Nenechte si vzít svobodu


Napsal Leo K.

Čert mě mohl vzít, když jsem se před týdnem vracel z nákupu a viděl vylepovat plakáty, které zvaly na besedu s poslancem Lubomírem Volným na téma „Nenechte si brát svoji svobodu!“ S poslancem, který se zříká odpovědnosti, který svobodu nepovažuje za projev veřejného podílení na společnosti, ale za chráněný nenarušovaný osobní prostor. Nikoliv prostor, ve kterém by si mohli jedinec a společnost vzájemně prospívat, ale takový, kde se lidé navzájem neohrožují, ve kterém se nezajímají o druhé. Svoboda – jako prostor nezájmu.

Volný, řečeno prostě, nechce nic jiného než tuto svobodu privatizovat.

Každý sám pro sebe. Bez ohledu na druhé. Přesně v duchu klausovského individualismu. Jaká je motivace bývalého tělocvikáře, zda mu jde o to, aby se veřejnost zřekla hegelovského „že svoboda je poznaná nutnost,“ nebo zda mu jde o státní příspěvek – který činí ročně 6 000 000 Kč pokud pro svůj blok získá ve volbách do Poslanecké sněmovny alespoň 3 % hlasů, nebudu spekulovat. Svým chování ve sněmovně si každopádně vytvořil velmi účinnou reklamu zdarma.

Zdá se mi to varovné – kdyby si svým chováním, svými besedami nezískával příznivce, určitě by to nedělal!

Znamená to, že jsme ztratili schopnost vidět za slovy jejich obsah. Že nevíme co si máme představovat pod slovy právo, povinnost, svoboda. Proto tuto glosu píšu.

„…budiž kvůli tobě prokleta země: S námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života. Bude ti vydávat trní a bodláčí a budeš jíst polní rostliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš“

– tak zní biblické poselství, ale i my co nevěříme, víme že život našich předků byl rámován krví, potem a slzami. Tisíciletí pokroku tvořeného vědomostmi, dovednostmi a nekončící pílí, nám ten úděl zlehčila,

ale nikdy nepřestalo platit, že jenom prací vzniká bohatství.

Povinnosti jsou tedy základním kamenem rozvoje lidského rodu.

Hovoříme-li o právech, jsou to takové části života, které jsou osvobozeny od povinností. Práva nejsou samozřejmá, jsou založena na splněných povinnostech, jsou bonusem povinností. Tisíciletí vývoje, kdy rod homo nejprve získal hlas a jím komunikovat daleko obsažněji než to svedli jiné rody a pak i písmo, které dovolilo trvale zakotvit myšlenky, poprvé v dějinách planety umožnila rodu homo se chovat vědomě a zavrhnout pudové jednání. A opět jako poselství z dávnověku zní kázání Ježíše na hoře.

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; o tom je celý Zákon, i Proroci.“

V tom, ve vědomém oboustranně důstojném jednání s druhým, je osvědčeno vaše lidství (humanita), kterým se člověk zásadně odlišil ze zvířecí říše. Způsob toho jednání je ale určen svobodou. Budete-li nesvoboden, podřízen nějaké entitě (například v armádě), nelze hovořit o humanitě, ale o plnění cizích zájmů. Svoboda je základním požadavkem lidství, je předpokladem veřejného podílení na společnosti. S tím souvisí ledabylost a pohodlnost s jakou s ní zacházíme.

Často necháváme za sebe rozhodovat druhé (například při volbách), protože je to pohodlnější. Zříkáme se odpovědnosti, abychom mohli v závětří kverulovat, švejkovat. Připadá nám, že odpovědnost je přítěží, protože starost o druhé je cosi, co nás nemusí zajímat. Přesně v intencích klausovského individualismu, přesně v kontrapozici k humanismu. Svoboda v tomto pojetí je instrument nezájmu.

Protiepidemická opatření se prezentují jako nezasloužený útok vlády na tu „naši svobodu.“

Volného vystoupení není ničím jiným. Mohlo by se říct „Inu tělocvikář.“ Ale umělci, restauratéři a jiní vykonavatelé služeb nejsou jiní. My bychom vám hráli, my bychom vás rádi obsluhovali, kdyby nám to ta hnusná vláda pořád nezakazovala. Ještě jsem neslyšel, aby někdo z nich řekl: neblázněte, nemůžeme přeci riskovat, že se v našem divadle, v naší hospodě, v našem cirkusu někdo nakazí. Takže nenechme se mýlit:

Svoboda je možnost, nikoliv právo, žít svůj život tak, jak ho žít chceme.

Možnost. Tedy možnost se rozhodnout a také – logicky – mít za své rozhodnutí odpovědnost. Pokud se někdo ohání svobodou, v mnoha případech nechápe, co to svoboda je. Rozhodnout se, že na chvíli pustím děti z dohledu nese s sebou možnost, že některé z nich vběhne pod auto. Nejsme ochotni nést odpovědnost a řveme s ostatními:

„Selhala vláda!“

Svoboda je – pravda – základním požadavkem, ale není vším.

Étos svobody, demokracie a humanity při založení republiky nebylo prázdné gesto. Masaryk by se s mnoha dnešními politiky vůbec neshodl. Usiloval o intenzivní demokracii, která rozhodně neměla být pouze soustavou institucí a tzv. neutrálních procedur, jak to hlásají představitelé vyprázdněné liberální demokracie. Je to v zásadě aktivistická demokracie, v níž lidé věří v ideje svobody, rovnosti a solidarity a jednají ve směru, který Masaryk označuje jako humanitu. Myslí tím něco zcela konkrétního. Masaryk kvůli humanitě na začátku dvacátého století spolupracoval se sociální demokracií na uzákonění všeobecného volebního práva, kritizoval oligarchii ve všech podobách, v církvi, v politických stranách i v hospodářství. Mluvil o krizi parlamentarismu, který se změnil v „umění, jak napálit druhého.“

To jsem neřekl já, ale filosof Michael Hauser.

Politikáři první republiky ale roznesli ideje starého pána na kopytech. Systémově sice šlo o demokracii, nicméně parlament často selhal a svoboda byla omezena například cenzurou. Život v ní nebyl pro velkou část obyvatelstva snadný. Dokladují to dělnické kolonie, žebračenky, mrtví při demonstracích, ale třeba i pikantní vzpomínky na hospodu Jedová chýše. V očích převážné většiny občanů systém první republiky selhal se žalostným koncem v podobě Mnichovské dohody (plně se to obnažilo za tzv. druhé republiky od října 1938 – do 15. března 1939).

Ač se o tom dnes zarytě mlčí, právě selhavší systém 1. republiky byl nejsilnější motivací politického vývoje po roce 1945 a zvláště po roce 1948. Byla tu vůle vybudovat lepší, sociálně spravedlivější stát.

Komunisté tu měli podporu většiny národa a až teprve existence a hlavně činy sovětských „poraděnků,“ kteří se cítili nadřazeni politickému vedení státu a také do něj aktivně zasahovali (viz Slánský), zasel děs a hrůzu do mysli českých středoevropanů, kteří na takové orientální hekatomby nebyli zvyklí. Teprve když dozrávala nová generace těch kteří po válce bez nároku na odměnu budovali stát, teprve v šedesátých letech dozrávala znovu myšlenka návratu k Masarykovým ideálům humanity pod názvem socialismus s lidskou tváří. Jsem přesvědčen, že dodnes není dostatečně oceněna odvaha československých komunistů šedesátých let udělat z proměny ideje socialismu v nástroj totalitního útlaku klíčové téma veřejné diskuze.

A to byl také dosavadní vrchol snažení skutečně občanské společnosti, kterou se už od té doby nikdy nepodařilo znovu zrestaurovat. Vpád jednotek Varšavské smlouvy (hlavně v podání sovětů) a Husákův „reálný socialismus,“ opět o dvacet let odložil naději na lepší společnost.

Z chaosu „Sametové revoluce“ se vynořil jako krizový manažer Václav Klaus, který (spolu se svými epigony) zvolna a trpělivě vytvořil přesný protiklad Masarykova pojetí demokracie a humanity, tedy onu nám dobře známou oligarchickou neoliberální demokracii, a se slovenským protějškem rozbil to, co Masaryk založil. Dokonce se mu podařilo i zcela popřít sebereflexi národa. Vrcholem pokrytectví bylo loňské „uctění“ památky 70. výročí popravy Dr. Milady Horákové nápisy …byla zavražděna komunisty! – tak jakoby společnost zapomněla, že každý její desátý byl členem KSČ a minimálně trojnásobné množství jim fandilo.

Když při stém výročí vzniku samostatného státu Petr Fiala navrhl poslanecké sněmovně text deklarace

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky u příležitosti 100. výročí založení Československé republiky

  • Hlásí se k odkazu 28. října 1918 a oceňuje úspěšné úsilí představitelů naší země vedoucí k založení samostatné Československé republiky.
  • Považuje demokratický charakter státu, na jehož základě byla první republika postavena, za základní pilíř moderní České republiky.
  • Navrhuje, aby toto výročí posloužilo k posílení národní hrdosti a ambicí České republiky patřit mezi nejúspěšnější země světa.

tak evidentně vyhledával takovou formulaci, aby lež a pokrytectví, nebyly příliš zřejmé. Opět osvědčil, že slohová cvičení zvládá, což ostatně potvrdil i ve čtvrtek 3. června, když ve spolupráci s Piráty připravil celodenní cvičení s tématem odvolání vlády. Je ale obtížné něco poměřovat, když si většina politiků a tvůrců veřejného mínění nedokáže vůbec představit, co měl Masaryk na mysli, když hovořil o humanitě. Jsou to ochotni zaměňovat s tak zvanými lidskými právy, které ovšem nevznikly z nějaké touhy po spravedlnosti, ale jenom a pouze jako ryze politický nástroj, kterým se Spojené státy „zadráply“ v socialistickém bloku.

A zase o něčem jiném. Podle občanského zákoníku má každý právo jít za svým štěstím. Dnešní společnost opravdu každému dovoluje rozvíjet svou jinakost, nestydět se za ni a považovat ji za normalitu, protože nic normálního a všeobecně přijímaného už neexistuje. Současně vidíme, že to není dobře. Když neexistuje nic normálního, ztratily se také obecné společenské normy zvané morálka. A to je přesně opak Masarykova důrazu na mravnost.

Ten si vždy znovu a znovu všímal jednoho důležitého aspektu: zda politika spočívá či nespočívá na mravnosti. Oproti těm, kteří striktně oddělují politiku od mravnosti, český filosof zdůrazňuje, že „parlamentní politika, politika „politická“ spočívá na mravnosti, na mravních zásadách, není jiné vyšší autority, není jiných motivů pro jednání politická než zásady mravnosti. V tom vidí základ demokratické politiky, která může sloužit celku, lidem, a nikoli vlastnímu sebeobohacování na úkor druhých.

Mohou se ozvat hlasy, že návrat k Masarykovi je už z časových důvodů passé a svědčí spíše o nostalgii již mírně senilního pisatele. Jenže Masaryk nastavil měřítko. A stejně jako se nezřekneme zákonů, které definoval Isaac Newton, tak nemáme lepší měřítko jímž lze poměřovat náš další vývoj. Obdivuhodně v něm obstojí pražské jaro 1968, které ve svých programových bodech zavádí kritiku stranické a ekonomické oligarchie a usiluje o politickou a hospodářskou demokracii, která by překonala fatální nedostatky prvorepublikového parlamentarismu, zato hrozivě propadá současná liberální demokracie,

kde ve svobodných volbách můžete volit jenom politické strany,

kde právo už nemá nic společného se spravedlností (k soudu se nechodí pro spravedlnost ale pro rozsudek) a lidství (humanitu) nahradila Listina základních lidských práv a svobod.

Když jsem dnes (psáno v neděli 6. června) vynášel odpadky v tričku a šortkách (bylo 19°C), potkal jsem u kontejneru páchnoucího bezdomovce v bundě, kulichu a sešlapaných plastových „botách.“ Zkuste, vy právní stěžovatelé reklamovat u soudu, že podle článku 10, odst. (1) Listiny základních práv a svobod.

Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Lidská důstojnost! Myslíte, že uspějete? Ó vy naivní…napsal už Franz Kafka. Proč není lidským právem dýchat čistý vzduch, mít střechu nad hlavou, atd? Protože lidství (humanita) není levné zboží a pro liberální demokracii, která absolutizuje úlohu ekonomie, jde o marginální problém. Máme přece Listinu… Je pro ně nepochopitelné,

že demokracie může být ještě něco jiného, než jsou technologie moci a rétorická cvičení.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.