O Říši středu, aneb Zpěvy staré Číny.


napsal Gerodyn

 

Stáří nemá moc  výhod. Snad kromě jedné – že umožňuje  starým vzpomínat a  to, co mladí už dnes  nemohou zažít. Takže to dne s zkusím i já a bude  to  o staré Číně. To je tam, kde se samozřejmě dnes nalézá Čínská lidová republika, dědic tisícileté říše, kdysi dobře chráněné svou pověstnou Velkou dlouhou zdí před útoky barbarů ze severu.

Ovšem nebude to o tom, co nám dosti často zcela otevřeně například přibližují, delší dobu tam daleko v Asii žijící dva naši krajané, Slovák a Čech. Kteří současnou Čínu na svých videích ukazují zájemcům tak, jak ji ze svých denních zkušeností vidí oni.

Ti krajané jsou pánové Pavel Dvořák a Lukáš Codr, o kterých už na Kose byla zmínka v článku pana Leo.K.

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2020/08/10/technologie-meni-spolecnost/

Ani to nebude o té Číně, kterou nám střední propagandistický informační proud neustále vnucuje jako ideologického nepřítele, a nevadí jim, že při své činnosti určitě používají propisky a počítače vyrobené v Číně a možná i ten papír. Směšné počiny mainstreamu – ale když to šéfredaktor vyžaduje a složenky i hypotéku je nutné zaplatit, tak… se redaktoři činí, až se i zapomínají červenat.

Čína byla pro nás vždy záhadnou zemí daleko na východě. A její prastará kultura nám, přes závoje času, může i ledaco napovědět, pokud jí budeme chtít porozumět. Už v mládí jsem se dočetl, že v Číně stačí zestárnout, aby si tě v tamní společnosti vážili. Konfucianismus v kostce.

Nabízím čtenářům pohled na jinou Čínu, na tu „Říši středu“, kterou velmi dobře poznal jiný český světoběžník a sinolog, dr. Jaroslav Průšek. Čínu třicátých let minulého století, ale dovede nás i do daleko vzdálenějších hlubin času.

Zájem o vzdálené světy a informace o nich bývá tomu, kdo chce mít větší kulturní rozhled, životní potřebou. Mne to také postihlo.

V řadě mých koníčků bylo i „lovení“ velmi vzdálených radiových vysílačů na krátkých vlnách. Vlivem častých poruch ionosféry, byl ale poslech hodně problematický. Tak se stalo, že jsem se s Čínou poprvé setkal na vlnách rozhlasu CRI (China radio international).

Nevadila mi příšerná čeština čínských hlasatelek a hlasatelů, protože občas pustili k mikrofonu i českého poradce, kterého v minulosti vždy česká sekce CRI v Pekingu měla. I když jsem si hodně přál Čínu navštívit, tak zdraví ani finance to neumožnily.

K poznatkům sinologa pana dr. Průška se také nebylo snadné prokousat, protože ačkoliv jsem věděl, že jeden jeho konkrétní spis vydaný po jeho návratu do již okupovaného Československa – vlastně Protektorátu, zřízeného německou okupační mocí – existuje, tak moje poptávka po knihovnách byla zprvu neúspěšná, až městská veřejná knihovna v Litomyšli se uvolila mi ten jediný exemplář, na pouhý jeden měsíc zapůjčit. Šlo mi o to, mít v ruce originální výtisk. Asi bude jediný a poslední z více než šesti tisíc výtisků, vydaných v roce 1940 vydavatelstvím Družstevní práce v Praze. I když až dnes je možno objednat internetem současné dotisky. Kopii celé knihy v dobách krátce po převratu 89, kterému nostalgikové říkají buď samet, nebo hadrák, jak ho vidí ti i oni, také nebylo snadné získat. Ale mám ji.

Není to cestopis, jakých jsou tisíce. Slovy pana Průška jde o zachycení osobních zážitků, několika dojmů a vyprávění o tom, co mu bylo blízké a vzpomínky na pár lidí, které měl velmi rád. Píše hlavně o čínské inteligenci, spisovatelích, starých rukopisech i o tehdejší nové literatuře, toto poznal nejlépe a o tom se ve většině knih o Číně mlčí. Politiku dle jeho zmínky, vynechával. A přesto byl později, jako ředitel Orientálního ústavu akademie věd, nahrazen v r. 1952 někým jiným, třebaže ten jiný orientalistou nebyl. Měl jiné vlastnosti. Uhodnete které.

Nedalo mi to, proč ta kniha nezůstala v knihovnách. Asi proto, že v padesátých letech při vyřazování politicky nevhodných titulů, postihlo toto i Průškovu knihu. Ostatně nic mimořádného, byl jsem svědkem vyřazování nevhodných knih pro další nový režim po roce 1948, a i po roce 1990. Pár vyřazovaných knih jsem tehdy ze známosti s personálem knihovny před stoupou zachránil. Pro budoucnost. Koniášové nikdy bohužel nevymřou. Kriticky se dívám na cokoliv, co si kritiku zaslouží. A zrovna tak se snažím nacházet pozitiva, jsou-li. Míval jsem občas mezi knihovnicemi spřízněnou duši, která mi „podpultovky“– i v knihovnách byli myslící lidé – tajně zapůjčila. Kdeže loňské sněhy jsou.

Zjistil jsem toto. V knize je pasáž, která zřejmě ani trochu nevoněla kulturtrégrům padesátých let. Část reprodukuji.

Jde o kolonizační šíření čínským živlem v Asii a hlavně v Mandžusku :

V Mandžusku je to pohyb na velikých plochách, osazování nové panenské země pionýry a dobrodruhy se všemi formami divoké kolonisace, jako jsou lovci kožišin, bandité, rýžovači zlata, kočovní kupci mezi barbarskámi kmeny, pohybliví farmáři a konečně pozvolné přirůstání k půdě a tvoření souvislého zemědělského osídlení. Číňané tu projevují stejnou schopnost pro dobrodružnou kolonisaci, jakou mají Anglosasové nebo Rusové.

S Rusy také Číňané především konkurují. Najdeme tu vedle sebe ruské a čínské vesnice a často dochází k míšení obou živlů, a dokonce se tu vytvořuje i zvláštní smíšená řeč. Politika tu dnes staví přehrady mezi obě skupiny, ale zdá se, že při volné konkurenci nepřevládá žádný živel a oba se drží v rovnováze. Rus je stejně nenáročný sedlák jako Číňan, otužilý ve všech strádáních a pohromách, a řekněme přímo, silnější a násilnější. Číňan naopak má oporu ve své lepší tradiční organisační schopnosti. Dovede se vždy opřít o kolektiv, jednající s obdivuhodnou kázní ve prospěch celku, ať je to již lupičská nebo lovecká banda či klan nebo vesnice.

Je to zápas dvou nejsilnějších kolonisátorských národů –

A teď mi řekněte jak na takový popis chování ne Číňanů, ale Rusů, myšleno koniášovým pohledem – Sovětů – , třebaže v Číně, měl reagovat onen koniášský pověřenec v roce 1950 v tehdejším Československu. Aby u svých chlebodárců uspěl. Chleba, chleba, chleba! Stálá možnost ovládat jiné.

Dnešní pověřenci, ve století dvacátém prvním, mají houževnatost také přímo jezuitskou. Narážím tím na ty dnešní různé „elfíky“, kteří si už jistě také sestavují seznamy lidí, v elfích očích patřící mezi současné „nepohodlné“, a snad i proboha nežádoucí, jako byl ve své době pan dr. Průšek.

Pokračuji v hledání cenzorských „lahůdek“, na kterých by on, cenzor, mohl odůvodnit svoje rozhodnutí – kniha jde do stoupy, a vysloužit si tak další ostruhy.

A pokud je zmínka o ruském – ještě carském kolonializmu, tak vzpomeňte, že ještě koncem devatenáctého století se dnes americká Aljaška jmenovala Ruská Amerika. Do roku 1867. Gosudar, Car Alexandr II., prodal ten, tehdy pro něho bezperspektivní kus kontinentu celkem lacino. Pak si carský dvůr rval vlasy, po objevu zlata na „Klondajku“ a mnohem později již jiní, po nalezení zásob ropy a plynu v té „bezperspektivě“. Ostatně kolonizace amerického kontinentu, severního i jižního od první cesty Krištofa Kolumba, a i kontinentu afrického, asijského, probíhala evropskými mocnostmi – španělskými, portugalskými, britskými, francouzskými, holandskými i německými, nepřetržitě čtyřiapůl století. S doprovodným exploatováním (jinak řečeno okupací) obsazených území. K jejich udržení pak politikou dělových člunů.

Tato historie ale nikterak nenutila ( kromě zblblých jejich trenérů, nebo doprovodných bafuňářů) aby česká národní fotbalová „reprezentace“ klekala po hvizdu rozhodčího, na své koleno ve Skotsku, coby projev podpory  hnutí BLM. Nejen ostuda před národem a urážka všech fotbalových fandů, ale též bohužel ukázka nevlastenectví dnešních mladých obecně. V Berlíně, na olympiádě 1936, naši olympionici nejhajlovali !

– Tu se Číňan i svým vzezřením podivuhodně podobá Rusovi. Je to táž vysoká, kostnatá postava, je pomalý, ale tvrdý v řeči i v jednání. Je to člověk širokých ploch, odkázaný na sebe a svou zdatnost. Také je statečnější než průměrní obyvatelé vlastní Číny. Jako Rus vězí v kožišinové čepici a ovčím kožichu. A jeho žena je mu silnou a rovnocennou družkou v krutém životním zápasu. I ona je volný člověk, milující svobodu. Ve vesnicích silná děvčata, navlečená v červených kalhotách a modrých kazajkách, smějí se nevázaně a bez ostychu pokřikují na chodce. To nejsou ty něžné, chudokrevné květiny, jaké najdeme v jižních městech. Tahle děvčata mají svůj život, svou individualitu, kterou si získala prací.

Řádky výše jsem vyzdvihl, ne z nějaké zášti a vůbec už ne z jakési „předsudečné nenávisti“, kterou si právě současní koniášové vymysleli, když už nemohou používat, tak úspěšné kdysi – Kladivo na čarodějnice. Třeba ve Velkých Losinách koncem sedmnáctého století pod taktovkou jakéhosi jezuity Boblika se „šlechtickým“ přídomkem – von Edelstadt. Ale kdo ví ? Protože o budoucnosti, neví předem, nikdo nic. A kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, zní jedno přísloví. A nejhorší bývá okolnost mít hůl a hledat toho psa ! Ale jedno je jisté a už o tom v jedné mé úvaze na Kose zmínka byla. Porážkou východního socialistického bloku ve studené válce, přesilou okolního nepřátelského světa, vznikly opět podmínky, proč kapitalistický systém po druhé světové – hodně horké válce – byl ve většině Euroasie nahrazen systémem jiným. Pro plebejské vrstvy určitě lepším. Jak se ty navrátivší podmínky projeví, nemohu predikovat – viz to o té budoucnosti a znalostí o tom.

V knize jsou postřehy nezávislého pozorovatele, pana Průška. Když studoval jazyky i historii a hlavně čínskou literaturu, kterou v roce 1937 přednášel na Kalifornské univerzitě, tak zcela jistě nemohl tušit, jak se Čína změní za sedmdesát let, na  supervlivnou současnou velmoc. Ekonomicky je velmocí určitě. V elektronice soutěží více než úspěšně s ostatním světem. Už na své nové družici Země zkouší systémy 6 G. A kulturně ? Nemohu dost dobře posoudit. I když mám kazety s tradiční čínskou hudbou a na interlinkách, youtube i jinde, lze nalézt současné čínské kulturní pořady. Ovšem u čínského politického systému je nesporná výhoda v jeho dirigizmu s ohledem na perfektní zvládnutí pandemie SARS – CoV – 2. Tedy jenom v Číně. Jinak se ale děsím toho, že by u nás mohl být zaveden systém sociálního kreditu, jako je nyní tam. Zneužitelnost je naprosto zřetelná. Třebaže známý systém americké agentury NSA, je vlastně tomu čínskému hodně podobný. Anonymita dnes je prázdný pojem.

O které knize Vám to vlastně referuji ? Promiňte, ještě jsem se dosud nezmínil. Název vystihuje autorův vztah k této asijské zemi.

                   Sestra moje Čína.

Je velmi obtížné vybrat z knihy to podstatné, když je to tak zajímavý text, a ve všech dobových ohledech. Začnu tedy tím hodně kontrastním v první třetině stránek. Náhodně otevřené na straně 105, kde se pan Průšek zajímal o agrární problém. Doprovodné přetisky starých dřevorytů, sošek a fotografií, nechávám pro vydání na Kose vybrat těch několik fotek z pětatřiceti, administrátorovi a kolegovi vlkovi k zařazení, protože nemohu odhadnout, jak velký bude tento článek, když nyní už mám na displeji 1547 slov, a ještě jsem vlastně ani nezačal psát.

Veliká kamenná zeď, za ní šedé tašky. Všechno nově postavené, ostnatý drát a sklo na zdi ještě zářilo novostí. Před vraty policejní budka. Bylo tam celkem pět četníků v černých uniformách a bílých rukavičkách s nasazenými bodáky. Byli z oněch „Ochranných čet“ , které mají udržovat mír na venkově. Platí je statkáři a bohatší obchodníci. Řekl jsem četníkovi přítelovo jméno.

Bouchání na vrata a strašné řvaní psů. Hlasy, které je krotily. Potom jsme byli vpuštěni dovnitř. Totiž jen já, rikša musil zůstat venku. Byla tam hezká zahrada, trochu poevropštělá, se záhony květin a vzadu se zeleninou. I dům byl vystavěn z kamene, ne jako většina cihlových domů na venkově s dřevěnou kostrou. Ze všeho čišela důkladnost. Uvítal mne přítel, majitele nebylo nikde vidět. Holé stěny chladných pokojů byly pokryty obrazy z čínských bájí a buddhistickými verši. Uprostřed visela fotografie silného muže v divadelní uniformě staré doby v nadživotní velikosti. Zlaté epolety, zlatem lemovaná francouzská čepice a spousta hvězd a řádů. Přes prsa široké stuha. Obraz majitele z dob slávy, kdy přecházel od Čang Co-lina k Wu Pei-fuovi a od něho k Jen Hsi-šanovi nebo Feng Jü-hsiangovi.

Originál jsem uviděl teprve večer. Služka vynesla na verandu stojan s nádobkou, do níž byly zapíchány tyčinky kadidla, ze kterých modrými praménky stoupal kouř do zahrady. Vedle postavila proutěné křeslo. Přes verandu se mihla nalíčená čínská dáma v květovaných šatech a potom vyšel stařec v dlouhé modré hedvábné suknici. Nepoznal jsem silného člověka s fotografie, na níž měl zpupný, pyšný výraz a kde mu černé vousy, spadající kolem rtů, dodávaly jakési krutosti. To, co vyšlo, byla kostra s pergamenovou koží, s řídkým bílým vousem, chvějící se po celém těle. Klesl do křesla a sotva mluvil. „Tady to pálí…sotva mohu mluvit…“, a již se rozkašlal suchým dutým kašlem. Ruce si tiskl na prsa. Květovaná dáma vyběhla a podala mu nádobku čaje, pokrytou víčkem. Stařec ji třesavě zdvihl k ústům, několik kapek vyšplíchlo na modré hedvábí. Zeptal se několik všedních frází téměř nesrozumitelným hlasem a potom zůstal sedět mlčky, jako by spal. Za chvíli ho květovaná dáma zase odvedla dovnitř.

V noci mě dali do pokoje naproti salonu, za nímž za tenkou oponou byla ložnice statkářova. Nemohl jsem spát. Z protějšího pokoje bylo slyšet neustálé mumlání, které stoupalo a klesalo jako hlasy cikád. Šířil se odtamtud štiplavý modrý dým, promíšený vůní kadidla. Mezi jednotvárným mumláním znělo syčení plamínku lampičky a občasné zvuky jako by někdo srkal vodu. Už odpoledne v saloně jsem spatřil ošatku nahnědlých drsných kuliček. Statkář kouřil opium.

Zvuky trvaly dlouho přes půlnoc, když už mnichové v blízkém klášteře začali dutými údery bít na svůj zvon.

Statkář kouřil opium po celé noci. Koupil si proto i konkubínu, aby mu byla společnicí. Byla to ta nalíčená dáma v květovaných šatech. On i jeho žena trpěli záduchou. Nespal celé noci a mezi jednotlivými dýmkami odříkával buddhistické sútry. Odtud plno nápisů na stěnách. Bál se smrti, nedávno dal peníze na pozlacení sochy Buddhovy v sousedním klášteře, dal se donést na pouť na Miao-feng-šan, nejedl téměř masa a často volal mnichy, aby se modlili v jeho domě.

Šli jsme se projít. Nedaleko stavení jsme potkali dva z četníků, kteří hnali mladého urostlého muže. Měl rozervanou kazajku a holou hlavu. Ruce mu svázali na záda a provazy sešněrovali hruď. Hnali ho na kusu provazu. Muž chvílemi pohazoval hlavou, jak mu pot stékal do očí. Za tímto průvodem šla plačící žena a dvě bázlivé děti. Žena chytala četníky za ruce, křičela na děti, aby bily hlavou o zem před „milostpány strážníky“.

Přítel se ptal, co se stalo. Prý se „ten dobytek“ serval se správcem, když mu chtěli vzít vepře. Správce tvrdil, že ještě nezaplatil nájemné, muž to popíral. Než jsme mohli vyzvědět celou historii, přihnal se tlustý správce s ohromnou rudou hlavou a s roztrženou suknicí a křičel na četníky, aby jen odvedli toho „dobytka“ do strážnice, že si to s ním spraví.

Šli jsme do vesnice. Byla jako všechny vesnice u Pejpinu a v celé severní Číně. Navenek několik rozvalených tarasů, zarůstajících hustým zeleným porostem, chatrče uplácané z hlíny, s rozbitými střechami z trochy slámy a bláta. Místo oken díry, zalepené kusem roztrhaných novin. Podlaha udupaná z hlíny, ohniště také z hlíny a z hlíny vystavěný k´ang, nízká pec, pod níž se v zimě trochu topí, má-li rodina ovšem čím.

Kromě nějaké pánve a třínožky na ohništi a několika rozbitých talířů nic. Žádný nábytek nebo nářadí. Jediný přepych je několik obrázků z novin, nalepených na hliněných stěnách, a v nejlepším případě stříbrný prstýnek a jehlice do vlasů, kterou si žena zachovala ještě od svatby. Obyčejně však tyto skvosty rychle zmizejí v zastavárně a už se nikdy nevrátí. Šaty mají jen jedny, jen bohatší dvoje, z domácího modrého plátna, nebo z bavlny. V zimě se do nich dá vata, na léto se vyjme. Pere se na kamenech, kde se špína vytlouká dřevěným tlukadlem. Děti jsou bez vzdělání, na školu není peněz. Musí pomáhat rodičům. Mladší pobíhají po krajině a shánějí topivo. Utloukají suché větve se stromů, sbírají každou třísku, vytrhávají suchou trávu. Celá Čína je od nich prošťourávána jako párátkem. Starší synkové chodí s otcem po silnicích s lopatkou v ruce a se džberem na zádech a sbírají mrvu na hnojivo. Mají několik slepic, vepře, sotva kdo si může dovolit přepych mít buvola nebo mezka, který by jim pomáhal při práci na polích. Všechno se dělá ručně, orání, setí, sklízení i mlácení. Lidská síla je lacinější než zvířecí…….

…Za revoluce v letech 1925 – 26 uvedla jižní vláda do pohybu masy sedláků. Slíbila jim vyvlastnění a spravedlivé rozdělení půdy. Odstranění, nebo aspoň zmírnění pachtu……

..Dochází k rozporu v revoluční straně mezi umírněnou skupinou, která směřovala především k politickému sjednocení Číny – ta byla vedena Čiang Kai-škem–, a mezi radikály, kteří viděli spásu Číny v sociální revoluci. Byli to především studenti, kteří vedli masy sedláků a dělníků. Dochází k zuřivému boji, radikální vláda v Hankou záhy padla, ale povstání přeskočilo na venkov. Sedláci nemínili se vzdát jediné naděje na trochu lepší budoucnost. Čiang Kai-šek novými a novými výpravami snažil se zničit toto povstání, ale celkem marně.

Bylo jasno, že agrární problém nelze řešit prostě pobitím nepokojných. Vždyť 90% obyvatelstva Číny tvoří sedláci a z nich většina patřila k nespokojeným. Vláda začínala plánovat reformy, veřejnost, studenti a inteligence, diskutovala o agrárním problému. Psaly se divadelní hry, líčící bídu sedláků a jejich útisk, krátké propagační scény, které přiváděly na jeviště ochotnické skupiny. Všechny byly ostře tendenční. Lichváři a vyděrači byli v nich chytáni a trestáni a sedlákům pomáháno. Podobně i v literatuře se připravoval „vpád ruralismu“, romány o venkovských problémech, které rozhodně na prospěch čínské literatury nahrazovaly romány, věnované sexuálním problémům pobřežní inteligence……

Namátkou vybraný text ukazuje na omyl autora knihy, který v doslovu zmiňuje to, že se při psaní politikou nezabýval. Asi to byl trik pro možného cenzora. Protože zmínil v tomto úryvku generála Čankajška a čínskou revoluci 1926. Generála, který se stal na Formoze – Tajwanu, pozdějším vládcem, ne-li diktátorem a je asi vzorem pro reformy současného našeho předsedy senátu. Když tam s takovou slávou nedávno letěl s podnikateli. Výsledek ve hvězdách. ČLR určitě nic neodpouští. Jak se dá očekávat. Slíbil jsem ale, že to bude o hodně staré Číně.

Zde to je.

12 – Pejpin, město zřícenin a pohádek.

Dlouho se dnešní Pejpin nazýval Peking (správněji Pei-čing „Severní hlavní město“) na rozdíl od Nankingu (správně Nan-čing „Jižní hlavní město“). Tehdy v něm sídlili císařové a byl hlavním městem Číny. Teprve po národní revoluci 1925 – 1927 byl přezván na Pei- p‘ing „Severní mír“. Přestal být hlavním městem, zůstal jen tichým městem krásných památek, sídlem škol a univerzit, trochu podobným Benátkám, ale velkolepějším.

Pejpin, to je několik čtverců hradeb navzájem oddělených a uzavřených. Především obrovský základní obdélník. Celý den potřebujete, abyste jej obešli. Na každé straně tři brány, zpevněné polokruhovitým podhradím a vysokou dvouposchoďovou věží s těžkou barevnou střechou. K němu na jihu se přimyká menší obdélník hradeb. Čínské město obchodníků, restaurantů, čtvrť práce a rozkoše. Hlavní obdélník byl vyhrazen Mandžuům, kteří nepracovali. Dostávali rýži od vlády. Dodnes je to kromě několika hlavních ulic tiché město, jako nějaká nesmírná čtvrť penzistů a soukromníků. Jen strašně zchudlá a zpustlá. A v tomto ztichlém obdélníku je mrtvý čtverec. Staré Zapovězené město, kde sídlil císař. Kolem trčí zubaté, hrozivé hradby, zšedlé stářím- nepovolaným byl vstup zapověděn pod trestem smrti. Dnes je to státní museum. Od něho na jih je opevněný čtverec evropských vyslanectví.

Nejlepší rozhled je s „Uhelného pahorku“ – Mei-šan. Nevím, proč se tak jmenuje tento umělý pahorek, porostlý řídkými cypřiši, s otevřeným pavilonkem na vrcholu. Tragické místo. Na východním svahu je zeschlý pahýl stromu, na němž se oběsil poslední císař Mingů Č‘ung Čeng roku 1644. Ubohý mladý muž. Zdědil zemi rozvrácenou hospodářstvím eunuchů, korupcí úředníků, zničenou a vysátou za bídné vlády neschopných předchůdců. Všude propukaly vzpoury. V Mandžurii rostla nová moc copatých Mandžuů, kteří poráželi čínskou armádu za armádou strašnými útoky sevřených šiků kopiníků s dlouhými noži. Vedení vzpoury se ujala sekta Bílého lotosu. Ve všech čínských vzpourách měly důležitou úlohu takové tajné sekty a společnosti s chiliastickým učením. Stačilo, aby za velikého hladu nebo povodně vyvstal hrdina nadpřirozeného původu, který dovedl hojit nemocné a hlavně shromáždil kolem sebe nepokojné a odvážné lidi, takové bludné rytíře, zbojníky, a za chvíli se k němu sbíhali hladovějící zástupy. Vzpoura se šířila jako lavina. Přišel den slepé odplaty za útisky a vydírání. Armády císařské tály. Tak také na konci Mingů.

Hordy vzbouřenců pod vedením Li Cz‘-č‘enga se blížily městu. Kdo mohl, prchal. Císařský palác byl opuštěn. Prchli vojáci, hodnostáři i eunuši. Na hradbách zůstal portugalský důstojník s pěti mušketýry. Nevíme nic o tom, jak zahynulo těch šest mužů, věrných cizímu pojmu cti.

Jeden z eunuchů, největších zhoubců země, byl zrádcem. V týž den, kdy armáda vzbouřenců přitáhla k městu, otevřel jim brány. Císař stál na Uhelném pahorku a viděl, jak večerní smaragdová obloha rudne požáry, které počaly vyskakovat a šířit se po nesmírné ploše města. Bylo to znamení, že město je již v rukou vzbouřenců. Císař sestoupil a vrátil se do opuštěného paláce. Byl rozhodnut. Ti, které miloval, měli raději zemříti jeho rukou, než padnouti do zajetí vzbouřencům. Poručil císařovně, aby se oběsila, a sám vlastnoručně pobil ostatní ženy v harému. Chtěl také zabít svou dceru, ale uťal ji jen ruku. Padla bez vědomí na zem a byla opuštěna. Ráno zase vystoupil na Uhelný pahorek. Snad bylo takové krásné jitro, čisté, v jakém zázračné divadlo tohoto města je ještě krásnější. Vlastní krví napsal poselství náčelníkovi vzbouřenců, žádaje ho, aby třeba zohavil jeho mrtvolu (nejstrašnější potupa v Číně), ale aby šetřil lidu. Potom se oběsil na svém pásu. Na jeho šatu byl připevněn tento poslední „ukaz“: „My, chudí cností a charakteru hodného opovržení, vzbudili jsme hněv boha na nebesích. Naši ministři nás oklamali. Stydíme se setkat se svými předky a proto sami jsme sňali svou korunu a s tváří pokrytou vlastními vlasy očekáváme, až budeme roztrháni rukama rebelů. Neubližujte nikomu z našeho lidu.“

Tak skončil poslední z dynastie Mingů, která vládla Číně přes 250 let a která vlastně vybudovala toto město.

Je to nádherné divadlo před námi. Celý obrovský čtverec mezi hradbami je jediné zelené moře. Jen tu a tam zašedne v něm nízká šedá střecha. V Pejpinu není kromě cizích hotelů a kostelů vyšších budov. Samé přízemní domky, jen někde jednopatrové, to jsou obchody na hlavních třídách. Nesmělo se výše stavět, aby duchové mohli volně poletovat nad městem. Nesměli být brzděni, jinak by se mstili.

Tato závěrečná část úvahy o minulosti hodně dávné, by nás mohla přimět k zamyšlení nad naší současností. O zrádných ministrech, o úloze zrádných eunuchů, zastupovaných možná těmi z LGBTQ+ ?

O naší cti, kterou máme zanechat potomkům, O… o … o…

Každý rozumný si doplní sám. Doufám.

A to má být všechno, co jsi nám Geordyne chtěl ve Zpěvech staré Číny předložit? Jenom násilí, podlost, zradu, krev a jaké další špatnosti a zvrhlosti a jenom to tam bylo?

Bylo vážení. I když ne jenom to. Ale o tom později. Když jste to dočetli až sem, tak vzpomeňte na evropskou stoletou válku Angličanů proti Francouzům a upálení vlastenky po vítězné válce, kterou zradili a nechali upálit ti, kterým válku vyhrála svým odhodláním – pannu Orleánskou. Vzpomeňte na mistra Jana z Husi, který pro svou pravdu také položil život. Také na hranici, jako ta Francouzska. A co následné husitské války, kdy se navzájem vraždili pro svou jen nepatrně odlišnou víru křesťané, majíc oba před sebou Desatero – nezabiješ ! A totéž ve válce třicetileté. Také křesťané navzájem – meč a halapartna, mušketa a krev ! A noc dlouhých nožů v Německu, koncentráky a zabíjení ve velkém a pak ty dvě celosvětové krvelačné války – obě začali Evropané ! Atd, atd, STAČÍ ? Jsme dravci ! My ušlechtilí Homo sapiens…… Moudří ? Jen někdy a jen pro sebe. Svůj první článek na Kose před pěti lety jsem končil větou – Válka je vůl. Takže varování a důrazný apel.

A ta šlupička civilizačních ušlechtilostí je tak tenounká, tak tenká, jako vlásek a možná dle historických důkazů, ještě tenší. DOST. !

To jen vážené čtenářky a čtenáři otevírám oči všem, aby vzali svůj rozum do hrsti a POCHOPILI o co jde. Jde o pravdu před námi samými. Nelžeme si a měřme všem stejným metrem.

I ve staré Číně byl soucit, mateřská i milenecká láska. I sebeobětování a pomoc bližnímu. A víra v Boha a v boží pomoc. Jenom jinou, ale také laskavou.

Dokážu Vám to všem těmito velmi starými verši čínského básníka. I když překládat poezii z čínštiny je velký kumšt, jak sám znalec tohoto zvláštního jazyka dr. Průšek uvedl. Čínština má mnoho stejných slov pro různé pojmy. Píší se, evropsky chápáno úplně stejně, jen se jednotlivé hlásky vyslovují různým tónem. Vyšším, nižším, stoupajícím, klesajícím. Číňané vlastně nemluví, oni zpívají. Proto je čínština tak obtížná řeč pro cizince. A navíc je v Číně mnoho, možno říci nářečí tak odlišných , že se sever Číny s jihem nedomluví. Spojuje je jen jejich původně obrázkové písmo, které s obměnou převzali i Japonci. Písmo znamená konkrétní údaj, všude stejný, vyslovovaný ale tu i tam, na severu a jihu, jinak. To je jen příklad, který jsem pochopil z rychlokurzu ve vysílání kdysi v rozhlase CRI. Snad jsem to nepopletl. Ale pro názornost to snad stačí.

Matka.

Matičko,

Na nebi, když přijde vítr a déšť,

Havráně do hnízda letí.

Do srdce když mi přijde vítr a déšť,

K tobě se schovám do náručí.

Mládí !

ve skutečnosti sen,

ve snu skutečnost,

ve vzpomínce úsměv plný slz.

Veliké moře !

Která je hvězda bez lesku,

Která květina bez vůně,

Která z mých myšlenek

Bez čisté ozvěny tvých vln !

A další řádky už jsou také z jiného soudku.

Na podzim, kdy rýžová pole se pokrývají rezavě žlutou barvou, ornice rudne a hnědne a celá nížina se zabarvuje zlatovými stíny stromů, měnících barvu, kdy nebe je čisté a hory v modravém oparu jsou vyšší a ostřejší, tehdy nastává doba poutí ke klášterům, schovaným v údolí hor, zavěšeným na příkrých stěnách, tichým a plným pokladů umění, které tam uložily dlouhé předchozí věky. Je to nejkrásnější doba v roce, čistá jako křišťál, měkká a unavená, plná melancholie. Snad nikdo nevylíčil kouzlo podzimu tak dokonale jako Sung Jü, ten veliký básník, odněkud z jihu, který žil asi ve třetím století před Kristem a o němž nevíme nic; jen ta jeho píseň o podzimu bude se navždy v Číně číst, protože je právě tak krásná jako tato roční doba :

 

Smutek ach,

to nálada je podzimní.

Jak syčí vítr !

Křoví a stromy setřásají listoví,

vadnou a zmírají.

Bolno na duši !

Jak na dalekou cestu když jdeš,

na kopec vystoupíš nad vodou

a přátelé se vracejí.

Nesmírná prázdnota !

Nebe je vysoké a čistý je vzduch.

Všude je ticho.

Skončily lijavce a čisté jsou vody.

Je mnoho míst, která by měl člověk navštívit v okolí Pejpinu. Za každou horou, v těsných údolích, mezi háječky pinií a osik leží rudé kláštery, mají šedé a žluté střechy, některé jsou již docela rozpadlé, ale většina z nich, zvláště těch, jež jsou dál od železnice a cest, zachovala se ve stejné podobě jako před několika sty lety, kdy v Pejpinu vládly zbožné dynastie různých barbarských národů, u nichž víra byla vždy vřelejší a pevnější než u Číňanů.

To je vše. Čistou duši a pohodu Vám všem, přeje

Geordyn.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.