Definitivní K. O. pro rozpočet Evropské unie nebo jen mimořádně těžký úder v prvním kole z kterého se ještě Unie vzpamatuje?


 Je neuvěřitelné, jak plytká a  povrchní  jsou někdy tuzemská media….  Jak mizivým  rozhledem  disponuje  český  informační svět a především jeho  tzv. elity. Nyní  nemyslím trvalou indoktrinaci „tím jediným správným názorem“  na místo sdělování  jasných a ověřených  faktů, měření dvojím metrem a podobné eskapády. Ty  jsou, bohužel, jeho trvalou součástí a nikdo jimi už  dávno není zaskočen. Když  píši nikdo, míním tím tu část publika, která  je  schopna vstřebávat informace  z  mainstreamu a sama je nezávisle  interpretovat. 

Zkrátka, zatím   žurnalistický mainstream všeho druhu  fungoval především tak,  že základní  informace, až na  malé výjimky / která ovšem , když nastaly, stály  za  to !/, nezamlčoval, nezpožďoval,nýbrž jen  komentačně  upravoval  tak, aby   pasovaly  do celkového , politicky  žádoucího obrazu.  Takže  například když  by napsal, že  obrovskou roli v  nějaké světové politické  události sehrála  jakási zelená krychle, mohli jste se stoprocentní jistotou předpokládat, že  ta událost má  co do činění v jakýmsi tělesem geometrického tvaru, které je  barevné.  A  existuje jistá pravděpodobnost, nikoliv  však jistota, že by  snad mohlo jít  i  o  krychli, dost možná  i kvádr a v krajním případě snad i kouli, navíc  barvy možná zelené, možná, zeleno modré a klidně  i hnědé.  Ale jádro informace  – že  důležitá úloha v  čemsi významném opravdu  připadla  jakémusi  geometrickému  barevnému objektu, jste mohli považovat  za naprosto spolehlivé.

Bylo jen na  vás, jestliže  s předmětem spojená  příhoda  vás  zajímala  natolik, abyste  si  sehnali další dodatečné informace, popisující co a jak  a vy o tom, do čeho ono těleso ingerovalo, získali přesný  obraz. Zkrátka  – mainstream představoval více či méně spolehlivý  zdroj  základních zásadních informací.  Takhle  k němu přistupuji dlouhodobě  a stabilně.

Po minulém víkendu    si už  tímhle postupem vůbec  nejsem jistý. Český a podle mých  rešerší  i slovenský  informační svět, zcela  ignorovaly  naprosto zásadní skutečnost, která se odehrála v Karlsruhe.  Která  má charakter  obrovské seismické vlny. Pro Evropskou unii a její další  fungování.  S  tím, že  je  zatím vlnou  signální.   A Evropa. ta informovaná a  chápající, že  se  něco velkého a přelomového v Karlsruhe  doopravdy  děje, má jasno, že  o pár  týdnu později celou  unijní Evropu čeká  zcela  jistě  vlna druhá, která  EU  buď  zanechá v  troskách  nebo  naopak zafunguje   jako vytoužené odeznění  hrozící fatální krize! V každém případě  nás  čeká  pár  velmi napínavých  a neklidných dnů  až měsíců.  A jsem si jist,  že    se  čelným představitelům bruselské unijní správy, jakož  i velkým národním lídrům  typu  Merkelová a  Macron a především těm z tzv. jižního unijního křídla  – tedy  vládám v  Římě, Aténách, Lisabonu, Madridu, ale i Paříži,   zdají  doslova hororové sny. A  to nemluvím o českých  a slovenských , ale i  takových bulharských, chorvatských, rumunských a  dalších  politikářských  čachrářích, proslulých   svými kleptokratickými sklony. Zejména  když  se jedná o evropské peníze! A nyní  hrozí,  že právě   ty  jednoduše  zmizí, možná částečně navždy   a EU dokonce  hrozí potíže  rozměru, že  by  mohl následovat její, minimálně  částečný rozpad a v ohrožení by  se třeba ocitlo dokonce i Euro…

Už jste  dostatečně  navnaděni, abych  se dostal k  jádru věci? Fajn, tak jdeme  na  to!

Český a slovenský informační mainstream, včetně  obou úředních tiskových agentur nezaregistroval, že  Spolkový ústavní soud   v Karlsruhe  přijal  žalobu podanou  k němu  bývalým předsedou AfD   Berndem Luckem, kterou  napadl nepřijatelnost  podílu  Spolkové republiky  na  společném dluhovém financování  Evropské  unie, respektive  jejího  tzv. Fondu  obnovy  ve výši  750miliard  eur, kterýžto fond  je  součástí  přijatého sedmiletého rozpočtu  EU,  přes  vydání tzv. společných  evropských dluhopisů.

Jeho  argumentace je  triviálně  jednoduchá  – německé zákony  ZAKAZUJÍ,aby  SRN ručila  za dluhy  cizích států.

A požaduje, aby  tento jeho postoj potvrdil svým rozsudkem  německý ústavní soud.  Použil navíc  tzv.  institut  spěšné žaloby,  doplněný  o návrh  na předběžné opatření,  zakazující  spolkovému   prezidentovi  Steinmeierovi podepsat  ratifikační zákon, kterým se  SRN  připojila  k usnesení  zemí Evropské unie  o vzniku fondu obnovy a jeho financování! 

Ústavní soud nejen , že Luckeho žalobu přijal, ale okamžitě  vydal ono požadované předběžné opatření a  president  Steinmeier  MÁ  ZAKÁZÁNO!!!!  až do vynesení konečného verdiktu tímto Ústavním soudem svůj podpis  k zákonu připojit. Protože  v minulém týdnu jej schválil Bundestag  v obou  komorách a k tomu, aby se Němci nevratně  připojili  k tomuto evropskému finančnímu projektu už   schází opravdu jen prezidentská  formální signatura!

Pro Brusel a země,  které tlačily  na  co nejrychlejší nastartování  Fondu obnovy a  připravovaly se na jeho okamžité čerpání – především Itálie  a Španělsko, ty  mají dohromady získat 313 miliard eur – Řím 173 a Madrid sto čtyřicet. Tedy celé 2/5 z  celkových 750 miliard.   Třetím největším příjemcem se má stát Polsko s 63 miliardami,  jde z jejich hlediska  o doslova  tragickou novinku.  Fond obnovy  a způsob jeho financování  musí  schválit  všech 27 členských zemí.  A v Německu se  schvalovací proces, minimálně pro daný okamžik,  ne li  definitivně – zadrhnul. Pro informaci dodávám, že pro další visegrádské země se počítá s výrazně nižšími částkami: pro Maďarsko 15 miliard, pro Slovensko třináct  a Česko má  vyhrazeno 19,2 miliardy eur.

Nejsilnější evropské ekonomiky Německo a Francie, jejichž vlády poskytly záchrannému plánu EK zásadní podporu, si mají rozdělit necelých 70 miliard. Paříž má dostat 39 miliard, Berlín o deset méně, tedy 29 miliard, což  je 3,86% z celkové výše  Fondu obnovy.

Nicméně  pokud jde o ručení  za  splácení  oněch společných dluhopisů, pak  je  podíl záruk jednotlivých  členů EU  odvozen  od jejich ekonomické síly  –  tedy  od podílu  konkrétní země  na  HDP celé Unie,  připadá na  naše  západní sousedy  garance  v celkové výši  cca 172miliard  eur….

Vůbec  se  Berndu Luckemu nedivím, že  něco takového nechce  akceptovat. Také bych  se bránil.  A není mi to,  ani jako občanovi ČR, i když  z Fondu obnovy, pokud jej vyčerpáme  celý národní příděl, více  získáme, než za kolik ručíme  -19miliard proti necelým 12 v garanci.

Považuji  dluhový transfer z  výkonného a spořivého severu EU na  její jih,  za velmi nebezpečný do budoucna.  Sice už při schvalování  toho fondu jsme  slyšeli, že  jde o zcela mimořádnou záležitost, vážící se pouze na boj proti dopadům koronavirové pandemie, která se nebude opakovat,  ale  to svět, ohledně kvantitativního uvolňování v  létech 2008/2009, slyšel také a dnes je  z toho už  zcela „obvyklý “ nástroj centrálních bank USA, EU a  řady  dalších zemí. Nejnověji i ČR. Což mi nahání hrůzu, protože to jednou skončí obrovským malérem.

Ale zpět do Karlsruhe  k německému Ústavnímu soudu. President  Steinmeier  a  všichni eurohujeři v tamním parlamentu  si tím předběžným opatřením mohou nechat prozatím  zajít  chuť na  další  evropské velkohrátky a orgie. Podobně zelení fanatici, kteří si v  Evropském parlamentu prosadili, že podstatná  část  prostředků z  Fondu  COVIDOVÉ obnovy  lze  použít pouze  na  financování  zelených  projektů. Nechápu, jak pocovidová sanace  koronavirových škod koreluje  se  zeleným fanatismem, ale  nikdo se mne na můj názor neptá a ani nikdy nezeptá.

Být ovšem Španělem nebo Italem….  

Bernd Lucke  učinil  správnou věc, když bez zaváhání  žaloval u  u Spolkového ústavního soudu! Není sám, kdo se obává, že Evropská unie se nám právě  hodlá  změnit v  Evropskou dluhovou unii.

Pokud by náhodou někdo pochyboval, nechť  zváží, že  Řecko minulý  týden umístilo na finančních trzích, za velmi slušných podmínek, poprvé od  vypuknutí své finanční krize  30-tiletý dluhopis.    Nejen to,  u desetiletých  bondů, se při své nižší ekonomické výkonnosti,daleko vyšší nezaměstnanosti a zcela  fatální závislosti na  covidem těžce  deklasovaném turistickém průmyslu,  naprosto neznámém průběhu turistické sezony  2021, se  dokáže  na finančních trzích  financovat za  0,9% p.a.  Zatímco ČR  aktuálně  za 1,9% p.a. Tedy český dluh se nám , oproti Aténám prodražuje  ročně o celé 1%. Zatím….

Jak je  tenhle  ekonomický nesmysl  možný? 

Jednoduše  – Řekové jsou součástí eurozony a finanční svět  ji, od  schválení Fondu obnovy  bere  jako celek, tedy území  NĚMECKÉ bonity a měny!!! Podle jednoduché  úvahy – když  Berlín odmávl společné evropské dluhopisy, tedynově  ručí i za  státy s  vlastní měnou typu Polsko, ČR, Bulharsko, atd.,  pak je  zcela  jasné, že  rozhodně nepřipustí  ohrožení eura, což znamená  že  Řecko je  vlastně  finančně  také Německo. Nebo aspoň částečně!

A nyní má Steinmeier předběžný  zákaz podepsat  zákon, který Německo  přiková  k  financování Fondu obnovy  a ručení  za  evropské dluhopisy!!! Kdyby  to v Karlsruhe potvrdili, celý projekt evropského spoludlužení končí. 

Tohle se  oněm pověstným trhům nebude  ani trochu líbit!  A  ještě méně  Bruselu! Ten předběžně musí na  Fond obnovy zapomenout, se vším všudy.  Což je těžký úder přímo na unijní solar plexus. Jenž se  za pár  týdnů klidně může  změnit, až velký senát  v Karlsruhe  vydá konečný nález,  v totální K.O.

Vicekancléř  a  ministr financí Olaf Scholz sice sebejistě prohlásil, že financování  Fondu obnovy  přes  evropské obligace je postaveno  na  pevném evropském i německém právním základě, ale já bych si tím vůbec nebyl jistý. I když vůbec nepochybuji, že  jednotliví soudci velkého senátu  budou vystaveni zcela mimořádnému tlaku ze  strany  vládních /CDU, SPD/ i nevládních  stran /zelení, Die Linke/, jakož  i Bruselu, aby  dospěli k žádoucímu verdiktu. A jen tak mimochodem – zcela nepochybně  část  soudců je určitě  tzv. prohlubování evropské spolupráce a integrace nastavena  pozitivně.  A tady  půjde  opravdu o osobní  pozici, protože  přísně  právně, při rigorozním výkladu německé ústavy, nemůže  žalobce neuspět.

Být bruselským papalášem, dostaql bych akutní třesavku, když bych si   vzpomněl na  květen 2020 a na tehdejší rozhodnutí téhož německého ústavního soudu a jeho rozsudku, ohledně jiné stížnosti na  německou účast ve  financování  jiného unijního velkoprojektu  –  financování  unijních ekonomik přes  odkup  dluhopisů v  rámci programů  ECB,  tzv. kvantitavním uvolňováním.  Tehdy  žaloval poslanec  za  bavorskou CSU  Gauweiller také v  Karlsruhe a USPĚL!!!

Německý  ústavní soud  tehdy  doslova  šokoval především Brusel a jeho administrativu, když  si troufl  do své kompetence  přidat  celounijní  agendu. Která  do té doby  představovala  výhradní hájemství Evropského soudního dvora. Soudní dvůr EU již v r. 2018 rozhodl, že program nákupů dluhopisů je v souladu s unijním právem, a nepřekračuje tedy mandát centrální banky. Odmítl tehdy i tvrzení, že ECB svým programem nezákonně financuje vlády.  Což  bylo jádro Gauweillerovy  žaloby  u Spolkového ústavního soudu. A ten si  dovolil  dospět  k jinému závěru. Němečtí ústavní soudci svůj přístup zdůvodnili tím, že Soudní dvůr EU z jejich pohledu překročil své kompetence, a není proto pro ně závazný. Zcela nečekaný závěr.

Jakkoliv  meritorně  žalobu a její centrální premisu  tehdy obešel. Ani podle  něj nešlo o financování  vlád  v rozporu s německou ústavou nýbrž  o situaci,  která by se dala shrnout zhruba následovně: ECB sice neporušuje zákaz měnového financování vlád, přesto je její počínání částečně v rozporu s německou ústavou. Rozpor spočívá v tom, že ECB přesvědčivě neprokázala, že nástroje, jež používá k dosažení svých cílů, jsou přiměřené. A  rozhodl, že  pokud ECB do tří měsíců neprokáže, že tomu tak není, zakázal soud Bundesbance  se na těchto operacích podílet. Čímž  v podstatě padly. A jako konkrétní důvod uvedl,  že německá vláda a parlament nemají nad kroky ECB dostatečný dohled a nezajistily ani, aby nákupy dluhopisů byly přiměřené,

Tehdy  tenhle  rozsudek z Karlsruhe  vyvolal obrovskou rezonanci. Euro se okamžitě  propadlo, eurové dluhopisy  také.  Hlavním tématem diskusí  však byla  skutečnost, že  soud  nějaké členské země se nepodrobil předchozímu nálezu Evropského soudního dvora a fakticky  nadřadil svou jurisdikci nad  tu unijní. Cosi do té doby  nepředstavitelného,  otvírajícího   evropskou právní  13.komnatu pro všechny ostatní unijní země, ohrožující samou podstatu EU. Protože  domyšleno do konce, to v podstatě může při  širší obecné  aplikaci, vést k tzv.“vyzobávání rozinek“  z unijního koláče. Kupodivu se  ZATÍM  nic podobného nestalo.

Velké gůglení mi navíc  nepřineslo odpověď  na otázku,  jak naložil  Brusel  s  tímhle  německým verdiktem, jak prokázal  do tří měsíců přiměřenost  pochybných finančních nástrojů. Protože  Bundesbanka  v programu evidentně  jede  dál. Vyhledavač  jsem bohužel nedokázal  dotázat tak, abych získal  náležitý výstup. Moje  chyba.  Ale dost možná  to všechny  strany  jen  nechaly  vyhnít a  napadat n ten rozsudek prach, až zcela zmizí.

 Je zřejmé,  že  při přípravě Fondu obnovy  si v Berlíně, ale především v Bruselu  už  vzali  z minulého německého soudního rozsudku  náležité  poučení technického rázu a  do procesu  schvalování dohody o Fondu obnovy  zapojily  tentokráte  všechny  vlády a parlamenty  členských zemí.  Včetně  Německa. Aniž by  si náležitě uvědomily rizika  možná  obdobné, ale nikoliv  stejné žaloby.  

Takže  tu máme  tady  čerstvou.  Která nutí  ústavní soudce k tomu, aby  tohle nové  financování přezkoumali úplně  znovu a tentokráte  už se nelze  schovat  za  floskuli – že německá vláda a  s ni parlament  nemohou dostatečně  posoudit…  Soudci musí jednoznačně  určit, zda  Německo dnes ručí za  dluhy  jiných zemí, což  ústava  zakazuje  nebo ne.

Jsem zvědav, jak si s tím poradí, zejména  když  je  o Spolkovém ústavním soudu známo, jak pečlivě dbá na to, že musí stále existovat možnost přezkoumávat, jak unie funguje z pohledu takzvaného demokratického principu, který je jedním z pilířů poválečné německé ústavy. Tento přístup však podle právníků otevírá cestu k tomu, že se evropský právní systém může rozklížit, a s ním může v extrémním případě postupně začít být zpochybňováno celé unijní fungování  /zkouším si marně  představit něco podobného v Babišlandu/.

A  nejen po právní stránce.  Je  tu ještě  ta  finanční!!!!  Kladu si navíc  otázku, jestli takhle náhodou není ještě významnější /o peníze jde přece vždycky až v první řadě/. Zkouším si  totiž představit, co by  se  v EU  a na finančních trzích  začalo dít, kdyby  Spolkový ústavní soud i tentokráte  rozhodl ve prospěch žalobce.

Okamžitě  by to znamenalo když ne katastrofu, tak kritické finanční potíže  pro Itálii, Španělsko a Řecko. Možná i pro Polsko a  Portugalsko  a kdo ví jestli ne pro Francii. Levné velké krizové  půjčky  by se minimálně na hodně  dlouho odložily. Protože  Brusel by nepochybně nastartoval horečné hledání,  jak tu německou stopku obejít.

Státům jižního křídla  EU by se nepochybně  okamžitě velmi prodražilo  jejich dluhové financování přes  mezinárodní trhy.  Ty by   bleskově  znovu  odlišily  bonitu  Řecka, Itálie a pod.  na  straně jedné a Německa, Holandska, Rakouska atd. na straně druhé.

Otřes by  určitě  znovu potrefil euro. Nejspíše dlouhodoběji. S  dopadem na  evropské burzy.  Velký  zásah by  dostalo plánované evropské pocovidové oživení.

Nejspíše  by s nějakou  narychlo uštrikovanou  záchranou přispěchala  Evropská centrální banka  a  roztočila  by počítačové generátory  eur a  nad jakékoliv  limity  by odkupovala  v podstatě  jakékoliv  cenné papíry  nejvíce postižených eurostátů a  jejich bank,či v držení  těchto finančních ústavů.Bez ohledu na kvalitu. 

Nicméně  unijní  soudržnost  by  byla podrobena, dle mého názoru, daleko větší zkoušce než při brexitu. 

Nezávidím soudcům z Karlsruhe.  Čeká je primární rozhodnutí, zda  posuzovat  podanou žalobu  Bernda Lucka  striktně podle práva, nebo zda  nějakým způsobem zohlednit přání německých a  evropských  elit. K tomu  navíc  se musí vypořádat s osobními preferencemi. A  vedle  toho se  připravit  na  zásadní  střet s  Evropským soudním dvorem, který  by  se nepochybně  tvrdě zapojil  do hry, aby  případný „nevhodný“ národní rozsudek  smetl a  přebil svou  – no řekněme – autoritou.

V takovém případě by  spor  teprve nabral grády  -* protože  by  se  šlo až na  samou podstatu eurounijní existence a  národních suverenit. Na  to, zda  ještě platí jednotlivé národní ústavy nebo zda  je lze popřít  ujednáním evropských vlád. Někdo by odešel poražen, ale  vždycky  by  prohrála  EU.

Netajím se tím, že  patřím mezi střízlivé  fandy  Evropské unie. Umím ocenit to, co je na  ní pro nás  životně  důležitého, ba nenahraditelného. Nepatřím k těm, co s vaničkou unijních přešlapů ochotni vylít, ba  s nadšením už vylévají  i   naše  evropské bytí, aniž  by  věděli, čím jej nahradit!

Ale  stejně tak vím, že  národní  státy  zde byly  před vznikem EU a nepochybně budou i  po jejím zániku. Což se jednou  určitě  stane. Vidím i nebezpečný, v mnoha ohledech šílený fanatismus  v Evropském parlamentu.  Akceptující  zelený terorismus, agresivní  a  doktrinářský  liberalismus. Který  ovšem potřebuje  obrovské finanční injekce. Především z peněz  těch,  kterým škodí.  Ti  mají platit a držet  ústa a krok,  aby  ti, co všechno  už zase  vědí nejlépe  nás  hnali  klackem do ráje. Zeleného a  bezbřeze liberálního.  

V Bruselu,v Berlíně, Paříži, Madridu, Římě  a leckde  jinde  mají  o „zábavu“ postaráno. Do osudového rozhodnutí, kdy  EU může  dostat  nevratný zásah  je  nečekají klidné  noci.  Bude  napínavý  právní thriller, jaký  moderní Evropa ještě nezažila!

Proto mne  tak šokuje  totální  ignorance tohoto  tématu ze strany  českého a slovenského informačního mainstreamu!  

Že by  už na něj nešlo spoléhat ani co do základních informací? 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.