Divoká devadesátá aneb, šest týdnů v Oční léčebně.


napsal Geordyn

Proč devadesátá nebude třeba objasňovat, vždyť se tehdy u nás otřásal stát v základech a nejvíc v základech ekonomických. A proč divoká ? Skončilo Československo, bez referenda a začala i demontáž majetková s přesuny objemnějšími, než byly kdysi v době pobělohorské. Bez řádného právního podkladu. Přesuny místní, ale ty  větší byly přeshraniční. Mezi menší místní, ale o to často bolestivější a drastičtější  patří to, o čem je tento článek.

Vzpomínky, které nelze jen tak pominout, jsou ty na Oční léčebnu, tehdy známou jako Nové Zámky v Dolní Olešnici, jedinou v Čechách, zaměřenou na léčbu vleklých očních chorob. Tradiční osvědčenou metodou, používanou v té době i ve Švýcarsku a také na Slovensku v Oční léčebně ve Vyšných Hágách. Pokud ještě někde jinde ve světě, nevím.

Ale když to měli zavedeno Švýcaři, tak lze soudit, že  to pravděpodobně dobře  fungovalo.

Dnes už ovšem tuto léčbu nenáročnou na finance, protože metoda – čerstvý chladný podhorský vzduch – okna pokojů pacientů stále dokořán, kombinace klidu i mírného pohybu procházkou, včetně pravidelných kontrol specialistou jak léčba probíhá, i použití medikamentů tam, kde je potřebné, nikde nenajdete. Jednak zavedením zcela nových přístrojů pro diagnostiku i nové metody léčby laserem a dalšími postupy zásahů do rohovky oka i oční čočky k úpravě akomodace na vidění bez brýlí a tak podobně. A pokusy s nahrazením sítnice oka něčím podobným jako mají digitální fotoaparáty. Logický směr vývoje. Před třiceti a více lety to bylo jinak. Apropó – sítnice, můj problém.

Nyní ale něco z Wikipedie :

Zámek

V místní části Nové Zámky se nachází pozdně renezanční zámek téhož jména. Byl postaven na přelomu 16. a 17. století pro Jindřicha z Valdštejna italským stavitelem Carlo Valmadim, kterému je připisován i kostel Svatého Jakuba v Dolní Olešnici a řada dalších významných staveb v regionu. Zámek byl významně přestavěn v 17. století, za Viléma Lamboye a dále na konci 19. stol. za Deymů ze Stříteže. V druhé polovině 20. století zde fungovala Oční léčebna, až do roku 1998. Viz  fotky  z doby léčebny:

Nyní v soukromém vlastnictví a veřejnosti nepřístupný.

Rozdíl tenkrát a dnes bije do očí. I mých slabozrakých.

Zpět k této původní metodě léčby, dnešním módním slovem možné nazvat, alternativní. Tehdy ale byla poslední nadějí slabozrakých, tedy i mou.

Totiž základní podmínku pro volbu, kde tuto švýcarskou metodu léčby převážně klimatem používat, je něco, čemu se říká Genius loci- duch místa. Bývalý, tehdy  lovecký zámeček, jménem Nové zámky  ten Genius loci měl.

Bývala tu již za první republiky léčebna tuberkulozy. A za války zde probíhala  se tu  opět léčila TBC, a teprve po roce 1953, když už byla zavedena celostátní vakcinace proti staleté nemoci převážně nemajetných, chudých lidí, zde začali s léčbou očí a úspěšně  v  ní pokračovali až do doby divokých devadesátých let, kdy po kořisti lační  knechti drancovali svou vlastní zem.

Pacientům této jediné zdravotnické instituce v ČR, která působila v oněch místech u soutoku Labe a Kalenského potoka nebylo do smíchu, a už vůbec ne do oslav, sedm let po „Velkém“ Listopadu. Léčebna jejich nemocných očí, byla vystavěna na  překrásném místě uprostřed  přírody. Na ostrohu vyvýšeném nad soutokem řeky Labe a Kalenského potoka je ten zámeček, za kterým se prostírá les. Kalenský potok byl po dlouhé věky svými vodami z okolních podkrnošských hornin zdrojem drahokamů pyropů – českých granátů, barvy holubičí krve. Ve světě ojedinělých, proto Granát český. Než začala v oněch divokých letech, zprvu protiprávní těžba ve velkém bagry a vymývači hlušiny v těchto místech, tak do mělké vody potoka, vodil místní učitel své žáky v hodině přírodopisu ke sbírání drobných úlomků těchto drahokamů, k praktické ukázce pokladů české země. Několik těchto úlomků mi jedna jeho žákyně darovala, když jsem panu učiteli jeho styl výuky na místě u potoka kdysi  pochválil.

Mohu o tom všem, podat své svědectví. Byl jsem v oné léčebně zrakově postižených pacientem v době bohužel už posledního turnusu, který probíhal v roce 1996 na podzim. Pomohli mi tam. Můj problém, který byl a je vážný, byl na velmi dlouhý čas pozastaven tím pobytem a léčbou jak zmíněným Geniem loci, tak hlavně zásadní odbornou pomocí dvou, mohu říci odpovědně- andělů. Lékařek, oftalmoložky primářky MUDr. E. B., a internistky MUDr. S.CH. Obě už jsou dnes bohužel, na pravdě Boží.

Toto, co jsem se rozhodl napsat, vše podle pravdy a i z pozdějších dopisů od paní MUDr. S.Ch., je díkůvzdání těmto dvěma ženám a krutou obžalobou jak pachatelů likvidace Oční léčebny, tak zločineckého/ech, to mi neprozřetelně ulétlo/ – klausovského politického systému -zprivatizuj  všechno možné i nemožné, protože  stát je tragická  pravda, které to umožnilo. Jak se dozvíte z dalších faktů a autentických fotografií.

Na nich je ten ortel, kterým začalo uchvatitelským, úřednězpupným způsobem ukořistění zámečku, pro nové panstvo, které si neříká soudruhu, i když mnozí se kdysi navzájem takto „titulovali“. Co je nyní v tomto objektu v soukromokapitalistickém vlastnictví, není známo. V portálu Hrady a zámky, je zmínka o objektu, který je jádrem tohoto článku.

https://www.hrady.cz/index.php?OID=3278&PARAM=11&tid=6792&pos=45

A jak loupež za bílého dne probíhala, lze konstatovat ze dvou úředních dokumentů, které byly vystaveny v roce 1998 za sklem vstupních dveří zámečku. Kolega na pokoji v lázních Bělohrad měl auto a byl osudem Léčebny také zaujat, a jeli jsme se tam – do Dolní Olešnice, vlastně do místní části Vestřev, na zámeček podívat. Ty dokumenty na dveřích jsem ofotil. Texty přepisuji.

Oční léčebna Nové Zámky, spol. s.r.o. v likvidaci

Dolní Olešnice č.p. 149

Dnem 22.7.1998 bylo rozhodnutím Okresního úřadu v Trutnově pod č.j. R 7/ R 95 – II , zrušena registrace nestátního zdravotnického zařízení Oční léčebna Nové Zámky s.r.o.

Vniknutí do objektu nepovolanými osobami bude posuzováno podle platných právních předpisů.

Dolní Olešnice dne 23. 7. 1998

Ing. Otakar Toman

Likvidátor

Za „nepovolané osoby“, byla takto označena paní primářka, MUDr., E.B. a její kolegyně, moje dobrá známá a ušlechtilá osoba, paní MUDr., S. CH., internistka. Která mi napsala, že okresní páni jí do očí vyhrožovali, že když neustoupí „panstvu z Okresu“, tak si ona i paní primářka v okrese Trutnov „ani neškrtnou“ – takto doslova ! Zlatí komunisti, ti by si to v osmdesátých letech vůči lékařům nedovolili. Ovšem ti po nich – Nová šlechta, ano !

Také to ti psi, dodrželi. Paní S. CH., mi své obrovské problémy se získáním pracovního místa, třebaže měla velkou odbornou erudici, popisovala. Až v Eldéence ve Dvoře Králové ji přijali, kam nikdo jiný nechtěl, jako zástupce primaře, který byl douhodobě nemocný, za neuvěřitelný plat – devět tisíc Kč. Přitom vlastně primariát řídila ona. Tak dlouhé pracky mělo panstvo v Trutnově. Až později mi paní S.CH. psala, že po půldruhém roce má konečně odpovídající plat – 21 tis., že už i může potřebné třeba sponzorovat. To se odehrávalo 1999 – 2000. Paní primářka oftalmoložka E.B. si otevřela, nevím zda soukromou, oční ambulanci v Úpici. Ještě lze nalézt její internetovou adresu. Bez dalších údajů. Mrtvá schránka. V dobovém tisku se o této aféře psaly titulky – „Ať si třeba oslepnou“.

A my jejich bývalí pacienti jsme hledali pomoc jinde. Jak úspěšnou, či neúspěšnou mohu doložit jen za sebe – sice píšu prsty dvěma, ale chabě vidím okem jen jedním. Chvála bohu alespoň za to, řečeno ateistou. Věčná tma ale čeká. Zda-li časem, nelze soudit, ale v urně bude jistě. Tak je zřejmé, proč musí tento článek, nejen za ty dvě dobré lékařské duše, být napsán.

Další úřední „papír“ na dveřích zámečku byl tohoto znění :

Klima a.s. Prachatice

Oční léčebna Nové Zámky s.r.o.

v likvidaci

Sdružení ozdravoven a léčeben

v Trutnově

Slezká 14 Trutnov

Prachatice 12. 11. 1998

Věc : Zpřístupnění zámku Vestřev

Na základě vzájemné domluvy souhlasím se vstupem zaměstnanců SOL (Sdružení ozdravoven a léčeben) v Trutnově, případně dalších pracovníků do objektu zámku Vestřev, za účelem provedení nezbytné údržby nutné pro zamezení dalších škod na pronajatém majetku. Ke vstupu jste oprávněni použít klíče předané mnou panu Kyselovi dne 20. 10. 1998.

Ing. Toman Otakar

Likvidátor

O tom zamezení škod, jak onen Likvidátor (ohavná funkce) se zmiňuje, vím toliko toto:

Už tehdy v tom říjnu začalo v podhůří Krkonoš mrznout a aby radiátory v zámečku neroztrhal mráz – ožebračená Léčebna už neměla ani na uhlí do kotelny, tak paní doktorky s několika obětavými zdravot. sestrami z vesnice nebo z blízkého Hostinného, sami odšroubovaly radiátory a vypouštěly z nich vodu. Protože panstvo by všechnu škodu rádo připsalo k úhradě, těm dvěma lékařkám, které doufaly, že ještě se stane zázrak a Oční léčebna, sice pod jinými ochrannými křídly se zachrání. To mělo být ono Sdružení ozdravoven a léčeben. I to páni z Okresu rozmetali.

Přidávám i fotky několika soch v parku, to jsou ty z dílny Jana Brokofa z počátku 18. století, o kterých je zmínka v materiálu výše. Sochy znázorňují čtyři základní živly – Zemi, Vzduch, Vodu a Oheň.

Loupež zámečku jim nešla hladce. Pacienti žijící v Praze utvořili sdružení a intervenovali na ministerstvu zdravotnictví, obrátili se i na poslance ve sněmovně. A i na jiné instituce. Za záchranu „naší“, Oční léčebny. Byl jsem v písemném spojení se sdružením pacientů. Vždyť jsem byl také jedním  z nich. Z východní Moravy je do Prahy poněkud daleko. Takže vím jak ve sněmovně dopadli.

Obořili se na ně, jak si je dovolují zdržovat – Doslova takto:„Nezdržujte nás, my jsme zákonodárci“. Jen jeden se jich ujal. Poslanec Václav Exner, z KSČM. Ostatní museli poslancovat.. Radil delegaci na koho se obrátit a kam stížnost podat. Ale úsilí pacientského sdružení bylo stejně neúspěšné, jako moje. Sám voják v poli, jsem psal dopisy na ministerstvo zdravotnictví, i do Turnova na ten okres a obrátil jsem se o pomoc i na ředitelku institutu Olgy Havlové. Výsledek nula. Všichni oslovení sice dopisem odpověděli. Ovšem vyhýbavě, bez konkrétností. Jak to úřady umí, když se jim do něčeho nechce. Šlo jen o zdržovací manévry. Nyní závěrem mohu jen konstatovat toto.

Badateli a historikovi feudálních sídel Augustu Sedláčkovi kdysi majitelé nechtěli dovolit dokonce ani to, aby „se jen zvenčí podíval na přestavbu zámku. Prý se styděli.

Stydí se dnes současní „soukromí majitelé“, za krádež toho, co v letech „zhasnutí, aby byla tma na divokost a bezohlednost“, v době kdy „velkomožný Klaus“, lupič chilských procedurálních per v přímém přenosu, vládl v této Bohem opuštěné zemi. A bohužel má následovníky stejných „kvalit“.

Tolik moje  svědectví  o jedné požehnané loupeži – omlouvám se – o jedné úspěšné privatizaci, kdy nejhorší možný  hospodář, tedy  stát, zaslouženě, a my všichni slabozrací s ním, přišel o majetek ve prospěch hospodáře  vždycky  lepšího, těch  soukromých knechtů.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.