Lež se nastoluje jako světový řád


napsal Geordyn

Tuto větu jsem viděl jen tak narychlo napsanou širším štětcem, zelenou barvou na mramorové stěně nad trubkovým držadlem schodiště vedoucího z podchodu na zastávku šaliny. A odtud opět podchodem na autobusové nádraží. Ale nebylo to v Brně, nýbrž v Olomouci. Možná, že autor nápisu použil modernější způsob pro své graffiti. V duchu již rozvíjejících se tehdy zelených „myšlenek“ v přítmí podchodu, kde už nebylo zvlášť pro mne, mnoho vidět.

To bylo už v roce 1998. Vzadu na fotce ten datum mám.

A nápis tam byl ponecháván asi dva roky, spolu s různými dalšími, včetně nalepených předvolebních plakátků. Však to všichni všímaví znají. Neuklízejí se tyto samozvané „nástěnky“ tak často, jak by si zasluhovalo město, mající dbát o svůj vzhled. Toto, o čem se zmiňuji, bývalo častěji v dosti temných podchodech a schodištích určených pro veřejnost v jiných částech města, obvykle na periferii. Zde to bylo téměř ve středu města. Když ten nápis, lákající k zamyšlení proč tam tak vyzývavě a zeleně a tak dlouho trčí a dráždí do očí byl, pořídil jsem fotografii. Jako důkaz, že jsou i takoví majitelé zelených barev, kteří tedy mlčí a přitom dlouhodobě řvou svůj názor na to, co považují za důležitější, než pouze své představy o „umění“ realizujícím to, co nazýváme graffiti. Původně přenesená do Evropy grafomanská potřeba jednotlivých zločineckých gangů v Bronxu, (předměstí původně, nyní čtvrt megapoliss New York) označit si tak svoje území k identifikaci pro ostatní nepřátelské gangy. Obvykle narkomanských dealerů. Ostatně tyto gangy jsou i u nás. Jen se méně prezentují. A jinak. Všímám si občas i tohoto. Někdy to bývá prospěšné. Možná některá graffity jsou jinak myšlena. Mezi ně řadím i ten barevný výkřik na schodišti. Fotka mi připomněla jiný podchod a jiné schodiště. K zastávce jménem Fakultní nemocnice. Také v Olomouci.

Protože před měsícem mi zemřel na ten zákeřný SARS – CoV – 2, můj kamarád. V oné Fakultní nemocnici. S Karlem jsem se setkával téměř pravidelně při svých nutných návštěvách tamní oční kliniky. Tu hodně smutnou zprávu mi zavolal přítel jeho rodiny. Od prvních příznaků uběhlo pouhých čtrnáct dnů a Karla, kamaráda už není. Ani pohřeb neměl jak by se slušelo. Hnusná doba dnes !! V Indii je však situace s pohřby ještě tristnější. V jejich svébytné kultuře.

Proto tento článek vznikl.

Lež se stala pro papaláše a jejich slouhy pravidlem a nutností. Jinak by je už dávno příval lidového hněvu smetl. Lež lstivě skrývaná za různé lákavé sliby. Zřetelně vylhané.

Pravda o skutečné situaci ve které se nacházíme, musí být umlčena k zachování současných papalášských privilegií – dojení státní kasy, tedy našich daní, do jejich kapes, už tak plných. A zločinnému bránění přístupu k účinné léčbě nemoci zaplavující svět. Viz zprávy o isoprinosinu a podobných léků, vhodných více nebo méně. Leč přece jen léků přinášejících naději.

Jsou ale země, kde ještě vědí co je lidská soudržnost a solidarita ( už dnes zřejmě sprostá slova pro úplatný český maistream), vědí jak se chovat lidsky. Ve státečku jiném, kolem patnáctého poledníku ve střední Evropě musí být bráněno účinné léčbě za každou cenu. A nejen tam. I za cenu života kamaráda Karla, a více jak dvaceti devíti tisíc dalších bezejmenných starších lidí. A v poslední době už i třicátníků ! Mnozí zemřít nemuseli, kdyby v Čechách a na Moravě nevládl hnusný politický marazmus. Každý lidský život je cenný a nenahraditelný. Leč…

Vlk v posledních článcích na Kose burcuje tím co má k dispozici, aby skutečnosti o používaných vakcínách a jiných možnostech proti Covidu 19, nebyly mlhou na blatech, ale světlem na konci tunelu. Ačkoliv více než rok zkušeností s touto novou chorobou, alespoň v ČR, spíše to vypadá na protijedoucí rychlovlak. Vtom mu přeji pevné nervy. A nám přiměřenou naději.

Vracím se k nadpisu článku.

Lež je opak pravdy. A co to je, ta Pravda. Jistěže ne ta zlatá muška na stěně. Lež je okradená Pravda, jak o tom zpíval kdysi odstrkovaný umělec – zpěvák a autor skrytě i otevřeně kritizující špínu světa. I toho ruského a sovětského. Vlastně to byl buřič mého naturelu. Vladimír Semjonovič Vysockyj.

 

Text V. S. Vysockého, v překladu Milana Dvořáka ve zkrácené formě, plně vystihuje o co jde, i když v upravené podobě:

Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála,

pro blahoslavený navlíkla honosný šat,

v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála,

ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat,

a Pravda znavená usnula jen co si sedla,

ze sna se culila, naivka důvěřivá………

…Lež jí všechno štípla co měla, odplivla, odporně zaklela, vypadla ven……

…Leckterý hlupák se dodneška o Pravdu hádá, pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš,

jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda, ale až dokáže to, co dokáže Lež.

…ani nevíš, s kým dneska přenocuješ, někdo tě vysvlíkne, řeknou ti, že ti to patří,

a dřív než se naděješ,

nosí tvé kalhoty,

a dřív než se naděješ,

nosí tvé hodinky,

a dřív než se naděješ,

JEDE NA TVÉM KONI L E Ž.

Nápis v podchodu byl zelený, proto i v této modifikaci veršů se také to hrozivě „zelení“.

Text je zhudebněn a výraz jakým nejlépe vyniká , mu poskytl svým zpěvem pan Jaromír Nohavica, nositel ceny A.S.Puškina, ovšem kromě rodilých zpěváků ruských. Protože kdo se kde zrodí, tam nejlépe se hodí.

Tuto úvahu nad jedním nápisem věnuji kamarádovi Karlovi K., z Olomouce TAM , odkud není návratu, když jsem mu mohl k jeho odchodu z tohoto světa pouze dodatečně rozžehnout plamen svíčky.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.