IPCC


napsal Leo K.

Klimatická změna je významná a neustálá změna ve statistickém rozložení povětrnostních poměrů probíhající v rozmezí od jednoho desetiletí po miliony let. Může jít o změnu v průměrných klimatických podmínkách i o změnu výskytu extrémních povětrnostních jevů. Změna klimatu je způsobena faktory, jako jsou biologické procesy, změny slunečního záření dopadající na Zemi, gravitační vlivy, změny deskové tektoniky a sopečné erupce. Dlouho se vědci nemohli shodnout na tom, zda za klimatickou změnou stojí člověk. Klima se totiž na zeměkouli mění stále už od jejího vzniku. Připusťme, že změna klimatu je z určité části způsobena také antropogenními příčinami. Tedy, že v ní má do určité míry prsty člověk a jeho činnost. A že jde o bezpečně ověřený fakt.

Zdá se mi, že vidím logickou chybu při hodnocení následků změny klimatu.

Ta chyba spočívá v tom, že popisuje nutné změny, aby se zastavilo oteplování planety nad určitý stupeň (1,5 °C). Tedy, že je obráceně zase v moci antropogenního vlivu zastavit změnu klimatu – potažmo – že je v moci člověka ovlivnit nejen jeho působení, ale i působení planetárních a jiných podobných sil.

To je snad ještě horší než výchozí logika důmyslného rytíře dona Quijote de la Mancha, který se pustil do souboje s iluzí.

Nejčastěji se argumentuje zprávami IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change – Mezivládní panel pro klimatickou změnu). Tedy expertním stanoviskem. Jenže IPCC je politický orgán. Neprovádí vlastní výzkum, ale rozhoduje, které výzkumy, zprávy, studie jsou validní a které ne.

To nejsou expertní postupy. Experti nerozhodují. Ani to nesmí, protože jsou omezeni úzkým (expertním) vhledem.

Ale nechme hovořit IPCC sám za sebe:

IPCC byl vytvořen s cílem poskytovat tvůrcům politik pravidelná vědecká hodnocení změny klimatu, jejích důsledků a možných budoucích rizik, jakož i předkládat možnosti přizpůsobení a zmírnění.

IPCC prostřednictvím svých hodnocení určuje stav znalostí o změně klimatu. Zjišťuje, kde panuje ve vědecké obci shoda ohledně témat souvisejících se změnou klimatu a kde je zapotřebí další výzkum. Zprávy jsou vypracovávány a přezkoumávány v několika fázích, což zaručuje objektivitu a transparentnost. IPCC neprovádí vlastní výzkum. Zprávy IPCC jsou neutrální, mají politický význam, ale nepředepisují politiku. Hodnotící zprávy jsou klíčovým vstupem do mezinárodních jednání o řešení změny klimatu. IPCC, který byl vytvořen Programem OSN pro životní prostředí (UN Environment) a Světovou meteorologickou organizací (WMO) v roce 1988, má 195 členských zemí. Ve stejném roce schválilo Valné shromáždění OSN akci WMO a UNEP při společném ustavení IPCC.

Shrnutí

Tato kapitola vymezuje kontext, znalostní základnu a přístupy k hodnocení používané k pochopení dopadů globálního oteplování o 1,5°C nad předindustriální úroveň a související globální cesty emisí skleníkových plynů, přičemž vychází z páté hodnotící zprávy IPCC (AR5) v kontextu posilování globální reakce na hrozbu změny klimatu, udržitelného rozvoje a úsilí o vymýcení chudoby.

Oteplení vyvolané člověkem dosáhlo v roce 2017 přibližně 1°C (pravděpodobně mezi 0,8°C a 1,2°C) nad úrovní před industrializací a zvýšilo se na 0,2°C (pravděpodobně mezi 0,1°C a 0,3°C) za desetiletí (vysoce spolehlivé). Globální oteplování je v této zprávě definováno jako nárůst kombinovaných teplot povrchového vzduchu a mořského povrchu v průměru na zeměkouli a za období 30 let. Není-li uvedeno jinak, je oteplování vyjádřeno ve vztahu k období 1850-1900, použito jako aproximace teplot před průmyslovou revolucí v AR5. Pro období kratší než 30 let se oteplením rozumí odhadovaná průměrná teplota za 30 let se středem na toto kratší období, přičemž se zohledňuje dopad jakýchkoli teplotních výkyvů nebo trendů během těchto 30 let. V souladu s tím se odhaduje, že oteplení od předprůmyslové úrovně do desetiletí 2006–2015 dosáhne 0,87 °C (pravděpodobně mezi 0,75 °C a 0,99 °C). Od roku 2000 se odhadovaná úroveň člověkem vyvolaného oteplování rovná úrovni pozorovaného oteplování s pravděpodobným rozmezím ±20% zohledňujícím nejistotu způsobenou příspěvky sluneční a sopečné aktivity v historickém období (vysoce spolehlivé). {1.2.1} }

Oteplování, které je vyšší než globální průměr, již bylo zaznamenáno v mnoha regionech a ročních obdobích, s vyšším průměrným oteplením nad pevninou než nad oceánem (vysoce spolehlivé). Většina pevninských oblastí zažívá větší oteplení, než je globální průměr, zatímco většina oceánských oblastí se otepluje pomalejším tempem. V závislosti na zvažovaném teplotním datovém souboru žije 20-40% celosvětové lidské populace v regionech, které již v desetiletí 2006-2015 zažily oteplení o více než 1,5°C oproti předindustriálnímu období alespoň v jedné sezóně (středně spolehlivé). {1.2.1, 1.2.2}

Samotné emise z minulosti pravděpodobně nezvýší průměrnou globální teplotu na 1,5 °C nad úroveň před průmyslovou revolucí (středně spolehlivé), ale emise z minulosti se podílejí na dalších změnách, například na dalším zvyšování hladiny moří (vysoce spolehlivé). Pokud by se všechny antropogenní emise (včetně emisí souvisejících s aerosolem) okamžitě snížily na nulu, bylo by další oteplení nad již zaznamenaný 1 °C pravděpodobně nižší než 0,5 °C v příštích dvou až třech desetiletích (vysoce spolehlivé) a pravděpodobně nižší než 0,5 °C v časovém měřítku jednoho století (středně spolehlivé), a to v důsledku protichůdných účinků různých klimatických procesů a faktorů. Oteplení větší než 1,5 °C tedy není geofyzikálně nevyhnutelné: zda k němu dojde, závisí na budoucí míře snižování emisí. {1.2.3, 1.2.4}

Emisní cesty 1,5°C jsou definovány jako ty, které vzhledem k současným znalostem reakce klimatu poskytují šanci 1:2 až 2:3, že se oteplí buď tak, že oteplení zůstane pod 1,5°C, nebo se po překročení teploty vrátí na 1,5°C kolem roku 2100. Dráhy přesahu jsou charakterizovány maximální intenzitou přesahu, což může mít důsledky pro dopady. Všechny cesty k dosažení teploty 1,5 °C zahrnují omezení kumulativních emisí skleníkových plynů s dlouhou životností, včetně oxidu uhličitého a oxidu dusného, a podstatné snížení dalších faktorů ovlivňujících klima (vysoce spolehlivé). Omezení kumulativních emisí vyžaduje buď snížení čistých globálních emisí skleníkových plynů s dlouhým poločasem rozpadu na nulu před dosažením kumulativního limitu, nebo čisté záporné globální emise (antropogenním pohlcením) po překročení limitu.

Tato zpráva hodnotí předpokládané dopady při průměrném globálním oteplení o 1,5 °C a vyšších úrovních oteplení. Globální oteplení o 1,5 °C je spojeno s přirozeným kolísáním globálních průměrných povrchových teplot na obou stranách 1,5 °C, spolu s oteplením výrazně vyšším než 1,5 °C v mnoha regionech a ročních obdobích (vysoce spolehlivé ), což je třeba při posuzování dopadů zohlednit. Dopady při oteplení o 1,5 °C závisí také na způsobu šíření emisí k 1,5 °C. Velmi rozdílné dopady vyplývají z cest, které zůstávají pod 1,5 °C, oproti cestám, které se vracejí k 1,5 °C po výrazném překročení, a při stabilizaci teplot na 1,5 °C oproti přechodnému oteplení nad 1,5 °C (středně spolehlivé). {1.2.3, 1.3}

Zásadní význam pro tuto zprávu mají etická hlediska, a zejména zásada spravedlnosti, neboť si uvědomuje, že mnoho dopadů oteplování do 1,5 °C a dále a některé potenciální dopady zmírňujících opatření nutných k omezení oteplování na 1,5 °C neúměrně dopadají na chudé a zranitelné (vysoce spolehlivé). Spravedlnost má procedurální a distribuční rozměr a vyžaduje spravedlivost při sdílení břemene jak mezi generacemi, tak mezi národy i uvnitř států. Pařížská dohoda formuluje cíl udržet nárůst průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí a pokračovat v úsilí o omezení oteplování na 1,5 °C a spojuje princip spravedlnosti s širšími cíli vymýcení chudoby a udržitelného rozvoje, přičemž uznává, že účinné reakce na změnu klimatu vyžadují globální kolektivní úsilí, kterým se mohou řídit Cíle udržitelného rozvoje Organizace spojených národů z roku 2015 {1.1.1}

Přizpůsobením se klimatu se rozumí opatření přijatá za účelem zvládání dopadů změny klimatu snížením zranitelnosti a vystavení jejím škodlivým účinkům a využitím veškerých potenciálních přínosů. Adaptace probíhá na mezinárodní, národní a místní úrovni. Subnárodní jurisdikce a subjekty, včetně městských a venkovských obcí, jsou klíčové pro vypracování a posílení opatření na snižování rizik souvisejících s počasím a klimatem. Provádění adaptace naráží na několik překážek včetně nedostatku aktuálních a místně relevantních informací, nedostatku financí a technologií, sociálních hodnot a postojů a institucionálních omezení (vysoce spolehlivé). Adaptace s větší pravděpodobností přispěje k udržitelnému rozvoji, pokud jsou politiky v souladu s cíli zmírňování a vymýcení chudoby (středně spolehlivé). {1.1, 1.4}

K omezení oteplování na 1,5 °C a zároveň k dosažení udržitelného rozvoje a vymýcení chudoby jsou nezbytná ambiciózní zmírňující opatření (vysoce spolehlivé). Špatně navržené reakce by však mohly představovat výzvu zejména – ale ne výlučně – pro země a regiony, které se potýkají s chudobou, a pro ty, které vyžadují významnou transformaci svých energetických systémů. Tato zpráva se zaměřuje na „rozvojové cesty odolné vůči klimatu“, jejichž cílem je splnit cíle udržitelného rozvoje, včetně přizpůsobení se klimatu a zmírnění jeho dopadů, vymýcení chudoby a snížení nerovností. Každá proveditelná cesta, která zůstane v rámci 1,5 °C, však zahrnuje synergie a kompromisy (vysoce spolehlivé). Přetrvává značná nejistota ohledně toho, které cesty jsou více v souladu se zásadou spravedlnosti. {1.1.1, 1.4}

Více forem znalostí, včetně vědeckých důkazů, popisných scénářů a výhledových cest, informuje o porozumění 1,5°C. Tato zpráva je podložena tradičními důkazy o fyzickém klimatickém systému a souvisejících dopadech a zranitelnosti změny klimatu, společně se znalostmi získanými z vnímání rizika a zkušeností s klimatickými dopady a systémy správy. Scénáře a cesty se používají k prozkoumání podmínek umožňujících cílově orientované budoucnosti a zároveň k rozpoznání významu etických úvah, principu rovnosti a potřebné společenské transformace {1.2.3, 1.5.2}.

Neexistuje jediná odpověď na otázku, zda je proveditelné omezit oteplování na 1,5 °C a přizpůsobit se důsledkům. Proveditelnost je v této zprávě považována za schopnost systému jako celku dosáhnout konkrétního výsledku. Globální transformace, která by byla nutná k omezení oteplování na 1,5°C, vyžaduje podmínky, které odrážejí vazby, synergie a kompromisy mezi zmírňováním, přizpůsobováním a udržitelným rozvojem. Tyto podmínky jsou posuzovány napříč mnoha dimenzemi proveditelnosti – geofyzikálními, ekologicko-ekologickými, technologickými, ekonomickými, sociálně-kulturními a institucionálními –, o nichž lze uvažovat sjednocující optikou antropocénu, uznávající hluboké, diferenciální, ale stále geologičtěji významné lidské vlivy na zemský systém jako celek. Tento rámec také zdůrazňuje globální propojenost minulých, současných a budoucích vztahů mezi člověkem a životním prostředím a zdůrazňuje potřebu a příležitosti integrovaných reakcí k dosažení cílů Pařížské dohody. {1.1, Rámeček 1 – Kapitola 1}

Když si pozorně přečteme tuto 1. kapitolu nazvanou Zarámování a kontext, jistě si všimneme, že se autoři vyjadřují opatrně a mnohde používají pravděpodobnostní, i když jenom dvoustupňové, omezení. Takže bychom mohli předpokládat (aniž jsme četli novou zprávu, která vyjde koncem září), že

něco jiného je zpráva a něco úplně jiného je její interpretace.

Její „zelená“ verze pracuje se strachem a s hamižností „politiků.“ Takový veřejný činitel se nejvíc ze všeho obává voleb a nepřízně voličů. Když se „zeleným“ daří vytvořit dost početnou skupinu potenciálních voličů, tak se „politik“ může strhat, jak rychle přijímá i naprosto pitomé požadavky do svého programu. A pro ty, většinou mladé jde o ideální náplň jejich každodenního života. Mohou si zaprotestovat, mohou vyvádět libovolnou skopičinu a vše je omluveno vyšším principem záchrany planety Země. Dokladem je například „Friday for Future.“ V pátek nejdou do školy, ale „protestovat“ na náměstí!

Všichni „zelení“ na celém světě jsou dědicem organizace Greenpeace. Existuje řada environmentalistů, kteří opustili Greenpeace kvůli nesouhlasu s jeho akcemi, ale nejpřednější z nich je Dr. Patrick Moore. Na konci 60. let se stal radikálním ekologickým aktivistou a v roce 1971 byl ve vedení kanadské pobočky Greenpeace. Na lodi Phyllis Cormack se účastnil protestů proti testům jaderných zbraní na Aleutách (Amčitka) a v roce 1975 známé blokády sovětských velrybářských lodí, která Greenpeace získala velkou popularitu. Devět let (1977–1986) byl prezidentem (předsedou) Greenpeace Kanada, 7 let (1979–1986, od jejího založení) ředitelem Greenpeace International.

V průběhu 80. let se Moore začal svými názory rozcházet s ostatními členy, protože se podle svých slov už „nedokázal ztotožnit se stále silnější snahou o odmítnutí udržitelného rozvoje a konsenzuální politiky ve prospěch neustálých konfrontací a narůstajícího extremismu“, hnutí se mu začalo zdát dogmatické a ideologické a cítil se v něm jako v intelektuální svěrací kazajce, hnutí se podle Moora rovněž začalo zaměřovat spíš na mediální prezentaci svých aktivit než na skutečné řešení problémů životního prostředí. V roce 1986 Moore Greenpeace opustil.

Svůj odchod zdůvodnil ve Wall Street Journal, ale bohužel se jedná o placený odkaz. Naštěstí lze na webu najít transkript článku a já ho přeložený umisťuji zde celý, protože je výmluvnější než cokoliv jiného.

Why I Left Greenpeace

V roce 1971 jsem pomáhal založit ekologickou skupinu v suterénu unitářského kostela ve Vancouveru, Kanada. O patnáct let později se rozrostla v mezinárodní organizaci. Každý měsíc jsme se dostávali na titulní stránky novin. Byl jsem slavný. A pak jsem odešel. Kdysi ušlechtilé poslání se pokazilo – politické plány a šíření strachu převážily nad vědou a pravdou.

Stalo se to takhle. Když jsem studoval doktorát z ekologie na Univerzitě v Britské Kolumbii, připojil jsem se k organizaci do malé aktivistické skupiny nazvané „Výbor Nedělejte vlny.“ Bylo to na vrcholu studené války; zuřila válka ve Vietnamu. Tyto skutečnosti mě radikalizovaly, stejně jako vznikající vědomí životního prostředí.

Úkolem výboru Don’t Make a Wave bylo spustit oceánskou kampaň proti testování vodíkové bomby v USA na Aljašce, symbolu našeho odporu proti jaderné válce. Na jedné z našich prvních schůzek, když jsme se rozcházeli, někdo řekl: „Mír,“ Přišla odpověď: „Proč  ne zelený mír?“ a zrodilo se nové hnutí. Zelené životní prostředí a mír byl pro lidi. Naši loď jsme pojmenovali „The Greenpeace“ a já se připojil k dvanáctičlenné posádce na protestní plavbu. Test vodíkové bomby jsme nezastavili, ale byla to poslední vodíková bomba, kterou Spojené státy kdy vyrobily a odpálily.

Dosáhli jsme významného vítězství. V roce 1975 se Greenpeace ostře odvrátilo od našich protijaderných snah a vydalo se zachránit velryby plující po širém moři, aby se utkaly s ruskými a japonskými velrybáři. Záběry, kde jsme se my, mladí protestující postavili mezi harpuny a prchající velryby – byly promítány v televizích po celém světě. Přišly dary od veřejnosti. Na začátku 80. let jsme vedli kampaň proti toxickému odpadu, znečištění ovzduší, trofejnímu lovu a živému odchytu kosatek.

Začal jsem se však cítit nesvůj z toho, jakým směrem se mí kolegové ředitelé ubírali. Zjistil jsem, že jsem jediný ze šesti mezinárodních ředitelů s formálním vědeckým vzděláním. Nyní jsme se zabývali tématy, která zahrnovala složité otázky toxikologie, chemie a lidského zdraví. Nemusíte mít doktorát z mořské biologie, abyste věděli, že je dobré zachraňovat velryby před vyhynutím. Ale když analyzujete, které chemické látky zakázat, potřebujete znát některé z vědeckých poznatků. A první lekcí z ekologie je, že jsme všichni propojeni. Lidé jsou součástí přírody, ne od ní oddělení. Mnoho dalších druhů, původců chorob a jejich přenašečů, například, jsou naši nepřátelé a máme morální povinnost před nimi chránit lidské bytosti. Biologická rozmanitost není bezpodmínečně naším přítelem.

Všiml jsem si ještě něčeho. Jak jsme rostli do mezinárodní organizace s více než 100 dolary, najednou rok co rok přicházel milion a nastala velká změna v přístupu. „Mír“ se z Greenpeace vytratil. Teď už záleželo jen na té „zelené“ části. Lidé, abych použil jazyk Greenpeace, se stal „nepřáteli Země.“ Ukončení průmyslového růstu a zákaz mnoha užitečných technologií a chemikálií se staly běžnými tématy hnutí. Věda a logika už neměly žádnou váhu. Senzacechtivost, dezinformace a strach byly tím, co jsme používali k propagaci našich kampaní. Poslední kapkou bylo, když se moji kolegové ředitelé rozhodli, že se musíme zasadit o zákaz chlóru na celém světě. Pojmenovali chlór „ďáblovým prvkem,“ jako by byl zlý. Ale to je přece absurdní. Přidávání chlóru do pitné vody bylo jedním z největších pokroků v historii ochrany veřejného zdraví. A každý, kdo má základní znalosti chemie, ví, že mnoho z našich nejvíce účinných léčiv obsahuje chlor.

Nejen to, ale kdyby tato kampaň proti chloru uspěla, nebyli by to naši bohatí dárci, kteří by trpěli. Bohatí jednotlivci a země si vždy najdou způsob, jak různé hlouposti obejít.

Ti, kdo trpí, jsou lidé v rozvojových zemích, lidé, které se snad snažíme podpořit, pomáhat. Greenpeace se například postavilo proti přijetí geneticky modifikované rýže Golden Rice, odrůdy rýže, která obsahuje beta-karoten. Zlatá rýže má potenciál zabránit smrti dvou milionů nejchudších dětí na světě ročně. To však Greenpeace nevadí. GMO jsou špatné. Takže zlatá rýže musí být špatná. Jakoby neexistovaly miliony mrtvých dětí.

Tento druh zkostnatělého, zaostalého myšlení je obvykle připisován „neosvíceným“ a „antivědeckým“. Ale zjistil jsem zevnitř, že může nakazit jakoukoliv organizaci, dokonce se jmény tak vznešeně znějícími… jako Greenpeace.

Jsem Patrick Moore z Prager University.

Co dodat? Klimatická změna není nic nového. Ještě v 19. století zamrzala Vltava v podstatě každoročně a přírodní kluziště lákalo tisíce lidí. Nikomu to nepřipadalo divné, stejně jako se nikdo se nepozastavuje nad názvem Vinohrady od vinic založených císařem Karlem IV. ve 14. století na jihozápadním svahu za Koňskou branou. V roce 1788 bylo na místě starobylé vsi Olšan a roztroušených usedlostí uprostřed vinic uměle vytvořeno katastrální území Viničné Hory. Po zavedení obecních samospráv zde potom v roce 1849 vznikla samostatná obec se stejným názvem, která v roce 1867 byla přejmenována na Královské Vinohrady. Vždy byla období, která byla teplejší nebo naopak studenější. Je pravdou, že obecný rozvoj lidstva a jeho hladu po energii může tyto změny urychlovat. Ale v tom případě musíme udělat vše proto, abychom se té změně přizpůsobili.

Jestliže ale naše cesty bude usměrňovat náboženství – byť zelené, pracujeme na vlastní záhubě. Nikdy nevěřte „politikům,“ kteří budou říkat, že není jiné alternativy (TINA). Nenechte se přesvědčit, že svým uskrovněním dokážete změnit faktory, jako jsou biologické procesy, změny slunečního záření dopadající na Zemi, gravitační vlivy, změny deskové tektoniky a sopečné erupce.

Jistě, do společného bazénu se nečůrá, ale kvůli tomu ho přece nepřestaneme používat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.