V Afghanistanu jsme vlastně zvítězili!


Může být , že  některým už  Afghanistan leze  krkem. Jenže  ta  prohra  Západu a  speciálně  USA a  České republiky je  natolik bolestivá, s  tak dlouhodobými s  trvalými dopady  na naši civilizaci,  že  to dnes  těžko dokážeme odhadnout. Proto se k tomut o tématu znovu vracím. Dokonce  rovnou dvoudílným článkem.

Tuhle  většinou zapomenutou  zemi, ležíci kdesi v Hindukůši jsme  nejprve  okupovali a posléze  v ní dvacet  let  válčili. Abychom z ní , po utracení  prý více než   2 bilionů USD a  zmarnění v lepším případě mnoha  desítek tisíc  lidských  životů  uprchli a přenechali ji těm, které jsme  chtěli  vyhladit. Navíc  zcela  zdevastovanou. Kdyby  to skončilo tímto konstatováním, už to by bylo dost  strašné, jenže realita je   ještě  daleko horší. Protože  nyní  ti, co už neměli  existovat  začnou přicházet  k nám. K nám domů. Jednak přímo, jako uprchlíci, tedy ve  formě  těch, co pomáhali cizím okupantům proti  vlastním krajanům a  jednak nepřímo,  dalším přílivem uprchlíků, který  převzetí moci Talibanem vyvolá. Jako při každé něásilné  a  radikální změně  režimu. Vedle  toho nepochybně  další produkt  tohoto západní  debaklu představuje  výrazné posílení prestiže  radikálního islámu ve  všech zemích Západu, kde už se etablovala  silná muslimská menšina.

Evropa  už  tohle  jednou  zažila. Když  spustila  křížové  výpravy na  osvobození  Božího hrobu z  rukou nevěřících, tedy muslimů. 

Probíhalo to zhruba  stejně. Na začátku  křižáci slavili  úspěchy  a skutečně  Boží hrob a podstatnou  část Palestiny  dobyli. Pak už  stačili jen  zisky  udržovat. Následně  bojovali už jen o holý život.  A  celé několik století  válečných  dobrodružství s islámem skončilo tureckým obléháním Vídně.

Tenkrát nakonec  naši předci  Turka, rozuměj  islám z  Evropy  vyhnali. Ale za  cenu obrovských obětí.

Afghanistán se mi jeví stejně. Jen Turek, nebo chcete  li  mohamedáni  už Vídeň  dobyli trvale  a vyhnat  už je nelze. A  nejen  Vídeň, totéž platí o Berlíně, Mnichově  Paříži, Marseille, Bruselu, Amsterodamu, Stockholmu, Londýně, Birnighamu nebo Kodani. A nejspíš  už to je, či v brzku bude, problém pro USA a Kanadu. Stačí si počkat. Zejména  za  zradikalizování  druhých, třetích, čtvrtých a kdo ví kolikátých generací muslimských přistěhovalců.

Ono nás  to doběhne. To  afghánské dobrodružství  fakt  přijde  Západ  tak draho, že  konec  účtu dnes nelze  dohlédnout.

Tolik obecný  úvod.  Kdy vysvětluji, proč  opět  tohle  téma.

Ale  bezprostředním  motivem  je  cosi úplně jiného.  Zajímají  mne  reakce  českých těch jedině  správných. Jak se s tím afghánským debaklem popasují.

Většinová  reakce je žádná. Mlčení. Jako by ta  válka nikdy  neexistovala. Ale  pár pravověrných  už se přeci jen probudilo k životu a  vysvětluje, že  jsme  tam vlastně zvítězili. Jejich bigotní  víra jim zakazuje  pochopit pravý  stav  věci a  rozměr  té porážky.

Za všechny  budu jmenovat  dva- Ivana  Gabala  a Petru Procházkovou. U jejich  textů je  nutné se občas  silně  štípnout, aby  si člověk ověřil, že  se mu to nezdá a že  skutečně  čte  reálný  text.,,,,

Článek rusobijky  Petry Procházkové

Tálibán je zpátky. Svět vzal fundamentalisty na milost, sousedé i „soused“ Rusko se bojí, co s nimi přijde

na  Deníku N je placený a je z něj přístupný jen perex. Já se k  němu dostal v okamžiku, kdy  byl chvilku  volně  přístupný. Bohužel jsem je neoscreenoval.

Ale  už  z titulku je  jasné,  že jsme  v tom Afghu s  Táliby přece nemohli prohrát, když  svět, to jest MY, ho VZAL NA MILOST!!

Je někdo sto pochopit  ten protimluv -svět vzal Taaliban na milost? On nás  k tomu  ti talibánští fundamentalisté  nedonutili?

K tomu  námi nenáviděné Rusko se bojí, co bude!!! Takže  naše vítězství! Chtělo by se napsat  -vítezství jako Brno. Ale  to by bylo málo, zatraceně  málo  –  takže  to vezmu v daleko větším  měřítku  – vítězství  aspoň jako Afghanistan! Což je  daleko přesnější. Jednak správnějším rozměrem a především to vítězství  vypadá přesně  stejně  jako je  Afgh  funkčním a prosperujícím státem.

Gabalovým  článkem, který  vydal můj  mimořádně oblíbený  jedině správný  web  Hlídací pes. org, posloužit  mohu v plné  kráse!

Ivan Gabal: Konec nejdelší české vojenské mise. Jaké je poučení z afghánského tažení

Vřele doporučuji!  Slovíá eskamotáž, z které  přechází  zrak!

Nahoře je  dole, vpravo je  vlevo, voda je oheň, bílá  je  černá, noc je den!

Prostě, speciálně  pro Česko  samé plus. Řečeno s klasikem  – samá pozitiva a sociální jistoty!

Mimochodem, tenhle propagandistický  canc  v mezičase  ui přetiskl i další  server  jediné přípustné pravé víry  –Forum24.cz. To aby  si orgasmem Hlídacího psa  nezadal.

Dám pár klíčových  citací:

Úvod začíná slibně, že  by  Gabal se snad mohl dopustit  nebývalého  – nad  něčím  se neideologicky zamyslet:

Dotázal se mne známý, zda to, co slyšel o ukončení mise v Afghánistánu ve večerní diskusi v České televizi, je skutečně kvalifikovaný názor na celou vojenskou misi. Diskutoval náměstek ministra zahraničí s opozičním poslancem a padaly výroky jako „Afghánistán se posunul a přišel čas misi ukončit, ale dál budeme Afghánistán podporovat“ a na straně druhé: „Je to odchod, asi jako utíkali Američané z Vietnamu“. Jak to tedy je?

Nicméně  s podobnými naivními představami Gabal rychle  skoncuje a jakékoliv pochybnosti rychle  utře:

Připomeňme, že spojenecká invaze do Afghánistánu byla páteří války proti terorismu, kterou zahájily USA po útocích z 11. září 2001 na New York a Washington. Útoky i útočníci byli připraveni ve výcvikových táborech teroristické organizace Al Káida právě v Afghánistánu.

Tyto tábory, výcvikové základny a cílevědomě protizápadní spolupráce kmenového hnutí Talibán s organizací Al Káida, se v Afghánistánu rozvinuly po porážce vojenské invaze Sovětského svazu (1979-89).

Ponechat válkou rozvrácený Afghánistán svému osudu, bez další pomoci s poválečnou obnovou, se ze strany Západu ukázalo jako závažná chyba. Američané na ni bolestivě doplatili právě 11. září 2001.

Takže  logicky  dovozeno  – za  11. září je vlastně  odpovědno Rusko!  A  to jak rozvrátilo Afgh. Stačilo, aby  přišlo něco US pomoci a  …. Maně  se zkouším vzpomenout , kdo zbraněmi a financemi podporoval talibánské fanatiky ve  válce proti Sovětům. Kdo financoval a školil Al Kajdu… A  přemýšlím, v jakém  stavu je  nachází  Afghanistán  dnes, po NAŠÍ  válce! Ale ponořme s e znovu do Gabalových hlubokých myšlének!

Následné americké tažení zahrnulo nejen Afghánistán, ale také Blízký východ, invazi do Iráku z Kuvajtu, a další operace v reakcích na teroristické útoky Al Káidy na americká vojenská a diplomatická zařízení na Blízkém východě.

Základního cíle v Afghánistánu Američané dosáhli zničením výcvikových táborů a základen Al Káidy, ukončením vlády Talibánu a nakonec i likvidací nejhledanějšího teroristy, Saúda Usámy bin Ládina, ukrývajícího se v pákistánském Abotobádu (2011).

Takže  vítězství! Prima, ne? Následně  Gabal připustí  drobné problémy  v Iráku, skrze vá  Islámský  stát, aby  znovu slavně a tentokrát definitivně   zvítězil:

Teprve porážka ISIS v Iráku a v Sýrii širokou mezinárodní koalicí, včetně navrátivších se USA, ale i dalších zemí NATO a regionálních aktérů, a za podpory zejména kurdských pozemních sil, přinesla celkový konec pokusu o státní etablování teroristické aktivity.

To se projevilo příznivě jak v regionu, tak v Evropě a umožnilo to prezidentu Trumpovi rozhodnout o stažení USA z Afghánistánu, které se naplnilo právě teď.

Porážku Al Káidy a potlačení militantního islamismu, včetně zabití bin Ládina a dalších islamistických vůdců, lze považovat za splněné cíle.

Vývoj přinesl eliminaci základen teroristů v Afghánistánu a porážku pokusu o vznik chálífátu islámského státu. Výsledkem je sice růst bezpečnosti a pokles aktivity islamistů a opadnutí radikalizace v muslimských komunitách v Evropě, patrný je ale nárůst islamismu v subsaharské Africe.

Nezbývá, než si myslet, že Gabal a já žijeme  na  dvou odlišných planetách, které ovšem kupodivu jsou propojeny  internetem a  prožívají paralelní děje.

Tolik obecný  rozměr afghánské vítězné  války  z Gabalova  hlediska.

Nyní  už se věnuje  téměř  výhradně  jen přínosům pro Českou republiku z  téhle ztracené mise. A je to jeden nepřetržitý  chvalozpěv!

Česká zkušenost a důsledky

Čeští vojáci šli do Afghánistánu společně se spojenci v přímé a vědomé solidaritě po napadení USA. Po účasti v první operaci osvobození Kuvajtu v roce 1991, po dlouhodobé účasti v zastavení etnických válek na Balkáně, jsme v Afghánistánu a později znovu v Kuvajtu a Iráku operovali ve spojenecké formaci jako členská země NATO, která je odpovědná za bezpečnost a obranu celého Západu.

Z Afghánistánu se nám po dvaceti letech vrací jiná armáda než ta, která tam šla – obohacená zkušenostmi z těžkých nasazení, schopností se orientovat i s respektem spojenců a partnerů. Stačí si vzpomenout na počáteční peripetie ve výcviku a modernizaci vrtulníkového letectva, nebo vybavení pro spojeneckou komunikaci, výcvik a práce návodčích, a v neposlední řadě tvrdé bojové zkušenosti, včetně padlých v boji.

Nemáme se zač stydět. Získané kvality, výkonnost a zkušenosti bychom proto neměli ztratit. Neměly by zůstat jen v armádě a na vojenské rovině, protože stěžejní je bezpečnostní a zahraničně politické know how našich diplomatů a vysokých úředníků.

Působení ve vojenských misích, kde se předsunutě bráníme a zabezpečujeme, je důležitý zdroj evropské bezpečnosti vůči rostoucí nestabilitě i klesající kompatibilitě bezpečné Evropy s jejím sousedstvím, od Ukrajiny až po severní Afriku.

Kromě porážky Al Káidy tlumila mise v Afghánistánu možnost obnovení jak výcviku teroristů, tak jejich útoků zejména v Evropě a v USA. Nejhorší útoky islamistů v Evropě byly vedeny právě teroristy, kteří prošli výcvikem v táborech v Afghánistánu nebo v dalších rozpadlých státech. Byli zpravidla nasazeni podle důkladného vojenského plánování a vojenskými útočnými metodami a prostředky, které nelze mimo teroristické základny získat.

Tak jo Ivane  Gabale!

Zvítězili jsme na  celé čáře!

Nemáme se zač  stydět?

A získali jsme nové schopnosti?

Je  fakt, že  takový Abú Ghraib je   ještě  mimo naše možnosti,  ale  zatím musí stačit,  že  je zahájeno vyšetřování  asi  čtyř  vojclů, co si podali  Afghánce, který má na  svědomí smrt  českého psovoda  a on to „podání“  nepřežil. Pokud  vím, tak vyšetřováni jsou i jejich velitelé! Evidentně  jsme na dobré cestě.  Neocenitelná armádní dovednost, která nám opravdu ale opravdu chyběla! A k tomu ta bezva zkušenost padlých v boji!  Tu Česká republika potřebovala  ze všeho nejvíc!

A kdyby nešlo o mimořádnou a na výsost vážnou věc, trhal  bych se smíchy o tom cenném know how pro naše  diplomaty  a úředníky, získané v Afghu! To se nám jistě  bude moc hodit, pokud na  nás  zaútočí třeba Rakousko!

Ovšem i takový Ivan  Gabal nakonec připustil, že  se jako chybička, ovšem jen droboučká, skoro nepostřehnutelná, vloudila:

V protiteroristických operacích vázaných k afghánské misi jsme utrpěli i některé neúspěchy a zaplatili jsme za ně i nejvyšší cenu. Jejich zpětné vyhodnocení a vyšetření a celková sumarizace našich zkušeností by měly do budoucna posílit bezpečnost našich vojáků i civilistů ve válečných regionech a pomoci naší výkonnosti z hlediska spojenecké spolupráce i účinnosti vynaložení značných prostředků, které vojenské mise stojí.

Aby  vzápětí znovu  udeřil do vítězných bubnů!

Je ale vždy lépe investovat do předsunuté obrany než čekat, až se hrozby přiblíží a odehrají na našem území. I to je naše spíše trpká historická zkušenost. Právě v tom je afghánská zkušenost důležitá. Nezavírejme před hrozbami oči a nespoléhejme, že je za nás vyřeší někdo druhý, zejména v budování obranných evropských schopností.

Mise v Afghánistánu nepochybně přispěla k tomu, že jsme se mohli nadále v Evropě cítit v převaze bezpečně a dokázali jsme rizika preventivně odstraňovat a relativně úspěšně kontrolovat. Následovat by měla cílevědomá a střednědobá bezpečnostní politika a její aplikace. V tom ale stále nemáme schopnosti a výkonnost srovnatelné s našimi spojenci.

Prostě  ten Afgh to je výkon , když ne  překonávající, tak určitě  rovnocenný  nasazení  československých letců v řadách RAF ve II.ww. O Sokolovu, Kyjevu, Dukle vůbec nehovoříc.

Ale  nepochybně  největší  výhrou z  afghánského tažení  pro Gabala  je toto konstatování:

Samostatným tématem budou dopady spojeneckého odchodu z Afghánistánu pro tento region a bezpečnostní situaci Ruska v pásmu kavkazských republik. Tam bude mít zřejmě Kreml plné ruce práce s pravděpodobným vlivem návratu Tálibánu k moci.

Islamisté sice možná tuší, že další pokusy o útoky na USA a na západní země by mohly znovu jejich vojenskou aktivitu vrátit do jejich regionu, ale pokud jde o měkký jižní podbřišek Ruska, nelze od nich očekávat váhání.

Pohled na mapu je výmluvný. Lze předpokládat, že Rusko bude muset tlumit a konsolidovat své záměrně živené konflikty na Ukrajině či v Gruzii a uvolnit si ruce pro nový vývoj v Afghánistánu. Novou situaci ukázal i vleklý konflikt v Náhorním Karabachu, kde se nečekaně prosadil turecký export islamistických bojovníků ze Sýrie.

Má   to  s  Procházkovou stejně!  Rusko bude mít problém! Už jenom pro tohle  stálo za  to utratit  ty  dva biliony  dolarů, zničit  jednu středověkou zemi a nechat se porazit  muslimskými fanatiky!!!!!

Dokončení zítra.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.