I NEKULATÁ VÝROČÍ STOJÍ ZA PŘIPOMÍNKU…


napsal Xaver

Jak už to v některém měsíci bývá, je letošní únor opět bohatý na významná (jak pro koho) kulatá i nekulatá výročí. K výběru bychom například měli: 23. února 1991 se rozpadlo Občanské fórum a vznikla Občanská demokratická strana; 26. února 1991 byl schválen zákon o té naší prapodivné privatizaci; z nekulatých výročí třeba ten „Vítězný Únor“. Přiznám se, že ani jedno z těchto témat bych si z mnoha dobrých důvodů k pojednání nevybral – „ani za peníze“!

Zvolil jsem ke krátké připomínce jiné výročí, z válečné historie, které se v podstatě celoživotně věnuji s velkým zájmem a mám ji – tak řečeno – poměrně slušně „načtenou“. To téma zní bitva o ostrov Ivodžimu, ovšem z určitého zúženého pohledu, jak uvádím dále.

Když Američané s neuvěřitelnou, v dějinách už snad neopakovatelnou několikanásobnou dávkou štěstí poslali počátkem června 1942 u Midwaye ke dnu pýchu japonského loďstva, letadlové lodi Agagi, Kagu, Hirju a Sorju, ukončili tak rozpínavost Japonska, vyrazili s obrovskou silou k jeho břehům. Pouze jejich ekonomika byla totiž schopná chrlit za tím účelem nespočetné množství lodí, letadel, zbraní všeho druhu, munice, zásob potravin atd. pro statisíce námořních i armádních  pěšáků, roztroušených na ostrovech i na lodích v nedozírných mořských dálavách Pacifiku.

Nicméně je záhodno připomenout, že bez těch „historických“ pěti minut štěstí u Midwaye, k nimž přispělo hlavně zmatkování japonského velení, ale i sebeobětování desítek amerických pilotů, se mohla karta obrátit a ke dnu by šly téměř určitě všechny tři letadlové lodi, které tehdy USA měly, a vítězství ve válce by se značně zkomplikovalo. Takhle byl ztracen pouze nešťastný Yorktown, zatímco Enterprise a Hornet se zachránily, aby sváděly další urputné souboje…

Od Midwaye  však stálo před Američany ještě mnoho „žabích skoků“ z ostrova na ostrov, ještě mnoho odvážných vylodění na jejich břehy a ztráty tisíců mrtvých a raněných.

Jako první stály v cestě Šalamounovy ostrovy s těžce zaplaceným Quadalcanalem,  následovaly Gilbertovy a Marshalovy ostrovy, Karoliny, Komandorské ostrovy, Zelené a Admiralitní ostrovy, Palauské ostrovy, Mariany, Boninské a Vulkánové ostrovy – a to vše završené těžce vydobytým osvobozením Filipín.

Dalším skokem na přibližovací trajektorii k Japonsku se měl tedy stát poměrně malý ostrov Ivodžima (21 km2). Nemám pochopitelně za cíl popisovat průběh jeho dobývání, postup bojových akcí apod. O tom vypovídá celá řada dostupných překladových prací i původní díla  českého autora Miloše Hubáčka; a také několik znamenitých filmových zpracování.

Ta moje připomínka se bude týkat „pouze“ několika pozoruhodností, jež tuto bitvu ozvláštňují a z nichž minimálně jedna se navždy zapsala do amerických i světových válečných dějin.

K té první patří skutečnost, že útok na Iwodžimu znamenal poprvé přímý útok na japonské území, vlastněné od počátku století. A jeho dobytí, což bylo cílem, znamenalo značné přiblížení Japonska dosahu amerických bombardovacích svazů. Obránci ostrova byli proto cynickým nátlakem „vyzbrojeni“ obzvláštním fanatismem, zákeřností, krutostí a ochotou zemřít při jeho obraně za císaře. Ostatně to poslední měli i přikázáno, žádný nesměl ustoupit nebo se vzdát. Výsledkem byly mimořádně krvavé souboje s velkými ztrátami na obou stranách.

Přípravy Američanů na vylodění začaly 16. února 1945 a k jeho uskutečnění došlo 19. února 1945. Očekávání námořních pěšáků na krátkou kampaň se nenaplnilo: nesmírně krvavé boje se protáhly až do 26. března 1945, zakončené té noci sebevražedným útokem Japonců, jehož se zúčastnil i jejich velitel generál Tadamuči Kuribajaši.  Který se  svými muži padl.

Mimořádné úsilí si vyžádalo obsazení vrcholu hory Suribači, na níž byla 23. února 1945 vztyčena americká vlajka. A tento moment je z mé strany dalším zastavením, tím nejvýznamnějším z několika důvodů: totiž mezi šesti muži, kteří vlajku vztyčují, je i Čechoslovák Michael Strank, rodák z vesnice Jarabina na Spiši (rodina opustila vlast v dvacátých letech minulého století). Tento statečný voják bohužel v pokračujících bojích o ostrov padne (postupně padnou na jiných místech ještě další dva z té slavné šestice) a místo posledního  odpočinku nalezne na nejslavnějším hřbitově Ameriky- Arlingtonském ve Virginii, kde sní svůj věčný sen i někteří američtí prezidenti.

Fotografie vztyčování vlajky na Suribači (o autorovi níže) je považována za jeden z nejslavnějších snímků z průběhu 2. světové války. Nejenže obletěl mnohokrát celý svět; je ztvárněn i v podobě sousoší na Arlingtonském hřbitově, jakožto ikonický symbol, věčný hold, jako poděkování americkým vojákům za jejich hrdinství a statečnost v bitvách 2. světové války.

 

Zbývá doplnit počty obětí boje o Ivodžimu: USA – 6821 mrtvých a 19. 189 raněných. Japonsko – 20. 703 mrtvých a 216 zajatých. Je pozoruhodné, že v případě amerických obětí je počet mrtvých při dobývání ostrovů v Pacifiku vždy provázen 3-4násobkem raněných. Doslova masakrem se stalo následné dobývání Okinavy: 12. 520 mrtvých Američanů a 36. 635 raněných. Právě čísla ztrát z obou těchto ostrovů varovala před pokusem o přímou invazi Japonska a přispěla k rozhodnutí o použití atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

Ve světle velkého počtu usmrcených Japonců v soubojích s Američany jistě bije do očí malý počet těch, kteří se vzdávali. Těch 216 na Ivodžimě je spíše výjimečných. Projížděl jsem drahný čas internetem, abych zjistil, kolik Japonců padlo do zajetí za celou válku – není tam k nalezení nic. Ale nebude velkou chybou asi odhad, že by se vešli do čtyřciferného čísla. Je to pochopitelné: podle „kodexu bušidó“ bylo zajetí největší pohanou mužova pozemského bytí. Takový voják si po propuštění nesl toto Kainovo znamení do konce života v sobě, v rámci rodiny a často i celé komunity…Proto raději páchali buď individuální, nebo hromadné sebevraždy v beznadějných útocích.

Naproti tomu o spojeneckých, čínských a jiných zajatcích v rukách Japonců je evidence téměř dokonalá. I o tom, jak v některých „výzkumných zařízeních“ s nimi nepopsatelně zrůdně zacházeli. Sám naprosto bezcitný Mengele by se zhrozil, kdyby ty jejich „pokusy“ na živých lidech spatřil…Ale to už je nad rámec tohoto článku.

V závěru ještě krátce pojednám o autorovi toho ikonického obrázku. K jeho životní dráze se vztahuje část toho, co jsem napsal na KOSU ve svém druhém článku:

Už koncem 19. století prchaly z carského Ruska po četných pogromech do Ameriky tisíce židů a mezi nimi právě budoucí velikáni jazzu: například George Gershwin (Rhapsody in Blue), král swingu Benny Goodman (otec se jmenoval David Guttman), saxofonista Stan Getz (otec Jonah Gajecky), autor Westside Story Leonard Bernstein, skladatel Irving Berlin (původně Beilin) a mnoho méně známých (mně, nikoli  zasvěcencům). Říká se, že chudého Louise Armstronga udělala hvězdou mezi titány také ruská emigrantská rodina, tím, že mu věnovala první trumpetu.

Ten fotograf se jmenoval Joseph John Rosenthal (9. 10. 1911-20. 8. 2006) a stejně jako výše zmíněné rodiny i ta jeho židovská emigrovala z Ruska do Ameriky, kde konvertovala ke katolicismu. Po studiích se uchytil jako fotograf u Associated Press a po vypuknutí války usiloval o vstup do armády, avšak kvůli špatnému (sic!) zraku nebyl odveden. Nakonec se však i s touto vadou prosadil jako válečný fotograf u námořní pěchoty, s kterou táhl Tichomořím až k osudové hoře Suribači.

Na ní vlála původně jen malá vlajka na krátké dřevěné provizorní tyči. Když na vrchol dorazil Rosenthal, vojáci už měli k dispozici železnou trubku a velkou vlajku, jejíž vztyčování zachytil. Museli mu však vyrobit „vyvýšení“ z kamenů a písku, protože byl malého vzrůstu.

Po válce zakotvil v novinách San Francisco Chronicle, kde pracoval až do důchodu. Ještě za života byl jmenován čestným mariňákem.

Vzdejme  čest všem, kteří v  té zatím nejhorší válce  lidských dějin bojovali za mír  a demokracii. Bez ohledu zda  v Tichomoří, ruských stepích na britském nebi nebo kdekoliv jinde! Všem, bez rozdílu jsme  dlužni.Proto nedávno Stalingrad a  dnes Iwodžima.

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.