Diplomatická roztržka


napsal Leo K.

Ruská federace pojmenovala své nepřátele. Spojené státy a Českou republiku. Prezident Miloš Zeman má jistě pravdu, když říká, že to je od Rusů blbost, protože „vyrábět“ si ze svých přátel nepřátele není normální. Josep Borell, představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, dokonce řekl: „Vyzýváme Rusko, aby přehodnotilo své rozhodnutí tak, aby se zabránilo dalšímu zhoršování našich vztahů, které již jsou napjaté…“ Česko-ruské vztahy jsou v poslední době poznamenány diplomatickou roztržkou, která začala po oznámení Prahy ze 17. dubna, že z výbuchů ve Vrběticích v roce 2014 jsou důvodně podezřelí agenti ruské vojenské rozvědky GRU.

Diplomatickou roztržkou?

To je věru velmi „skromné“ pojmenování procesu, kdy si obě země vzájemně vypověděly desítky diplomatů a česká vláda vyřadila ruskou společnost Rosatom z tendru na rozšíření jaderné elektrárny Dukovany. Obvinění související s explozemi Moskva odmítá a ruští představitelé je opakovaně označují za bezdůvodná, rozporuplná, nezodpovědná či provokativní. Největší selhání diplomacie v historii od Českého království podnes označit za pouhou roztržku?

Není to spíš výrazná výhra mýtu tzv. nepolitické politiky údajné pražské kavárny?

Ta v praxi znamenala postavení národního a občanského principu do protikladu. Vlastenec není podle tohoto mýtu občanem podle  „pravdy a lásky.“ Faktické odříznutí diplomacie od praktické politiky až do její negace – s jedinou výjimkou, které představovalo období Jana Kavana ve funkci ministra zahraničních věcí. A poté, co nám zůstala nepolitická politika postavená na prázdném heslu „pravdy a lásky,“ potvrzené konstruktem „humanitárního bombardování,“ je možné, aby se „korektnost“ stala politickým programem. A obsahem je naprosté kopírování nových západních ideologizmů a totální podřízenost současným „spojencům.“

Bývalý ředitel Vojenské zpravodajské služby Petr Pelz ke kauze Vrbětice:

V ideálním světě mají (tajné) Služby včas a objektivně informovat politickou reprezentaci, tak, jak praví zákon. Příjemci informace mohou na tuto informaci reagovat, nebo, dokonce častěji, vůbec nereagovat. I to je reakce. Tvrzení opozice a médií, že vláda chtěla kauzu „zamést pod koberec“ sice může být pravdivé, ale pouze v tom kontextu, že vlády všech zemí takto zametají pod koberec 99,9 procenta veškerých zpravodajských informací. Ještě v sobotu 17. dubna odpoledne měla Česká republika takovouto prognózu: „Možnost relativně výhodného příslibu kvalitní vakcíny, potenciál pro obchod Česká republika – Ruská federace, možný summit Biden – Putin v Česku a tak dále“. Dnes je to takto: „Máme odhalení bez důkazu, oboustranné vyhoštění bezmála dvou desítek diplomatů, ochromení českého zastupitelského úřadu v Ruské federaci, konec Českého domu v Moskvě a posměšky světa.

Co v mezičase tvrdí Babiš, Hamáček nebo Černochová je zcela bez významu. Horlivý tisk nás ujišťuje, že vláda měla informace o Vrběticích k dispozici několik týdnů či dokonce měsíců. Přesto, dle tohoto tisku, měla i nadále určitý zahraničně-politický záměr směrem k Ruské federaci. Ponechme stranou pro účely tohoto rozhovoru, zdali správný či nikoliv.

Kdo, jak a proč přiměl v sobotu večer 17. dubna vládu České republiky změnit úmysly tak radikálně, že způsobila možná největší krizi v nějaké zahraniční relaci v dějinách Československa i České republiky s výjimkou událostí souvisejících s okupací Československa nacistickým Německem? Před parlamentními volbami musí občané České republiky znát na ono „Kdo, jak a proč“ odpovědi. A také kdo a jak se na tom na české straně podílel.

V odkazovaném článku bývalý šéf vojenského zpravodajství vyjmenovává řadu tvrzení amerických tajných služeb, kde došlo k totální blamáži. Tajné služby nemají nikde na světě (u nás teprve ne) žádnou výjimku ze zákona a nemohou vyšetřovat a dokazovat, zkrátka nemohou dublovat policejní práci. Jejich úkolem je sledovat, kde se co šustne, dávat to do souvislostí, vyhodnocovat a upozorňovat na to politiky. Ti potom rozhodnou jak s informací naloží.

Obecná tendence je tajným službám nevěřit. BIS nejsou vyzvědači, ani agenti se zvláštními právy, ale měl by to být sbor zkušených analytiků. Protože však utajení dává jejich práci zvláštní charakter, nejsou řídké případy zásahu osobních ambicí nebo snahy ovlivňovat politiku státu. Proto je důležitou demokratickou funkcí jejich kontrola. Je jenom přirozené, že se tajné služby té kontroly vzpírají a snaží se místo své servisní služby hrát aktivnější hru. To je však – jak na to poukázal už film Šíleně smutná princezna z roku 1968 – pro stát problémem.

Piklím se dnes říká zpravodajské hry a ty mohou mít i dost fatální důsledky. V historii zahraniční politiky Spojených států amerických bychom zřejmě jen stěží nalezli lepšího příkladu „zpackané“ operace na nejvyšší úrovni než právě Ústřední zpravodajskou službou podporovanou invazi v dubnu roku 1961 proti Castrově revoluční Kubě. Ředitel CIA Richard M. Bissell, nejenže neseznámil nově nastoupivšího prezidenta (J.F. Kenedy) se závěry analytického oddělení CIA, ale když se invaze blížila svému tragickému konci, žádal ještě na Kennedym masivní leteckou podporu. Tu mu prezident zamítl protože už 28. ledna absolvoval brífink ohledně kubánské operace (poprvé jako prezident USA) a po prodiskutování problému zaujal k Operaci Trinidad skeptické stanovisko, přestože zástupci ozbrojených složek tuto operaci akceptovali i když její úspěch podmínili širokým povstáním kubánského obyvatelstva a výraznou podporou Spojených států. Obojí se neuskutečnilo.

Zato „kdosi“ prostřelil Kenedymu v Dallasu hlavu.

Bidenovo USA a Putinovo Rusko v posledních měsících vyhrotilo vzájemné vztahy a naše vláda si v této atmosféře dovolila přizvat Rusko k tendru na Dukovany, usilovat o ruskou vakcínu, zvát Putina s Bidenem do Prahy, připravovat politické oživení v česko-ruských vztazích. Leckdo z USA ale i u nás – zvlášť, když dostal od CIA medaili za spolupráci – tomu asi netleskal.

Janek Kroupa v tom nehraje žádnou důležitou roli. Je totiž pouhým bílým koněm cizích zájmů.

A Bellingcat? To je webový portál založený britským občanským žurnalistou Eliotem Higginsem. Využívá veřejně dostupné zdroje, aby zachránil reputaci britských tajných služeb jejichž výstup kauzy Skripal se stal vtipem desetiletí. Proto následoval útok „novičokem“ ještě na bulharského obchodníka se zbraněmi Emilijana Gebreva a poté ještě i na poněkud kontroverzního disidenta Navalného. Pozoruhodné je že tato nejjedovatější látka nikoho z jmenovaných neusmrtila.

Neexistuje žádný skutečně přesvědčivý důkaz o ruském podílu na výbuchu, dokonce ani předchozí informace ze staršího vyšetřování nenaznačovaly, že by výbuch byl způsoben sabotáží a vše je korunováno „nezpochybnitelnými“ důkazy tajné služby.

Víme, že ničeho takového nejsou tajné služby ze zákona vůbec schopny.

A tady? Jakoby premiér, vláda a poslanci nevěděli, že žádné zpravodajské službě nemůžeme bez výhrad důvěřovat. A žádná zpravodajská služba nemůže být moc transparentní, to prostě nejde. Je ale pochopitelné, že si mohou vytvořit i určitou profesionální deformaci, která je vede ke zveličování malicherností, jako když BIS ve veřejné zprávě upozorňovala na nedostatky ve školní výuce dějepisu(!)

Proč se premiér, vláda a poslanci zesměšňují?

Už to, že tajná organizace vydává veřejné zprávy je klasickou ukázkou nepříslušného vlivu na politické směřování státu. A co opakované úniky utajovaných zpravodajských informací do médií. Nejsou náhodné, většinou jsou dobře cílené a rozehrávají zpravodajské hry, pokouší se zasahovat do politiky. Podle zákona jde o trestné činy, přesto nepamatuji žádný pokus, žádnou snahu je vyšetřovat. O úrovni těchto zpráv si ostatně lze udělat představu z úniku policejní zprávy ÚOOZ o které v roce 2006 iDnes psalo:

Kubiceho zpráva: výbušná směs pravdy a drbů

Před dvěma týdny otřásla Českem tajná zpráva plukovníka Jana Kubiceho, šéfa zvláštního policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. V pondělí 29. května ji Kubice předal poslancům branného výboru. Vzápětí unikla do médií a stala se politickou rozbuškou. Pokutu devět tisíc korun dostal ministr vnitra Ivan Langer (ODS) od Národního bezpečnostního úřadu. Sankciován byl kvůli tomu, že se média dostala k informacím z Kubiceho zprávy. Tajný dokument nechal Langer ležet otevřený v místnosti, kde k němu měli přístup novináři.

Tak ministr vnitra dostal pokutu 9 000 Kč? Co tu vlastně dělá policie, státní zastupitelství, soudy?

Neměly bychom se přejmenovat na Kocourkov?

Hrozí nám válka? Jsme konec konců členy NATO, které se tlačí jak na Ukrajinu, tak na Gruzii. Může z toho mraku zapršet? Rusko-americké vztahy eskalovaly kolem Ukrajiny. Teď, co Rusové „obsadili“ svým masivním cvičením Černé moře se situace trochu uklidňuje a zdá se, že válka v zastoupení bezprostředně nehrozí. Vypadá to, že by měla přijít ke slovu diplomacie. Američané si musejí rozmyslet být v konfliktu s Ruskem a Čínou současně. To by bylo i na světového šerifa příliš velké sousto. Proto je pochopitelná snaha Rusko a Čínu rozdělit a postavit je proti jejich okolí.

To ovšem naráží na super korupční Ukrajinu. Velmi bude záležet na vnitroamerickém vývoji, zdá se, že republikáni budou poukazovat na podivné, ale prokázané vztahy prezidenta Bidena a jeho rodiny právě s  tím korupčním prostředím na Ukrajině. Rusko-evropské vztahy přešli do stavu ignorace a existují prakticky jenom na národní úrovni. Většina států EU (mimo pobaltské a Polsko) měla i před naším vyhošťováním korektnější vztahy s Ruskem než Česká republika.

Ještě k tématu válka. Dá se říci, že vnitrodruhové zabíjení bylo vlastní člověku jako přírodnímu živočichu ještě před vznikem homo sapiens sapiens –

mír by mohl být výsledkem rozvoje lidské civilizace, kultury, humanismu.

Biologický, psychický a sociální determinismus pouze informuje, že válka je atavismus, tedy jev, který by mohl být překonán civilizačním vývojem.…
Humanistická politika je taková politika, která nepopírá negativní vlastnosti člověka, ale podporuje to dobré v něm.

Přesto je to už více než 100 let, kdy došlo k vypracování postupu, který by měl zabránit válce. Byli to sociální demokraté v II. internacionále, kteří ukázali, že hlavní nepřítel každého národa se skrývá v jeho vlastní vládě. Proto jedním z cílů II. dělnické internacionály bylo vyhlášení války válce. Každá válka je násilím vůči národům, to však nebrání socialistům, aby byli pro revoluční válku, Třídní ráz války je základní otázkou, kterou je povinen rozřešit socialista (není-li renegátem). Imperialistická válka let 1914—1918 je válkou mezi dvěma skupinami imperialistické buržoasie za rozdělení světa, za rozdělení kořisti, za vyplenění a zdeptání malých a slabých národů. Tak hodnotil válku basilejský manifest r. 1912 a správnost tohoto zhodnocení byla potvrzena fakty. Jenže když nakonec válka v roce 1914 vypukla, nebyla evropskými socialisty vyhlášena žádná generální stávka, ale naopak SPD stejně jako francouzští socialisté podpořili válečnou účast svých vlád. SPD ve své většině schválila vládě v Reichstagu válečné úvěry a souhlasila uzavřít s ní příměří, v kterém se zavázala zdržet se během války jakýchkoli stávek

To se shoduje s citátem proslulého spisovatele: „Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“ – Ernest Hemingway.

Právem bychom se tedy mohli ptát jestli nás Hemingway vyzýval k zastřelení Václava Havla, který přispěl k válce v Iráku tím, že spolupodepsal tak zvaný dopis osmi v situaci, kdy RB OSN o ní nerozhodla a řada států (mezi nimi Francie a Německo) byla proti.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.