Iluze


napsal Leo K.

Domnívám se, že neexistuje nikdo, kdo by se postavil proti rozumné a smysluplné ochraně přírody. Pánevní oblast severních Čech byla koncem osmdesátých let považována za jednu z nejvíce znečištěných oblastí Evropy. Odumírání lesů (Jizerské a Krušné hory) koncem šedesátých let jako důsledek účinku exhalací, především oxidu siřičitého, doprovázely v sedmdesátých letech zprávy o změnách zdravotního stavu populace. Za první signály poškození byly označovány zvýšený výskyt alergií, imunodeficiencí a onemocnění dýchacích cest u dětí. Nepříznivý vliv prostředí na těhotné ženy byl považován za příčinu výskytu vývojových vrozených vad u narozených dětí a velkého počtu dětí s nízkou porodní hmotností. Současně bylo pozorováno, že průměrná délka lidského života je v těchto oblastech kratší než celostátní průměr, zejména u mužů. Zhoršování kvality životního prostředí v severních Čechách v osmdesátých letech se stalo zdrojem projevené politické nespokojenosti obyvatel tohoto regionu a růstu jeho ekologického uvědomění. Uvedené problémy pak v listopadu 1989 významně posloužily k tomu, aby většina společnosti otevřeně vystoupila proti dekadentní režimové totalitě.

Dovolte malé ohlédnutí. Jedenáctého listopadu přišli na teplický „Benešák“ demonstrovat vedle undergroundu, pankáčů a disidentů  také lidé, kteří do té doby neměli s normalizačním režimem žádné velké problémy.[…] Katastrofální stav ovzduší přivedl na náměstí také Janu Dvorskou, devětadvacetiletou učitelku z teplického gymnázia. S manželem se sem přistěhovala teprve tři roky předtím, a možná proto, že nebyla místní, vnímala místní ekologickou situaci jako o to více alarmující:
„Když jsem přijela do Teplic, byla jsem šokovaná, protože jsem nic takového v životě nezažila. Už když se přijíždělo k Lovosicím, byl cítit zápach. I barva vzduchu se měnila. Býval trošku růžový, trošku žlutý nebo hnědý. A podle toho, kudy šel vítr – jestli od Ústí nebo Mostu, smrděla plynárna, doly nebo chemička. Nevzpomínám si, že by tam někdy byl čistý vzduch. Z Jeseníků jsem znala modrou oblohu, protože tehdy u nás ještě žádný smog nebyl. A tam téměř nikdy nebyla modrá obloha ve smyslu tmavě modrá, jen šedá. A také dlouhé dny bez slunce,“ popisuje Jana Dvorská. „Kdo tam nežil, nedokáže si to představit. Na podzim a v zimě jsme se probouzeli do temné žluté mlhy, kterou jsme odkráčeli do práce, a za stejné žluté mlhy jsme se vraceli z práce domů. Mělo to dopad nejen na zdraví, ale i na psychiku lidí. Deprese se v tomto prostředí rozmáhaly daleko snáz,“ líčí tutéž situaci lékař Petr Veselský. „Za bílého dne nebylo kvůli žluté mlze vidět dál než na metr a půl, auta svítila i ve dne, trolejbusy jezdily označené žlutými praporky, které hlásily inverzi,“ doplňuje Jan Sajdl.
Situace se v Teplicích vyhrotila tak, že se opakovanými protesty podařilo13. listopadu dotlačit představitele města ke slibu veřejné debaty. To ukazovalo slábnoucí moc tehdejšího režimu a signalizovalo, že už se lidé přestávají bát.

Žil jsem v té době v Ústí nad Labem. I když se nám, Ústečanům, zdála obloha modrá, bylo zvláštní, že stíny neměly nikde ostrý okraj. Nepoznali jste kde stín končí. Vysvětlení? Rozptyl světla na drobných částečkách prachu. Jednoho dne pak přišel smog. Byl jsem v Předlické škole a s kolegyněmi jsme cosi oslavovali. Najednou se rozhoukaly sirény ohlašující chemický poplach. Rychle jsem se sbalil a šel na zastávku městského autobusu.Venku bylo jenom minimum lidí a všichni mi připadali jak pod vlivem drog. Autobus přijel se značným zpožděním a sunul se těsně podle chodníku rychlostí chodce. Už to, jak se za příšerného řevu trápeného motoru blížila světelná stěna, ze které se teprve na vzdálenost dvou metrů z mlhy vyloupl Ikarus, působilo jako výjev ze šílené sci-fi. Řidič byl neustále uklidňován dispečerem:„Chlapi jenom klid. Zatím nebyla žádná nehoda…“ V polovině serpentin Rooseveltovy ulice najednou ostrý předěl a hustá mlha zůstala za námi. Na Severní terase bylo klidno a jasno. Tomu vyprávění dnes už nikdo nechce věřit. Ale právě proto, že jsem to zažil na vlastní kůži, tak princip ohleduplnosti na přírodní zdroje je mi blízký. Ale i když mohu na některé „zelené“ požadavky přísahat, tak se děsím lidí, kterým se „zelené“ vidění stalo náboženstvím. Patrick Moore, jehož dopis Proč jsem odešel od Greenpeace jsem zveřejnil v jiném článku, píše případně:

Jak jsme rostli do mezinárodní organizace s více než 100 dolary, najednou rok co rok přicházel milion a nastala velká změna v přístupu. „Mír“ se z Greenpeace vytratil. Teď už záleželo jen na té „zelené“ části. Lidé, abych použil jazyk Greenpeace, se stal „nepřáteli Země.“ Ukončení průmyslového růstu a zákaz mnoha užitečných technologií a chemikálií se staly běžnými tématy hnutí. Věda a logika už neměly žádnou váhu. Senzacechtivost, dezinformace a strach byly tím, co jsme používali k propagaci našich kampaní.

Senzacechtivost, dezinformace a strach – to je zelený recept na změnu.

Jako pozitivní myšlenku nám vnucují jednoduchý recept – udržitelný rozvoj. Tvrdí, že ekonomika může růst a zároveň chránit životní prostředí.

Tento článek je o tom, že toho současná ekonomika není schopná.

Považuji za nutné vložit citaci z publikace Kapitalismus a svoboda ke které její autor, Milton Friedman v předmluvě z roku 1962 napsal: Přednášky, ze kterých mi moje žena pomohla sestavit tuto knihu, jsem přednesl před čtvrt stoletím. […] Ti z nás, které v tehdejších letech hluboce znepokojovalo nebezpečí, jež znamenal pro svobodu a prosperitu růst vládních intervencí, triumf státu blahobytu a keynesiánských myšlenek, představovali nepatrnou izolovanou menšinu a většina našich kolegů- intelektuálů nás považovala za výstřední.

…Říká se, že soukromé hospodářství založené na svobodném podnikání je vnitřně nestabilní. Pokud je ponecháno samo sobě, bude produkovat stále se vracející cykly vzestupů a úpadků. Vláda tudíž musí zasahovat, aby udržela věci v pořádku. Tyto argumenty byly obzvláště silné během „Velká deprese“ třicátých let a po ní a představovaly hlavní prvek, který vedl ke vzniku programu New Deal v této zemi a ke srovnatelnému rozšíření vládních intervencí v zemích ostatních. Později se stal populárnějším heslem „ekonomický růst.“ Podle tohoto hesla se vláda musí starat o to, aby ekonomika rostla, poskytovala finanční prostředky pro studenou válku a demonstrovala neangažovaným zemím světa, že demokratický stát může růst rychleji než komunistický. Tyto argumenty jsou zcela zcestné. […] Podobně vytvářejí vládní opatření hlavní překážku ekonomického růstu ve Spojených státech dnes. Tarify a ostatní omezení mezinárodního obchodu, vysoké daňové břemeno a složitá a nespravedlivá daňová struktura, regulační komise, vládní fixování cen a mezd a řada ostatních opatření stimuluje jednotlivce k nesprávnému používání a zaměřování zdrojů a narušuje investování nových úspor.

To, co naléhavě potřebujeme jak pro ekonomickou stabilitu, tak pro ekonomický růst, je omezování vládních intervencí, a nikoliv jejich zvyšování(Konec citace)

Jistě vám svitlo, že znáte naše současné politiky opakující v nějaké formě tato Friedmanova slova. Krédo Citius, Altius, Fortius bylo symbolem olympijských her, svátku soutěžení a souhrou okolností i kapitalistické ekonomiky. Ekonomiky soutěže. Která spotřebovává stále více neobnovitelných zdrojů. Když bublina rozvoje z nějakých důvodů praskne a ekonomika se přestane rozvíjet, přichází krize. Její náklady nesou obvykle ti nejzranitelnější – lidé, kteří nemají dostatek kapitálu na to, aby si zajistili slušné živobytí i v krušných časech. Z krize se systém dostává tak, že začne pro obnovu růstu využívat zdroje, které dosud nevyužíval. Typicky například lithium do baterií. A cyklus se opakuje v bledě modrém. Do toho jak blesk z čistého nebe přišlo prohlášení, že

počet vědců tvrdících, že lidská činnost značně (nebo podstatně) ovlivňuje klimatickou změnu k horšímu, převážil nad počtem jejich oponentů.

A ta ovlivňující lidská činnost je funkcí použité energie. Začala se zdůrazňovat tak zvaná uhlíková stopa, t.j. množství uhlíku ve fosilních palivech, která jsou zapotřebí k zhotovení toho kterého výrobku a energie zvlášť. S pozoruhodnou výjimkou. Všechny tak zvaně obnovitelné zdroje elektrického proudu jakoby spadly z Marsu. Jakoby se nevyráběly, jakoby nepotřebovaly údržbu a měly nekonečnou životnost. Za mírou zrušení vazby ekonomického růstu na ochranu životního prostředí (decoupling), kterou slaví Evropská unie, je do velké míry přesun výroby do zemí jihovýchodní Asie, nikoli snížení spotřeby Evropanů a Evropanek (EU je odpovědná za cca 17 % celosvětových emisí). To, že se fotovoltaické panely dovážejí v drtivé většině z Číny a jiných asijských zemí přece nesnižuje jejich uhlíkovou stopu. Jakoby se prvky vzácných zemin nemusely těžit a rafinovat za značných energetických nákladů a ekologických škod. To je jenom špatně pochopený benefit společnosti služeb. Služby jsou nadstavbou ekonomiky vyrábějící fyzické výrobky. Teprve s nimi lze vybudovat služby. Pivo se nejprve musí uvařit, aby se mohlo čepovat.

Globální ekonomický růst je tak zažité dogma, že s ním počítají i vize jak se dostat ze současné šlamastiky. Jakými cestami se může společnost vydat při přechodu na klimaticky spravedlivou ekonomiku? Jedním z důležitých měřítek, které vyplynulo ze zprávy IPCCC, je potřeba dosáhnout do roku 2050 nulových čistých globálních emisí.

Problémem scénáře IPCC je, že počítá s pokračujícím globálním hospodářským růstem.

Kruciální otázkou je zda lze dosáhnout hospodářského růstu i udržitelnosti životního prostředí současně? To znamená oddělit opatření k udržení životního prostředí od atributů kapitalistické soutěže. Bez ohledu na níže citovanou zprávu musí být každému jasné, že tyto požadavky jdou proti sobě a nelze je tedy splnit najednou.

Jakmile se státy zavázaly splnit určitá kritéria, je jasné, že bez státních intervencí nejde toho cíle dosáhnout. To je to, co Václav Klaus starší pojmenovává jako západní marxismus a geoinženýrství i když je v tom Karel Marx nevinně, protože nejde ani o tvorbu nadhodnoty, kterou si kapitalisté přivlastňují, ani o odcizení člověka práci. Nicméně některé závěry tomu zdánlivě nasvědčují. Evropská agentura pro životní prostředí publikovala zprávu nazvanou Růst bez ekonomického růstu. Cituje studie vyvracející představu, že ekonomický růst je možný bez zvyšující spotřeby přírodních materiálů, a volá po hledání alternativ k růstu. Zpráva podává přehled empirické a teoretické literatury, aby posoudila platnost této hypotézy. Závěr je naprosto jasný a zároveň střízlivý: nejenže neexistují empirické důkazy, které by potvrzovaly existenci oddělení hospodářského růstu od environmentálních tlaků v rozsahu, který by se blížil rozsahu potřebnému k řešení ekologické katastrofy, ale také, že k takovému oddělení ani v budoucnosti nedojde.

Ekonomický nerůst – soustava alternativních návrhů a opatření – je především provokativním voláním po odbourání naší závislosti na růstové ideologii. Je to také snaha nabídnout jinou budoucnost než představu věčného růstu, který je nereálný. V reportu se píše, že místo růstu kvantity materiální spotřeby bychom jako společnost měli růst v kvalitě, tedy rozvíjet smysl, empatii a solidaritu. Zatímco hlavním argumentem dokumentu je, že růst nemůže pokračovat donekonečna, protože k němu není dostatek přírodních zdrojů, kritika ekonomického růstu, s kterou přichází nerůstové hnutí už více než patnáct let, je mnohem širší.

Jestliže ekonomický růst je závislý na spotřebě přírodních zdrojů, je možné rozšířit jejich využívání recyklací? Tak zní každodenní zelená výchovná kampaň. Ale i tato ekonomická berlička, která je jednou z hlavních strategií k dosažení zeleného růstu, má své limity. Recyklace je drahá. Jeden příklad z velmi rozvinuté technologie. Uzavřený cyklus jaderného paliva.

Návrh nového jaderného palivového cyklu, který přijatelně a spolehlivě řeší, co s použitým palivem, představila na symposiu Světové jaderné asociace v Londýně Ludmila Zalimskaja, generální ředitelka ruské firmy JSC Tenex. Návrh se soustřeďuje na přepracování a recyklaci použitého paliva tak, aby se uran i plutonium využily v co nejširším rozsahu a snížilo se tak množství výsledných odpadů určených k odstranění. Tenex, dceřiná společnost ruské státní jaderné korporace Rosatom, je specialistou na obohacování a dodávky jaderného paliva na západní trhy.  Mezinárodní energetická agentura IEA volá po zvýšení podílu jádra pro výrobu elektřiny, neboť je to zdroj bez emisí CO2. Vylepšený palivový cyklus by umožnil, aby byl takový rozvoj lépe přijímala veřejnost. Stávající palivový cyklus čelí kritice zejména proto, že uran využívá jen z malého procenta. Většina současných provozovatelů jaderných zařízení odkládá řešení použitého jaderného paliva, pouze jej dočasně skladuje, neboť lepší scénář nemá. Otázky „zadního konce“ palivového cyklu také dráždí veřejnost a snižují souhlas s používáním jaderné energetiky. Nedostatečně efektivní zpracování použitého jaderného paliva a neefektivní využití přepracovaného uranu a plutonia přiměly některé velké jaderné firmy k pozastavení přepracovávání. Důvodem je i současná nízká cena uranu na světových trzích – snazší a levnější je koupit si nové palivo, než ho přepracovávat.

Ale recyklace není „konečným řešením“ ani tam, kde se vyplácí. Bez ohledu na technologické inovace materiály podléhají fyzikálním zákonům a opakovaným využíváním se znehodnocují, tedy nejsou recyklovatelné donekonečna. Příkladem může být buničina. Z čisté buničiny vyrobíte odličovací tampony stejně jako bílý bezdřevý ofsetový papír. Ale i nejdokonalejší řetěz recyklací končí u plata na vejce z nasávané kartonáže. A z plat na vejce už čistou buničinu neuděláte. A když, tak s obrovskými náklady. Nemluvím o chuti obyvatel se zúčastnit separace odpadů. Evropa je jedním z lídrů ve využívání odpadů, ale i tak bylo v roce 2019 recyklováno pouhých dvanáct procent použitých materiálů.

Poslední dekády byly environmentální snahy postavené na myšlenkách udržitelného rozvoje, který měl za to, že můžeme ekonomicky růst a zároveň chránit životní prostředí. Tento přístup byl postaven na víře, že jsme schopni zbavit ekonomický růst jeho materiálové náročnosti. Hlavním sdělením zprávy EU však je, že na globální úrovni k decouplingu nedochází.

Jestliže propagujeme nebo jenom přemýšlíme o nerůstu, ztrácí sledování HDP svůj smysl.  Místo toho se raději soustřeďme na jiné ukazatele skutečné prosperity, spokojenosti a blahobytu. Můžeme a měli bychom pochopitelně nadále shromažďovat monetární a fiskální data, ale ekonomika by neměla být podřízena pouze HDP a už vůbec ne jeho maximalizaci. Měli bychom nastartovat debatu o tom, co znamenají prosperita a pokrok, a zaměřovat se spíše na to co měřit, než jak to měřit.

Přestože jsme za posledních padesát let prošli obrovskými inovacemi v oblasti zelených technologií, nedošlo ke snížení emisí skleníkových plynů. Může za to, jak zvyšování populace, tak i ještě rychlejší ekonomický růst. Obnovitelné zdroje energie zatím nedokážou nenahradit fosilní paliva, jak si často lidé myslí, ale pokrývají jen tu novou, stále se zvyšující poptávku po energii.

IPCC však možnost zmenšení ekonomické aktivity ve svých scénářích nereflektuje. Spoléhá ve svých prognózách na oddělení materiálové náročnosti růstové ekonomiky, nebo na technologii ukládání uhlíku, které  nesou s sebou mnoho rizik. Jedním z nich je třeba bizarní fakt, že plocha potřebná pro vysázení dostatečného množství stromů pohlcujících oxid uhličitý by musela být dvakrát až třikrát větší než rozloha Indie, což by mělo negativní důsledky na cenu půdy, potažmo potravin.

Populace se v Evropské unii už nezvyšuje a obrovský nárůst produktivity související s rozvojem technologií se také zpomaluje. Dalším velkým limitem pro pokračování růstu je nedostupnost levné energie. K získání jednotky energie z obnovitelných zdrojů potřebujeme více energie, než tomu bylo dříve, když byla ropa, uhlí či zemní plyn lehce dostupnou komoditou. Je tomu tak proto, že drtivá většina obnovitelných zdrojů je závislá na proměnlivém počasí, kdežto okamžitá spotřeba je závislá na úplně jiných cyklech. Nižší energetická návratnost znamená menší produktivitu, a tedy menší růst.

Jinými slovy, ekonomický růst vyžaduje neustálou expanzi ekonomického systému, tedy proměnu přírody na energii a produkty a proměnu lidských vztahů a potřeb na služby.

Ekonomický růst si lidé spojují s bojem proti chudobě a se zvyšováním životní spokojenosti. „Pokud bude ekonomika růst, všem nám bude lépe. Není potřeba bohatství přerozdělovat, to by růst jen zpomalilo“.

Tento příběh o ekonomickém růstu jako vlně, která zvedá všechny lodě, ale výzkumy vyvracejí. Kvalita života v mnoha bohatých zemích, například v Německu či USA, již několik let nestoupá, přestože se jejich ekonomika více než zdvojnásobila a nerovnosti pořád narůstají, a to jak mezi státy, tak na vnitrostátních úrovních. Zašlo to až tak daleko, že 2153 jednotlivců má dnes větší majetek než šedesát procent světové populace.

I když report na jedné straně přiznává, že ekonomický systém způsobuje nerovnosti, zároveň tvrdí, že právě ekonomický růst globálně snížil počet lidí žijících pod hranicí extrémní chudoby (1,9 dolaru na den) z šestatřiceti procent v roce 1990 na deset procent v roce 2015. Rámuje tak kapitalismus jako poměrně úspěšný projekt, který je potřeba pouze reformovat.

Z nerůstové perspektivy má takováto argumentace hned několik háčků. Prvním z nich je vůbec předpoklad, že víc dolarů na den uspokojí více základních potřeb. Pokud dochází ke komodifikaci a uzavírání občin, tomu, kdo přišel o zemědělskou půdu v důsledku privatizace a najednou musí platit například za byt, za stravu, za školu nebo zdravotní péči, dva až tři dolary navíc nepomůžou.

Nerůstové hnutí nereaguje pouze na environmentální a klimatickou krizi, ale také na ekonomické nerovnosti, která jsou dnes až dechberoucí. Je šokující, že deseti nejbohatším mužům světa se jejich bohatství od začátku pandemie zvýšilo o půl bilionu dolarů.

Čtenáře asi nepřekvapí, že zpráva evropské instituce, která označuje nerůst za inspirativní, jeho konkrétní politické návrhy dále nerozvádí. Cílem těchto opatření je totiž přerozdělit existující bohatství, a to například progresivním zdaněním příjmů i kapitálu nejbohatších, politikou maximálního příjmu či odpuštěním dluhů nejchudším částem společnosti. Právě tato redistribuce může snižovat nerovnosti ve společnosti a financovat například nepodmíněný základní příjem, který podle reportu podporuje až šedesát procent Evropanů a Evropanek nebo potřebnou transformaci k obnovitelné energetice či regenerativnímu zemědělství.

Kritika příběhu o žádoucnosti ekonomického růstu byla doteď součástí především menšinových akademických a aktivistických debat. Tento report Agentury při EU naznačuje, že dochází k důležitému milníku:

příběh o ekonomickém růstu se začíná hroutit i na institucionální úrovni.

Nepřiznává však, že ekonomický růst je závislý na neustálé komodifikaci, expanzi a soukromé akumulaci zdrojů, na kterých stojí samotné základy kapitalismu, ani že nerůstová ekonomika propaguje přesný opak, tedy dekomodifikaci, smršťování ekonomické aktivity a mnohem větší podporu veřejných služeb a vlastnictví. Pokud se nám opravdu podaří zbavit ekonomiku růstového imperativu, už jen těžko budeme moci označit nově vzniklý systém za kapitalistický.

Je otázka, do jaké míry budou v nejbližších letech evropští politici vycházet z vědeckých dat a závěrů Evropské agentury pro životní prostředí. Největší evropskou snahu o řešení klimatické krize zatím představuje Zelená úmluva (Green Deal), která je ale rámována jako reforma současného systému, směřující k dalšímu zelenému růstu, to jest s vyloučením jaderné energie, která je pro Zelené „fuj.“ Obrovské investice do rozšíření obnovitelných zdrojů energie nebo do inovací v odpadovém hospodářství jsou jistě namístě, pokud však trváme na ekonomickém systému svobodné soutěže, tak budeme zeleně přešlapovat na místě.

Na závěr otázka: Prognózy stavu světa v roce 2050 nebo dokonce 2100 nemohou mít vědecký základ. O tom svědčí i to, že se navrhují cesty a postupy, které přinášejí mnohem více otázek než jich řeší a v některých případech porušují i fyzikální zákony. Než se pokoušet ovládnout přírodní síly lidským inženýrstvím,

nebylo by snazší a smysluplnější pracovat s projekty a inovovat postupy vedoucí k přizpůsobení lidské populace těmto změnám?

Tím neodmítám omezování emisí ani větší recyklaci, ale jenom myšlenku Zeleného růstu, který je opravdu jenom iluzí řešení.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.