Dědictví


napsal Leo K.

Masaryk ve spisku Problém malého národa píše:

Naši největší buditelé kritisovali. V Kollárovi jsou celé stránky proti české malosti, Šafařík ostře posuzoval malichernost v poměrech pražských a nikdy se tam necítil volný. Dobrovský, náš největší Člověk, byl prohlášen za blázna, protože kritisoval. Havlíček začal bojem proti vlastenčení a bojem proti nejasnému slovanství. Jeho nejpopulárnější básně byly parodie starších spisovatelů; nešetřil Kolára ani Palackého. Volá pyšně: „Já jsem Čech“; nechtěl být prázdný Slovan. Palacký musel kritisovat historii. Všichni buditelé budili kritikou. […]Hlavní otázka je, jakou taktikou má malý národ postupovat. Taktika je metoda, způsob boje. My v malém národě se často domníváme, že musíme dělat to, co dělají druzí — dopouštět se i násilí. To není pravda, my půjdeme svou cestou — cestou práce. Jestliže tuto svou cestu uznáme za správnou a budeme se jí držet, pak Mommsen * se svým násilnictvím nic nerozhoduje. Humanitní program neučí být pasivní, ale učí bránit se prací. Je otázka, jakým způsobem se bránit. Není jiného způsobu než odkrytost, žádné chytráctví. My sami sobě musíme stát v pravdě, kterou celý svět může vidět, a my musíme.

Poznámka*(Roku 1897 vystoupil Theodor Mommsen velice ostře proti českým národním a státoprávním snahám. Ve svém spise Poslání Němcům v Rakousku obvinil Čechy z rozbíjení jednoty německého národa a tvrdil, že když nejsou schopni přijmout logické důvody, musí být proti nim použity násilné praktiky… Buďte tvrdými. Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí.)

Lépe než Masaryk v roce 1905 bych to dnes nenapsal, snad jenom místo slova odkrytost bych použil dnes módní slovo transparentnost. Kde jsou ty časy Dobrovského uměřenosti, Kollárova panslavismu, Havlíčkova aktivismu a konec konců i Masarykova humanismu! 21. století si žádá zkoumat dědictví jiného státu, státu který vznikl 1. ledna 1993. Dědictví dvou Václavů.- Havla a Klause.

První z nich byl nekorunovanou hlavou chartistů, ale také vůdčí osobou, na které se už rok předem shodli zahraniční veličiny – jak tvrdí určitě dobře informovaný Karel Köcher. Dědictvím po Václavu Havlovi je nekritická víra v univerzálnost lidských práv a také neochvějná víra ve správnost myšlenek, kterými se Charta odlišovala od veřejnosti. Například relativizováním viny českých (sudetských) Němců na osudu republiky. Obvykle se citují jeho slova z televize 23. prosince 1989:
„Myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit. Protože to byl akt velmi tvrdého zbavení několika miliónů lidí jejich domovů a bylo to vlastně zlo, které bylo odplatou za předchozí zlo. A já myslím, že budeme-li na zlo odpovídat zlem, budeme to zlo jenom dál a dál prodlužovat.“

Václav Havel ale ještě jako disident napsal také tehdejšímu německému prezidentovi Richardu von Weizsäckerovi, že považuje poválečné vyhnání tří milionů sudetských Němců za politování hodný čin, kterým Češi nejvíc ublížili sami sobě. Podobný názor zazníval z celého opozičního prostředí Charty 77. Některé informace jej přičítají filosofu Patočkovi. Zastával jej zcela nepokrytě Petr Uhl (vím ze vzájemné korespondence), dále Petr Pithart, Petr Příhoda, Milan Otáhal, kteří pod přezdívkou Podiven vydali publikaci Češi v dějinách nové doby, za kterou by se nestyděl ani Emanuel Moravec a kterou se marně snaží trumfnout Tomáš Krystlík.

Vlkův  vstup:

Pan Leo  jistě promine, ale zde musím do jeho textu  vstoupit, jakkoliv  vztah k českým Němcům  je zcela okrajovým tématem jeho eseje, nezbytně musím upozornit  na  rozhovor  info.cz  s  historikem Šustekem na toto téma.Mimořádně  fundovaný a  v podstatě  ideálně  pasující k tomu, co dále  sděluje  pan Leo. K nalezení  zde.   Děkuji tím to čtenáři,který mne na něj upozornil!  Slovo opět přebírá pan Leo.

Dramatik, kterým Havel byl a který v něm zůstal i po zvolení prezidentem, dokázal vytvořit falešný idol s idealistickými hesly, zatímco k opravdové moci se mezitím dostali manipulátoři, pro které byl (a je) jedinou skutečnou motivací zisk (o peníze jde vždy až v první řadě). A tak se dostáváme k druhému aktéru, který výrazně ovlivnil naše dějiny po listopadu 1989.

Exprezident ing.Václav Klaus (a řada titulů) má v naší malé zemi pověst až jakéhosi renesančního genia. Známe ho jako neúnavného glosátora veškerého dění, od surovinových zdrojů až po změny klimatu a dokonce i jako módní ikonu.

Zatímco se nejvíce omílá jeho úloha v kuponové privatizaci, tak se zapomíná, že to nebyl jeho nápad, že v téhle kulišárně (ale opravdu) prsty neměl. Pouze ji svým jménem přikryl. To může pozorný posluchač zjistit i z jeho vystoupení ve studiu OST rakouské televize z 12. listopadu 1989(!)

…(V.K.) My doufáme, že situaci zvládneme bez silnější hospodářské krize. (P.L.) To je vaše idea, moci udělat bez politických reforem, jen v hospodářství, bez oslovení politiky?

(V.K.)Pravděpodobně ne. Ale musím říct, že ty reformy jdou zezdola, nejen v hospodářství, probíhají i v politice a v celé společnosti, může se to skutečně vidět…

Tím rozhodujícím byl Dušan Tříska, původem absolvent techniky a jaderné fyziky na ČVUT, brzy ale ekonom a právník pracující v Ekonomickém ústavu  ČSAV, který po revoluci nastoupil jako náměstek ministra financí Václava Klause. Otcem kupónové privatizace ho ve své autobiografii označil i přímo Václav Klaus.

Sám Tříska se k otcovství hlásí: „Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co.“ Tříska zastával masovou privatizaci, bez ní by podle něj celá transformace byla jen malou reformou.

Pokud to tedy zpřesníme na kuponovou privatizaci, jste spokojen s jejím průběhem?

I privatizace mohla dopadnou stokrát lépe, stejně jako i tisíckrát hůře. Jako svůj osobní cíl jsem si stanovil, aby vygenerovala takových pět až deset „hrdinů kapitalistické práce“, Baťů a podobných osobností, kterých by si lidé vážili a jejichž majetky by byly respektované.

A to se Vám tedy splnilo?

To se mi samozřejmě nesplnilo. A důvody jsou nejrůznější. Proces privatizace totiž není ničím jiným než finanční spekulací. Není to ten Baťa, co založí továrnu na boty, nebo Ford, co postaví továrnu. Je to prostě tak, že „něco“ koupím v očekávání, že to „něco“ vynese. No, a finanční spekulanti nejsou populární nikde na světě, dokonce ani v té opěvované Americe. Privatizace nabízí jen transfer majetků, respektive majetkových práv.

Na druhé straně je tu spousta firem, které zkrachovaly. Měly jste tehdy nějaké odhady toho, kolik firem by mohlo padnout?

Ty původní odhady jsou z roku 1990 a pocházejí od renomovaných instutucí typu Světové banky a MMF. Na jejich základě se očekávalo, že 80 % české ekonomiky je netransformovatelných. Počítalo se s tím, že přežije zhruba jen pětina firem. Nikdo tehdy ale nevěděl, které z nich to budou.

Moje očekávání se od těch oficiálních příliš nelišila. Ve výsledku tedy byl proces privatizace i „kreativní destrukcí,“ obsahoval myšlenku, že je nutné vyčistit stůl, aby mohly vzniknout nové firmy, aby měly kde si udělat kanceláře, aby měly ten prostor, který potřebují.

A to se dalo politicky prosadit?

Československo bylo na počátku devadesátých let úplně majetkově zablokované. V zásadě do toho bylo potřeba hodit pumu. A tou se stala kuponová privatizace. Tehdy se to samozřejmě takhle nesmělo říkat, ale byla to i likvidační záležitost. Trh se prostě musel vyčistit. Z tohoto úhlu pohledu přežilo určitě víc než těch zmiňovaných 20 procent firem. Takže privatizaci hodnotím jako úspěch, jako pozitivní překvapení.

Jsem například neskutečně rád, že přežily české banky. To že nepřežily textilky, sklárny…  Vzhledem k nástupu asijských výrobců je potřeba si uvědomit, že čím dříve tento sektor zanikne, tím lépe pro ekonomiku. Některé restrukturalizace prostě proběhnout musely a musejí. Samozřejmě jsou nesmírně bolestné, kruté, nepříjemné a navíc probíhají neskutečně pomalu…(z odkazovaného zdroje)

Pamatuji ho z televizní reportáže kde ho reportér odchytil na chodbě ministerstva a ptal se ho, co bude dále. Tříska odpověděl: „Teď by se mělo na chvíli zhasnout…“ a zavřel za sebou dveře kanceláře. Poměrně brzy se ale ukázalo, že Tříska spolupracoval s StB a po dvou letech musel funkci náměstka opustit.

Ale přesto dnes víme, že ta bomba, ten spěch, kdy se privatizace uskutečnila dříve, než se stanovily právní limity měl smysl právě v tom, že v bezprávním ovzduší mohlo dojít k transferům majetku, které by jinak mohly být označeny za krádež.

Miroslav Macek se jednou vyjádřil, že tehdy ležel majetek na chodníku. Stačilo se pro něj shýbnout. Ne všem se to podařilo v té „šťasné“době, kdy právo nestíhalo. Definitivně to vyřešila amnestie vyhlášená Václavem Klausem coby prezidentem České republiky 1. ledna 2013 na konci svého novoročního projevu, a to při příležitosti 20. výročí samostatnosti České republiky. Rozhodnutí bylo vyhlášeno 2. ledna 2013 ve Sbírce zákonů pod číslem 1/2013 Sb. v samostatné částce 1/2013. Účinnosti nabylo dnem vyhlášení, tedy dnem rozeslání této částky. V článku Respektu „Mým tunelářům“ z 6. ledna 2013 se píše:

Podle prvního odhadu státních zástupců zastavil prezident Václav Klaus svou amnestií možnost vynést soudní verdikty nad stovkou případů korupce, podvodů a zneužití pravomoci spáchaných před více než osmi lety. Žalovaným či obviněným defraudantům budou uvolněny obstavené účty, na nichž leží kolem dvou miliard korun. Zhruba sto tisíc lidí, kteří přišli zásluhou amnestovaných tunelářů o peníze, ztratí prakticky naději na vrácení celkem dvaceti miliard korun.

Existují hlasy (například obou Klausů), že vládní přerozdělování vytvořeného bohatství je „socialismus,“ a jde na vrub tvůrců toho bohatství. Jenže taková námitka je abstraktní. Bez přerozdělování se neobejde žádná společnost. Když odhlédneme od věčného problému, jestli tvůrcem bohatství je zaměstnavatel nebo zaměstnanec, co jiného než přerozdělování je daňová soustava? Za příčinu neúměrného nárůstu příjmové nerovnosti se považuje prudký vzrůst nejvyšších platů zejména manažerů velkých nadnárodních firem, který probíhá souběžně s poklesem zdanění vysokých příjmů.

Nejde ale jen o elity, ale i o občany (slovo lid nelze použít), kteří si za desetiletí neoliberální politiky na tento způsob zvykli a hlavně ho začlenili do ekonomického světa, kde je na prvním místě velkolepé, sobecké Já.

Co jiného je neoliberální doktrína, než homo economicus, esence sobeckých, od druhých izolovaných zájmů, povzbuzované reklamním narcismem, která se schovává za nátěrem údajné liberální demokracie.

„Velkolepé“ JÁ, které zdůrazňuje „jedinečnost“ potřeb, které jsou tak jedinečné, až jsou homogenizovány na celé planetě díky propojení výrobních a finančních toků, je ve skutečnosti spíš umanuté děcko, které se neumí a hlavně nechce omezit, kvůli nikomu a ničemu. Nejde primárně o omezení spotřeby (ta je samozřejmě „korigována“ jak finančními krizemi, které takový systém nutně produkuje, ale také neustálým osekáváním sociálního státu). Jde spíš o omezení touhy po věcech, o pocit, že vše je neustále a pořád dostupné, není potřeba čekat, ber si vše, teď a hned!

ČR se včlenila do světové ekonomiky na bázi této neoliberální doktríny, která pronikla hluboko do ekonomického uvažování (včetně tzv. levice) i do politické kultury. Jestliže byl důraz na společnost, kolektiv a spolupráci třicet let považován za bolševickou zhovadilost, za něco, co je potřeba tvrdě vymýtit a nahradit „velkolepým“ JÁ, pak se nelze divit vývoji epidemiologické situace u nás, nebo třeba v USA. Individualismus je spolehlivým nástrojem, jak zablokovat jakoukoliv sociální změnu a nechat bohaté, aby společnost více či méně nápadně ovládaly. Privatismus, další typický český rys, onen útěk na chaty a chalupy, zavření se do „svého“ mentálního světa, je jev, který sobectví ve společnosti napomáhá. Svoboda se stala jiným slovem pro sobectví člověka ekonomického. Ve zdravé společnosti ale nemůže být svobody bez odpovědnosti a solidarity, práva a povinnosti musejí být vybalancovány – cituji docentku Švihlíkovou.

Slepé zanícení „velkým učitelem,“ Václavem Klausem trvá. S přibývajícími lety odpadla tenisová raketa, s různými přešlapy padla také jeho „magická moc učitele,“ ale transformace české ekonomiky zůstala předobrazem těch společenských znaků, které nyní pandemie obnažila – a to je skutečné dědictví zakladatelů nového českého státu:

Sobectví, důraz na přepjatý individualismus, pohrdání vším kolektivním a společným, politikou „urvi, co můžeš.“

Ukazuje se, že tyto „hodnoty“ se v české společnosti napevno usadily.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.