My víme, odkud jsme vzešli


napsal Geordyn

Musím vážení Kosíři začít dnes jinak. Tak, že si vypůjčím dosti dlouhý úvod k článku od člověka, kterého znala moje generace tak dobře už proto, že svoje každé ráno začínala – někteří ovšem měli jiný způsob ranního vstupu do všedního dne – zapnutím rozhlasového přijímače. Možná, že jeho jméno vám samo přijde na jazyk, po pár větách onoho úvodu. Protože to byl přímo geniální vypravěč. A jeho hlas byl k takové činnosti svým nenapodobytelným kouzlem, doslova předurčen.

My to máme jednoduché. My víme odkud jsme vzešli, i kdyby Přemysl ty střevíce z lýčí schovati nedal; mezi námi není ani jediného, jehož předek nebo prapředek by nepocházel z venkova. Jenž by nebyl chalupníkem, rolníkem či domkářem, anebo alespoň podruhem, děvečkou či čeledínem. Všem nám, kdo máme to štěstí i trápení, že žijeme u nás a že sem patříme, vykukuje sláma z bot.

Přemyslovy střevíce vzaly prý za své v husitských válkách, ale otevřete staré matriky, popsané zažloutlými jmény těch, kdo byli před námi ! Voní hlínou, větrem a chlévem.

Člověk je svérázně nevděčný tvor. Zná dějiny Země a ví, kudy táhl Cézar do Egypta a kudy Hanibal na Řím. Ví, kdo dal koho popravit ve francouzské revoluci, a ví, jak zorganizoval svou říši Dioklecián. Ale neví, čím byl jeho vlastní pradědeček, jak se jmenovala jeho vlastní prababička za svobodna, a neví, odkud kam se harcovali a co je všechno potkalo, než začal on sám užívat krás a strastí tohoto světa. A dokonce už ztrácí i představu, co to znamenalo vonět hlínou, větrem a chlévem.

Že to znamenalo celý život pracovat od růžového svítání až do černé noci, a že přes všechnu tu práci mohli udělat škrt jediné kroupy, jediná průtrž mračen, vichřice anebo velká voda. Jistěže se i radovali, a dovedli to, a ne zřídka a ne potichu. Ale „aby byli živi v bázni a nejistotě“, to jim nemusely připomínat lýčené střevíce uložené v knížecí komoře. Na to jim stačil pohled na oblohu anebo myšlenka, co bude asi zítra, či za měsíc a za rok.

Především z této jejich bázně a nejistoty rostl krůček po krůčku a kámen po kameni náš pohodlný, sytý, elektronický (autor napsal – elektronkový, pozn. Geordyn) dnešek. Dnešek, kdy lidé znají jiné bázně, nejistoty a smutky, ale to jsou povětšinou takové starosti, o kterých by ti, kdo žili před námi, asi říkali, že by je chtěli mít.

Ať mi mladí odpustí ten „pohodlný, sytý dnešek“. Všem starým a starším se vždycky zdála být jejich současnost pohodlná a sytá oproti jejich krušnému mládí. Až se naše současnost stane minulostí a vzpomínkou dnešních mladých, bude se jim zdát pravděpodobně krušná a plná nejistot; a pohodlnou se jim začne zdát ta, co bude současností, až jim zbělejí vlasy, vypadají stoličky a začne je píchat v kyčlích. Každá současnost byla o trochu pohodlnější a sytější než minulost, protože ti naši dědkové dělali celý život všechno, co bylo v jejich silách, aby se jejich potomci měli líp než oni sami. Ti první vychodili pěšinku. Jejich děti nadělali z pěšinek nerovné, hrbolaté, kalužné cesty, velmi nepohodlné, ale přece jen mnohem pohodlnější než pěšinky. A jejich děti z nich zřídily širší formanské cesty, kde se mohly už dva vozy vyhnout. A děti jejich dětí postavily místo cest úzké, prašné, kroucené silnice, a ty jejich děti rozšířily, srovnaly a vyasfaltovaly. A my jsme místo nich začali stavět širokánské, rychlé dálnice.

Mezi dálnicí a formanskou cestou je stejný rozdíl, jako mezi moderním vozem a volským potahem. Jsem z venkova, stejně jako můj tatínek a moje maminka a jejich otcové a jejich maminky…..

Tak už jste, vy starší odhadli, kdo psal takováto zamyšlení o našem životě a kdo ráno začínal své texty číst do mikrofonu v rozhlasovém studiu, pro poučení a lepší náladu pro všechny obyčejné lidi, tedy rozhlasové posluchače ? Před čtyřiceti lety.

Ještě ne ? Ani když budete znát název onoho ranního povídání v rozhlase – Dobré a ještě lepší jitro?

…Budu vám proto vyprávět o potazích a o domácích zvířatech vůbec. Ona dělala venkov venkovem a člověka polidštila…

Na rozdíl od spisovatele a mé generaci velmi známého vynikajícího vypravěče, pana Františka Nepila, před jehož erudicí se stydím se svou maličkostí, jeho třeba i dotknout, natož přiblížit a konec konců – vůbec se čtenářům Kosy omlouvám za svou drzost, leč už jsem se odvážil, budu tedy pokračovat. Ale když do té řeky nevstoupíš, nemůžeš poznat sílu jejího proudu.

Nedávno jsem o domácích zvířatech, tedy o několika psech, napsal vzpomínkovou úvahu, jak psi zasahují do domácích vztahů a jak je ovlivňují. A co se kolem toho seběhlo. Vlk byl tak laskav, že do smršti politických událostí, pro jejichž publikování se domnívám Kosa vznikla, tu psí story na svůj blog umístil. Bude-li tedy k mému neumění psát o domácích zvířatech, i nadále shovívavý, tak mohu pokračovat s příhodami týkajícími se tří kocourků.

Macek

O tomto statném kocourovi jsem se zmínil na tomto blogu již před šesti lety. Byl to ten ostražitý hlídač našich skrovných potravin, před útoky hladových myší. To bylo v dobách německé šestileté okupace, kdy vše co mohl Čech v oné době koupit v obchodě, musel k tomu mít nejen peníze, ale také tištěný úřední doklad o tom, že to může z obchodu také po zaplacení odnést. Říkalo se tomuto způsobu zásobování obyvatel, zásobování vázané. Přídělový systém. Tehdy ale příslušníci patřící ke skupině okupantů – Němci, měli mnohem plnější košík odcházejíc z obchodu. Příděl „lepší rasy“. Němky nosili v síťovkách pomeranče a naše české děti měli leda tak scvrklé jablíčko. A kdo neměl to, čemu jsme říkali lístky – tedy ten potištěný papír s oddělenými kolonkami s údaji, kolik mu bylo přiděleno v tom konkrétním měsíci – mouky, mléka, mýdla, masa, textilu apod., tak ten nekoupil nic, leda tak „na černo“, jak se tomu říkalo a za to byly protektorátními úřady – tedy nacistickými Němci, udělovány velmi tvrdé tresty. Vězení, koncentrační tábor, leckdy i poprava.

Takže v koncentrácích nebyli pouze političtí vězni, nýbrž i ti, co narušovali svou „nedisciplínou“ válečné hospodářství okupantů. Vlastně by mohli být hodnoceni také coby protiněmečtí živlové, kdyby za tím nebylo zjevné keťasení. Slovo a název – keťas – vzniklo už za první světové války. Byli tak označováni ti šizuňkové, kteří se snažili na všeobecné bídě, jakýmkoliv způsobem vydělat prachy navíc.

Zde se ale musím zastat těch obchodníků anebo mlynářů, kteří takto pomáhali potravinami těm, kteří byli třeba protinacistickými bojovníky v horách, například valašských, nebo slovenských – tedy partyzánů. Tito obchodníci vědomě nastavovali krk svůj i svých rodin německé oprátce. Čest jejich tehdejšímu odhodlání. Nebylo to pro ně ani trochu lehké. Už s ohledem na vlastní rodinu, manželku, děti a všechny ostatní příbuzné. Gestapáci se neohlíželi na cokoliv. Říše jejich Fírera musí vítězit, nad těmi „slovanskými podlidmi“. Germánská rasa je přece předurčená k tomu, aby byla otrokářská a celý svět musí jim musí být podřízen. Tyto tři poslední věty jsou určeny těm mladým, kteří nemají mé zkušenosti s německými okupanty. Zažil jsem gestapo, viděl jsem židovské občany, odcházející na smrt do vyhlazovacích koncentráků. Zmiňuji se o tom, abychom jako Češi nezapomněli ! Bohužel je mezi námi i dost těch, kteří za hrst čočovice zradí i svou mámu !!

A že existuje něco takového jako jejich vlast, nemají ani páru.

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2015/06/21/brnenska-omluva-sudetskym-nemcum-a-ceske-pohranici-v-roce-1945/

Kocour Macek byl většího vzrůstu, klasického vybarvení – tedy šedý s bílými skvrnami svého kožichu. Když se naše rodina stěhovala k osídlení pohraničí, jak se mohou čtenáři dovědět podrobnosti ve výše uvedeném linku na Kose, tak kocourek byl na tu dvoudenní cestu umístěn do dřevěné bedýnky, aby cestování v nákladním vagonu pro něho nebylo tak stresující. Kočky nejsou jako psi vázány na společnost lidí. Jsou vždy autonomní, jejich teritoriem je dům ve kterém žijí a okolí, které také považují za svůj okrsek bytí, kde znají dokonale vše, co k němu patří. Všechny prostory, plochy, i lidi co se v tomto jejich teritoriu nacházejí, považují za své. Třeba se mnou nebudete souhlasit, ale když se dozvíte co se stalo po uvolnění kocoura Macka z bedýnky, tak možná budete s mým náhledem souznít.

Kočky a tedy i kocouři jsou všeobecně velmi čistotná zvířata. Kolik věnují péče čistotě svého kožíšku si snad všimli všichni, co kdy kočičku viděli. No a Macek po ty dva dny ve své bedýnce vzhledem ke své čistotnosti zadržoval své živočišné potřeby. Nemusím konkretizovat které. Takže uvolněn z bedýnky se ihned v novém domově na podlahu – no vydělal. K obrovskému pohoršení všech kolem a vyjádřeném výčitkami i fyzickými, což se nemělo stát. Otevřené okno dokonalo vše. Macek k naší lítosti vyskočil oknem ven a už jsme ho nikdy neviděli. Ocitl se v naprosto neznámém prostředí a tak bloudíc, nejspíše se stal tulákem polí a lesů. Lovit myši uměl, nic mu tedy asi nescházelo. Nám ale chyběl a moc.

………………………………………………………………………………………………………….

Když po mnoha letech měla dcera v domku na kraji moravského městečka svou domácnost, kde na jedné straně za zahradami tekla řeka a dál už jenom polnosti. A s druhé strany přiléhal k řadě domků v oné ulici velmi rozlehlý zámecký park, tak to bylo ideální místo nejen pro život lidí, ale i domácích zvířat s nimi žijících. Tedy i oněch dvou „šlechticů“ psů, o kterých byly větší zmínky v onom minulém článku o psích kamarádech.

Takže mohu pokračovat v kocouřím případě druhém. Kocourek, který žil v dceřině domácnosti se jmenoval nezávisle na jeho dávném rodinném předchůdci téměř stejně, jen mu nikdo neřekl jinak než zdrobněle Macíček.

Macíček

Protože to byl opravdu mazel. Kožíšek měl sice také tradičně mourovatý, šedá – bílá, ale té bílé tam bylo mnohem víc, takže zdálky se zdál celý bílý. A byl to lovec myší, profesionál. Ty dvě povahy u něho – otíral se mazlivě u nohy každému, ke komu se přiblížil, rád se schoulil do náruče sedících lidí a nechal se škrábat za ušima. Říkáte, že to dělají všechny kočky i kocouři? A mají to rády? Že je to jejich přirozenost ? Souhlasím, jenže kocour, který navíc přinese v zubech ulovenou myš a položí ji na práh domu, kde žije, není jen tak obyčejné zvíře. Musí v něm být i vztah jakési spolupatřičnosti k lidem a k domu kde žije. Není to samozřejmost. Dceřiny děti, má vnoučata, měla tedy možnost vidět příklady spolužití lidí koček i psů. Tak, jak by měla vypadat sounáležitost s historickým povědomím, že jsme všichni z venkova a že zvířata udělala venkov venkovem a člověka polidštila. Ona jej zcivilizovala. Bez některých by se lidský rod neudržel při životě a bez jiných by nepostavil ty prašné cesty a silnice, po nichž jsme dorazili až na dálnice našeho elektronického věku. To jsem odbočil, ale patří to k tématu, protože se přidržuji názorů pana Nepila.

Doba dožití koček a tedy samozřejmě i kocourů je jen, asi tak sedm až dvanáct let. Dle prostředí ve kterém žijí a jaká je jejich strava. Tedy kocouři žijící v domácnosti lidí se musí dožít delšího věku, než kocouři, kteří loví v přírodě a na které dost často zamíří loveckou flintu myslivecký hospodář, dbající na to, aby neměl ve svém revíru kocouří pytláky. Obvykle pustoší hnízda ptáků, třeba koroptví, a nebo zaječí vrhy. Kocouři, ne ti hospodáři.

Macíček míval svá nejoblíbenější místa k poležení a odpočinku kupodivu jinde, než v bytě na gauči. I když i tam občas odpočíval. S přibývajícím počtem osobních aut u nás všeobecně, tato auta po příjezdu majitele zpět, parkovala před jeho domem na ulici. Garáže nejsou. To je úkaz, o kterém stále důrazněji tvrdím, že aut je už tolik, že se na silnice nevejdou. Takže jinak řečeno – je více aut, než silnic. A aby to tak zůstalo, se vláda ČR, snaží nestavět dálnice, nebo je se vší svou vervou, snaží zdržovat ve výstavbě. Však jsem už k této situaci také protestoval svým článkem.

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2019/12/13/krecek-a-cmelak-podporovany-netopyrem-a-tremi-skupinami-organizaci-skrytymi-za-ochranou-prirody/

Milý Macíček si oblíbil svůj odpolední a hlavně večerní odpočinek pod ještě teplými motory stojících aut v ulici, kde žila rodina lidí ke kterým patřil. Podivný zvyk. Snad se pod tím osobním autem cítil bezpečněji, než na chodníku, kde mu život znepříjemňovali sousedovi psi. Pod autem byl před nimi v bezpečí. Jenže – jednou se stalo, že majitel auta nasedl, odjel a výfukem strhl Mačíčka tak, že musel k veterináři – Macík, ne soused. Kocour zjevně spící, nestačil reagovat. Kočky i kocouři mají sedm životů se říká. Macíček měl bohužel jen dva. Když ho auto podruhé asi i přejelo, byl to jeho konec. Takový vliv má automobil na kocoury. Motorizace není vždy to, čím venkovské městečko by mohlo prospět nejen svým obyvatelům, tedy lidem, ale i kocourům.

Chlup

Kocourek, který dostal toto jméno, byl absolutně celý černý, až na jeden jediný bílý chloupek ve svém kožíšku. Ten chloupek měl na hrudi. Takže Chlup.

Nejen ten bílý chlup, kocourkův původ byl také zvláštní.

Vnučky jsou velmi aktivní v mládežnické organizaci, vlastně spolku, který se jmenuje Junák – český skaut. Kráčí ve stopách svého dědečka. A před už několika lety, když už končil jejich letní tábor kdesi daleko v horách, tak se v táboře objevil ten černý kocourek. Dotazem na nejbližší samotě se dověděli, že to jejich kocourek – mláďátko – tedy kotě, není. A zmínili se, že v lese občas žijí kočičí rodinky jen tak, nikomu nepatří. Tak asi Chlup byl divoký kocourek. Jen vzrůstem byl zřejmě z koček domácích. Kočka divoká – tedy druh se tak zvoucí, vypadá jinak. Velikostí i vybarvením. A mám za to, že u nás v našich končinách ani nežije.

Kocourek Chlup byl zvláštní svým způsobem jak chování, tak i mňoukání. To jeho mňoukání stále ve svém uchu slyším, i když Chlup už nežije. On totiž jakoby svoje mňau, moduloval tak trochu do tónů, jak my mluvíme. Takže v jeho kocouřím hlase se ozývala odpověď na to, co před tím slyšel od nás. Nebo napodobování toho. Nebyl to třeba můj omyl, že mi kocour chce něco naznačit. I jiní členové naší rodiny to tak hodnotili.

A ta druhá zvláštnost chování byla ta, že byl trochu jako pes. Odcházeli jsme třeba po návštěvě od dcery a Chlup šel vždy s námi. Vyprovázel nás. Ale jen až na konec té dlouhé ulice, kde má dcera domek. Tam se zastavil, otočil a šel zpět. Nezapomenutelný kocourek.

Ještě máme u nás zkušenosti s chovem akvarijních rybiček a papoušků i kanárka, ale o tom bych nerad psal, protože to bylo jedno velké fiasko. Na závěr se chci všem chovatelům zvířat, ať už domácích mazlíčků, nebo těch co mají ve chlévech a na pastvinách, omluvit. Každý chovatel má jiný pohled na svou činnost a své zkušenosti. A je to tak v pořádku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.