Generál de Gaulle a Dr. Edvard Beneš


napsal Geordyn

Jak začít tak málo známou epizodu ze života těchto dvou známých osobností, aniž by v historiografii zahlcované zvláště dnes hřměním stále se opakujících klamných reminiscencí kolem „neblahého“ odkazu druhé světové války, a které se právě obou – jak pana generála, tak pana presidenta dotýkají i posmrtně. Epizodu krátkého setkání dvou bojovníků, vojáka a politika – jednáním o spolupráci na stejném úkolu. Osvobození svých národů od německého jha. Jednak, že oba dva znamenají mnoho pro své národy, kterým určovali směry poválečné budoucnosti po roce 1945 – Francouzům i Čechům. Odkaz Charlese de Gaule pro Francii i odkaz Edvarda Beneše pro České země, správněji Československo, stále ještě osciluje v občanském vědomí obou národů.

Bohužel dnešní činnost protinárodních elementů (zvláště některých ne/ziskových organizací apod.) působících přes tisk, televizi, rozhlasem už méně, i vlivem internetu působí stále více na mladší generaci, která hledaje své uplatnění, ztrácí vazby udržující plně národní povědomí. A to dosti podobně v obou těchto národních státech. Tedy i Slovenska. Podrobnosti lze najít. U nás například pokusem „českých“ tajných služeb vstupovat „radami“ do procesu, jak vyučovat žactvo základních škol „správnou“ historií. I jinými “radostmi“.

Francie zase má problémy, mimo jiné i se značným počtem imigrantů z dávné i současné doby pro její minulou koloniální politiku (Alžír, Vietnam), současnost s ní otřásá svými nájezdy ekonomických připrchlíků také z Afriky a Ásie. Uvážíme-li však dnešní francouzské snahy za účasti i českých vojáků v africkém Mali, udržet ruku na tamní uranové rudě, tak ta koloniální minulost ztrácí tímto své latinské mluvnické označení – perfektum.

Je současností a my se tak stali vlastně kolonizátory též – čeští fotbalisté měli v Baku také klečet ! I když rasismus naruby, kterým poklek bělochů na hřišti podporuje ono BLM v Americe, má být správně chápáno jako pouze podpora vnitropolitických reminiscencí na několikasetletý útisk nesvéprávných obyvatel s jinou pokožkou, zavlečených přes Atlantik z jejich rodného kontinentu.

Je obtížné pochopit, proč se veřejnost nezajímá stejně o osud původních obyvatel amerického kontinentu severního i jižního – nazvaných chybou španělských i portugalských konkvistadorů – Indiány. Ti by měli oprávněnější možnost žádat satisfakci.

Prakticky řečeno – co bylo, bylo! Lépe je zaměřit se na budoucnost. Zátěž minulostí jen nahrává stále větším současným problémům. Taková korona, nebo tornádo jsou pouhé epizody. I když dnes určující a bolestné. Hrozba trvalého Damoklova meče nad námi – další války v Evropě stále je. Kdo si troufne říci, že není, tak odmítá vnímat existenci stále rozsáhlejších cvičení armád NATO a nové superrakety Ruska. A když si prohlédne program ČT 2, tak zjistí, že tam probíhá už delší dobu příprava obyvatel taková, aby jim hrůzy války připadaly, jako jen hra – třeba taková stolní hra – Člověče nezlob se. Velká válka, druhá světová, Napoleon v Moskvě, Hitler u Stalingradu… stále totéž.

https://vlkovobloguje.wordpress.com/2019/11/09/valecni-stvaci-nebo-jen-nedostatek-financi-na-rozumnejsi-program/

A ve zprávách všech tiskových agentur – ta nejčerstvější: Fregata velké/malé Britanie odehnána varovnými výstřely i varovnými bombami od námořních hranic Ruské federace, kam se drze snažila vecpat. Kam povedou tyto provokace? V roce 1914, nikdo válku nechtěl a výsledek? 20 000 000 mrtvých – převážně osob v uniformě. V roce 1939 už osmdesátimilionové Německo válku chtělo – výsledek ? 60 000 000 mrtvých lidí, čtvrtina ale už civilistů. Dnes by po třetí světové byl nový průliv na sever od Mexika a radiace by nad Evropou tančila svůj trvalý valčík !!! Někdo by ten budoucí průliv mohl považovat za chiméru. Jisté je, že obrovské dřímající peklo v hlubinách Yelostounského národního parku, jen čeká na pošimrání.

Desítky článků na portálu Kosa jsou proti válkám. Jeden z nich právě čtete. Když se vrátil můj děda z prostřeleným kolenem z toho všeobecného vzájemného vraždění Italů a Rakušanů od řeky Piava, tak nejen on, ale všichni Evropané byli přesvědčeni, že taková hrůza se už nemůže a nesmí opakovat. Vládcové světa je krutě a především rychle vyvedli z omylu… Bušení do gongu svědomí odpovědných, nemůže a nesmí přestat !!!

Zbraně existovat musí, aby strach z jejich možného použití odrazoval potenciálního útočníka – vraha, od jeho zločinu. Mezinárodního zločinu. Tribunál v Norimberku snad ještě působí svým odstrašujícím vlivem.

Stejně tak musí existovat ostrý nůž. Můžeme s ním třeba jen ukrojit svůj krajíc chleba. I když bychom mohli i bodnout, jsme-li vrazi. A o tom to lidičky všechno je ! V tom to je. Jsme-li dobří. A obrovská většina těch dobrých existuje. Zabraňme těm špatným jejich zvrácené choutky !

Generál, který plně poznal, jaké „řemeslo“ je válka, napsal své paměti. A prezident musel opustit svůj stát, aby válečnou vřavou, kterou nezavinil, se mohl opět k svému odpovědnému úřadu vrátit.

O tom je dnešní článek Kosy :

Vlastenectví, bylo to co oba muže, o kterých je v úvodu řeč, nejvíce charakterizovalo. Vlastenectví – základ udržení národů a jejich existence, se dnes a to zdaleka ne jen  u mládeže, leč  všeobecně, žel „nenosí“. Jsou jistě výjimky a bohudík za ně. Možno doplnit, že oba pozdější prezidenti – de Gaulle výrazněji až po válce, měli svou osobnostní prestiž v té době obrovskou. Třebaže byli naprosto odlišných povah i odlišní svým profesním zaměřením i politickými názory. I nábožensky se lišili. De Gaulle, katolík pocházející z tradičně konzervativní bohaté rodiny a Beneš inklinující svým plebejským původem spíše k evangelíkům (jsou i zvěsti, že byl krátce zednářem) a socialistům. Ale oba byli pro svůj národ vlastenci každým coulem. Tyto reminiscence jsou bohužel dnes jen blahou vzpomínkou. Nastal čas liberální, jinak řečeno kosmopolitní. Bohužel a třikrát bohužel.

Zvláště dnes, když se podařilo revanšistům roztrhnout Československo na dva státy, mlčíc záměrně o faktu, že jen v jednotě je síla. Také postupným používáním salámové metody, jinak řečeno Overtonových  oken, se rozpadá stát založený Masarykem, Štefánikem a Benešem. Současnému útoku revanšistů německých i potomků českých kolaborantů na Dekrety prezidenta dr.Beneše, potvrzené Národním shromážděním Republiky a tvořené na základě rozhodnutí velmocí – USA, VB, SSSR a Francie, musí zůstat v trvalé platnosti. Jsou dnes zárukou existence Českých zemí a také Slovenska. A zůstane-li české pohraničí českým, zůstane česká celá naše vlast.

Nesmíme dopustit její zánik. Hroby padlých pro naši současnost, musí stále pokrývat květy naší vděčnosti a našeho odhodlání, že jejich smrt nebyla marná.

Francouz – voják a tankista, známý svým zaměřením – teoretickým i praktickým na vedení války tankovými klíny do obranných řad protivníka – jeho kniha z roku 1934 – K profesionální armádě, a publikace – Nesvár u nepřítele, Ostří meče, řešící kromě nutnosti profesionality armády i hromadné použití tanků a všeobecně mechanizované armády k zajištění míru v Evropě třicátých let – silou francouzských zbraní odradit Německo od další války v té době již neskrývanou německou hrozbou, po ovládnutí státní moci v Německu Hitlerem. Ale de Gaulle koncipoval své myšlenky také v návaznosti na úkoly tehdejší mezinárodní organizace, Společnosti národů – předchůdce dnešní OSN.

V tomto bodě se shodovaly jeho snahy přímo s Edwardem Benešem, který byl spoluzakládajícím politikem zmíněné Společnosti národů, která měla ve svých preambulích vlastně totéž, co dnešní OSN, ale té upadá vliv dnes také, stejně jako upadal vliv Společnosti národů v třicátých letech minulého století.

Vliv, řešit spory mezi státy jednáním a tak bránit lidstvo před dalším vzájemným vražděním a hrůzou válek navždy, tím se mocnosti dnes neřídí. Kořistnické zájmy paravánem „kolaterátních ztrát“ a přetvářkou „svobody a lidských práv“, zakryjí všechno to svinstvo.

Jak to historie bohužel následně zaznamenala. „Dravci“ v lidstvu nedbají na dohody, smlouvy i sliby. Mezinárodní právo a úmluvy směřující k stabilnímu míru všeobecně, je imperiálním choutkám nejmajetnějších kruhů naprosto fuk. Stačí k tomuto názoru varování prezidenta USA – Dwighta D. Eisenhowera, když v roce 1959 předával svůj úřad?

Budete vědět zajisté komu – J. F. Kennedymu.

Parafrázuji slova D.D.E. – Varuji následovníky před nebezpečím, které hrozí z expanze Vojenskoprůmyslového komplexu.

Zde je zřejmě jádro pudla, proč musel zemřít J. F. K. – atentátem. Dodnes jsou závěry Warrenovy komise shledávány tak kontroverzní, že lze i laikovi odhadnout, kdo v tom mohl mít vnořeny špinavé pracky. A kdo viděl film – Šakal, a ví o třiceti pokusech o atentát na prezidenta de Gaulle, tak určitě chápe slova Eisenhowerova, i když francouzská situace byla poněkud jiná.

Přesné znění jeho slov: „Možnost katastrofálního vzestupu moci ve špatných rukou existuje a bude přetrvávat. Nesmíme nikdy dovolit, aby tíha této kombinace ohrozila naše svobody a demokratické procesy !“

Vraťme se ale do května 1940.

Jak ve Francii obrannou Maginotovou linií, tak i německým „Drang nach Osten“, který ale překvapivě začal směrem West ( použití útočných tanků přesně  dle De Gaullových návrhů v praxi války napřed Němci a později i Sověty) . De Gaulle v květnu 1940 mohl své návrhy uplatnit krátce v boji svými těžkými tanky typu B s odolným pancířem a kanonem ráže 75 mm. Bylo to 19.května 1940, severně u městečka Laonu a u Abbevillu. A záhy na to u La Fére a Beauvaisu, kde velel v hodnosti plukovníka čtvrté tankové divizi v místě u řeky Serry, s částečnými úspěchy proti útočícím Němcům. Později v úloze styčného důstojníka, už po katastrofických porážkách francouzských sil, odletěl do Londýna. Tam pokračoval v boji jménem Svobodných Francouzů.

Čech, Edvard Beneš, dříve prezident velmi po všech stránkách úspěšného státu, tam odletěl již dříve také s cílem – boje za obnovení svobodného Československa.

K porážce Francie Německem, napsal de Gaulle toto:„Kdyby bylo v předvečer války vedení státu rozhodovalo na úrovni doby, kdyby bylo včas zaměřilo vojenskou přípravu na útok, ne na pasívní obranu, kdyby naše vrchní velení mělo k dispozici vybavený a vycvičený úderný a rychlý svaz, tak často doporučovaný vládě a velení, byly by měly naše zbraně v těch květnových dnech naději na úspěch a Francie by na německý útok uměla odpovědět přiměřeně svému významu.“

A nutno dodat, že by Francie v tom případě zůstala pro Čechy sladkou zemí a ne tou proradnou mnichovskou zrádkyní.

Dejme teď opět slovo Charlesi André Josepfu Marie de Gaulle, jak znělo plné jméno generála, z jehož knihy – Válečné paměti 1940/1944, je převážně čerpáno.

Když jsem hovořil 20. ledna 1942 v rozhlase, uvítal jsem první válečné úspěchy Ruska a potvrdil jsem spojenectví, které jsme s ním navázali, pro současnost i budoucnost….

V květnu přijel Molotov do Londýna. 24. května jsem s nim měl rozsáhlý rozhovor. Provázel ho Bogomolov, mne Dejean. Toho dne, stejně jako později, mi připadal Molotov jako muž, jenž svým vzezřením i morálkou byl na svém místě pro svěřenou mu funkci.

Sovětský ministr zahraničních věcí říkal vážným tónem, se sporými gesty, příjemně korektně, ale při tom rigorózně a s uvážlivostí to, co měl říct, a naslouchal pozorně sám. Nebylo v něm nic spontánního. Nebylo ho možné nijak dojmout, rozesmát nebo rozčilit. Ať se jednalo o jakémkoli problému, člověk cítil, že je na výši situace, že si neomylně uvědomuje nová fakta, která k věci přinesl rozhovor, že přesně formuluje svůj oficiální postoj, ale že nepřekročí hranice toho, co bylo připraveno a rozhodnuto jinde. Uzavřel jistě kdysi s Ribbentropem německo-sovětskou dohodu se stejnou jistotou, s níž nyní projednával pakty se Západem. V Molotovovi, který nebyl a nechtěl být ničím jiným než dokonale fungujícím kolečkem v promyšleně pracujícím mechanismu, jsem viděl dokonalý úspěch centralizovaného systému. Vzdával jsem čest takové velikosti. Zmocňovala se mě ale melancholie nad tím, co bylo z podstaty věci přede mnou skryto…

.„Moje vláda“, řekl mi Molotov, „je spojencem vlád v Londýně a Washingtonu. Pro válku je důležité, abychom s nimi přímo spolupracovali. S Francií chce mít ale Rusko nezávislé spojenectví“…

Za našeho jednání v Londýně se sovětský ministr zahraničních věcí se mnou shodoval v tom, co jeho vláda a Národní výbor (řídící orgán Svobodných Francouzů – pozn. Geordyn) mohou v současnosti navzájem pro sebe udělat. Svobodná Francie bude naléhat na americké a britské spojence, aby co nejdříve otevřeli v Evropě druhou frontu…

Nyní jen text o společných jednáních Dr. Beneše s de Gaullem a zásadních rozhodnutích :

…„Jiní to také tušili a snažili se projevit nám svou přízeň. 6. srpna, když jsem odlétal na Východ, prohlásil prezident Beneš slavnostně Maurici Dejeanovi, „že považuje Francouzský národní výbor pod vedením generála de Gaulla za jedinou skutečnou vládu Francie“. Požádal komisaře pro zahraniční záležitosti, aby se mě jeho jménem dotázal, zda se nedomníváme, že nastala chvíle odmítnout jménem Francie mnichovskou dohodu a okleštění Československa, jež bylo jejím výsledkem. Odpověděl jsem kladně. Po návratu jsem se s Benešem setkal a snadno jsme se dohodli. Výsledkem byla 29. září výměna dopisů mezi mnou a monsignorem Šrámkem, předsedou Československé rady. V dopise jsem prohlásil:„Francouzský národní výbor odmítá mnichovskou dohodu a vyhlašuje, že pokládá tuto dohodu za neplatnou od počátku … a že se zavazuje udělat vše, co bude v jeho moci, aby Československá republika ve svých hranicích, platných před rokem 1938, dostala všechny záruky své bezpečnosti, integrity a jednoty.“

Československá vláda se odpovědí monsignora Šrámka zavazovala ze své strany vynaložit veškeré úsilí na to, aby „Francie byla obnovena ve své síle, nezávislosti a integritě metropolitních i zámořských území“.

Druhý den jsem v rozhlasovém projevu zveřejnil tyto vzájemné sliby a zdůraznil přitom jejich morální a politický význam.

Také z Moskvy přišly povzbudivé signály… “

Jestliže postup a činorodá aktivita Sovětů vyvolávaly u všech možných emigrantských vlád malých států znepokojení a tíseň, prezident Beneš a jeho ministři naopak dávali najevo, že nemají o Československo žádné velké obavy. Ne že by blížící se ruský vliv v hloubi duše snad nadšeně vítali, ale ztrácet síly bojem proti nutnosti považovali za bezúčelné plýtvání a hleděli mít z dané situace alespoň užitek. Jejich zástupce Černý nás o tomto prezidentově stanovisku informoval. V prosinci 1943 se odebral Beneš do Moskvy a uzavřel se Stalinem„dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“. Když se vrátil do Londýna, odjel 2. ledna do Alžíru. Přijali jsme tohoto státníka, který zůstal přes všechny hrozné zvraty přítelem Francie, se všemi poctami.

Beneš mne informoval, čeho se jeho rozhovory v Moskvě týkaly. Vylíčil mi Stalina jako zdrženlivého ve slovech, ale rozhodného v záměrech, jenž měl na každý evropský problém hotový názor. Pak mi vysvětlil svou politiku: „Podívejte se na mapu. Rusové se blíží ke Karpatům a západní státy dosud nejsou připraveny k vylodění ve Francii. Mou zemi tedy osvobodí Rudá armáda. Abych v ní mohl nastolit svou vládu, musím se dohodnout se Stalinem. To jsem právě udělal, a to za podmínek, které nezpochybňují nezávislost Československa, protože jak jsme se dohodli, nebude se se ruské velení v ničem plést do našich politických záležitostí.“

Když prezident přešel k celoevropskému problému, vysvětlil mi, jako už při mnoha jiných příležitostech, že Československý stát má naději na obrodu jen za pomoci spojenectví s Moskvou. Přejížděl prstem po mapě a říkal:„Tady jsou Sudety, které musíme získat zpět, tady je Těšínsko, po němž prahnou Poláci, tady je Slovensko, jehož získání je snem Maďarů a v němž monsignore Tiso s pomocí Němců vytvořil separatistickou vládu. Jenže zítra bude východní Německo, Polsko a Maďarsko v rukou Sovětů. Jestliže ti se postaví na jejich stranu, pak to pro nás znamená rozkouskování. Vidíte, že aliance s Ruskem je pro nás kategorickým imperativem.“

Když jsem se zmínil, že by Západ mohl být protiváhou, byl Beneš skeptický. „Roosevelt,“ řekl, “se chce dohodnout se Stalinem a po vítězství odvolat svá vojska co nejdřív z Evropy. Churchill se o nás stará jen málo. Pro toho je anglická obranná linie na Rýně a v Alpách. Jakmile jí dosáhne, nic ho nebude kromě Středozemí zajímat. Svůj postoj k nám upraví podle Roosevelta a bude hledět získat jen nějaké výhody na Východě. V Teheránu při jednáních nepadla o Československu ani zmínka, to vím. Je pravda, že jste tady ještě vy, tvůrce pevné a silné Francie, která je nezbytná pro evropskou rovnováhu. Kdyby nebylo vás, po pádu vaší země, nezbývala by už pro svobodu Evropy žádná naděje. Nikdo vám nepřeje víc než já plný úspěch, ale nemohu nevidět, že Washington a Londýn nám nejsou příliš nakloněny. Těžko říct, co bude zítra. Nemohu také zapomenout na dovolenou, kterou podepsal Clemenceauovi francouzský parlament v předvečer první světové války. Pracoval jsem tehdy s velkým Masarykem, když o tom přišla zpráva do Prahy, a oba nás shodně napadlo totéž: To je ústup Francie!“

Co mi Beneš řekl ohledně postoje Washingtonu a Londýna k východoevropským státům, se potvrdilo už v polské otázce. Čím víc se Rudá armáda blížila k Varšavě, tím jasněji se rýsovaly moskevské záměry s Polskem a úpravou jeho hranic. Ukazovalo se, že Stalin chce na jedné straně posunout hranice Sovětského svazu přivtělením území Litvy, Běloruska a východní Haliče, na druhé straně rozšířit Polsko až na Odru a Nisu na úkor Němců. Nicméně ale jasné bylo, že hodlá na Visle nastolit režim sobě příznivý a že Anglosasové to nebudou vetovat.

Tolik z pamětí vlastně nejen de Gaulleových. Můžeme názory těchto státníků i z tak vzdálené doby a poválečné skutečnosti vzít jen na vědomí, nebo z nich čerpat poučení pro dnešek. Předpokládám že vážené čtenářky i stejně vážení čtenáři Kosy poučení najdou.

A budoucnost? Ta je v rukou nejen těch, co dnes rozhodují. Je především v rukou nás všech. Svědomitých vlastenců a poctivých Čechů. Slováci si budoucnost zařídí také podle svých sil.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.