Představy o demokracii


napsal Leo K.

Naše demokracie je velice křehká. Stačí, když individuální práva narazí na zájem celku a hned je na průšvih zaděláno. Zatímco Masaryk v roce 1918 považoval za nejpodstatnější úkol nové republiky „budování státu,“ po roce 1989 jsme stát rovnou odmítli. Ze syndromu devadesátých let, poznamenaných magickou mocí sportujícího ministra financí a později premiéra milujícího kravaty, který nás přesvědčoval, že čím méně státu, tím lépe, jsme nakonec dospěli až k víře v thatcherismus (označení pro ekonomické, sociální a politické přesvědčení členky britské konzervativní strany, Margaret Thatcherové) a z toho se stále nedokážeme vybabrat. Tehdy jsme, po dlouhé době totality, podlehli představě, podporované tehdejšími politiky, že stát vlastně nepotřebujeme.

Na Masaryka jako zakladatele moderního státu se sice stále odvoláváme, ale všechny jeho ideje a vize ignorujeme. Rozdělení společnosti, ignorance základních myšlenek zakladatele státu, můžeme plným právem nazvat hlubokou krizí Masarykova lidství a humanistických ideálů. Ozvou se jistě kritikové, že místo vágního humanismu máme konkrétní lidská práva. Ale ta konkrétnost je právě jádrem sporů proč existuje jedno právo a neexistuje druhé. Například proč neexistuje lidské právo mít střechu nad hlavou. Všeobecnou deklaraci lidských práv iniciovali vítězové druhé světové války (pochopitelně podle svých priorit). Součástí politických pravidel demokratického státu se stala teprve Helsinským procesem. Že jsou do základních (ústavních) práv zamontována poněkud neorganicky, že zřetelně chybí soupis nějakých povinností, ke kterým se ta práva vztahují, je dávno a nechvalně známo. Jen se k tomu mlčí.

Z Wikipedie…V prostředí politické nestability a nejistoty, či vojenských vlád a občanských válek ve středoamerickém regionu během 2. poloviny 20. století je Kostarika světlá výjimka demokratické vlády. Ze zákona je v zemi dáno, že každý občan (muž či žena) starší 18 let musí jít k volbám a jejich hlas skutečně rozhoduje, která strana bude vládnout. Demokratická vláda je u moci již od roku 1902 a jediná občanská válka proběhla roku 1948. Trvala pouhé dva měsíce a jejím důsledkem bylo rozpuštění armády, následované změnou ústavy, která roku 1949 zakázala státu armádu vytvořit. Tato situace, kdy stát nemá stálou armádu, trvá dodnes…

Když si čtu těch pár řádek, tak se mi hlavou honí myšlenky jak je to možné? Na severu Nikaragua se svými Sandinisty a Contras a na jihu Panama se silným vlivem Spojených států. A oni (Kostaričané) nepotřebují armádu…Dovedete si představit něco takového u nás? A co s generály? Byli by nezaměstnaní?

Říkáte si, že se lacině strefuji do armády a teď, za nouzového stavu je nám dobrá?

No ano, nějaké jednotky pro mimořádné události bychom potřebovali, možná i ministerstvo, ale ono by to zvládlo i ministerstvo vnitra, když soustřeďuje hasiče, záchranáře a policisty. A odpadly by nákupy BVP, houfnic, stíhaček, tanků a podobného haraburdí, které při řešení průmyslových havárií, záplav a pandemií nepomůže a je dobré jenom k tomu, aby se živil vojenskoprůmyslový sektor od lobbistů až po Kalouska, kdyby zase někdy chtěl nakupovat padáky. Nebo třeba také spodního prádla označeného nějakým monumentálním ptákem či, v případě něžného pohlaví, bobrem, jako to udělalo ministerstvo životního prostředí v roce 2013?

No tak dost, to není legrace – co bezpečnost naší zemičky? Nevím, asi jsem nedával ve škole pozor. Opravdu nám hrozí invaze ze Slovenska, z Polska, z Německa, z Rakouska nebo z Maďarska? Jiné sousedy opravdu neznám. Opravdu nechápu proč u Kábulu (Afghánistán) nebo u Bamaka (Mali) bojujeme o Prahu.

Tyhle všechny úvahy jenom plasticky vykreslil koronavirus. Naprostý vládní chaos a nouzový stav. Všichni na vlastní kůži prožíváme rozklad našeho státu v praxi. Ten ovšem vláda svým chaosem pouze podtrhla, ale nezapříčinila. Zadávání veřejných zakázek, zákon o státní službě, organizace ministerstvem a státními úřady (a koordinace mezi nimi), zajetí státu lobbistickými skupinami, velmi nízkou vymahatelnost práva, která povzbuzuje ignorování či přímo vysmívání se opatření, neschopnost pracovat s daty, provádět reformy, organizovat velké logistické operace, extrémní byrokratizace zamrzlá kdesi v rakousko-uherské monarchii, to vše tu bylo už před touto vládou a před touto pandemií. Jenom to nyní vystoupilo viditelně do popředí. Nedávno zveřejněný článek Dědictví (myšleno devadesátých let) jsem ukončil větami: Sobectví, důraz na přepjatý individualismus, pohrdání vším kolektivním a společným, politiku „urvi, co můžeš.“ Ukazuje se, že tyto „hodnoty“ se v moderní české společnosti napevno usadily.

Představy šíleného ekonoma o exkluzivní prioritě trhu, který vyřeší všechny lidské problémy, o úloze státu, kterého by mělo být jenom tolik, aby chránil hokynáře, ten trh provozující, nabyly vrchu. A s nimi i ostatní stránky politického života, které měly být (podle západních vzorů) standardní. Takže jsme získali standardní zločinnost, nad/standardní lobbing, nad/standardní korupci…

Pojmy jako levice či solidarita začaly být považovány málem za sprostá slova. A tak jsme v devadesátých letech skočili z bláta do louže a podlehli představě, že pravidla, tedy fungující stát, zavánějí komunismem (a dnes žárlivě pokukujeme, třeba po Rakousku, kde stát přes všechny potíže ještě funguje).

Po čtyřiceti letech kolektivismu nakonec není divu, že jsme se shlédli v individualismu. Ten se dá chápat jako soubor myšlenkových proudů, které zdůrazňují význam jednotlivce. Každý z nás je v něčem významný a jedinečný, ale zúžíme-li úsilí jenom na toho jednotlivce, vyleze nám z toho sobectví. Když vám zůstává jenom vlastní já, nedovedete navazovat ani blízké vztahy. a když je přece jenom navážete, pak jsou vaším přístupem těžce poznamenané. I rodinu potom vnímáte jen jako své vlastnictví, svou výkladní skříň. Pokud se na vaše blízké díváte jen jako na lidi, kteří jsou tu pro vás (typu – pustíš si pusu na špacír a jak potom vypadám!), potom vztahy s nimi nemohou dlouho vydržet.

V každé společnosti existují individualistické tendence stejně jako proudy, které sázejí na altruistické chování pro záchranu společnosti. Altruismu je schopnost překročit sama sebe a zažívat kladné emoce ve chvílích, kdy na sebe zapomenete. Tenhle typ chování je thatcherismu cizí, proto přišel s tezí, že společnost neexistuje. Že existuje jenom množina jednotlivců, ve které má každý jenom své jedinečné sny a přání.

Tahle hypotéza samozřejmě ztroskotala jakmile se vyskytl děj, který dopadl na celou („neexistující“) společnost. Ať se jedná o válku, migrační krizi nebo třeba současnou pandemii. Soubor shrnující klasický evropský (Kantovský) individualismus a jeho agresivní angloamerickou verzi stejně jako pozůstatky masarykovského lidství, vnímáme jako rozdělenou společnost, ke které přistupujeme ambivalentně. Jednou jí připisujeme demokracii a podruhé z ní viníme konkrétní osoby. Dnes sílí bezohledné smýšlení, tak uvažování, které na bezohlednost reaguje, a zdůrazňuje naopak témata společenské odpovědnosti, komunitních vztahů nebo životního prostředí. Oba tyto proudy se od sebe vzdalují, nůžky se rozevírají, a v důsledku toho se společnost rozděluje, vytvářejí se propasti, ze kterých jsou mylně obviňováni tu prezident, jindy premiér nebo také nějaký zahraniční politik (nejčastěji a často právem Soros).

Radikálně utopistický ekonomický experiment, který povýšil trh nad osud národa způsobil takový propad politické kultury národa, že historik Malínský neváhá upozornit, že i za nenáviděné totality existovala období, která paradoxně využívala potenciál národa daleko úspěšněji než to dokážeme v současnosti. Jako pamětník onoho duchovního vzepětí mohu jeho slovy jenom potvrdit. Snad stojí zato část jeho úvahy ocitovat:

Silná pozice aparátu KSČ, vedoucí úloha strany, povýšená na právní institut ústavou z r. 1960, vedla k postupnému chátrání slušnosti, povyšování průměrných a často i podprůměrných jedinců na úkor špiček na straně jedné, ale současně také k úctě k tvůrčí inteligenci, k přetrvávání v zásadě výkonově pojímaných výsledků a sice slábnoucí, ale nepomíjející slušnosti a poctivosti. Ve svém výsledném obrazu byla více masarykovskou, než se zdálo. Jakýmsi ztělesněním této doby vedle Expa 1958, úspěšných olympiád v Tokiu (1964) a Mexicu (1968) se stal také dnes zapomínaný muzikál Starci na chmelu (1964). Rozpad třetí pětiletky (1961–1965) vedl k postupnému nastolování nové soustavy řízení a plánování a znatelnému zvyšování životní úrovně, rozmachu kultury a vědy a následně k těžké krizi režimu Antonína Novotného. Komunistická strana Československa získala největší popularitu v celých svých dějinách (podle sociologických dobových průzkumů by ve svobodných volbách měla kolem 65 % hlasů) a Dubček se stal dokonce mediálním symbolem. Mezi průvodní znaky doby patřilo oživování klasických politických a občanských organizací (sociální demokracie, Sokol, Orel, Junák, prvoodbojové i druhoodbojové legie), v podstatě byl vzkříšen svobodný tisk, radikálně se změnila Československá televize i Československý rozhlas, vznikla i nová občanská sdružení (Federace lokomotivních čet, Klub angažovaných nestraníků). Symbolickým předobrazem takové společnosti se stal prvomájový průvod r. 1968, Dubček fotografující na přání procházejících Pražanů své druhy na tribuně. Zájem obyvatelstva o veřejné dění neustále stoupal a vrcholu dosáhl v horkém létě během jednání v Čierné nad Tisou a Bratislavě. Rok 1968 se stal také hospodářsky nejúspěšnějším v dějinách komunistické éry (dosáhl hranic robustního ekonomického růstu; meziroční přírůstek hrubého národního důchodu přesáhl 7 %). Bezprostředním svědectvím oživeného zájmu společnosti byl úspěch manifestu 2000 slov i zřízení spontánně zdola vzniklého Fondu republiky (v polovině roku 1969 přesáhl 250 mil. Kčs). Mezi těmi, kdo ho podpořili, byl i prezidentský pár manželů Ludvíka a Ireny Svobodových. Nakupených problémů nebylo málo; nechyběla však vůle je řešit ani u někdejší prvorepublikové generace Masarykových dětí a Benešových vojáků, která tehdy dosáhla svého zralého věku zhruba kolem 45–55 let.

A Jiří Malínský pokračuje:

Opět platí, že pravda není černobílá, ale s ubíhajícím časem spatřuji v naší zemi ubývající kulturnost v jejím širokém masarykovském slova smyslu; masarykovská kulturní chudoba sílí a neustále posiluje. Až chorobné zdůrazňování lidských práv, které tolik připomíná nekritická úsilí o ideál v starších dobách českých i obecných (globálních) dějin, vede ve všednodennosti – praxi k rezignaci na autority a hodnoty – ideály, jakkoliv ani zde nejde o všeobecný společenský trend. Základní rizika neoliberalistického vývoje se projevují v úpadku všeobecných hodnotových orientací a schopnostech transdisciplinárního pohledu a syntetického odborného postihování vývoje. V konečných důsledcích to snižuje základní kulturní charakteristiky nově se tvořících podnikatelských elit i špiček vědeckých a uměleckých kruhů. A vede k poklesu kvality výkonu všeobecně: blbé náladě a stupňující se pasivitě.

Hlas dřívějšího svědomí národa se až příliš často mění v trapný polovzdělanecký kvil. Veřejná přístupnost informace se zaměňuje s její trivializací (tzv. cenzurou množstvím). Kult výkonu přetrvává, soustředí se však převahou svých pojetí na mechaničnost, jednorozměrnou technokratičnost a ztrátu schopnosti vnímat kvalitu v širokých systémových souvislostech. Nadprodukce elektronických informačních šumů často průměrné a podřadné kvality téměř znemožňuje rozpoznání podstatných a nosných informací, zákonitostí, kategorií, termínů, skutečného stavu toho kterého jevu či faktu nebo data. Administrativní kretenismus tak neblahý již v poválečném komunistickém období, sebevražedně sílí i po 17. listopadu 1989. Neblaze se odráží na syntetizujících tvořivostních schopnostech obyvatelstva doslova překrmovaného kvalitativně rozpornou mediokracií a sužovaného bojem o existenci, status (společenské zařazení) a již konstatované klopotné zvládání narůstající byrokratické zátěže nejrůznějšího druhu.

Snad bych dodal, že úpadek základního vzdělání dosáhl takového stupně, který u řady jinak sympatických jedinců znemožňuje kritické myšlení. Je smutné sledovat třeba jen své okolí, které neumí ze zdrojů vybrat fakta a oddělit je od jejich interpretace. Často se setkávám s tvrzením, že jejich zdroj je ověřený, tudíž pravdivý. To ovšem není pravda. Oficiální žurnalistika neumožňuje volnou soutěž rozdílných ideologií a myšlenek. Je součástí aktuálního kulturního aparátu. Její funkcí je udržovat status quo ve společnosti. Ve skutečnosti neslouží veřejnosti, ale dominantním mocenským kruhům. Jakmile jsou jakákoliv fakta interpretována, nutně s sebou nesou mínění nebo názor interpreta. Právě tak názor není vnitřní souhlas s nějakou interpretací, ale výhradně fakta zpracovaná vlastní zkušeností. Proto je nutné odfiltrovat jakékoliv cizí mínění.

Ideologické vzdělávání jsme měli už za komunistické totality, ale ti alespoň chápali, že nemohou-li si technologie dovézt, musí mít technické kádry, které jim je postaví. A proto, paradoxně, technické a přírodovědecké vzdělávání za komunistů docela fungovalo.

Byla to jedna z věcí, kterou jsme měli dobrou – a kterou jsme si měli zachovat. Pokud se chcete vyprostit z bídy, musíte mít vzdělávání založené na doktríně, že vědění je cenné, že stojí za to učit se, vzdělávat se, vynalézat a objevovat. Pokud chcete vykládat systémové vědy, musíte začít od komponent systému, ne od systému samotného, protože potom to nebude dávat smysl. Místo toho jsme přešli na novou, ideologickou doktrínu, která staví na dojmech. Nejde o to, kdo co umí, kdo co dokázal, ale jak kdo umí prezentovat, jak to vypadá – a jak moc zapadá do současných představ o tom, co si společnost přeje, aby uspělo.

Individualistický tlak na úspěch vytváří další skupinu poražených a frustrovaných. Potřeba zažít úspěch je přirozená a důležitá, ale i prohra je právě tak přirozená, pokud si uvědomíme, že v tom nejsme sami. To proto, aby se naše frustrace a zklamání po prohře neproměnila v ustrašení či v agresi. Chybu lze vidět i v mediální existenci kategorie tak zvaných celebrit, falešných vzorů, které (v protikladu k individualismu) nás nutí poměřovat úspěch kritériem výdělku, jak jsme slavní, nebo kolik jsme získali trofejí. Pro současnou společnost je charakteristický nezájem o společenské hodnoty a důraz na seberealizaci. Ten nezájem způsobuje odklon od veřejného života. Důraz na seberealizaci vede k narcistickému pohroužení se do sebe, k hledání vlastního já, k neustálé sebereflexi a hédonistickému individualismu.

Hédonismus (ekonomické myšlení hledající maximum požitků s minimálním vynaložením námahy) se stal obecným chováním s nástupem masové spotřeby v moderní společnosti. Mezi hédonistické hodnoty se řadí utrácení, užívání si života, holdování adrenalinovým prožitkům, podřizování se vlastním rozmarům. Hodnoty spotřeby a hédonismu, na kterých dnes stojí moderní společnosti, přivodily strukturální krizi společnosti. Současný důraz na seberealizaci jako nejvyšší hodnotu a cíl sám o sobě, nikoliv jako prostředek k dosahováni jiných cílů, je prázdný. Současný úspěch orientálních ritů, esoterismu, kabaly apod. neznamená návrat k nějaké formě institucionalizovaného náboženství. Je to opět ovoce hédonismu, který nás odvádí od hlubšího významu úspěchu. Úspěchem totiž může být i to, že žijeme v souladu s obecně uznávanými hodnotami. O tom se ale v mainstreamovém pojetí úspěchu vůbec nedočtete.

Místo toho se nabízí narcismus, zraněné sebehodnocení, kdy jedinec po nějaké zraňující zkušenosti potřebuje, aby mu jeho hodnotu někdo stále potvrzoval, takže místo lásky volí obdiv. Tomu vůbec nejlépe vyhovují sociální sítě a snad nejdokonaleji -Facebook. Mark Zuckerberg vytvořil ze svého hlediska dokonalé perpetuum mobile, protože lidé mu jeho Facebook sami stále rozšiřují a tím jednak vytvářejí vox populi, vox Dei, který úspěšně konkuruje mediím a za druhé svým rozšiřováním vytváří stále větší cílové skupiny reklam. A za ně pochopitelně firmy Facebooku rády zaplatí.

Kdybyste před 30 lety sami sebe neustále fotili, sdíleli nějaké banální zážitky a očekávali, že vám za to někdo bude tleskat, byli byste na hraně hospitalizace. Dnes je ale narcismus skoro normou, takže se pomalu musíte obhajovat, že nejste divní, když na Facebook nebo na Instagram nepřidáte pětkrát denně nějaký příspěvek.

Jenom na okraj poznamenávám, že vrcholně narcistní jedinci svou sebeprezentaci ještě zdokonalili, takže byl zcela nevážně učiněn návrh, aby jednotkou narcismu byl 1 klaus. Považuji to za hrubé nedocenění osobnosti, protože jakýkoliv narcismus se asymptoticky (vztah dvou veličin, které se k sobě limitně přibližují) k hodnotě 1 klaus jenom přibližuje.

Obdiv sociální sítě přinášet mohou, ale citové zranění vyléčit nedokážou. Na to jsou po emociální stránce příliš chudé a postrádají ten nejúčinnější lék, fyzický dotyk člověka člověkem, dotyk lidských rukou. Virtuální svět je příliš povrchní a zatím nemůže soutěžit ani dokonce s krásnou literaturou, natož abyste v něm mohli najít skutečnou lásku.

Změna, která nás může vyvést z krize, je ve své podstatě konzervativní. Musíme opustit radikální utopistický experiment šíleného ekonoma  a jeho dalších revolucionářských souputníků a vrátit se k Masarykovu tradičnímu konceptu sociálního státu s jeho funkčními institucemi.. Vraťme se k myšlence hrdého národa. Masaryk:

Jděte klidně svou vlastní cestou. I malý národ může být kulturně vyspělý a šťastný a hrdý. Neopičte se po těch větších a bohatších.

Hledejme ideje a vize. Poslední ideologií, kterou lze v českých podmínkách vnímat jako opravdu celonárodní a plošnou je okouzlení Klausem. Jeho radikálním trhem a vyhroceným individualismem, jehož podstatou je odmítnutí jakéhokoliv sebeomezení ve prospěch celku, což je prezentováno jako výhodný pragmatismus.

Má-li nějak být, ať to neomezí mě, zbytek mě nezajímá!

Ekonomika je pouhý sociální konstrukt, což ale neznamená, že je v současnosti slabým činidlem. Pokud jej lidé uznávají, pak platí. Neměli bychom se zastavit před nesrozumitelným jazykem ekonomů a domnělými ekonomickými zákony a měli bychom se ptát po tom, jak se společnost správně spravuje. Jak být spravedliví, jak se o sebe postarat a jak se naše hospodaření odráží na přírodě. To je komplexní zadání, které nemohou vyřešit jenom ekonomičtí experti přicházející s technickými řešeními. Je to na nás všech. Ekonomiku a ekonomické zákony sami vytváříme tím, jak žijeme a čemu věříme, a tak je můžeme i měnit.

V každém okamžiku mysleme na citát jehož autorem je John Fitzgerald Kennedy

Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.