VŠECHNO UŽ TU BYLO. OPRAVDU?


napsal Xaver

Míním tím to všechno kolem Vánoc, nejkrásnějších svátků roku (toho normálního, pravím). Že všechno už bylo o nich napsáno, popsáno, zfilmováno, zhudebněno atd. Možná i klasik KOSY by tu dodal, že „není co dodat“.

Zahraji si trochu na filozofa-amatéra (tam se toho vejde!) řka, že nic není dokončeno; vše se někam vyvíjí, žene, řítí, včetně osudu každého z nás. Člověk se rodí jako jeden Veliký Příběh, který se dále drolí a štěpí na bezpočet šťastných i tragických příběhů dalších. I nejprostší jedinci – pastevci (ti bibličtí obzvlášť), čeledíni, hlídači čehosi živého i mrtvého a další jsou nepřebernou studnicí příběhů, dozajista i těch vánočních nebo skoro…

Pokusím se vnést dnes na KOSU několik příběhů, které navzájem vůbec nesouvisí, ani nemají přímou linii k Vánocům jako takovým, avšak svatozář těch svátků na ně svým způsobem dopadá.

Začnu něčím, co se odehrálo už před dobrým půl rokem, ale v době adventní a vánoční obzvlášť silně rezonuje v mé duši. Nešťastný nemocný (schizofrenik) a hladový muž ukradl pět housek a byl za to odsouzen na jeden a půl roku nepodmíněně – senátem, kterému předsedala žena…..

Napadlo mně k tomu několik komentářů, kromě toho „odborného“ na střet práva, soucitu a skutečné hmotné či morální škody, ještě asi dva další. Vůbec nechci srovnávat paní sudí s jistým blbým majorem, který by dotyčného nejraději zastřelil, ale i ten by musel slevit, protože není vojna, ale „čo sa dá robiť, keď máme iba hen ten núdzový stav, trescem ho na…“ A dal by mu asi tak sedm dní po službě. Nesrovnatelně a přiměřeně!Ten blbý major!

A ta druhá poznámka míří k našim velikánům Werichovi a Ježkovi a k jejich písni Hej, pane králi. Kde zaznívá také dvouverší, které se dá na situaci toho nešťastníka napasovat, totiž:

„Pánové, sami jste tím vinni,

že bída z lidí lotry činí.“

Nemám jistotu, zda to paní soudkyni něco říká – vzhledem k relativnímu mládí (dnes jsou někteří soudci tak mladí, až jde z toho strach) a vzhledem k všeobecné vzdělanosti, produkované naším školstvím. Takže tato má připomínka určitě neuškodí. Ale třeba by mohla někoho přivést k zamyšlení. Třeba  nad  rozdílem  mezi soudkyní  v 21. století a  majorem před  70 roky…..

Druhý příběh je úplně z jiného konce a nebude zdaleka ojedinělý. Jakýsi reportér oslovil před nákupním centrem ženu s otázkou, kolik vydá letos za dárky na Vánoce. Odpověď zněla, že 16 tisíc – a z toho nevyplynulo ještě jednoznačně, zda na celou rodinu, nebo na každého člena zvlášť…

Vážení, to nebude asi paní učitelka, ani paní knihovnice apod., ale dáma z nějaké vyšší „kasty“, možná až z té stotisícové.

A první, co mě napadlo – do té patří přece naši poslanci a politici! Ti, co teď sedí kvůli Covidu už skoro rok doma na zadku, co neznají nemocenskou, co nemusí do práce kvůli „osobním důvodům“ atd. Panebože, vždyť oni tímto způsobem kradou, okrádají nás všechny, a také v nouzovém stavu – zcela beztrestně! Co je proti nim ten brněnský bezdomovec?!

Joj, až jsem se téhle úvahy lekl, když tak to „vlku“ vyškrtněte… A proč bych to měl škrtat? – poznámka  vlk

Ale toto zde nechte, co pravil tuhle můj souputník K. před jakýmsi zabedněným obchodem s hanlivým nápisem pod střechou: „Člověče, to spíš potkáš hubeného Cikána než upracovaného poslance…“ Tak si to přeberte.

Za dávných let jsem v době předvánoční zajížděl do rodiště potěšit se s maminkou, byla už dlouho vdova. Měla nás pět synů, ale mě – nevím proč – titulovala „můj chlapec“. I na smrtelné posteli v nemocnici čekala, až přijede její chlapec – stihl jsem to a ta scéna loučení hořce rozplakala zbylých několik žen na pokoji… Ale to je na jiné vyprávění.

Zkrátka jednou jsem se k té předvánoční návštěvě od tradičně zpožděného vlaku blížil už před půl nocí k okraji rodné dědiny, když z postranní úzké uličky vyběhlo černé psisko a skočilo mi na ramena. Tu chvilkovou hrůzu nikomu nepřeji, naštěstí jen chvilkovou: byl to náš Boryk, černě chlupatý kříženec výškou zhruba retrievera, nejmilejší pes, jakého jsem za život poznal. Naprosto rozuměl lidské řeči a očima, grimasami i vyluzovanými zvuky dovedl odpovídat. Jednou se ale strašně „provinil“ – přímo na Štědrý večer: sousedům přes ulici snědl krupicovou kaši (jeden z chodů večeře), kterou si chladili na zápraží. Nemohl přece tušit, zda je k večeři či na vyhození, tam.

(Dlouhý stav mlčení a nezdravení za to ponížení ukončil za pár let sňatek slečny „od Boryka“ a fešného synka od týchž sousedů – trochu natruc starým.)

Ale pokračujte se mnou po té příhodě k bývalému domovu, kde mě za plechovými vraty přivítal nejstarší bratr, dědic statku – se sekyrou v ruce. „Ku.va, co blbneš?“, vykřikl jsem hříšně a polekaně. Vysvětlení bez prožití tehdejší atmosféry už dnes čtenář stěží pochopí…Bratr totiž zuby-nehty (i se zbraní) bránil vydání „dědictví otců“ do chapadel socialistického experimentu v zemědělství. Jako posledního z vesnice za asistence vojska a SNB ho zlikvidovali až v roce 1972. Do náklaďáků vyrabovali chlévy, kůlny, stodolu atd. dle tehdejšího výkladu „dobrovolnosti vstupu“. Jako odškodné mu vyměnili část pozemků na takových „ráztokách“, kam byl podle něho přístup jen helikoptérou. Nakonec skončil jako topič u toho státního statku.

V té souvislosti se mi chce dodat, že podobně horkokrevně bránil svůj statek i náš strýc v pohraničí…Jednoho agitátora hodil do močůvky a dostal čtyři roky natvrdo na Mírově – starý chlap!

Přeskočím pár let a popíšu už vánoční návštěvu rodiny bratra už s mojí rodinou z jakéhosi důvodu, který nepamatuji (asi křtiny nebo výročí). Po přivítání hned následovalo tradiční zahájení spisovným valašským jazykem: „Mamo, daj jim jesť!“ – a slivovice jedna za druhou. Bratr, ač sedlák, byl výborný bavič, což je u venkovanů dosti časté, takže stačilo jen poslouchat.

A po chvíli jsem nevěřil vlastním uším: „ogare, zlatí komunisti!“, pronesl náhle. (Znáte to rčení – kdo nemění své názory atd.). Důvod byl docela prostý: po převratu, za ministra Luxe (o mrtvých jen dobře) státní statek zkrachoval, budovy zplundrované, polní cesty proměněné v řečiště, společné pastviny zarostlé náletem křovin, že ani tank neprojede, o obnovu sedlačení nemá tato generace zájem, odvykla. Ve vesnici je v každém druhém domě bakalář nebo inženýr, ale „pro zedníka abys jel na Slováky“ – rozuměj na Slovensko.

Milí čtenáři, chtěl jsem tím ukázat, jak řečeno v úvodu, jak syrové úvahy nás někdy s pojmem a slavením Vánoc mohou také pojit. Že to nemusí být vždy jen stromeček, Ježíšek, dárky, něha a pohoda…Ještě by se dalo pojednat i o těch, kteří prohlašují, že „Vánoce nemají rádi“; někteří to myslí vážně, u některých je to, myslím, jen póza.

Potvrzení všeho, co jsem chtěl naznačit, prožíváme a prožijeme co by současníci ostatně o letošních Vánocích všichni. Zkouším si představit, jak o nich budou psát letopisci a kronikáři v budoucnu? V jejich zápisech budou o těch z roku 2020 bezpochyby dominovat hrůzy způsobené pandemií, počty nemocných a mrtvých doma i ve světě, ekonomické ztráty, lidské tragédie, tápající vlády a zdravotníci, závody v objevování vakcíny, zavírané hranice států ba i regionů, zákaz shromažďování – dokonce i velkých rodin, dopady na školství a vzdělanost a mnoho dalšího – výčet by zabral stránku a nebyl by stejně úplný, protože vše nevíme ani netušíme…

Nicméně ten základní DUCH VÁNOC je po staletí nepřekonatelný a nezničitelný: pocit rodinného tepla, pohody, lásky a soudržnosti, víra v příchod lepších časů s JEHO NAROZENÍM. To vše jim opět vraťme na těch pár oslnivých dnů, přejme si společně, aby byly jako tisíckrát předtím:

                                                     ŠŤASTNÉ A VESELÉ!

 

Vlkův dodatek:

Xavere, speciálně  Vám a  už dnes – díky za  tohle neotřelé rozjímání  a  za celou Kosu -hezké Vánoce.V kruhu Vašich blízkých!

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.