomu.
Také jsem v jeho pozůstalosti našel stohy novin, kde se poctivě potrhával články o zločinech kapitalismu.
S mým otcem se pak často do krve hádali, protože otec byl echtovní antikomunista.
Na tom spojení přesvědčeného křesťana a komunisty bylo něco zvlášť silného,  co nedovedu popsat, ale v žádném případě bych si z toho nedovolil dělat legraci, nebo to ironizovat. Pro dědu Josefa zkrátka platilo pravidlo: Jednou komunista, navždy komunista.
Co člověk, to příběh. Komunistů byly milionů lidí a každý měl nějaký příběh. Tyto dva se od sebe diametrálně liší. Nedávno jsme slavili vznik republiky a i ty dva příběhy jsou součástí, i když doslova mikroskopickou,  historie našeho národa.¨
Mohu tedy na závěr říct: Oba moji dědové byli komunisté, ale vůbec se za ně nestydím a hluboce si jich vážím.
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.