Huxleyovské varování


napsal Leo K.

Česká politická paměť je nakažena bludem opaku – píše filosof Václav Bělohradský v článku Virus v české paměti, když popisuje patetickou touhou po tom, aby přítomnost byla opakem minulosti.

Jestliže se opovažuji polemizovat, tak to není proto, že bych se porovnával s jedním z nejpřednějších duchů naší doby. ale proto, že blud opaku, alespoň podle mého mínění, je pouze podmnožinou jiného jevu.

Obvykle předpokládáme, že bouří-li se lidé nad děním ve světě, které se jich přímo netýká, že jejich motivace je altruistická – jde jim prostě o dobro druhých. Ve svém nevyřčeném JÁ se často rozhořčujeme nad špatností i proto, abychom se zbavili pocitu viny za své vlastní přičinění na tom, co se dělo. Abychom dali ve veřejnou známost, své přesvědčení: „Já jsem morální člověk.“

Všechnu vinu  nesou jiní lidé a okolnosti.

Je to do jisté míry podobné pohledu do zrcadla z rána, kdy na vás zírá zjev, se kterým se jen neradi identifikujete. Obecně se dá říct, že za každou cenu si potřebujeme udržet pocit, že jsme dobří a ve své podstatě sympatičtí lidé. Tím se také zabýval výzkum psychologů Lucase KeeferaZacharyho Rothschilda, který ovšem odhalil jenom to, co je už dávno známo 

Čím více lidé cítí vlastní vinu, tím víc chtějí někoho potrestat

To je hlavní závěr Keefera a Rothschilda. Když máte pocit, že svým chováním nějak přispíváte ke zlu, nejspíš budete hledat, na koho svou vinu hodit.

Jakmile svůj hněv veřejně vyjádříte, zmenší se nepříjemný pocit viny. A znovu získáte pocit, že vy jste ve své podstatě dobrý člověk.

Kurzivou se vracím k textu Václava Bělohradského

Je to její chronická choroba, neumí se smířit s realistickým poznáním, že mnohé bylo jinak, potřebuje, aby všechno bylo naopak (třeba Babišova vláda opakem demokracie). Nastolit opak minulosti ovšem není v lidských silách, naše současnost například není opakem normalizace, je její modifikací, která nám dává jiné možnosti kariéry a nabízí jiné formy spotřeby. Mnoho věcí je dnes jinak (lépe!), ale ne všechno naopak, jak dokazuje fakt, že „lidský kapitál“ většiny protagonistů transformace se zformoval za normalizace. Poznámka: Místo „lidský kapitál“ bych použil slova „charakter.“[…]

Nejdůležitějším rakouským dědictvím byla sama idea říše. Karel Čapek, velký zastánce první republiky, napsal, že díky habsburské monarchii je součástí „naší národní tradice“ úsilí o politické evropanství, o „svaz evropských národů.“ Každé nadnárodní říši je vlastní smysl pro rozumný kompromis mezi centrem, jehož akceschopnost je podmínkou „zachování státu,“ a nárokem na samostatnost periferií; po celou dobu své opožděné modernizace se „staré Rakousko“snažilo být „dobrou vlastí svých národů,“ ale i pevnou hrází proti zaslepující identitární vášni lokálních instancí. Československo, toto „Rakousko v malém,“ mělo šanci stát se zárodkem demokratického svazu středoevropských národů, promarnilo ji ale. […]

Cílem válčícího národa je vítězství nad nepřítelem, osvobození jiných národů je jenom vedlejším produktem. Platilo to o (Masarykem přeceněném) roce 1918, jak se po dvaceti letech ukázalo. A stejně tak bylo osvobození Evropy v roce 1945 jen vedlejším produktem porážky nacistického Německa, na níž mělo Rusko největší podíl. Každé osvobození je pevně zarámováno zájmy vítěze, jak dokazuje například americko-britská intervence do občanské války v Řecku (1946 až 1949). I osvobození Československa bylo jen vedlejším produktem porážky nacistického Německa; nebylo opakem závislosti malého státu na velmocích, jen její modifikací. Vedeni bludem opaku naši dědové a otcové volili komunisty, protože chtěli opak první republiky, k jejíž „bídě, zkorumpovanému stranickému systému a závislosti na zrádných západních velmocích“se už nechtěli vracet. Vidina takového opaku zavedla národy Československa do katastrofy. […]

Oslava pětasedmdesátého výročí porážky nacismu odhalila novou mutaci bludu opaku v naší paměti: tentokrát se projevil jako představa, že osvobození Prahy není vedlejším produktem vítězství spojenců nad nacismem (včetně dohod o jejich budoucích zónách vlivu), ale výsledkem vzbouření českých občanů protektorátu, nebo dokonce čtyřiadvaceti hodin, které v našem hlavním městě strávili zoufalí vlasovci cestou na popraviště.

Osvobození Prahy nezačalo 5. května 1945, ale už bitvami u Moskvy a nad Londýnem; a dodejme, že démonizace paktu Ribbentrop-Molotov jako vlastní příčiny války je jenom oportunistickým pokusem o opačnou interpretaci podílu Francie a Velké Británie na jejím rozpoutání. V Mnichově přece nebyla podepsána jen dohoda o odstoupení „území Československa obývaných Němci,“ nikomu nezáleželo na územní integritě tohoto Missbildung, této umělé politické entity, jejíž konstrukcí chtěli Francouzi a Britové po první světové válce oslabit poražené Německo. Tvrdým jádrem mnichovské dohody byl appeasement. Jak napsal Sebastian Haffner: „Německo mělo s anglickou pomocí obdržet všechny německy mluvící oblasti, které chtělo integrovat do Říše: Rakousko, okrajové oblasti ČSR, snad i Gdaňsk – na oplátku ale mělo spolupracovat s Francií a Anglií (…) a postupovat ruku v ruce s oběma mocnostmi, především s Anglií.“

Pakt Ribbentrop-Molotov (i s nemorálním dodatkem o znovuobsazení území, ztracených v roce 1921 na základě Rižské smlouvy) nebyl příčinou války, tou byla zbabělá ochota evropských velmocí házet Hitlerovi do chřtánu výměnou za dočasný mír kusy států (i s jejich židovskými obyvateli), k jejichž obraně se zavázaly. „Chápe Anglie, že pomáhá Německu s přípravami války?“ ptá se Peroutka v září 1938. Tolik tedy Václav Bělohradský.

Že je normálním člověkem, slušně informovaným o současném ději vám na otázku odpoví prakticky každý jedinec bez ohledu na zdroje své informovanosti. Nelze ale popřít, že mezi těmi zdroji se nachází na čelném místě televize. Proto jsem se v následujících řádcích vyšel z knihy Neil Postman: Ubavit se k smrti, která mapuje stav ve Spojených státech k roku 1985. I když od té doby uplynulo 36 let, řada poznatku platí i pro nás v roce 2021. Nejde o doslovné přejímání stránek či odstavců, ale o inspiraci tématy.

„Televize nepředstavuje rozšíření či posílení kultury vzdělanosti. Televize na ni útočí. Sledování televize vyvolává vzpomínku na to, co poznamenal George Bernard Shaw, když poprvé spatřil blyštivé neónové poutače na noční Broadwayi a Dvaačtyřicáté ulici:

Musí to být krásná podívaná, pokud neumíte číst.“

Průměrná délka záběru v komerční televizi je 3,5 sekundy, takže oko si ani na chvilku neodpočine; neustále je k vidění něco nového. Televize navíc nabízí divákům širokou paletu témat, má minimální nároky na porozumění a většinou je zaměřena na emocionální uspokojení. Naprosto nejvýznamnějším rysem televize je to, že se na ni lidé dívají.Tím jsou pohyblivé obrázky – milióny pohyblivých obrázků, které trvají jen krátce a dynamicky se obměňují. Samotnou povahou média je proto dáno potlačování myšlenkového obsahu ve prospěch toho, co si žádá vizuální zájem diváka — tedy ve prospěch hodnot zábavy.

Televize poskytuje také novou definici pravdy: konečným testem pravdivosti tvrzení je důvěryhodnost mluvčího. Výraz „důvěryhodnost“ se přitom nevztahuje k tomu, jak výroky mluvčího v minulosti obstály v konfrontaci se skutečností, nýbrž jen k dojmu upřímnosti, autenticity, nejistoty či přitažlivosti (vyberte si jednu nebo více možností), které moderátor vzbuzuje.

Diváci také vědí, že bez ohledu na to, jak závažně se daný fragment zprávy jeví (například jakýsi generál námořní pěchoty prohlásil, že jaderná válka mezi Spojenými státy a Ruskem je nevyhnutelná), zakrátko jej vystřídá reklamní blok, který jeho závažnost během okamžiku rozptýlí a do značné míry jej zbanalizuje. To, co zde pozorujeme, je změna významu pojmu „být informován“, vyvolaná jistým druhem televizí produkovaných informací, jimž by ovšem slušelo spíše označení dezinformace.

Dezinformace není nepravdivá informace.

Je to zavádějící informace – nepatřičně užitá, nepodstatná, útržkovitá nebo povrchní informace, která vytváří iluzi, že něco víme, ale ve skutečnosti nás od poznání odvádí. Neznalost lze vždycky nějak odčinit. Co si však počneme, začneme-li si ji přímo plést se znalostí?

A k reklamě. Vzdálenost mezi reklamou a racionalitou je už dnes tak velká, že je obtížné upamatovat se na to, že kdysi vůbec měly něco společného. Souvislé věty se v televizní reklamě vyskytují stejně zřídka jako oškliví lidé. Ale mohli bychom zajít ještě dál: televizní reklama vůbec nepojednává o vlastnostech výrobků určených ke spotřebě.

Pojednává o spotřebitelích těchto výrobků. Výsledkem toho všeho je, že Američané patří k nejvíce baveným a pravděpodobně nejméně informovaným lidem na Západě.

V principu tak televize „osvobozuje“ naši společnost od jejího sociálního obsahu. Předvádí nám umělý, neexistující svět psychologických problémů, plný citů ať pozitivních nebo negativních. Avšak právě tímto způsobem odvádí od skutečnosti všechny, kteří jsou frustrováni.

A kdo z nás není v dnešní společnosti frustrován – poručníkováním rodičů, neposlušností dětí, neuspokojením v manželství, učiteli ve škole, nesplněnými cíli v životní kariéře, poměry na pracovišti a nakonec – ne však na posledním místě – celou společností, její davovou anonymitou, lhostejností k utrpení a ke druhým lidem, agresivitou, nespolehlivostí, celkovou nejistotou… Televize nás uvádí do světa, jenž je tak krásně charakterizován refrénem jedné písně s návodem k životní filozofii: „Don’t worry, be happy!“ „Nestarej se, buď šťastný!“ Nevaž se, odvaž se…

Není to nejkrásnější příklad naprostého nihilismu? Nemusíme dělat nic, jen se bavit! Pokud to nejde, ti druzí jsou vinni…

Není právě to jádrem naší kultury? Není snad pravda, že se na nás všech i reklama, propaganda, zpravodajství dopouštějí podvodu? Že nás manipulují, aniž bychom to pozorovali?

Co je tou manipulací? Je to lež? Není.

Je to specifická obsahové posunutí reality v našem vědomí, jejímž cílem je změnit charakter (objektivně existující) reality světa i společnosti nějakou duchovní, spirituální silou. Je to přesvědčení, že existuje „vůle“ k moci, která může realitu světa a společnosti překonat (NWO, Bildenberg aj.). Psychismus v politice vede k vytvoření ve vědomí lidí jakési jiné, „druhé“ reality, odlišné od té, která existuje skutečně ve světě. Pojmy této „druhé“ reality ve vědomí vedou k odporu uznat realitu tak, jak je. To je skutečnou příčinou onoho trvalého pocitu nejistoty, „blbé“ nálady, deprese, což vede ke hledání únikových východisek jako jsou drogy, rituály v náboženských sektách, ale i v politických stranách a v politice vůbec, hledání a vytváření mýtů (jako že můžeme společnost udělat „lepší“), popření individua hledáním viníka za danou situaci v „těch druhých“ nebo (obrazně) „rozpuštění“ individuality jedince v davu (Milion chvilek), a končí v absolutním pesimismu, lhostejnosti ke světu, nihilismu, až anarchismu.

Pokud si včas neuvědomíme rizika moderní masové manipulace, soustavně v nás vytvářející obraz „druhé“ reality, bude, až se probudíme, možná již pozdě…

Malou ukázkou „klasika“ manipulace přikládám. Vymývání mozků totiž nezačalo ani neskončilo s nacistickou érou. MUDr. Josef Dvořák a Ján Dziak vytvořili v roce 1987 autorskou dvojici publikující pod literárním pseudonymem J. J. Duffack. Tato dvojice vydala ve vydavatelství Naše vojsko roce 2009 komentované projevy nacistického ministra národní osvěty a propagandy:
Joseph Goebbels: Erkenntnis und Propaganda.
 

To je koneckonců vlastně velké umění: vychovávat, aniž bychom vystupoval s nárokem na vychovávání. Plnit úlohu vychovávání, aniž by osoba, na kterou výchovně působíme, vůbec zpozorovala, že je vychovávána – to je vlastně vlastním účelem propagandy. Nejlepší propaganda není ta, která neustále zřetelně vystupuje najevo, nýbrž to je ta nejlepší propaganda, jež tak říkajíc působí neviditelně, proniká do celého života, aniž by lidé na veřejnosti z iniciativ propagandy vůbec něco zpozorovali.“

Stalo se pravidlem, že jakmile vojáci jedné strany vstoupili sebeméně do některého města či místa, bylo ohlášeno jako dobyté. A druhá strana teprve tehdy prohlásila, že stejné místo vyklidila, když z něj odešel její úplně poslední voják. Kdo mluvil pravdu? Otázka pravdivosti informací není pouze věcí nějaké definice. Není totiž vůbec správně položena. Pravda je problémem poznáváni vědy. Tam jde o to, prokázat, že informace jsou objektivní, tj. nezávislé na subjektu, a tedy objektivně pravdivé. V propagandě však nejde o pravdu, nýbrž o důvěryhodnost informace.

Projev pana řišského ministra dr. Josepha Goebbelse k českým kulturním tvůrcům a novinářům 11. září 1940 v Berlíně.

Těší mne, že mám příležitost mluvit s vámi o celé řadě otázek, které podle mého názoru jednou musí být prodiskutovány s plnou otevřeností pro vyjasnění vztahu Říše k protektorátu. A sice přes válečné události pokládám za nutné, aby se to stalo právě v tomto momentu. Protože se můžeme obávat, že když válka skončí, tyto otázky by nemohly být prodiskutovány věcně tak, jako je tomu nyní.

Jako mužové ducha si uvědomujete, že v tomto okamžiku se odehrává největší historické drama, jaké dějiny evropského lidstva vůbec znají. Jsem pevně přesvědčen o tom – a jak by to mohlo být jinak! – že toto drama se rozhodne v náš prospěch.

V tom momentu, kdy se anglická moc zhroutí k zemi, budeme mít možnost organizovat Evropu nově, a sice na základě hledisek, která odpovídají sociálním, ekonomickým a technickým možnostem dvacátého století […] V žádném případě si nesmíte myslet, že my, pokud zavádíme v Evropě jistý proces pořádku, to děláme proto, abychom jednotlivým národům zkrátili život. Podle mého názoru se musí pojem svobody nějakého národa uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku.

Sami o sobě jsme nikdy neměli v úmyslu zavádět tento proces pořádku a přeorganizování Evropy násilím. Stejně tak jako my jako lidé myslící velkoněmecky nemáme zájem narušovat ekonomické, kulturní nebo sociální jednotlivosti takového nějakého bavorského nebo saského kraje – stejně tak není v našem zájmu narušovat ekonomické, kulturní nebo sociální jednotlivosti řekněme českého národa. Jen se k tomu musí mezi oběma těmito národy vytvořit jasná základna porozumění. Musíme se setkávat buď jako přátelé, nebo jako nepřátelé. A myslím, natolik nás znáte z minulosti, že Němci dovedou být hrozní nepřátelé, avšak také velmi dobří přátelé. Můžeme podat příteli ruku a skutečně loajálně s ním spolupracovat; můžeme však bojovat jako nepřítel až do zničení.

Národy, které se do tohoto procesu pořádku zapojily nebo ještě zapojí, stojí nyní před otázkou, zda v tomto procesu zapojování budou spolupracovat rády a z plného srdce, tak říkajíc z loajality, nebo zda se mu vnitřně budou vzpírat. Na skutečnostech samotných to nezmění nic. Mohou být přesvědčeny, že mocnosti Osy, poté co Anglie bude sražena k zemi, na velmocenskopolitických skutečnostech nové organizace Evropy podle velkých politických, ekonomických a sociálních hledisek nepřipustí nic změnit. Když na tom Anglie nic nezmůže, nehne s tím tady ani český národ. Pokud jste se poučili z dějin nejmladší doby, pak budete vědět, že na dnešním mocenskopolitickém stavu se již nic nemůže změnit a také se nic nezmění…(Jako když med krájí)

Goebbels splnil Hitlerův požadavek vychovat celý německý národ k absolutní, pevné, samozřejmé, spolehlivé víře ve správnost všeho, co Vůdce dělá. Nemůžeme všechny Němce činit odpovědnými za nacismus – nejen proto, že princip kolektivní viny není dobrý princip. Nýbrž proto, že vlastně jediné provinění, jehož se Němci jako celý národ dopustili, je, že Hitlerovi věřili… Nechali se zmanipulovat. Málo znamená, že dát se zmanipulovat sami chtěli…

Nejsme snad v podobné situaci?

Jak by Goebbels využil možností dnešních masovými médií? Co jeho tvrzení: „Zábava je nejvíce stabilizující společenský faktor!“

Masová média, a zejména televize jako sociální činitel jsou dnes důležitější než škola. Je to způsob, prostředek k řízení jednotlivce i společnosti zprostředkováním postojů a vymazáváním problémů každodenního života.

Televize nás sjednocuje do jednoho kolektivního nadorganismu. Nejen to, spolu s ostatními masovými médii nás sjednocuje do jednoho obrovského davu, metadavu, který přestává samostatně myslet, v němž se ztrácí soudnost a vůbec lidská individualita. Davu, jenž je ochoten poslouchat jakákoliv vhodně zvolená, třeba i nesmyslná hesla.

Nejvíc na pováženou je, že tato manipulace využívá davové sugestibility a předkládá nám, všem lidem, jednoduchá řešení – tím všechny sjednocuje, protože každý si pod takovým řešením představuje něco jiného. Využívá lidských slabostí působením na jejich instinkty. Paradoxním důsledkem toho je zvýšení životní jistoty – jestliže si totiž myslíme, že známe řešení situace, máme pocit jistoty, že je pod kontrolou. Tolik tedy Dr. Joseph Goebbels – Poznání a propaganda – J.J. Duffack.

Frederick Benjamin „Ben“ Hodges je důstojníkem ve výslužbě. Sloužil jako velící generál armády Spojených států v Evropě a patřil mezi hlasité zastánce posilování americké vojenské přítomnosti v Evropě. Hodges odešel na Floridu a začal pracovat pro think-tanku Centre for European Policy Analysis. Hodges se na konferenci CEPA zasazoval o silnější NATO. Rovněž se zasazoval o větší prioritu v oblasti Černého moře. Je spoluautorem knihy s generálem Johnem R. Allenem a Julianem Lindley-Frenchem, Budoucí válka a obrana Evropy vydané v letošním roce. Poznámka: CEVRO Institut je soukromá vysoká škola neuniverzitního typu založená Ivanem Langrem se zaměřením na studium práva, ekonomie, politologie a mezinárodních vztahů či bezpečnostních otázek.

Bývalý šéf pozemních sil v Evropě Ben Hodges na konferenci pořádané CEVRO institutem „Naše bezpečnost není samozřejmost“ k 20. výročí vstupu do NATO na Pražském hradě označil za chybu, pokud by ze strany České republiky došlo k odložení nebo vycouvání z připravovaného nákupu 210 nových bojových vozidel pěchoty pro českou armádu za 50 miliard korun.

Pokud chcete mít místo u stolu jako spolehlivý spojenec, musíte své závazky – sliby plnit.“

Ale co jiného mohl CEVRO institut od amerického generála čekat? Proč ho vlastně pozval?

Chápu, že vypadá důvěryhodněji než třeba generál Petr Pavel, ale závěr jeho přednášky by byl asi stejný. Byl by však stejný kdyby k přednášce přizvali místo generála ekonoma Paula Craig Robertse? ( Zastával funkci náměstka ministra financí pro hospodářskou politiku  ve federální vládě Spojených států a učil na několika amerických univerzitách. Je propagátorem ekonomie na straně nabídky a odpůrcem zahraniční politiky USA.)

Je zapotřebí mít zvlášť vyvinutou apokalyptickou představivost, abychom si představili, že Evropě (jako celku) hrozí bez cizí ingerence válka.

Stát, který se řídí heslem Amerika především, nemůže ale být garantem ničí (ani své vlastní) bezpečnosti;

iracionální a sebestředná bezohlednost zakódovaná v tom hesle ohrožuje jakoukoli důvěru států a národů v mezinárodní řád.

Octli jsme se mezi Orwellem a Huxleyem

Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst.

Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu.

Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti.

Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou nesmyslných her. Huxley dodává,

že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší.

Vlkův  dodatek:

Skvělý, naprosto skvělý článek,že?! Chystal jsem se  sám věnovat jak   návštěvě  generála Hodgese v České republice, kdy  s ním každé jedině  správné medium cítilo potřebu provést rozhovor, tak  na  téma  Huxley versus Orwell.  Přesně  stejně, jak to v konci  učinil pan Leo. 

Po  jeho textu už  potřebu napsat  cosi vlastního, jak ohledně  Hodgese  tak obou  vizionářů temné budoucnosti  – necítím. Snad  jen dodat pár  zásadních drobností. K Hodgesovi.  Téměř  všechny  ty interview s ním jsou  v placených zonách těch jedině  správných.  Takže  sáhnu do iHned.cz  a z toho neveřejně  přístupného dám  vybraných myšlenkových perel  pana  generála:

Pokud Evropané nezmění přístup, příští válku s Ruskem NATO prohraje, říká americký generál. Rozhodnou ji investice do technologií

HN: Při čtení knihy o budoucí válce v Evropě, jejímž spoluautorem jste, jsem také sledoval zprávy o zablokování ropovodu Colonial v USA. Napadlo mě, jestli tohle je způsob, jak by mohla začít příští válka?

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg už loni navrhl, aby kybernetický útok mohl být považován za ozbrojený útok, který by spadal pod článek pět smlouvy o NATO, kdy je možné požádat spojence o aktivaci kolektivní obrany. Záleželo by to ovšem na tom, jaký druh škod by takový útok měl, jak rozsáhlé by byly následky. Důležitou součástí odstrašení je vyslat do světa potenciálním protivníkům zprávu, že kybernetický útok bude mít následky pro kohokoliv, kdo ho způsobí.

Plně očekávám, že pokud bychom se někdy ocitli v konfliktu, jeho součástí by bylo obrovské nasazení kybernetických útoků, které by se týkaly energetické a komunikační infrastruktury, dopravy, pravděpodobně i finanční infrastruktury.

To všechno by mělo za cíl omezit všechny výhody, které jako Západ máme.

HN: Ve vaší knize máte dva scénáře vývoje konfliktu v Evropě, kde jsou podobné věci popsané. Mohlo by to skutečně vypadat jako v případě ropovodu Colonial?

Automaticky předpokládám, že v tom má prst Kreml, ať už aktivně, nebo pasivně. Už jen tím, že tolerují, že organizace, jako je DarkSide (autor útoku na Colonial – pozn. red.), funguje uvnitř Ruska. Příkladů je samozřejmě mnohem víc, například ovlivnění amerických voleb. Pro takový druh škodlivé aktivity neexistují žádné hranice. V tom prostě spočívá hybridní válčení. Můžete použít celý vějíř věcí od jaderných zbraní přes tanky a lodě – všechno, co jsme viděli na Ukrajině, po věci, které nemusí na první pohled být spojované se státem – jako to, co udělala skupina DarkSide. Hybridní válčení neznamená, že tam nejsou jaderné zbraně nebo tanky. Neznamená také jen dezinformace nebo kybernetické útoky. Je to celá škála věcí, kterou použijí, aby vytvořili tlak, jaký potřebují. A tím je pro nás také těžké zjistit, co se vlastně děje.

HN: Ve vaší knize jste příští válku v Evropě umístili do roku 2030. Má to nějaký zvláštní důvod?

Chtěli jsme se dívat tak daleko, jak to bylo možné s tím, abychom dokázali říci, jak bude vypadat technologie. Mám důvody se domnívat, že v otevřeném vojenském konfliktu s Čínou budeme během pěti let. Samozřejmě nejde být přesný, ale když se díváte na to, jaká může být cesta ke katastrofě, jakou je otevřená válka velkého rozsahu, tak část toho se odvíjí od technologie. Když jedna strana nabude dojmu, že má zásadní výhodu, o kterou může přijít, lze se dostat na cestu, na níž uvidíme konflikt v Jihočínském moři nebo v Arktidě. Tam se lodě budou moci pohybovat čím dál lépe a Rusko si tam vznáší nároky. To jsou věci, které se nestanou za rok, ale vidíte tam dlouhodobější tendenci. Když jsem o tom začal přemýšlet, viděl jsem, že to trvá zhruba deset let – od vývoje nové technologie, její výroby a potom využití v praxi. A nyní si myslím, že se tenhle proces zrychlil.

HN: Ve vaší knize máte dva scénáře: První je rychlá porážka NATO v Evropě, druhý je rychlá porážka Ruska. Který z nich byste v tuto chvíli označil za pravděpodobnější?

Pokud se nic nezmění, mnohem pravděpodobnější je první scénář. Ale druhý scénář není vůbec nemožný a nevyžaduje, aby se kvůli němu staly zázraky. Nicméně vyžaduje, aby se naši volení lídři poctivě podívali na hrozby a zařídili věci tak, aby tomu konfliktu úplně zabránili. Jde jen o odstrašení. Nikdo nechce válku. My ji nechceme, chceme jí zabránit. Kdyby ke konfliktu přece jen došlo, byl by mnohem dražší než náklady na odstrašení.

Naskakuje mi  husí  kůže, když  si představím,  že  někdo takový  velel pozemním vojskům NATO v  Evropě!!!  A  že  jeho nástupci sotva  budou jiní.

Podle tohohle  válečného štváče, a za  tím  termínem si stojím,  máme  v  Evropě  max. posledních  8 let míru. Protože  pak podle něj  musí přijít  válka!!!!  Uvědomuje si ten živočich, co vlastně  sděluje?  Má nějaké děti, vnoučata, rodinu?  Chce je vidět  spálené  na  jaderný prach? On mi říká, že  vnučka  Karkulka se dožije max. 13. a  vnuk Rampepurda max. 20. narozenin! A  ani okem nemrkne  – brnkačka – zemřou jen  jakési děti  v Evropě!!!!!

Šokuje mne  i ten  šmok, co ho zpovídal!  Jak to , že  nepoložil jednoduchou  otázku  – proč  by  Rusko mělo  chtít  rozpoutat  světovou  válku??? A  vůbec nějakou  válku? Někoho přepadnout?  To jako nemá dost  velké  vlastní území? Nebo snad  postrádá  nějaké  důležité nerostné  nebo jiné  zdroje, či mu hrozí jejich  akutní  vyčerpání? Jo prrr!  – on hovoří o tom, že  si Rusko dělá nároky  v  Arktidě!!! Představte si tu drzost, když má  zdaleka  nejdelší arktické pobřeží!!!!

Takže  proč  generále  Hodgesi??? Nebo je  to  v americké  tradici  dobrý Indián=  mrtvý  Indián,  dnes  transformované  do podoby  dobrý Rus= mrtvý  Rus?  A dobrá Arktida = americká Arktida? Nechápu, nerozumím.  Dovolím si tomu  exotovi připomenout, že  za  pár  dní  si připomeneme  80. výročí  přepadení  Sovětského svazu  nacistickým Německem. Ví o tom ten, co se jmenuje  Hodges, vůbec něco? 

A  tenhle  káže  v  České republice, co je pro nás  dobré, co musíme abychom….   

Pokud je  tu náhodou někdo, kdo dosud nechápe, přidám sem  jiný  aktuální Hodgesův  výrok z jiného českého  mainstreamového   zdroje:

Americký generál se tak snažil upozornit na to, že nemá smysl vést debatu o tom, zda bychom vojsko neměli od základu přebudovat. Podle něj mají staré dobré stroje, byť pochopitelně v moderním provedení, stále své místo a ve střednědobé budoucnosti se na tom nic nezmění.

Hodges také přiznal, že brigáda obrněnců, kterou NATO od Česka požaduje, zřejmě nikdy nebude nasazena na území České republiky. O to ale podle něj nejde. Důležité je přispět tím, co NATO potřebuje.

Takže  my  vyhodíme  něco mezi 50-60 miliardami korun, v současném těžkém zadlužení, abychom nakoupili  cosi, co nikdy  ve  vlastním zájmu neupotřebíme, nýbrž jen proto, že se  to NATO, rozuměj Spojeným státům a  jejich zájmům  – hodí????

A klidně a  rádi se zúčastníme  třetí světové a vlastně poslední  války  v dějinách lidstva?

V takovém případě  konstatuji,  že  se  daleko radši ubavím k smrti podle Huxleyiho  nebo  v nejhorším nechám trvale  špiclovat  podle  Orwella. Proti Hodgesovi působí  oba jako bratři Grimmové.  

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.