Poslední a vlastně jediný český král zemřel dnes před 550lety


Vztyčujeme   v posledních létech všelijaké pomníky…. A jiné bouráme.A k  tomu obnovujeme různé  sloupy. Třeba  Mariánské,  symbolizující  vítězství  cizích dynastií nad   českým národem, respektive  jeho většinou.

Taková je naše  doba….

Ani nás  nenapadne zajímat se o  vlastní historii. O její  velké kapitoly. Jedna  z posledních vůbec  se  uzavřela   dnes,  na den přesně – před 550  roky.

Dne 22.03.1471 zemřel poměrně  nečekaně – nepočítáme li Přemysla  Oráče, poslední  a  vlastně jediný  český panovník skutečně  a nerozporovatelně  českého původu. Těch prvenství ovšem držel více

-první a jediný král z nedynastické  rodiny

-první a jediný kališník na trůně

Myslím, že dostatek důvodů věnovat  téhle  výjimečné osobnosti našich  dějin dnešní Kosu. Zároveň velmi děkuji  čtenáři, který mne na dnešní datum upozornil.

Pro mne osobně  je druhou  největší historickou osobou  českých/československých dějin. Hned  po Karlu IV.  ale  před  TGM. O ostatních velikánech a „velikánech“  nemluvě. Velké zklamání  mi proto přinesla  až  14. pozice  krále Jiřího v  anketě o Největšího Čecha.  Kdy prohrál i  s Karlem Gottem…Nic proti Mistrovi a  Zlatému hlasu z Prahy,  ale  pan Jiřík  představuje  zcela jinou ligu. V  úplně jiné  době  a s problémy, které  lze považovat za olbřímí. S nimiž  se nějaká normalizace nebo intriky   v zákulisí  českého showbyznysu  nenechají  srovnávat  ani při milionkrát velkém zvětšení!

Jiří  vyrůstal v podstatě  bez rodičů . U svého strýce.V  době  kdy  Čechy  představovaly  totální rozvrat, každý bojoval proti každému.  Dvě dekády  husitských válek a  5 křížových výprav   zemi dostaly  doslova a  do písmene  na kolena.

Ve  14ti se  účastnil na  straně  vítězů  bitvy  u Lipan, která ve svém důsledku  přinesla  zemi  tolik potřebný  mír a narovnávání poměrů.

Zcela nepochybně  šlo o mimořádně nadaného a  zdatného muže. S obrovským rozhledem, ještě  většími vizemi.  A kdyby  nastoupil na  trůn  v nějaké velké západní  zemi  té doby, nejspíše  by  se o něm a jeho činech učil celý  svět.

Leč  žil v Českém království. V době  husitské a posthusitské. Jak jsme si už  řekli. Zemi vydrancované,vylidněné, tehdejší katolickou  církví proklaté.  Kde  se navíc  polipanští  panovníci  – Zikmund  Lucemburský, Habsburk Albrecht Rakouský  a  jeho  posmrtně  narozený  syn Ladislav,  na  trůně  střídali jak svatí na  staroměstském orloji.

Jiří z Kunštátu a Poděbrad, velmi rychle stoupal na  mocenském  žebříčku uvnitř  země.  Záhy, zejména po  smrti svého protektora  Hynce Ptáčka  z Pirkštejna se  stal lídrem  kališnické většiny  v zemi.  Ze správce Boleslavského kraje, povýšil na  vůdce Východočeského Landfrýdu,  až nakonec  i správce  země. Ve prospěch  nezletilého Ladislava  Pohrobka.

Před  tím ovšem musel  zpacifikovat  dva  ze  tří  států ve  státě, které  bránili konsolidaci poměrů.

Dobýt Prahu a  Tábor. Jako místa  radikálního /Tábor/, respektive  kořistného /Praha/ kališnictví.  Obojí dokázal a zbavil moci tehdy neotřesitelného kořistníka  Meharta  z Hradce  i táborské  církevní fanatiky  v  čele  s Mikulášem z Pelhřimova a  Václavem  Korandou. Navíc,  v podstatě  bez  ztrát a bez nějaké  větší  devastující vojenské  kampaně.

Jediné mocenské  centrum  jež dokázal pacifikovat pouze  dočasně a které mu vzdorovalo, byť s  cizí pomocí a v cizích službách, představovalo katolické panstvo a  to až do konce jeho života. Respektive  jeho společnenství. Nejprve  Strakonická  jednota a později  Jednota  zelenohorská.

Jiřík sice u Lipan  byl u konce  radikálního husitství, nicméně  celý  život  svůj  život věnoval úsilí etablovat  víru pod obojí  jako rovnocennou  té původní  katolické. NA  domácí, ale především evropské úrovni.  Tvrdě bojoval s dvěma  mimořádně nepřejícími papeži ,nejprve  PiemII. a po jeho  smrti PavlemII.

Pro ty, zdá se,  představoval  český král, svobodně  zvolený  českými stavy, zřejmě  daleko větší nebezpečí  než  Turci,  železnou pěstí bušící  na  vrata  střední Evropy. ačkoliv  šlo, pro křesťanskou Evropu, po dvou  historických velkodebaklech  – bitvě  u Varny  a pádu Konstantinopole, o existenční otázku  její  civilizace.

Čeští kacíři, jejich neschválená  věrouka  a  církevní nezávislost na  Římu spolu  se suverenitou  panovníka bez podřízenosti papeži, trumflo  rozpínavost  tureckých  sultánů.  Alespoň v očích papežské konzistoře.   O mnoho mnoho mil.

Formálně Řím českému králi  vyčítal, že  nedodržel předkorunovační slib   prý daný Piu II. že bude pronásledovat ve  své zemi kacíře...

Papež  tím rozuměl  všechny  české kališníky  a Kalich jako takový,  český  král pak  kališnické úchylkáře  a radikály.  Proto ztekl Tábor, proto se snažil rozehnat  Jednotu  bratrskou, kterou původně  přichýlil na  svých  východočeských panstvích.

Pius  II. popíral  platnost  Basilejských kompaktát,  jakési smlouvy  o toleranci, odsouhlasených na  Basilejském koncilu s  tím, že  papež  nikdy nesouhlasil už s konáním tohoto koncilu a  že  svatý otec nikdy Kompaktáta neuznal. Později vše  stolec  změnil na prohlášení, že  Kompaktáta platila jen pro první generaci husitů.

Despekt  a  nevůle  Říma  šla  tak daleko, že   nejprve  byl král Jiří  provokativně  a potupně vyzván, aby  se dostavil před papežský  soud, následně  exkomunikován z církve  a vše  vyvrcholilo, když  v nepřítomnosti byl označen za kacíře, křivopřísežníka, svatokrádce, prašivou ovci. Proto byl papežem odsouzen ke ztrátě důstojenství, statků, práv, což se vztahovalo i na jeho potomky.

Všechno málo.  Nakonec  Čechy  zažily  další kruciátu. Tu vyhlásil Pavel II.  Šance  se  chytil  původně  Jiříkův  zeť, uherský  král Matyáš  Korvín.  A s pomocí katolického panstva  vtrhnul do zemí Koruny  české.  Nejdříve postupoval velmi rychle.  Jenže když  Jiří soustředil své  zbrojné houfy, karta  se velmi rychle otočila. Korvín  byl obklíčen a  zdálo se, že jeho dny  jsou sečteny.

Jenže  dodnes  se historici jen dohadují, proč  Poděbrad Hunyádovce  nezničil.  Místo toho mu  nabídl jednání mezi  čtyřmi  očima. Kde mu bývalý  zeť  svatosvatě  slíbil,  že  už nikdy do Čech ani nepáchne. A že  s  českým králem  bude žít ve věčném přátelství.

Snad nikdy neplatilo přísloví  – čiň čertu dobře, peklem se  ti odmění! jako v  tomto případě. Na  zpátečním tažení se  v Olomouci nechal  korunovat  českým králem… S podporou českého katolického panstva a  s uznáním většiny  moravských pánů a všech tzv.vedlejších zemí Koruny  české…

A pochopitelně  papežským požehnáním…

Cosi mi to připomíná v retrospektivě  dneška.

Jiřímu tak k přímému výkonu moci zůstaly jen jádrové Čechy.  Nicméně  ani to ho neomezilo v jeho plánech. Byl sice  vysmíván  na  různých  dvorech, kde se mu přezdívalo král -zvolenec,  aby  ho  ponížili, protože oni představovali tzv. dynastické, tedy  rodové vladaře  /kupodivu  u Korvína, také zvolence, to nikomu nevadilo  – přemýšlím, zda  naše země  nemá  nějaké dějinné prokletí či stigma/. Ale  český král  představoval  zcela výjimečného  diplomata a  vizionáře.

Jeden z největších mozků té doby -Antonio Marini z Grenoblu, byl králem požádán, aby  dal dohromady  projekt  mírové spolupráce  vladařů tehdejšího křesťanského světa. Tak vznikla  idea  Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“).

Formálně  byla  zaměřena  proti Turkům, ale  mezi  řádky  šlo zcela  jasně  číst  myšlenku  oslabit  nebo v podstatě  až odstranit  papežskou ingerenci do světských záležitostí Evropy.  Vůdčí role  takto vytvořené organizace připadla  Francii, ostatní státy jsou  uspořádané do větších celků /Galie, Germánie, Itálie, Hispánie, atd./, po jednom hlasu.

Návrh  obdržely především sousedé a tehdejší kontinentální velmoci Benátská republika, Francie, Burgundské vévodství, Polsko,  Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství, atd. Dopadlo to  jako u podobných projektů většinou – kulatá slova  chvály, ale skutek utek.

Král Jiří navrhoval vytvořit  OSN  před  600  roky….

To je  jeho nejznámější  diplomatická aktivita.  Tohle  byla jeho výsostná disciplina.  Z původního  zásadního nepřítele  -císaře  Fridricha III.  si   svou šikovností a  řekněme  zásadovostí, učinil  velkého přítele – dokonce  až tak, že  císař  papeži odmítl účast  na  křížové  výpravě proti Jiřímu. I tohle je  celkem známo. Daleko méně  se  ví o rozhodujícím  podílu  českého krále na ukončení dlouhé  vnitroněmecké tzv. kurfiřtské  války. Mírová smlouva  se podepisovala  v Praze. Taková předpodoba  START  Medveděva a Obamy. Vedle toho měl dostatek soudnosti na  to, aby  odmítl  kandidovat  na tzv. římského krále, což  je nutný předstupeň  k hodnosti císaře  svaté říše  římské národa německého.

Poděbrad  předběhl  opravdu  o staletí svou dobu. Byl králem svého lidu. Dal mu  mír, nastartoval prosperitu.  Vzdoroval  nepřátelství tehdejšího světa a  jeho ideového i mocenského centra  -Římu.

Pro  mne  opravdu dostatek důvodů,  abych jej považoval za  druhého největšího  příslušníka  našeho národa  všech dob. Po Karlovi IV.

Dost možná,  že  by  ho byl dokázal dorovnat, protože  nabídku na  hodnost  římského krále  skutečně  dostal.  Ale  asi znal své limity. Respektive  si je, bohužel snižoval , z neznámého důvodu sám.

Znovu  tím narážím na  Korvína  a Vilémov.  Kdyby jej tam zadupal do země….  Jenže  kdyby  neplatí. Historie  by  šla  jinými cestičkami.  Nejspíš  by u nás  vznikla  Poděbradská  dynastie. Jenž přesně  tohle  Jiří vzdal. Když  nechal Matyáše uniknout. A ten se v  Olomouci korunoval. Ambice  svého rodu vyměnil  za jagellonské…

Nebylo to poprvé  ani naposled, co  Poděbrad  nevysvětlitelně  pustil ze  smrtelného sevření  svého nepřítele.  Viz několik příslušníků Jednoty Zelenohorské.  Nechápu. Škoda, že  neexistuje možnost  jak si králem Jiřím o tom promluvit. Jistě by se ukázalo, že  vždy k tomu nějaký  docela  zásadní důvod existoval.

Ale  to  už  je hádání z marnosti a nad  rámec  dnešní připomínky půlkulatého výročí úmrtí  jednoho z velikánů naší historie. Kéž bychom někoho takového   drželi  v čela  naší země, místo těch  žvavých puchejřů, dnes.

Je  smutné, že  tenhle  husitský  král je dnes  polozapomenut. A že by mu snad  někde někdo vztyčil nějaký pomník jako Marii Terezii? Ani nápad! My  radši  Habsburky.  Ale může  být, že  někoho napadne  postavit sochu Korvínovi….Nedivil bych se.  V době krále Jiřího nikoho v Čechách ani nenapadlo, aby propadl sebemrskačství  a  patolízalství.  V obém kandidujeme  na  mistry  světa. Až se nějaké takové mistrovství  uskuteční.

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.