Dvaadvacátého června…


napsal Geordyn

Předmluva

Ti, kteří patří k pamětníkům událostí za druhé světové války, vědomi si hrůz, které přinesla a na které nelze nikdy zapomenout, ani na oběti válečných střetů a jsou schopni vnímat plně současnost, budou následující text posuzovat jinak, než dnešní mladí. Ačkoliv právě pro mladší čtenáře jsem vybral z literatury – nelze říci faktu, je v tom příliš osobního pohledu pamětníka událostí, předcházejících válce. Pamětníka, který měl prst na tepu státních rozhodnutí o životě a smrti milionů lidí. Nechtěl bych mít jeho zodpovědnost. Předkládám málo známé podrobnosti o situacích, které zvládali tu hůře, tu lépe státní činitelé oné doby před osmdesáti lety. A dnes pochopitelně ti dnešní státníci na tom nejsou lépe. Stačí jako příklad aféra Vrbětice? Nebo slovenské současné vládní „hrátky“, ve kterých figurují už i snad političtí vězňové (jejich neřešená koluzní vazba)?

Tak vypadá bohužel dnešní demokracie ve dvou státech po bývalém Československu. A co dánská tajná služba s odposlechy evropských státníků ve prospěch pověstné NSA?

A aby tento článek nebyl zařazen jistou službou ministerstva pravdy mezi podezřelé svým pohledem na ruské reálie doby před osmdesáti lety i pozdější doby, tak přikládám link na jiný text Kosy – https://vlkovobloguje.wordpress.com/2020/08/21/davno-tomu/

A také jiný, pocházející v dnešních dnech z Bundestagu, ve slovech poslankyně Sevim Dagdelen, kurdské národnosti. Takovou řeč v našem parlamentě neuslyšíte – http://www.novarepublika.cz/2021/06/jak-to-ze-vidis-trisku-v-oku-sveho.html#more

Asi se s tímto dnem v červnu, který nastal před těmi osmdesáti lety, a čím pro celý svět byl, nebude mnoho dnešních novinářů středního proudu a jim podobných tvůrců textů nijak zvlášť zabývat. Proč také, když současná, stále houstnoucí atmosféra stoupající nenávisti ke všemu ruskému, jim neumožňuje o tom ceknout. Když, tak jen stále mezi nimi se rozvíjející snahou naznačovat, že se ten den – 22. 6. 1941, neměl snad končit tím posléze mnohem později přicházejícím dnem. V mezičase zaplněném hrůzou smrti a utrpení milionů nevinných, prostých lidí. Válkou. Ničením nenahraditelných hodnot, kulturních i hmotných.

A ten mezičas končit dnem devátého, nebo osmého (jak to kdo historicky vnímá), května pětačtyřicet.

Protože by tak tito dobře placení šmoci jen mimoděk připomněli, že Rusko války nezačíná, nýbrž končí. S výjimkou Afghanistanu. Tam si ale vylámali zuby nejen oni. I Britové, kdysi při svých koloniálních výbojích. A v dnešních dnech, po dvaceti letech válečných snah ujařmit hrdé horaly i Američané. S naším nepatrným kontingentem armády také koloniálního typu. I s několika padlými. Nezodpovědností českých státníků. U Kábulu se bojovalo za Washington a za větší „slávu“ kapitálu, ne za Prahu!

Někteří z nich, těch novinářských šmoků, by si – v duchu dnešní rétoriky stále častější v mainstreamu (otřesná věc) – přáli tehdy zvítězit ty, kteří byli tvůrci například konference ve Wannsee. Děsivá změna postojů. Není to vidění růstu trávy, bohužel fakt – čtením mezi řádky.

A fakt existence Sudetoněmecké kanceláře v Praze je co?

Když už tehdy 22. 6. 1941, imperialistické Německo porušením smlouvy o neútočení, tu smlouvu s bolševiky napadením jejich země porušilo, tak mělo likvidaci prvního státu světa, kde už nerozhodovali bankéři a majitelé akcií, „úspěšně dokončit“ – to jen „napovídám“ těm, co k oné události celosvětového významu i tak neceknou. Jak by to oni mohli napsat, dle jejich známého zvráceného pohledu.

I když u tehdejšího, už nacistického Německa bylo obvyklé, že mezinárodní smlouvy nedodržovalo. Ani s Čechy (15. 3. 1939, kterým byla po mnichovské zradě jejich bývalými „spojenci“, matně poskytnuta „záruka“neměnnosti hranic, už tak oškubaného státu), ani s Poláky (1. 9. 1939). A už vůbec ne s Francouzi, vojenským obsazením Sárska. Pravda, po provedeném referendu. Ale porušení Versailleských smluv to bylo. I když ty vlastně byly svou tvrdostí příčinou vzestupu hitlerismu v Německu. To si málokdo uvědomuje.

Takže je tu další porušení mezistátní smlouvy Německem. U nacionálních socialistů pravidlo.

Smlouvy o vzájemném neútočení mezi tehdy německou Třetí říší a Svazem sovětských socialistických republik. Nazývanou jménem člověka, po kterém se také nazývá ta hořlavá směs ve skleněné láhvi. Smlouvu Molotov – Ribbentrop. Jejíž podstatou byla úporná snaha Sovětů – oddálit začátek války proti nim. Věděli dobře, že je vzhledem ke známým koncepcím hitlerizmu, nevyhnutelná. Stačí nahlédnout do hitlerovské Bible, Mein Kampf.

Článek na toto téma nazírá pohledem historickým i když mnohé děje z minulosti jsou dnes opakovány občas až s krutostí, kterou si opravdu nezasloužíme. Například dnešní harašení stále sofistikovanějšími zbraněmi. Nebo pravdu o tom se mnozí bojí z existenčních důvodů už také říkat, nebo psát nahlas?

A s ohledem na nová fakta z později otevřených ruských archivů, je vidět, že V. M. Molotov tehdy, při svěřování svých vzpomínek, nezapřel v sobě zkušeného diplomata, který ví o čem mlčet a co zdůraznit. Mnohé jsou ale ještě širší veřejnosti neznámé. A moje generace umí číst také mezi řádky. Prospěšné to bylo před více než třiceti lety a jistě je i dnes. Tomu, kdo to dnes z mladších umí, určitě také. Prospěšné především jim. Oni budou přímými účastníky dějů budoucna. Měli by být na to připraveni.

A od pana, tehdy soudruha Vjačeslava Michajloviče Molotova (občanské jméno Skrjabin, molot je rusky kladivo, politikovi Skrjabinovi se říkalo – Stalinovo kladivo) , si budeme vybírat podstatné části z jeho vzpomínek, jak to tehdy skutečně bylo. Pochopitelně jeho pohledem. Nejen před druhou světovou, ale i po ní. Vzpomínky Molotova vydalo v Paříži v roce 1995 nakladatelství Albin Michel S.A. U nás ji v překladu vydalo Orego v roce 1996 s doslovem od Jana Kůrky. A proč došlo k vydání s takovým časovým odstupem a v Paříži? Protože v tehdejší politické atmosféře v SSSR, to nebylo možné. Skrytou autocenzurou vydavatelství. Nehledě na důvody jiné. A Rusko po roce 1992, po rozvratu politicko-ekonomickém, se s tím potýká dnes také.

Tento výběr ze vzpomínek člověka, který byl od počátku, „u toho“, musí být z ohledem na rozsáhlost útržkovitých sto čtyřiceti zápisků vzpomínek V.M.M., při jeho setkávání s autorem knihy – Felixem Ivanovičem Čujevem – básníkem, novinářem a spisovatelem, který ty vzpomínky Molotova postupně zapisoval, mne nutí je zestručnit pro rozsáhlost knihy i množství dějů přes dobu asi osmdesáti let, které V. M. Molotov, jako politik a diplomat ve svých navýsost odpovědných funkcích prožil.

A to výběr pouze převážně z období roku 1939, z jednání sovětských představitelů o vyřešení blížícího se nebezpečí války v Evropě (jak současné, bohužel), napřed jednání s Brity a Francouzi a potom, po předpokládaných ukazatelích směru chystaného útoku německých nacistů, a nerozhodnosti a nekompetentnosti britsko-francouzských vyjednavačů, začali Sověti jednat přímo s německou stranou, po té když Berlín jednání inicioval. Se snahou alespoň oddálit začátek válečného střetu. Sověti předpokládali, že budou plně připraveni na střet s Němci, jako rovný s rovným, až v roce 1943 – dle informace Molotova po rozhovoru se Stalinem.

Jednalo se s německým vyslancem hrabětem Schulenburgem (za účast ve spiknutí proti Hitlerovi v r. 44, byl zastřelen) a později přímo s ministrem zahraničí Ribbentropem. Jednalo se také v Berlíně.

Vyslanec Schulenburg se dle instrukcí Berlína zachoval po půlnoci, na 22. 6. 1941 stejně, jako později jeho kolegové diplomati z Japonska v listopadu téhož roku ve Washingtonu – počkal až země ve které zastupoval zájmy svých nadřízených, bude vojensky napadena a teprve potom předal sovětské vládě nótu o válečném stavu Německa se Sovětským svazem. Typické pro imperialistické agresory. Bývalá Jugoslávie o tom ví své. Vlastně – té nikdo válku dodnes nevyhlásil…

Věrolomnost.

Když jsem připravoval, co vybrat z oněch vzpomínek, tak z toho vyplynulo proč je dnešní obecné, ale falešné povědomí o tom, že Rusko je jen země ožralých mužiků. Molotov totiž popisuje, jak také diplomaté využívají povinné přípitky alkoholem, aby rozvázali jazyk návštěvě. A také jsem nezapomněl, že ti údajně „ožralí mužici“, mi v roce 1945 zajistili, že nebudu poněmčen, nebo pro neárijský tvar lebky, zabit. Už v první třídě obecné školy, jsem se musel učit německy.

Ale přejděme k ukázkám z knihy:

Kurzívou jsou označeny otázky F.I.Čujeva.

– O vás se mnoho mluví v západních rozhlasových stanicích, nadávají Stalinovi i vám.

– Horší by bylo, kdyby chválili – poznamenává Molotov.

Říkají: „Není mnoho lidí v historii, podle kterých se nazývají hranice mezi státy.“ – Mají na mysli linii „Ribbentrob – Molotov“. A proč pojmenovali láhve s výbušnou směsí používané za války, „Molotovův koktejl“? Neměl jste k nim přece žádný vztah?

– Vymysleli si to… Směs. Smíchal jsem Rusy a Němce.

Považují vás za jednoho z hlavních podněcovatelů války; prý vaše dohody s Ribbentropem uvolnili Hitlerovi ruce.

Budou povídat.

1. 8. 1984

– Ribbentrop úspěšně obchodoval se šampaňským – poznamenává Šota Ivanovič. (Kvantaliani, byl také občas účasten rozhovorů spolu s F. I. Čujevem, pozn.G.)

– Pochopitelně, byl vinařem… Tehdy, když k nám letěl, stříleli naši na jeho letadlo. Málem je sestřelili. Nevěděli, oč jde.

Hubený, vysoký… Jednání probíhala v Kremlu. Tam jsme si také připili šampaňským.

Přivezl své?

– Ne, naším jsme ho pohostili.

4. 10. 1972

Když jsme přijímali Ribbentropa, pronášel pochopitelně přípitky na Stalina a na mne – byl to vůbec jeden z mých nejlepších přátel – přihmuřuje Molotov s úsměškem oči – Stalin nečekaně navrhl: „Napijme se na nového antikominterovce Stalina !“ – řekl to provokativně a mrknul na mne. Zažertoval, aby vyvolal reakci Ribbentropa. Ten ihned telefonoval do Berlína, nadšeně referoval Hitlerovi. Hitler mu odpovídá: „Můj geniální ministře zahraničních věcí !“ Hitler nikdy nechápal marxisty.

9. 7. 1971

– Byl jsem to já, kdo musel pronést přípitek na Hitlera jako vůdce Německa.

– Tam u nich v Německu?

U nás, při obědě. Oni pronášeli přípitky na Stalina, já na Hitlera. V úzkém kruhu. To je diplomacie. (V době, kdy se konala recepce na počest Ribbentropa, hostitelem byl Molotov. Když dal slovo Stalinovi, ten pozvedl pohár k přípitku „na našeho lidového komisaře dopravy a spojů Lazara Kaganoviče“, který byl přítomen. „Také Ribbentrop se musel na mne napít!“ – vyprávěl mi L.M.Kaganovič – F. I. Č.). Pro nezasvěcené dodávám, že Kaganovič byl žid.

12. 3. 1982

Ptám se Molotova nikoli poprvé:

V době jednání s Ribbentropem v roce 1939 prý byl podepsán tajný protokol. Co to vlastně bylo?

– Nepamatuji se.

Churchill píše, že vám Hitler nechtěl vydat Jižní Bukovinu, že se to silně dotýkalo německých zájmů, že se to nepřipomíná v tajném protokolu.

– Ale, ale.

– A že vás Hitler vybízel, abyste se připojili k svazku tří.

– Darebák. Ano, vybízel. Byl to krycí manévr. Hra, hra, taková dost primitivní hra.

– Řekl jste, že v této věci neznáte Stalinův názor. Vy jste ho ovšem znal?

– Ovšem, ale před Hitlerem nebylo možné být upřímný.

9. 3. 1986

Hitler byl krajní nacionalista – říká Molotov – zaslepený a tupý antikomunista.

– Stalin se s ním nesetkal?

– Ne, takové rozkoše se dostalo jen mně. I dnes jsou lidé, kteří se mu podobají. Musíme proto dělat politiku velmi ostražitou a pevnou.

9. 5. 1985

Loučení, které se vyplatilo… – Stalin byl jedním z největších taktiků. Vždyť Hitler podepsal s námi dohodu o neútočení bez souhlasu Japonska! Stalin ho k tomu přiměl. Japonsko se pak velmi zlobilo na Německo a z jejich spojenectví nic pořádného nevyšlo. Velký význam měly rozhovory s japonským ministrem zahraničních věcí, Macuokou. Na závěr jeho návštěvy udělal Stalin gesto, kterého si všiml celý svět, přijel na nádraží rozloučit se s japonským ministrem. To nikdo nečekal, protože Stalin nikdy nikoho nevítal, ani se s nikým neloučil. Toto loučení mělo cenu míru s Japonskem, nevypovědělo nám válku.

Macuoka později na tu návštěvu doplatil.

– Vyprávím Molotovovi anekdotu, kterou neznal. Na teheránské konferenci Roosevelta a Churchilla už otrávilo, že Stalin na ně pořád tlačí, procházejí jeho návrhy, diktuje oběma svou vůli. Domluvili se, že ho doběhnou. Ráno před pravidelným zasedáním Churchill povídá: „Dneska se mi zdálo, že jsem vládcem světa“ – „A mně se zdálo,“ pokračoval Roosevelt – „že jsem se stal vládcem vesmíru! A vy, maršále Staline, jaký vy jste měl sen?“

– „A mně se zase zdálo“ – beze spěchu odpověděl Stalin – „že jsem nepotvrdil ani vás, pane Churchille, ani vás, pane Roosevelte.“

K podobnému popichování na konferencích „Velké trojky“ docházelo a Stalin skutečně vždy našel východisko i ze zdánlivě bezvýchodné situace, říká Molotov.

11. 6. 1970

Vstupuji do reprodukce vzpomínek Molotova svým upozorněním na části, týkající se jeho pohledů a názorů na Československo, i když vzhledem k jeho věku v době zápisků (kolem jeho devadesáti let – dožil se věku 96 let, a to už se obtížně vzpomíná na dost vzdálenou minulost, jak mohu sám na sobě pozorovat). Pro rozsáhlost textu uvedu jen útržky. Molotovovy omyly, nebo nepravdy nekomentuji.

A pro spory s Chruščovem a jeho renegátskou politikou, se Chruščov s jeho klikou postarali, že Molotov byl vyloučen z KSSS. Jaké politické zvraty v zemi sovětů tehdy byly, svědčí to, že mu bylo členství ve straně, v roce 1984 vráceno. – pozn. Geordyn

Mashallův plán

– Na západě píší, že velkou chybou sovětské diplomacie bylo odmítnutí Marshallova plánu.

-Bylo to naopak velmi správné – ten náš odchod. Zpočátku jsem souhlasil, na ÚV jsem mimochodem navrhl, abychom se účastnili jednání. A nejenom my, ale i Češi a Poláci. Abychom všichni jeli do Paříže na poradu. Pak jsem se vzpamatoval a poslal druhý dopis s návrhem odmítnout. My pojedeme , ale Čechům a Polákům a dalším navrhneme, aby účast na poradě odmítli, protože s jejich zkušenostmi jsme tehdy nemohli počítat. Schválili jsme usnesení a rozeslali, že nedoporučujeme vyslovit souhlas, ale oni, zejména Češi, se chystali účastnit se schůzky. Češi měli dost pochybného ministra, už jsem zapomněl, podle mého Clementise. Když dostali naši směrnici, aby se porady neúčastnili, nejeli.

V Paříži se shromáždila taková banda, že vůbec nepřicházelo v úvahu počítat s nějakým solidním jednáním. Pohádal jsem se tam s několika lidmi. Ještě dobře, že jsem neměl takové pomocníky, kteří by mohli vše ještě zkomplikovat. Československý Clementis, člověk pravicového zaměření, byl nebezpečný. Je to rok 1948, už po Benešovi (Šlo o rok 1947. Ministrem zahraničí nebyl v té době V. Clementis, ale J. Masaryk – pozn. Překladatele.)

Byl velký zmatek. Ale domnívají-li se, že to byla chyba, když jsme odmítli Marshallův plán, pak to jen znamená, že jsme jednali správně. Naprosto správně, teď už to lze dokázat, jako že dvakrát dvě jsou čtyři. Zpočátku jsme chtěli na ministerstvu zahraničních věcí navrhnout, aby se porady zúčastnili všechny socialistické země, brzy jsme však pochopili, že by to nebylo správné. Zatahovali nás do své společnosti, ale tak, abychom byli podřízeni. Záviseli bychom na nich, nic rozumného by z toho nevzešlo. Dostali bychom se do absolutní závislosti. A tím spíše Češi a Poláci, jejich postavení bylo svízelné.

9. 3. 1979

Vzpomínám si, že si to po válce v Československu zařídili tak, že si od nás vozili obilí a krmili jím dobytek. A u nás byl hlad. 30. 9. 1981

-To, že jsme do Československa vstoupili s vojsky, bylo správné. Mnozí to podporují, ale z velmocenských pozic, já – z komunistických.

24. 7. 1978

Situace v prvních hodinách po napadení Německem

Za těch sedmnáct let, co jsem se scházel s V. M. Molotovem, se naše hovory mnohokrát vracely k 22. červnu. Vcelku z Molotovových slov vychází tento obraz.

– Tak buď se mýlí Žukov, nebo si to já nepamatuji – říká Molotov. – Žukov telefonoval. Neřekl, že začala válka, nebezpečí však na hranicích už bylo. Poplašné zprávy byly – buď o bombardování, anebo o něčem jiném. Je docela možné, že skutečná válka ještě nebyla, ale hořet to už začalo a ve štábu si řekli: vedení se musí sejít. Nejpozději kolem dvou hodin v noci jsme se sešli v Kremlu u Stalina – z dači to bylo třicet třicet pět minut.

– Ale Žukov píše, že vzbudil Stalina a hlásil mu, že padají bomby. To by znamenalo, že už v noci bombardovali?

– Počkejte… Tady možná je nepřesný. Žukov a Timošenko nás vyburcovali: na hranicích začalo něco znepokojivého, výstražného. Možná, že jim někdo dříve hlásil něco o nějakém bombardování, a jestli to bylo před druhou hodinou, to je otázka druhořadá. My jsme se dostavili k soudruhu Stalinovi do Kremlu kolem druhé hodiny v noci. Konalo se oficiální zasedání. Pozváni byli všichni členové politbyra. Před tím, 21. června večer, jsme byli na dače (dača – rekreační chata, pozn. G) u Stalina do jedenácti, dvanácti. Možná jsme byli v biografu, svého času jsme se po večerech často dívali na filmy. Potom jsme se rozešli. A znovu nás shromáždili. Mezi druhou a třetí hodinou v noci telefonovali od Schulenburga do mého sekretariátu a z mého sekretariátu Poskrjobyševovi – že německý vyslanec Schulenburg žádá o přijetí u lidového komisaře zahraničních věcí Molotova. A tehdy jsem odešel ze Stalinovy pracovny nahoru k sobě, byli jsme v jedné budově, na stejném patře, ale v různých částech. Moje kancelář byla nedaleko Ivana Velikého, hned za rohem. Členové politbyra zůstali u Stalina a já jsem odešel k sobě, abych přijal Schulenburga. Ze Stalinovy pracovny to byly dvě tři minuty. Kdyby to bylo jinak, kdyby volali na daču, že Schulenburg žádá o přijetí, pak bych musel volat Stalinovi – vyslanci v noci ministrům zahraničních věcí netelefonují. Pochopitelně, v takovém případě bych se bez Stalinova vědomí se Schulenburgem sotva setkal. A já si nepamatuji, že bych, že bych z dači telefonoval Stalinovi. Ale to bych si pamatoval, vždyť tehdy bych musel myslet na jedinou věc – jistě začíná válka nebo něco velmi vážného. Ale volal mně nikoli Schulenberg, ale čekista, který měl spojení s Poskrjobyševem. Stalin dal pokyn, aby se sešlo politbyro. Schulenburga jsem přijal o půl třetí, nebo ve tři hodiny v noci, myslím, že to nebylo později než ve tři. Německý vyslanec předal nótu ve chvíli, kdy byl zahájen útok. Všechno měli dohodnuto, zkoordinováno. A bylo zřejmé, že vyslanec měl pokyn objevit se v přesně stanovenou hodinu, věděl, kdy to začne. To jsme my ovšem vědět nemohli.

– Ale ve tři Němec na nás ještě nezaútočil…

– V různých místech to bylo různě. V Sevastopolu odrazili nálet. Zaútočili ve dvě tři hodiny. Co se držíte toho, co nemá žádnou cenu, malicherností? Všechno je jistě zajímavé, detaily ostatně je možné na minutu upřesnit, existují dokumenty, je možné ptát se lidí, ale jaký to má význam? Malenkov a Kaganovič by si mohli pamatovat, kdy jim telefonovali. Podle mého to nebylo později než ve tři. Když Žukov tvrdí, že to bylo až po čtvrté hodině, opožďuje to vědomě, aby upravil čas podle svých hodinek. Začalo to dříve.

– Je známo, že Stalin v noci obvykle pracoval, ale právě tuto noc z nějakých důvodů spal, Žukov ho musel vzbudit.

– Ano, Žukov se chce ukázat v lepším světle. Není zcela přesný – říká Molotov.

– Nevím, co na tom je, ale koho se zeptat, když ne vás, vy jste prý vyslanci řekl: „Čím jsme si to zasloužili?“

-Pokud to máte z Werthovy knížky – pak si to vymyslel. Nebyl u toho, odkud to mohl vědět? Je to pustý výmysl. Takovou hloupost jsem přece nemohl vypustit z úst. Pitomost. Absurdita. Od koho to může mít? Byli u toho dva Němci a můj tlumočník. U Čajkovského je také mnoho vyspekulované psychologie, když popisuje tuto epizodu. Schulenburga jsem přece přijímal já a ne Čajkovskij.

– Je známo, že hrabě Schulenburg byl proti válce se Sovětským svazem. V této souvislosti dokonce poslal Hitlerovi před válkou memorandum. Kromě oficiálních, diplomatických slov řekl něco za sebe?

– Tehdy nikdo nemohl mluvit za sebe. Schulenburg se choval klidně. Co on mohl. Později ho zastřelili.

– Špatně informoval Hitlera o Rusku?

– To, zdá se, určitě. Ale účastnil se spiknutí proti Hitlerovi. Jeho tlumočník, rada německého vyslanectví Hilger, když předávali nótu, měl v očích slzy.

– Schulenburg byl v té době už starý?

– Co je to starý? Mladší než jsem já dnes, a já ani nyní mezi starce nepatřím.

6. 12. 1969, 31. 7. 1972, 15. 8. 1972, 21. 5. 1974

Na závěr jsem vybral tuto část vzpomínek, že nebylo v SSSR snadné být státníkem: „Když mne vyloučili ze strany, takoví jako Serďuk vykřikovali cosi o represích. Mně ale přece nevyloučili ze strany za represe. Ale za to, že jsme vystoupili otevřeně proti Chruščovovi. Chtěli jsme ho odstranit!

Když se na XX. sjezdu odsuzovaly represe, nejen že jsem nebyl ze strany vyloučen, ale dokonce jsem byl zvolen členem politbyra!“ 19. 2. 1971

Tím uzavírám část vzpomínek politika Molotova a čtenářky a čtenáři Kosy mohou zapřemýšlet, mnoho-li se naše doba změnila od doby těsně před vražděním šedesáti milionů obyvatel Světa v době mezi lety 1939 až 1945. Nenapovím. Přemýšlejte.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.