Tip na dobrou knížku


napsal Řezníček z Brna

Vlkův  úvod:

Kolega  Řezníček jako by mi viděl do hlavy! Robert Šlachta se pozvolna stává další   fenomenem   české politiky!  Kosa ho zatím zcela pomíjela, leč hodlám to napravit.  Proto je pro mne  dnešní Řezníčkovo knižní doporučení vítanou předehrou  k analytickým článkům o Robertu Šlachtovi  a  jeho hnutí Přísaha.

To jednak.  Ale  vítám to ještě  z jednoho důvodu. Před  pár  dny  dal  slabibgr  Petr Nečas  naprosto nenávistné  interview, co se Šlachty  týče,  televizní stanici  CNN Prima News.  O tom   jak  zlý a podlý  fízl  Šlachta  zničil českou demokracii  obecně  a  život  jeho  osobně  a  především jeho úžasné  ženštiny  zejména.  Kdybych  nebyl pamětník, který si dal velmi a velmi záležet na  tom, aby si tenkrát opatřil co nejhlubší možný  vhled, se  spoustou detailů, brečel bych ještě  teď.

Vítám proto, že  kolega  Řezníček upozornil na  knihu rozhovorů s  Robertem Šlachtou. Sám ji znám. Z  audioverze. A  stejně  jako  dnešní autor  ji mohu jen doporučit. Takže – jdeme na  věc!

TIP NA DOBOU KNÍŽKU:
Třicet let pod přísahou
Autor knížky: Robert Šlachta ve spolupráci s Josefem Klímou
Vydalo nakladatelství: Euromedia Group a.s. v edici UNIVERSUM
Počet stran: 350

 
Tato kniha je bez přehánění unikát a mohu říct, že něco podobného nemá srovnání na knižním trhu. Doposud žádný policista v České republice takhle otevřeně nikdy nepromluvil o své práci.
Třicet let pod přísahou rekapituluje bohatou profesní dráhu Roberta Šlachty. Celá kniha je vedena formou rozhovoru, kdy Šlachta odpovídá na dotazy Josefa Klímy. U Josefa Klímy bych se rád zastavil, protože z mé strany k němu velká pochvala, jeho otázky jsou precizní, podložené a faktické. Právě ty otázky drží tempo knihy i dramatičnost a v tomto  případě je tento styl vyprávění, kdy autor odpovídá na otázky, lepší, než kdyby formou beletrie Šlachta vyprávěl příběh své profesní dráhy u policie.
Obdivuji odvahu pana Šlachty knihu vydat, protože řada aktérů knihy, kteří jsou zde popsáni jako příjemci úplatků, bezohlední kariéristé a šejdíři jsou stále činní v politice, podnikání nebo někde ve vysoké státní správě.
Šlachta však vše popisuje systémem „padni komu padni“ a v podstatě nešetří nikoho, kdo si to z jeho pohledu zaslouží. Určitě lze i obdivovat doslova sloní paměť autora, ale především je pro mě obdivuhodné, že se dokázal třicet let brodit neuvěřitelnou lidskou špínou a že to vůbec unesl, a to jak fyzicky, tak psychicky. Jako operativec a ředitel v podstatě neznal pracovní dobu, víkendy nebo svátky a pokud se zakousl do nějakého případu, všechno šlo stranou.
Šlachta začínal jako řadový policista v Pohořelicích, později byl v zásahové jednotce a za 1996 přešel do Brna k Útvaru na odhalování organizovaného zločinu. Brno v té době sužovala albánská drogová mafie a Šlachta se snažil dostat mezi ně, získat tam informátory a rozkrýt jejich zločineckou síť. A v tu chvíli se v knížce také poprvé  setkáváme s novinářem Jankem Kroupou.
 
Ukázka z knížky:
 
Janek Kroupa přijel do Brna a začal objíždět ty rádoby podnikatele a ti mu začali povídat, že Albin Arifrovič všude chodil a vytahoval se: Šlachta zařídí tohle a támhleto – a na mě bylo najednou podáno přes třicet trestních oznámení.
GIPS mě  vyslýchala šest hodin. 
Odpověděl jsem jim na všechny otázky a nakonec to splasklo, vyšel jsem z toho naprosto očištěn. (konec ukázky).
 
Janek Kroupa se objevuje v knížce i v částech, které popisují období, kdy byl Šlachta ředitelem ÚOOZ. Tehdy podal Janek Kroupa podnět k GIPS, že detektivové útvaru zneužívají služební vozy v době dovolené. Nakonec se ukázalo, že detektivové v době řádné dovolené chodili do práce, což dokázali elektronické vstupy, takže GIBS musela Kroupův podnět odložit.
Ukázka z knížky:
Když to vypuklo, říkal jsem si, že ještě dostaneme medaili za to, že lidi chodí o dovolené do práce.
Co by za to dal kdokoliv v soukromém sektoru.. (konec ukázky).
 
Šlachta otevřeně hovoří hlavně o kauzách Nagyová, Pitr, Vidkum, Bereta, Lihová mafie. Zde autor zachází do velkých podrobností, když popisuje i práci v terénu – sledovačky, zásahy, zatýkání, instalování prostředků pro odposlouchávání, domovní prohlídky.
Takhle Šlachta popisuje domovní prohlídku v bytě Nagyové:
Ukázka z knížky:
Takže Tomáš jel pro Nagyovou a taky neměl svoji skupinu. Měl jenom část, řešil, jestli budou vyrážet dveře, nebo ne, takže volal Liborovi Lochmanovi na URNA, ten poskytl lidi se speciálním zařízením na vyrážení bezpečnostních dveří – no to byli ti v kuklách, kolem kterých se pak strhnul takový humbuk. 
Ti nebyli od nás!
Nikoho nezdržovali.
Byli tam čistě s tím hydraulickým zařízením na otvírání dveří.
Taky hned jak otevřela, se stáhli a nechali pracovat naše lidi.
Nikdo se k Nagyové ale nechoval tak, že by jí položil na zem, a že by tam byla nějaká neurvalost.
Jen jsme jí potřebovali izolovat od možnosti varovat ostatní, ničit důkazy, splachovat něco do záchodu a podobně.
On i samotný průnik do domu, kde bydlela, nebyl nijak jednoduchý.
Chráněný objekt, ochranka v prosklené a uzavřené recepci, vstup do domu kódovaný.
Když tam přijel Tomáš, zaťukal, ukázal průkaz, řekl jim, že mají příkaz k domovní prohlídce a aby jim šli otevřít.
První co ten chlapík z ochranky udělal to, že skočil po telefonu.
Takže Tomáš vytáhl natvrdo bouchačku a řekl mu, že jestli to nepoloží, půjde k zemi.
Jeden z našich zůstal hlídat z jedním chlapem z ochranky v recepci a druhý jim šel ukázat, který byt to je a otevřít vstupní dveře do domu.
Někdy o půlnoci jsem se rozhodli, že pojedeme taky na Úřad vlády a zapečetíme kancelář Nagyové.
Tenkrát mě pobavil Ivo Ištván.
Říkal: Tak a teď pojedeme na Úřad vlády, ukážeme jim v recepci povolení k domovní prohlídce, oni nás tam dovedou a my to zapečetíme.
To jsem se poprvé za ten napjatý večer rozesmál: Ivoši, ty si to vůbec nedovedeš představit.
Tam nás zastřelí, sotva tam vtrhneme, tam žádný papír nefunguje.
Zavolal jsem Komorousovi, který byl tehdy šéfem Úřadu pro ochranu ústavních činitelů.
Nechtělo se mu moc přijet, ale nakonec dorazil ve svých kovbojských kožených kalhotách a širokém klobouku.
Když jsem mu oznámil o co jde, řekl jedinou větu:
Bobe, ty seš taková pí-a!
Zapálil si, otevřel okno a já čekal, jestli z něj nevyskočí.
Jel s námi pak na Úřad vlády, pět aut v půl druhé ráno.
Komorous řekl ochrance, ať nás pustí, vešli jsme po červeném koberci k premiérovi, zaklepali jsme a uvnitř seděl Nečas, ministr spravedlnosti Blažek, ministr vnitra Kubice a Červíček.
Ištván řekl, že provedeme prohlídku, Kubice byl v pohodě, ale Červíček koukal, jako by mě chtěl rozpárat.
Vyšli jsem ven, abychom zapečetili kancelář Nagyové a pamatuji si, že jsme s Nečasem chvilku zůstali o samotě.
A Nečas řekl jen: Uvědomujete si, že jste právě položil vládu?
A já mu odpověděl: Pane premiére, jestli někdo položil vládu, tak jste to Vy.
S tím jsme se rozešli, naši lidi zapečetili kancelář a odjeli jsme.
My jsme předpokládali, co by to mohlo vyvolat, ale rozhodně jsme to nechtěli a diskutovali jsme dlouho dopředu o tom, jestli by mohlo dojít k dohodě, že došlo k pochybení jedné úřednice (Nagyové pozn. autora) a že jí v podstatě obětují.
Ale Nečas ne, od první chvíle jí hájil.
To, že padla vláda, bylo jeho rozhodnutí. (konec ukázky).
 
Na jiném místě Šlachta popisuje, jak došlo k zatčení hlavy lihové mafie Radka Březiny.
Ukázka z knížky:
Nakonec jsme došli ve sklepě k místnosti, kde sálal kotel na piliny, kterých tu byla obrovská halda.
Nikomu se tam moc nechtělo, protože tam bylo opravdu strašný vedro.
Ale pes na tu haldu pilin začal ňuchat a nakonec z ní vylezl Radek Březina, úplně propocený, na pokraji infarktu a říkal:
Kurva, konečně jste mě našli. 
Já už myslel, že tady chcípnu.
Ukázalo se, že aby v tom horku vydržel, vzal si nějaké tlumící prášky, jenže ty mezitím přestaly působit.
Když slyšel, že se přibližujeme, tak se do pilin zavrtal úplně včetně hlavy. (konec ukázky).
 
A v závěru knížky přichází Šlachtův konec u policie, vše se odehrálo během pouhých dvanácti minut, kdy se rozhodl rezignovat a odejít do civilu. Z toho rozloučení vybírám ukázku, jak se s ním pak následně  rozloučila Lenka Bradáčová…
Ukázka z knížky
Nakonec si pamatuji, jak se se mnou rozloučila Lenka Bradáčová. Dodnes si pamatuji, jak mě okomentovala:
Být šéfem znamená řídit lidi, ale být náčelníkem znamená vést lidi.
Šéf říká JÁ, náčelník říká MY.
Šéf staví svůj úspěch na strachu, náčelník na nadšení všech, které vede.
Šéf říká JDĚTE, náčelník říká POJĎME.
A to je velký rozdíl.
Váš ředitel byl náčelník.
Po jejich slovech přišli ke mně  všichni její podřízení státní zástupci a předali mi třináct kovových růží v šachovnici.
Na každé bylo napsáno jméno jednoho z nich.
Takový dárek jsem ještě nedostal.
Dodnes mám ty růže doma v kuchyni.
Prostě odchod ze scény byl takový, jaký jsem si vždy přál.
Se vztyčenou hlavou.
Večer proběhla smutná zábava, hrozně jsme se opili a já si začal uvědomovat, že ještě dva týdny a už ze mě nebude policajt…(konec ukázky).
 
Rozhodně tuto knihu doporučuji všem, ať už se dívají na osobu Roberta Šlachty jako na hrdinu nebo padoucha. 
Nic podobného ještě knižně nevyšlo a mám obavy, že v budoucnu ani nevyjde….
První vydání v rozsahu 80 000 výtisku je již vyprodané, teď se prodává už druhý dotisk knížky.
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.