MALÉ ADVENTNÍ ROZJÍMÁNÍ A PROBÍRÁNÍ


napsal Xaver

Dnes jsem měl opět problém s názvem tohoto příspěvku. Já totiž píši tu esejisticky, jindy fejetonově, občas faktograficky či reportážně a někdy i různě promíchaně. To vše profesí výzkumníka, zvyklého na strohý postup analýza-syntéza, navíc někdy poznamenané malou slovní rozprostřeností, resp. květnatostí. Ale hlavní je – a o to se vždy snažím – aby se ta či ona forma dobře snášela s tématem, přesněji s obsahem. Zatím to u těch více než sto článků vycházelo…

Trochu tu zabrousím na úvod i do gramatiky, pro někoho to bude překvapení a důkaz, jak je čeština neskutečně bohatý jazyk. Sloveso spojené s titulkem má tři tvary: probírat (nějaké dokumenty), probírat se (ze spánku), probírat si (doplňte si něco sami). Každý ten tvar lze časovat v různých časech, za každý rod zvlášť, v různých způsobech, přechodnících, videch atd. A výsledek? Nebudete věřit, za chvíli jsem dospěl k několika stovkám odvozenin, a kdoví jestli by stačila tisícovka. Od probrání jednoho obyčejného českého slovesa, nevídané!

To, kdyby slyšel takový Pan Kaplan, který „Má stále třídu rád“, který miluje Viléma Čespíra (Wiliama Shakespeara) a kromě jiných perel má za to, že ženský rod od sad je sadista, tak by ze zoufalství asi přestal přípravný jazykový kurz navštěvovat…A nikdo by se nemohl divit! Ano, je to ten, co jiné ve třídě poučoval, že J. S. Bach „skladoval havraní fuki“ (Varhanní fugy) a G. Verdi složil operu „Rajda“. Pan profesor z něho míval deprese, návaly nevolnosti a řadu probdělých nocí.

Dál bych se začal už probírat/zabývat něčím „životnějším“. Při pohledu z okna do té momentální listopadové sloty, která v člověku vyvolává jen chmury a trudnomyslnost, jsem si uvědomil (blízcí mi to už po 85. před několika dny připomněli), že v tomto neveselém a nezdravém čase mě babička „chytila“ (regionální výraz pro rození). Je pochopitelné, že jsem navozeným probíráním časem minulým dospěl opět až k tomuto soukromému dni D. Ta babička byla sice negramotná, ale na svět přivedla možná stovky dětí a léčila i různé nemoci a úrazy. Jinak ale muselo být v ten příslušný kalendářní den ještě hezky, protože – dle vyprávění – maminka ještě odpoledne hrabala na zahradě listí a teprve k večeru odešla do chaloupky zopakovat zázrak zrození.

Ten se konal tudíž krátce před Adventem a Vánoci, v čase, který jsem míval celý život nesmírně rád (i v dospělosti). Ovšem do naší rodiny nesměl v ten posvátný měsíc nikdy najet jakýsi dědek ze Sibiře, ani ten z opačného konce světa, co je mu trochu podobný…My jsme se vždy upínali k tomu Našemu, o němž se zpívá v koledách. Jak jsem vyrůstal, miloval jsem stále víc tu přeslavnou White Christmass, zpívával jsem si ji česky i anglicky. Teď před ní doslova utíkám, když ji v obchodech zaslechnu, neboť osud mě zranil vloni před Vánoci podobně jako jejího autora Irvinga Berlina, když ji složil, resp. nadiktoval své hudebně fundované sekretářce: stalo se tak týden po smrti jeho milované ženy…

Kdesi jsem slyšel nebo četl, že se smutkem se dá vypořádat nalezením něčeho velice radostného ve svém nitru a tím všechny rány a bolesti udolat. Asi nebudu daleko od pravdy, že doba této cestě moc nepřeje. Proto se upínám spíše k radě jednoho přítele, abych se z toho vypsal, což se mi zdá pro tento okamžik schůdnější.

No nevím, jestli to sem patří, ale zaznamenám to. Právě když jsem dopsal předchozí odstavec – jako by četl mé myšlenky – zavolal povzbudivě bývalý kolega K. (ale on je Petr, K. je jen přezdívka, z jistého důvodu). A kromě jiného se záludně zeptal, jestli vím, jak vysoko se pro..kala ta moje známá?

Mám asi tři, rozprsklé po zemi i Zemi, ale zorientoval jsem se okamžitě. No zaznamenal jsem to, ale nemám žádný názor nebo hodnocení: nikdy nic nenapsala, v televizi nikdy nebyla, v rozhlase ani nepípla, nějaká přednáška či nedejbůh tiskovka také nic; co dělají novináři, investigativci a „Bleskáči“? Hlavně že vědí příslušní orgánové, proč ji tam vybrali a vysunuli, aby si Kája nemusel myslet, že tam vystoupala tou nejrychlejší náhražkou za schopnosti, pracovitost a zásluhy. A tím to mám za vyřízené.

Jako chlapec z venkova a ze statku nepotřebuji žádné „Thunbergy“, aby mě trapně poučovali, jak vzniká mléko, co je biomasa a jaký je rozdíl mezi pšenicí a ječmenem. Jsem zkrátka celoživotní „ekoterorista“ sám vůči sobě. Proto kromě jiného samozřejmě a ohleduplně třídím vše, co odchází z domácnosti. Včera jsem připravoval kabelu s papíry a starými novinami, které jsem ale pro jistotu ještě probral, abych něco nepřehlédl. Vyplatilo se to a mohlo by to zajímat i vás…

Vytáhl jsem výstřižek z jakýchsi starých cizojazyčných novin, kde na mě vykoukl titulek „Kapitalismus pro mladé lidi už nefunguje“ (myslím si, že nejen pro mladé, ale na mě nezáleží).

Jistá Grace Blakely, ekonomka a členka Labour Party v něm tvrdí, že sice je ještě pořád dost těch, kteří z kapitalismu profitují, ale jejich počet se neustále zmenšuje. To vědí všichni, co se trochu učili o zákonitostech kapitalismu, avšak zatím chybí všeobecně přijímaný návod, jak z toho. Ta jmenovaná dáma jej má: východiskem je demokratický socialismus.

Jsem přesvědčen s ohledem na její věk (nedávná absolventka Oxfordu), že s tím naším, na světě prvním pokusem o něj, se mohla seznámit nanejvýš jen teoreticky. Já jsem si jej užil – ten pokus – naproti tomu se vším všudy (před, během něj i po něm) zase zcela prakticky. A pro milióny z nás v té době – pro některé mladé a „namachrované“, pokud sem chodí, kteří vědí o komunismu své a nepotřebují poučování od nostalgických dědků – opakuji v té době (!) přišel a zněl jako rajská hudba. Jako zpráva na doživotí odsouzenému, že se blíží amnestie…

Avšak s postupem času už si nejsem tak jistý o jeho proveditelnosti a životaschopnosti, jako o budoucí široké ulici vývoje lidské společnosti (jen blbec nemění názory). Už samotný ten název je contradictio in adjecto: zkušenosti ze světa totiž nezvratně dokazují, že demokracie se socialismem se nedaří spojit, že v jeho rámci nad demokracií vždy vítězí byrokratické ba až diktátorské režimy. Tím jsem toto „věčné“ téma pro dnešek také vyčerpal a výstřižek může jít pryč.

Ještě jeden označený článek ve starých německých novinách jsem znova prohlédl, protože je na něm zmíněn „objev“, který by měl určitým způsobem dělat alespoň dírky do tuhého pláště kapitalismu. Je to tak zvaná sharing economy, provozovaná mimochodem už dávno (zmíním později), teď však šířená a propagovaná zejména v západních zemích. (Zájemci najdou podrobnosti například na Wikipedii.)

Stručně řečeno, má se tím bourat fetiš soukromého vlastnictví a různé předměty sdílet společně a využívat, „kdo jak potřebuje“. Podle toho článku prý až dvě třetiny lidí pod 29 roků v Německu jsou ochotny půjčovat třeba svá kola, nářadí, šatstvo aj. případným zájemcům. Další závěr bych však bral s velkým otazníkem. Totiž údajně více než polovina uživatelů internetu je také ochotna se dělit o svůj majetek s jinými…

Sedláci na vesnicích ovšem tuto „economy“, využívají už nejméně celé minulé století, aniž by tím chtěli povalit kapitalismus; byla to nutnost, hlavně u tak nákladných předmětů, jako byla mlátička či benzínový motor. Ta bývala – a možná stále ještě je – podobně jako lesy či pastviny ve vlastnictví tzv. singularistů, a obcí putovala na základě jejich vzájemné domluvy. Dnes je singulární podíl spjat s konkrétní osobou, dědí se a nese s sebou práva i povinnosti: musí se starat o svůj podíl-majetek, musí se podílet na jeho zvelebování vlastní prací, například na zalesňování lesů, jejich údržbě, těžbě dřeva atd.

Nejtěžší chvíle prožívám při probírání celoživotně zakládaných dopisů a fotografií předků, rodiny, přátel, z vykonaných cest, oslav všeho druhu, svateb, pohřbů a další. Převažují naštěstí ty neškodné (ty „zvláštní“ od kamarádů a kamarádek už jsem vyřadil), avšak z hlediska jisté obsahové „intimnosti“ je lepší, aby si místo některých dalších vybrali dědicové lepší četbu. Zkrátka považuji za takovou malou svatokrádež likvidovat krásná vyznání, některá i šedesát roků stará, té, která mě provázela tak dlouho životem. A opačně – i mé podobné odpovědi. Momentálně vidím jediné řešení: příslušné krabice zavážu špagátem na několik uzlů jako zámek cenzora, jako upozornění na „zákaz vstupu“. Ale stejně to bude jen dočasné…

U fotografií není problém výběru tak složitý, tam jde většinou o vyřešení množství. To, co je drahé mně, co připomíná zašlé časy a zážitky, nebude pro potomky totiž často žádnou užitečnou „relikvií“. A je toho také plné šuplíky, alba a krabice – a další, digitální, ještě ve fotoaparátu v nekonečném množství. Navíc je to prohlížení a rozvažování nad každým obrázkem časově náročné, někdy vyvolává ty či ony emoce, občas již odložený zase vezmu na milost, ale nicméně „proces probírání postupuje“.

Tady už i tak dlouhé vyprávění a rozjímání končím. Jak poradil „vlk“, pokusil jsem se vypsat z neveselé nálady, z toho Coronaviru a pošmourného listopadu a současně aspoň některým z vás sdělit, co vás čeká, až se čas nakloní…

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.