Každodennost?


napsal Leo K.

Na Neviditelném psovi se rozplakala v rámci předvolební agitace Zuzana Majerová-Zahradníková (dále jenom ZMZ). Nad zkažeností světa, jakoby byla první co na to přišla. Dovolil jsem si její „perly“ komentovat, abych veřejně ukázal na pohodlné pokrytectví šířeného názoru.

Tak zvanou levicovost různých nepohodlných hnutí totiž nehlásá jenom ZMZ ale takřka celé spektrum politických stran a hnutí se zjevným cílem upevnit ve společnosti představy, že levice rovná se zločin, odpad a vůbec čiré zlo. A proč to dělají? Z pohodlnosti. Aby nemusely přiznat vlastní vyprázdněnost a neschopnost představit ucelenou vizi a cesty k jejímu dosažení. A teď už ZMZ:
…Na Západě to v roce 1968 začalo studentskými bouřemi. Nicméně záhy tehdejší mladí revolucionáři přestali házet dlažební kostky, sundali trička a džíny, navlékli obleky, uvázali si kravaty a začali postupně obsazovat univerzity, redakce, úřady, a pak i parlamenty a vlády…

Příkladů je „hafo.“ Za všechny třeba ty nejznámější – Daniel Cohn-Bendit a Joschka Fischer. Jenže jaké důvody vedly k tehdejším bouřím ve Francii a v Německu? Především to byl materialismu a konzervatismus de Gaullovy generace a šíření technokracie místo tradiční francouzské kreativity; nezanedbatelnou roli v protestech také hrála válka ve Vietnamu, viz film Snílci. V Německu pak to byl především materialismus konzumní generace která byla aktivní v nacismu a najednou se octla v roli paternalismu.

Nesmíme zapomínat, že mladí byli okouzleni filosofií hippies Love but don’t war!

Šlo o válku generací, která o rok, o dva později vyústila v anarchismus RAF Andrease Baadera a Ulriky Meinhofové. Potom už byly důležité jenom symboly. Z jejich pohledu to byl život skupiny mladých lidí se zbraní, která vyhlásila válku svému státu, protože demaskovala jeho zločinnou podstatu. Oslavovali Boha revoluce, skandováním Marx, Mao & Marcuse! Mao tse-tung nebo oheň. Například oheň z napalmu ve vietnamské válce. Když mohou hořet lidé ve Vietnamu, musí hořet i v obchodním domě – jádrovém místě konzumní civilizace, která takový požár způsobila.

V hlavách anarchistů šedesátých let šlo o způsob solidarity.

Ale nic, žádná skutečnost, žádné rozbory nemohou zabránit dnešním novým ideologům tento generační konflikt označit za levičáctví. Každá příhoda (jako například zastřelení studenta Ohnesorga) se hodila.

Pokud tedy za levici považujeme ty,

jež aktivně brojí proti dalšímu zbídačování v kapitalismu znevýhodněné většiny společnosti.

Trochu mě znejišťuje, že Demokratická strana Spojených států je označována jako levicová a přitom nepléduje ani pro minimální dobu zákonné zaměstnanecké dovolené nebo pro placenou mateřskou, bezplatné zdravotnictví, školství a sociální péči.

Vrtá mi hlavou jaký program má tedy ve Spojených státech pravice? Ale nemusím vědět všechno. Jestliže tedy ZMZ píše:

Půl století poté jsme v situaci, kdy podstatnou část politické agendy západního světa určují radikální levicové, a často přímo ultralevicové strany, a mnohé původně konzervativní strany, namísto toho, aby hájily tradiční hodnoty, opouštějí svoje ideové zakotvení, a i ony vycházejí vstříc mediálně uměle vytvářené poptávce po radikální progresivistické změně kurzu,

tak ZMZ pláče dobře, ale na cizím hrobě.

Která efektivně účinná média u nás vlastní levice, aby vytvářela zmíněnou poptávku?

Dominující nová levice se omlouvá za činy předků a jejich roli při zakládání těchto demokracií. Ničí se sochy velikánů, jejichž odkaz by nám měl být svatý. Opět se cenzuruje, maže, blokuje, vylučuje, ostrakizuje.

Čím dál víc je patrné, že skutečná demokracie je možná jen v hranicích národních států, kde si lidé navzájem rozumějí, kde existuje pouto společné historie a kultury a kde se respektuje odkaz předků. Demokracie naopak chřadne v globálních strukturách. V souvislosti s oním „dovozem“ voličů se nabízí otázka: Lze vůbec udržet demokracii s lidmi z jiných civilizačních okruhů, kterým jsou naše kultura, historie i tradice lhostejné? Realita řady zemí na západ od nás by pro nás měla být varováním.

Není žádným tajemství, že v podmínkách zastupitelské demokracie mají rozhodující vliv na fungování politického systému silné kapitálové skupiny financující kampaně politiků a politických stran a propojené s nimi i mnoha dalšími vazbami (například právním zastoupením). Na příklad v Bruselu má své sídlo v Bruselu více než 200 velkých obchodních společností, mezi nimi i mnoho amerických a japonských korporací, které jsou podporovány zhruba 500 lobbistickými skupinami. A tak je tomu i s příbuznou kulturou za Atlantikem. Od evropské se distancovala důrazem na materii a egoismus. Tak dlouho, dokud žezlo vlivem tržních sil nepřevzaly nadnárodní korporace.

Koncepce každé sebestřednosti, americké zvlášť, je jenom projekcí nadnárodních zájmů.

A nezbývá než s lítostí konstatovat, že vítězí na všech frontách. Ne nadarmo se jmenuje jedna publikace Steva Kruga „Nenuťte uživatele přemýšlet.“ I proto je operační systém Windows tak idiotský, protože se od jeho uživatele neočekává žádný intelektuální výkon. Je vlastně určen těm, kteří na PC hrají hry, které aktuálně frčí.

A že by všechny tyto instituce, které nesporně dominují politickým a ekonomickým zájmům nejen Česka, byly levicové?

Benjamin Klička ve svém díle „Divoška Jaja“ napsal: „Pomni, člověče, že schopnost je drzost, jíž urazíš svého nadřízeného, a buď proto možno-li pitomější než v plotě kůl, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“ I to je jedna z více možností a proto nám článek v Neviditelném psovi dává možnost uvěřit tomu, o čem s omračující jistotou informuje ZMZ, ale nejenom ona. I například Václav Klaus, nebo profesor Fiala, o sub-osobnostech nemluvě.

Jsme ještě suverénním a svrchovaným státem? Rozhodujeme si o našich věcech a našich zákonech sami? Vzhledem k tomu, že takřka 60 procent zákonů nám oktrojuje Evropská unie a my je musíme, zdůrazňuji musíme, takzvaně implementovat, jsme už daleko spíše provincií nadnárodní struktury, ve které rozhodují jiní. Ta struktura ovšem má své vlastní zájmy, které se ne vždy shodují s těmi našimi, a také má obrovský deficit demokracie, to na straně jedné, a naopak na straně druhé obrovský přebytek byrokracie.

Co z toho plyne? Národní stát je ten nepřirozenější celek, ve kterém funguje, možná přesněji – ještě funguje, demokracie. Určitě to ale neznamená, že je nutné zpřetrhat veškeré vnější vazby. Ale něco jiného je volný obchod a ekonomická spolupráce bez bariér a něco úplně jiného vnucená politická, fiskální či právní unie.

Tohle už je jiná řeč. Jde totiž o problém moci. Také se o něm pobavíme, ale později. Teď bych připomenul, že tohle už víc než dvacet let říká například Petr Robejšek, ale ani Kosa příliš nezaostala. Přesto dobře, že autorka prohlédla. Lépe nyní než nikdy i když by se měla začít bát, že jí nařknou z rusofilství. Ruská federace totiž prohlásila ústy Sergeje Lavrova, že Moskva už nemá vztahy s Evropskou unií jakožto organizací, ale pouze z některými jejími členskými státy. To je zřetelná narážka na to, že se proti Northstream 2 postavila také EU hlasem svého parlamentu. Jde o krystalický projev Bruselského egocentrizmu.

Charles de Gaulle jednou prohlásil: Evropa je Francie a Německo…a ti ostatní.

Tenhle narativ zní Bruselským byrokratům v hlavě stále. Chová se jako centrum velmoci, kterou však nikdy nebyl. A přesto zatahuje členské země jak do mezinárodních konfliktů, tak i do technokratických pastí ( viz klimatická změna), na které jeho síla nestačí. Zároveň ale brání svým členům v tom, aby na důležité výzvy reagovali účelně a účinně. Jde o otázku byrokratické moci. Zmíněný Petr Robejšek řekl:

Proces evropského sjednocení je od svého počátku pojímán především politicky. Společným jmenovatelem každého politického jednání je kompromis, zatímco v ekonomickém rozhodování jsou to čísla. Při hledání politické dohody lze pozice změnit, zamlžit nebo opustit. Čísla však oddiskutovat nelze. Problémy evropské integrace jsou způsobeny tím, že se po desetiletí čísla manipulovala a přehlížela.

Skomírající jednotu EU se rozhodla její byrokracie řešit shora a institucionálně jako integraci právem. Prohlášením, že jedině Soudní dvůr Evropské unie může určit, že některý akt orgánu EU porušuje unijní právo dala jasně najevo, že jeho „nezávislé“ rozsudky se ponesou v duchu hesla „více Evropy.“ Zajímavým způsobem rozbil tuto filosofii německý ústavní soud, když 5. května 2020 poprvé v dějinách nesouhlasil s evropskými soudci a prohlásil, že „skryté financování států je nelegální“ a dokonce troufale odsekl, že jejich rozsudek je řemeslně špatně napsaný; doslova „objektivně svévolný a metodicky neobhajitelný.“

Podle právníků je překvapivé, že si ústavní soud jedné země dovoluje výklad evropských smluv provést sám a názor SDEU zpochybnit. To samo o sobě vyvolává mnoho otázek a vnáší do systému rozhodování v EU řada nejistot.

Němečtí ústavní soudci svůj přístup zdůvodňují tím, že Soudní dvůr EU z jejich pohledu překračuje své kompetence, a není proto pro ně závazný. Navíc je o Spolkovém ústavním soudu známo, jak pečlivě dbá na to, že musí stále existovat možnost přezkoumávat, jak unie funguje z pohledu takzvaného demokratického principu, který je jedním z pilířů poválečné německé ústavy. Tento přístup však podle právníků otevírá cestu k tomu, že se evropský právní systém může rozklížit, a s ním může v extrémním případě postupně začít být zpochybňováno celé unijní fungování.

K problémům moci se snad nejvýstižněji vyjádřil Ludvík Vaculík 28. června 1967 (moje oblíbená šedesátá!). Z jeho projevu vyjímám:

Ačkoliv jsme „chytli býka za rohy“ a držíme ho, kdosi nás zatím pořád kope do zadku a nepřestává. Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. Moc je zvláštní lidské fenomén daný tím, že už v lesním houfu musí někdo poroučet a že i ve společnosti Samých šlechetných duchů musí kdosi shrnout poznatky z diskuse a formulovat nutnost. Moc je specificky lidská situace. Postihuje vládnoucí i ovládané a obé ohrožuje na zdraví.

Tisíciletá zkušenost s mocí vedla lidstvo k tomu, že se snažilo určit jakási provozní pravidla: je to onen systém formální demokracie se zpětnými vazbami, kontrolními vypínači a limitními termíny.

Do jasně nakreslených mechanismů vlády však zasahují zájmy lidí, nadaných hrubou silou, založenou na vlastnictví kapitálu, na držení zbraní, na výhodném příbuzenství, na monopolu výroby atd. Pravidla tedy nezabraňují zlému a lehké zkreslení této konstatace může z druhé ruky vyznít už přímo ve sprosté tvrzení, že pravidla formální demokracie zlé způsobují.

Ta pravidla však sama o sobě nejsou ani kapitalistická, ani socialistická, neurčují, co dělat, nýbrž jak docházet k rozhodnutí o tom, co dělat.

Je to humánní vynález, jenž v podstatě ztěžuje vládnutí. Nadržuje ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňuje ji před zastřelením. Zachovávání takového formálního systému demokracie nepřináší příliš pevné vlády, přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší. Vláda tedy padá, ale občan je obnoven. Naopak, kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan.
Ano, zkrotit moc pomocí fungující demokracie je nešikovný, pomalý, ale vyzkoušený způsob. Odvrácenou tváří toho jevu je snaha držitelů moci tuto fungující demokracii nějak poškodit.

Vložit do ní proslulé „kurvítko.“

A deficit demokracie v Evropské Unii je nesporný a také zákonitý. Kde zůstala deklarovaná subsidiarita? EU nemá své občany, nemá svůj jazyk, nemá své tradice…jednoduše řečeno – nemá atributy státu, kde vládnutí, tedy svěřená moc, ona společenská smlouva, je svrchovaným monopolem jeho občanů.

Centralizovaná moc Bruselu je pokusem uskutečnit šílený sen byrokratů,

kteří ztotožňují potřeby Evropy s hodnotovým systémem a zájmy akreditovaných lobbistů. Kteří přestali popisovat skutečnost a jednají jako aktivisté, vydávajících svá přání za vědecké poznatky.
Je to podraz myšlence Evropy národů, kterou jedině lze v prostoru Evropy uskutečnit pokud se jenom trochu vážně přijme klíčový požadavek,

že sjednocení kontinentu je možné pouze na základě jeho ekonomické sourodosti.

To se netýká jenom států na jihu Evropy, ale i nás. V cizím zájmu si svévolně kazíme image například v jednání s Čínou a nasloucháme hlasům, že nám může být Čína ukradena, protože nejvíce stejně exportujeme do Německa.

A už nám nedochází, že ten náš export končí prostřednictvím Německa právě v té Číně.

Když se přestane Německu dařit v Číně, Spojené státy to importem nenapraví a Česká ekonomika bude na kyslíku. Ale vraťme se k článku ZMZ. Některé myšlenky tam pojmenované jsou jistě závažné, ale netýkají se našich každodenních starostí. Vzhledem k tomu, že jako občané nevolíme vládu, ale politické strany, musí nás zajímat jak se tyto staví k problémům, které nás den ze dne jitří. Snad si mohu dovolit některé z nich jmenovat. Dostupné bydlení, inflace, imigrace z předního východu a z Afriky, přílišná moc korporací… Nikoliv jenom deklarativně, že strana/hnutí nesouhlasí s daným jevem, ale jaké konkrétní kroky strany/hnutí povedou k tomu,

aby tyto denní problémy zaujímaly stále menší část našich obav.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.