TIP NA DOBROU KNÍŽKU:Krysy jejího veličenstva 


napsal Řezníček z Brna

TIP NA DOBROU KNÍŽKU:
Krysy jejího veličenstva 
Mimořádně vtipná i alarmující zpráva o Británii za času Brexitu
Autor knížky: Tuvia Tenenbom
Napsal: Řezníček z Brna
Vydalo nakladatelství Zeď s.r.o. v roce 2019
Počet stran 476
Ti Kosíři, kteří sledují Tip na dobrou knížku, si mohli v minulém  roce od   přečíst recenze na knížky  od Tuvia Tenenbom -Chyťte Žida (o Izraeli), Čau uprchlíci (o Německu) nebo Všechny jejich lži (o USA). Dnes bych chtěl představit další  dílo stejného autora, které je o Británii. Tenenbom  si vzal na paškál tuto zemi  a její obyvatele všeho druhu, bez rozdílu vyznání, rasy nebo pohlaví. Celý svět se ptal a možná ještě ptá: Co se s těmi Angličany stalo? Proč chtějí opustit starou dobrou Evropu? Proč se jim odchod z EU nedaří a co vlastně vůbec chtějí?  A tak autor to zjišťuje, podobně jako v předešlých knihách, klade chytré i naivní otázky s cílem poznat pravdu. Není ani levičák ani pravičák ani zastánce EU nebo její odpůrce, je zkrátka neodbytný, a tak nakonec dráždí úplně všechny…..
První jeho zastávka v Anglii je město Newcastle a první, s kým hovoří, je Turek na kole….

Ukázka z knížky:
Zapaluji si cigaretu, což je ve Spojeném království celkem drahá komodita, když u mě zastaví poslíček na kole, který mi připadá jako muslim.
Objednal jste si pizzu?
Ještě ne, můj drahý. Možná si ji objednám zítra, inšalláh.
Vy jste muslim?
Co jiného bych byl?
Vítej, bratře.
Co děláš tady, v zemí bezvěrců?
Vydělávám peníze.
Peníze na co?
Chci si tu najít asijskou manželku a vzít ji s sebou domů, do Turecka.
Tyhle asijské dívky, bratře, jsou pěkně drahé! Našetřil sis dost peněz?
Pracoval jsem pět let a ušetřil jsem deset tisíc liber, ale už je nemám.
Co se stalo?
Loni jsem vzal svoje úspory, deset tisíc liber, a zahrál si na automatech v kasinu. Po dvou hodinách jsem o všechny peníze přišel.
Takže žádná asijská dáma nebude, bratře můj.
Budu pracovat dalších pět let, získám asijskou ženu a vydám se domů. Asijky jsou pěkné, co?
Moc pěkné.
Turek sedá na kolo a jede dál.
(konec ukázky)
 
Protože autor knížky provozuje v USA divadlo Jewish Theather of New York, snaží se v Anglii, kolébce divadelnictví,  navštívit co nejvíce představení, a tak se v Newcastlu vydá do Theathre Royal na představení Zlatovláska a tři medvědi.
Ukázka z knížky:
Divadlo rozměrů broadwayské scény je zaplněné dětmi i dospělými. Zlatovláska není hra ani muzikál, je to žánr sám pro sebe. Představení baví publikum cirkusovými  čísly včetně dech beroucích motocyklových závodů a speciálními akrobatickými kousky. 
Když se to vezme kolem a kolem, tohle představení je na hony vzdálené původní pohádce, ale tady to nikomu nevadí. Publikum mladé i staré si užívá doslova každou vteřinu.
Po scenáristické stránce je Zlatovláska velice slabá. Po té herecké je dokonalá.
Lidé na jevišti by vám dokázali prodat cokoliv, dvacet mrtvých medvědů i Brooklynský most a vy byste si ani nevšimli, že vás napálili.
Sleduji herce na jevišti, uchvácený geniální schopností vdechnout smysl a emoce i těm nejbanálnějším replikám, a napadá mě, že jejich předci, kolonizátoři světa, museli mít stejný talent. Není divu, napadá mě že  Amnesty International byla založena právě v této zemi. Pokud někdo ví, jak postavit mrakodrap jen ze vzduchu, jsou to právě lidé narození tady.
Kdo ti lidé vlastně jsou? Jaký je anglický národ? Představuje něco výjimečného nebo unikátního?
(konec ukázky)
 
Jací tedy Angličané jsou? V Richmondu mluví s Paulou…
 
Ukázka z knížky:
Paula, kolemjdoucí anglická lady, mi prozrazuje, že je velice hrdá, že je Angličanka. Ne není hrdá, že je občankou Spojeného království, zdůrazňuje mi, protože se nepovažuje za ženu ze Spojeného království. Je to Angličanka a je na to velice hrdá. Angličanka, Anglie. Tečka. Irové, Skoti jsou jí úplně ukradení. Existuje anglická morálka, nikoliv britská morálka a ona má anglickou morálku ráda. Ne není Britka, je Angličanka. Angličané jsou mravní, disponují vysokým morálním standardem a mají za sebou obrovskou historii. Tečka, hotovo, to není podle ní k diskuzi….
(konec ukázky)
 
Zdá se ale, že autor knížky není tak okouzlen britskou morálkou jako lady Paula…
Ukázka z knížky:
Je jedna věc, kterou u mnoha lidí ve Spojeném království nechápu: Chybí jim páteř. Jeden případ za druhým, jeden člověk za druhým, neustále narážím na zbabělost. Ať je reverend, nebo voják, umělec nebo vědec, student nebo politik. A pak je tu Ephraim Mirvis, vrchní rabín Spojeného království. Nesetká se se mnou, protože jeho časový rozvrh je během nadcházejících měsíců zaplněný, rovněž tak lord Jonathan Sacsk se mnou nechce setkat. Jak se dozvídám, oba se bojí, že bych je mohl příliš odhalit…
(konec ukázky)
V Liverpoolu se s ním ale nebojí setkat nejsympatičtější a nejmilovanější Němec v Anglii – Jurgen Klopp trenér FC Liverpool, pod jehož schopným vedením klub vyhrává zápas za zápasem. Celá kapitola o Kloppovi, který Tenenbomovi věnuje lístek na zápas Liverpool – Arsenál určitě zaujme nejenom fanoušky ostrovního fotbalu. A jaký je autorův zážitek ze samotného utkání?
Ukázka z knížky:
Podívejte se na ty tisíce lidí tady. Děcka, která sotva začala povídat i staré páky, co už toho moc nenamluví. Společný jmenovatel: fanoušci FC Liverpool. Od narození do smrti.
Zápas co nevidět začne.
Dav povstává na hymnu. 
Ne, kdepak Bože, chraň královnu. Tady žádná královna nemá místo, pouze Jurgen Klopp.
Hymna se nazývá Nikdy nebudeš kráčet sám.
Sám Jurgen Klopp je dole na hřišti, kousek od místa, kde sedím a tak ho můžu sledovat v akci.
Je nadšený, když hráči dělají správně co mají, ale rozčiluje se, když jim to nejde. 
Po většinu zápasu má ruce spojené za zády ve stylu jeruzalémských rabínů a přechází tam a zpět jako student ješivy snažící se vyřešit komplexní filozofickou otázku.
Občas taky Klopp na své hráče křičí, ačkoliv se nezdá, že by jej slyšeli a pak pohybuje rukami všemi možnými směry jako opilý dirigent, až se nakonec pevně čapne oběma rukama za zadek – což je velice nerabínské.
To podstatné je ale toto: Řeknu vám, tenhle chlap prostě fotbal miluje..
(konec ukázky)
 
I když jsem velký obdivovatel ostrovního fotbalu, pro mě nejzajímavější část knihy je pobyt autora přímo v srdci Spojeného království v Londýně. Tak třeba kapitoly o Sněmovně lordů. Jak tato sněmovna  vůbec funguje, jak získat titul lorda?
To vše se zde dozvíte neobyčejně vtipným způsobem..
Ukázka z knížky:
Lord Stone z Blackheathu tráví většinu svého času ve Sněmovně lordů a pokud ho chci vidět, musím se vydat do Paláce.
Povězte mi: Chtěli byste propásnout příležitost setkat se s lordem Stonem z Blackheathu? Ani náhodou, že? Lord Stone z Blackheauthu. To zní co?
Akorát je tu malý problém, maličkost. Jsme v Británii, zemi jazyka. Tedy slyšte, to totiž znamená, že lord Stone z Blackheathu čili z Černého vřesoviště je jen oficiální jméno, britský titul, nikoliv skutečné jméno. Celé je to hra  jako od Shakespeara. 
Jak se tenhle tvor jmenuje doopravdy? 
Jeho skutečné jméno je Andrew Zelig Stone.
Jakmile se člověk stane lordem, udělají z vás lorda Zahrady, baronku Moře, pána Ohně a dámu Větru. Tak to chodí.
(konec ukázky)
 
Každý zákon v Británii projde Dolní sněmovnou, potom přijde k Lordům  a putuje ke královně. Sněmovna Lordů je doživotní, není volená, lordy navrhuje premiér a schvaluje královna.
V knížce najdete desítky rozhovorů s lidmi z ulice na téma Brexit. Je to velice zajímává sonda a autentická, Tenenbom si rozhovory nahrává, a pak je doslova přepisuje do své knihy. Mě ale nejvíce z této oblasti zaujala kapitola, ve které se Tenenbom setkává s politikem, o kterém se u nás v souvislosti s Brexitem velice psalo, s Nigelem Farage (pro osvěžení paměti: to je ten Farář, co to všechno spískal a pak nechtěl převzít odpovědnost, jak jej líčila naše média – poznámka autora)
Ukázka z knížky:
Právě tady a teď mi Nigel vysvětluje, proč se staví proti globalizaci.
Lidské bytosti jsou nakonec jednotlivci. A každý pokus o korporatizaci či kolektivizaci lidské duše končí katastrofou. To odmítáme. A co je, myslím zajímavé, že od zrození člověka jsme dávali přednost žít v kmenech. V tom smyslu je národní stát moderní adaptací k tomu, žít v kmenech. Ale to neznamená, že bychom byli útoční vůči sousedům. Probůh, vždyť já jsem pracoval pro francouzské firmy a oženil se s Němkou. Já vůbec nejsem antievropský. Ale prostě jsem měl pocit, že se snaží udělat něco, co je z podstaty špatné.
Tak jsem se rozhodl, že s tím budu bojovat.
Ale zpočátku jsem moc odvážných lidí v Anglii nenašel…
V mnoha ohledech jsme svoji odvahu ztratili.
Kdy tento proces začal, bývali jste impérium, ptám se?
Myslím, že po Suezu to naše vládnoucí třídy vzdaly…
(konec ukázky)
Poznámka autora: Jedná se o tzv. Suezskou krizi v roce 1956, kdy egyptský vůdce Gamál Násir znárodnil Británii a Francii Suezský průplav.
Celý rozhovor s Faragem je opravdu velmi zajímavý a už jenom proto stojí za to si celou knížku přečíst. Zdá se, že zde vidím přemýšlivého člověka a žádného „hochštaplera“, jak nám jej vykreslovaly naše média.
Jak jsem psal, autor knížky je zakladatel divadla v New Yorku a tak si zpestřuje svoji návštěvu Londýna divadlem…
Ukázka z knížky:
Myslím, že kdyby sem dnes přišel Shakespeare, nepoznal by jedinou postavu ze své hry. Tohle představení Richarda II. má speciální obsazení. Hlavní roli ztvárňuje černoška a vůbec celé obsazení tvoří „barevné ženy“.
Proč?
Elegantní bílá mladá Angličanka, sedící vedle mě, mi to vysvětluje takto: Po generace bylo ženám, obzvláště barevným, upíráno právo hrát důležité role. Dneska večer je hrát budou. Myslím, že to je báječný nápad.
Hra začíná.
Jeviště je nevalně osvícené, svíčkami a vy vůbec nemůžete  sledovat výrazy na tvářích královské rodiny na scéně. 
Herečky ječí své repliky, až mi občas připadá, jako bych byl v blázinci a nikoliv v anglickém divadle.
Barevné ženy pokračují ve vřískání, ba jsou stále hlasitější. 
Proč tak křičí?
Kdo jim ubližuje?
Žena, která hraje Richarda II je patrně herečka, i když velice průměrná, ale ostatní mi přijdou spíš jako účetní než herečky.
Kostýmy, které navrhla pravděpodobně pokladní ze supermarketu, jsou jen další z motivů, které mému mozku unikají.
Během přestávky se ptám elegantní lady vedle mě na její postřehy.
Vážně se mi to moc líbí. Je to báječné, rozplývá se. 
Pak vstává, že se jde trošku provětrat, ale na druhou půlku představení se už nevrátí.
Tady máte další ukázku anglické zdvořilosti. Bylo to tak báječné, že musela odejít….
(konec ukázky)
 
Tenenbom se rozhodl na krátký čas opustit Británii a vydat se do francouzského Calais, odkud se na „Ostrovy“ vydávají imigranti…
Ukázka z knížky:
Vítejte ve Francii v Calais.
Myslel jsem, že v Calais uvidím na ulici spát tisíce uprchlíků.
Nic takového nevidím.
Ti, kteří zde ještě jsou nedaleko přístavu v tzv. Iránské džungli, jak mě prozrazuje jeden Francouz.
Volám taxíka a vzhůru do Iránské džungle. To jméno se mi líbí.
Vezměte mě do Iránské džungle, žádám ho.
Bere mě tam.
Vítejte v Iránské džungli.
Tady uprchlíci skutečně jsou.
Ale nejsou to žádní Iránci. Možná tu dříve byli, nebo jsou Iránci pašeráci lidí, ale teď tu nejsou.
Tady jsou Afričané. Někteří jsou v malých stanech, jiní bezcílně kráčejí mezi stany.
Moc práce tu nemají, kromě spaní ve stanech, pocházení kolem nich, nebo pojídání jídla, které jim, jak předpokládám, vozí lidé, kteří je podporují.
Žádám řidiče, ať trochu zpomalí.
Zpomaluje.
Tak to byla z mé strany pořádná chyba.
Skupina uprchlíků skáče na auto, bouchá do něj, zatímco jejich přátelé na nás začíná zezadu házet kameny, malé i velké balvany.
Pokud jde o uprchlíky, patrně by byli rádi, abychom zemřeli.
Zabít mne a řidiče by patrně dalo jejich životu na francouzské půdě smysl.
V Německu jsem se setkal s mnoha uprchlíky z arabských zemí, ale na tak agresívní chování jsem nenarazil.
Co to je?
Tohle jsou Súdánci a Eritrejci, vysvětluje mi řidič a ti jsou ze všech uprchlíků ti nejhorší.
Obyvatele Calais, poučuje mě, u sebe teď nosí lovecké pušky, protože tady je to opravdu nebezpečné.
Tihle uprchlíci nebo migranti žádají lidi, aby s nimi měli soucit, ale většinu lidí neláká pomáhat někomu, kdo komunikuje kameny.
Tohle je válečná zóna – ve městě Calais.
Žádný div, že sem žádní turisté nejezdí…
(konec ukázky)
 
Celkově strávil autor knížky v Británii více jak půl roku, aby mohl napsat tuto knihu. Já jsem jí měl přečtenou za týden. Nejenom jsem se dozvěděl hodně zajímavého o Británii způsobem, jakým naše média nepíší, ale ještě jsem se u toho pobavil. Tenenbom mě opět nezklamal i když jednu věc vytknu. Příliš se soustřeďuje na otázku „Palestiny“ a  často jeho rozhovory s lidmi začínají otázkou ohledně židovsko-palestinské otázky. Toto může některé čtenáře trošku otravovat. Tenenbom se narodil v Izraeli v ortodoxní židovské rodině a antisemitismus, který prostupuje celý Západní svět jej nenechává klidným…..
To mě ale určitě neodradí, abych si nepřečetl  jeho další knížky….
 
 
 
 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.