Tip na dobrou knížku


Napsal Řezníček  z Brna

 

Tip na dobrou knížku: CESTA Z NEVOLNICTVÍ – Jak získat další generaci pro obranu evropské civilizace
Napsal: Petr Hampl (s předmluvou Jana Kellera)
Vydalo nakladatelství: Naštvané matky z.s. v roce 2020
Počet stran:306
Pana Hampla sleduji již delší čas, v poslední době takřka výlučně na alternativních médiích, protože do TV nebo ČR se tento člověk se svými názory nemá šanci dostat. Na rozdíl od třeba Václava Bělohradského dokáže svoje myšlenky formulovat tak, že to může poslouchat člověk se základním vzděláním i vysokoškolský profesor. Navíc Hampl se snaží věci vysvětlovat logicky a neopírá se o různé teorie globálních prediktorů (Pjakin), světového spiknutí Židů atd.
Co se mě velmi libí je to, jak je knížka strukturována. Za každou kapitolkou je krátké shrnutí a pak odkaz na zajímavé knížky, kde se dá o této problematice dočíst daleko více jak ve zmíněné kapitole.
Já čtu tyto knihy většinou tak, že přečtu jednu kapitolu a musím si dát pauzu, někdy i třeba několik dnů. U Hampla však čtu, jako by to nebyla sociologie, ale napínavý krimi román.
Pokud jste rodič a bojíte se o budoucnost svých dětí a zároveň zjišťujete, že slova jako vlast, národ, svoboda pro ně už mnoho neznamenají pak především Vám je určena tato knížka. Pokud nemáte děti, ale trápí Vás otázka proč je nová generace tak naivně otevřena globalistickým ideologiím, tak i pro i pro Vás je tato kniha. Pokud jste mladý a začínáte si uvědomovat, že svět ve kterém dominují mamutí korporace a mezinárodní byrokratické aparáty Vám nenabízí dobré šance, pak především Vám je tato kniha určena.
Teď už přináším ukázky z knížky.

Ukázka z knížky:
Vychovali děti. Dali jim veškerou energii a péči, které byli schopni. 
Počítali s s tím, že jednou půjdou vlastní cestou.
Jenže ty děti nejdou vlastní cestou..
Přidávají se k nepřátelskému kmeni a jsou posedlé touhou zničit svět svých rodičů a jejich předků.
O vlastním národě se vyjadřují s pohrdáním.
To, na čem generace před nimi zakládaly život, je pro ně předmětem nenávisti.
Ještě mnohem více je těch, kdo se s tímto problémem nesetkávají tak silně u vlastních dětí, ale dobře vnímají, že vyrůstá generace, která je jiná.
Je jiná v tom, že pohrdá svou vlastní civilizací, nebo jí dokonce nenávidí.
Nadále platí, že hlavní spor je veden mezi globalisty a lokálními patrioty, a také platí, že globalisté jsou odhodlání zničit evropskou civilizaci a je pro ně přijatelné podřídit se islámu, zatímco lokální patrioté chtějí bránit svou civilizaci a národy.
(konec ukázky)
 
Jak definuje Petr Hampl tkzv. „lokální patrioty“?
Ukázka z knížky:
Obránci civilizace a evropských národů jsou zastoupeni spíše v nižších pracujících vrstvách, zatímco anticivilizační globalisty najdeme spíše mezi korporátními, politickými a mediálním elitami.
Obránci civilizace a evropských národů působí spíše v tradiční výrobě a službách, zatímco anticivilizační globalisty najdeme nejčastěji mezi psychology, sociology, umělci, VŠ učiteli  a experty na public relations.
Obránci civilizace žijí častěji na menších městech a vesnicích, zatímco v metropolích dominují globalisté.
Nižší třída si zachovává dřívější pohled na rodinu, práci, životní styl, roli muže a ženy, výchovu dětí, národ a kulturu. 
Střet mezi sociálními vrstvami tak má podobu kulturní války, kdy se nová aristokracie snaží rozbít hodnoty a životní styl nižších tříd, např. zakazuje tradiční autoritativní výchovu, brání vychovávat chlapce klukovským způsobem, podrývá národní hrdost.
Ti dole pak většinou svůj styl naopak brání.
Většinou je k tomu motivuje intuitivní (leč velmi správné) pochopení, že pokud přijdou o svou specifickou kulturu, nebudou schopni udržet životní styl, ani hájit své zájmy, budou zcela rozdrceni.
(konec ukázky)
 
Hampl přináší pohled na tuto novou „elitu“ a nazývají jí tkzv. Novou aristokracií. Začíná se rýsovat vznik nové společnosti, možná trochu podobné feudálnímu zřízení, ale rozhodně odlišné od demokratické společnosti nebo kapitalismu volné soutěže, kdy na jedné straně je úzká vrstva tzv. Nové aristokracie a na druhé straně plebs, jako masa nevolníků za feudalismu.
Ukázka z knížky:
Součástí společné kultury nové aristokracie je také sdílené přesvědčení, že jednou z možností, jak dosáhnout likvidace národů a národních států, je smíchat všechny kultury, národy, jazyky a rasy do takové směsi, že nikdo nebude mít možnost pokračovat ve svém dosavadním stylu života.
Když bude každý Čech jediným Čechem ve své ulici, nezbude mu než se přízpůsobit.
Kubánské manželce, čínskému domovníkovi, pakistánskému sousedovi z jedné strany a norské sousedce z druhé strany.
Žádná kultura, žádný systém zvyklostí nebude mít navrch.
Všichni společně vytvoří nový styl diktovaný moudrou centrálou.
(konec ukázky)
 
Jsou myšlenky tkzv. Nové aristokracie nové, nebo tato myšlenka rezonovala již dlouho?
Ukázka z knížky:
 
Je tomu přibližně už sto let od chvíle, kdy Richard von-Coudenhove-Kalergi představil vizi vytvoření jednotné celosvětové rasy. Nejednalo se o plán, který by obsahoval dílčí úkoly, časový harmonogram nebo rozpočet, ale o jen o utopickou představu, pro někoho ovšem velmi lákavou.
O pár let později přišli neomarxisté s myšlenkou, že potřebnou společenskou změnu v západní Evropě a USA prosadí tkzv. „proletariát třetího světa“.
Mohli bychom pokračovat až do současné doby, kdy např. ekonom Thomas Peketty. Tato intelektuální hvězda hned vedle svých bystrých analýz navrhuje vyrovnat životní úroveň tak, že lidé z chudých části světa budou masově přesouváni do těch bohatých a to tak dlouho, dokud nezmizí rozdíl v životní úrovni mezi Švédskem a Somálskem.
Nemyslí to jako vtip nebo nadsázku. Naprosto vážně míněný návrh.
Z pohledu nové aristokracie je toto naprosto přirozené.
Když se toto myšlenkové nastavení spojí s ekonomickým zájmem (levná pracovní síla, získávání nových voličů nebo statní granty pro integraci příchozích), vyplývá z toho jasná a jednoznačná podpora takové migrace, která je neslučitelná s dosavadním životním stylem původních obyvatel(konec ukázky)
 
V této situaci zákonitě dochází k situaci, kterou Hampl nazývá generačním konfliktem. Právě tomu tématu věnuje autor druhou polovinu knížky…
Ukázka z knížky:
 
V posledních deseti letech má rétorika často mnohem vyhrocenější podobu. 
Už to není shovívavý pohled na zaostalé starší lidi, ale objevuje se tón, který známe z komunistických 50. let., kdy propaganda bouřila proti kulakům, vykořisťovatelům a třídním nepřátelům.
Teď se místo třídních a rasových nepřátel objevují nepřátele generační.
Zavinili globální oteplování, uchovávali patriarchát a toxickou maskulinitu, odmítali migranty a jsou odpovědní za veškeré zlo na světě.
Čtenář si možná vybaví prostořeké výroky některých českých postpubertálních celebrit, písničku německé státní televize tom, že babička je ekosvině, nebo komentáře od aktivistky německých Zelených:
Říkáme koronaviru ano!
Země se díky němu uzdravuje!
Je pozoruhodné, jak je virus spravedlivý.
Vymete staré a mladí infekci bez problému přežijí.
Generace 65 + naši planetu uplynulých padesát let jenom devastovala.
New York Times, zveřejnily v roce 2019 článek s titulkem Konec přátelských vztahů mezi generacemi..
Článek fakticky tvrdí, že to co se odehrávalo v předchozích letech, bylo ještě velmi laskavé proti tomu, co přijde.
(konec ukázky)
 
Hampl upozorňuje na fakt, že v médiích dochází k systematickému očerňování starších lidí. Začíná manipulace, kdy obrázky starších lidí vyjadřují blahobyt, zatímco obrázky mladých spíše starosti a chudobu. Vztah ke starší generaci je podle Hampla náhrada za třídní konflikt. Ale je to tak divně promíchané. Starší představují nižší třídu – nejsou na úrovni, jejich názor nemá žádný význam, ale zároveň je pěstovaná závist, jako by byly třídou vyšší, vykořisťovatelskou..
Ukázka z knížky:
Mezi staršími lidmi jsou často zahrnováni všichni od padesáti let nahoru. 
Zobrazovat padesátníka jako vykořisťovatelskou skupinu je absurdní.
Ano, je mezi nimi pár ředitelů a předsedů vlád, ale úspěšné a bohaté najdete i mezi třicátníky.
Většina lidí přes padesát je v úplně jiné situaci.
Jejich pozice na trhu práce je extrémně obtížná, protože většina firem je v jejich věku nechce zaměstnávat.
V korporátním světě jsou odepsáni zcela, bez ohledu na vzdělání a zkušenosti.
Příliš mladí na důchod, příliš staří pro pracovní trh, který vyžaduje především flexibilitu a nepředpokládá, že by zaměstnanec vydržel ve firmě déle než pět let.
Pokud mají nějaké úspory, inflace jim je ukusuje.
Pouze ti, kteří stihli v lepších časech zaplatit hypotéku, mohou mluvit o štěstí.
Ale blahobytná skupina to rozhodně není.
V roce 2008 svět prožíval finanční krizi. Západní svět prožíval masovou nezaměstnanost a skokové snížení životní úrovně.
Vlády místo aby pomohly lidem, darovaly biliony dolarů a eur globálním bankovním skupinám, které tuto krizi vyvolali.
A média byla zaplaveny články, že nejhoršími vykořisťovateli jsou starší lidé, jejichž důchody představují obrovské břemeno.
Útoky na starší generace jsou mnohem prudší v levicových médiích. 
Profesionální bojovníci proti kapitalismu neúprosně hájí zájmy velkého kapitálu.
Samozřejmě za jeho plné podpory.
Bankéři, vysocí manažéři, vlastníci a profesionální aktivisté za lepší svět splynuli do jedné sociální vrstvy.
(konec ukázky)
 
Zajímavé je, že Hampl upozorňuje, kdo jsou hrdinové nových generací. Jeremy Corbyn (ročník 1949) Bernie Sanders (ročník 1941), u nás třeba Eliška Wágnerová, Tomáš Halík, nebo pan kníže, co má k lidu blíže – všechno v podstatě starší lidé.
Pokud se objeví mladí, jako třeba u nás Mikuláš Minář, hrají podle Hampla roli spíše roli jakýchsi roztleskávaček.
Půvabné tvářičky, od nichž se neočekává žádná hluboká myšlenka a je tolerován jakýkoliv projev hlouposti (Gréta).
Hampl dále píše o programu „Nenávist k vlastní zemi a kultuře jako generační vědomí, popisuje syndrom tkzv. sněhových vloček, střet nové aristokracie s novou nižší třídou.
Hampl vidí jednoznačně řešení ve vizi Národního státu, který ukončí panství nadnárodních byrokratických aparátů a nové aristokracie.
Jak jsem psal, na závěr každé kapitoly Hampl nejen shrnuje, ale doporučuje i další četbu. V poslední kapitole doporučuje i četbu autora, se kterým bytostně nesouhlasí, starého dobrého neomarxistického aktivisty Kartouse, který nám formuje tkzv. „nové školství“.
Ukázka z knížky:
Na závěr upozorním na knihu z opačného tábora. 
Napsal jí známý neomarxistický aktivista Bob Kartous a nazval je trochu rebelsky No future.
Ovšem rebelského v ní nic není.
Pro nás je zajímavé, jak podobně vidí Kartous svět.
I on si všímá, že proběhla zásadní změna a dokonce používá termín globální aristokracie.
Kartous ale ani na vteřinu nepochybuje o tom, že změna je skvělá a jediné řešení je přizpůsobit se novým požadavkům.
Za tímto účelem prosazuje totální změnu školství.
Děti se mají přestat učit matematiku a přírodní vědy a místo toho?
Co se mají učit, to se na 220 stránkách jeho knihy nedozvíme…
Jediné, co Kartous mnohokrát opakuje, je, že nový pokrokový člověk musí věřit oficiálním stanoviskům a nenechat se svést ke zpochybňování.
Žádný jiný požadavek totiž nemá.
Kartouz je šedou eminencí českého školství.
Dosazuje ředitele škol, úkoluje úředníky na ministerstvu a ročně mu protékají stovky milionů korun.
Cesta z nevolnictví je kniha o alternativách a cestě ze systému, No future je kniha o tom, jak v tom systéme zůstat.
Mimochodem jakou budoucnost je ten systém schopen zajistit těm, kdo se podrobí.
To je téma, kterému se Bob Kartous pečlivě vyhýbá.(konec ukázky).
 
Pokud Vás Petr Hampl zaujal, rozhodně investujte čas na přečtení jeho knížky Cesta z nevolnictví, nebo jeho předchozí knížky Prolomení hradeb, která hlavně pojednává o řízené migraci. S Hamplem souzní i další osobnosti na poli sociologie, jako např. Jan Keller, Benjamin Kuras, nebo již zemřelý brněnský Ivo Možný se svoji známou knihou Proč tak snadno.
 
 
 
 
 
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.