Velké pokrytectví


napsal Leo K.

Velké pokrytectví

Už předem se bojím, že tenhle můj článek nebude blahosklonně přijat. Ale nemohu si pomoct, chci-li být alespoň v závěru svého života poctivý, musím s tím ven.

Ferdinand Peroutka byl nepochybně žurnalista velkého formátu. Jeho 4svazkové „Budování státu v letech 1918 – 1922“ patří k české novinářské klasice a slouží jako zdroj nepomíjivé dobové dokumentace, rozvijí prof. Stanislava Kučerová svůj článek v iReporteru, aby dospěla ke sdělení:

F. X. Šalda odmítl Peroutkovo pojetí realismu, které petrifikuje vzniklá fakta jako danosti a vyřazuje kritické ideje a perspektivní vize z reality. Nevíra v možnost změny vede pak k oportunismu, utilitarismu, kolaboraci. 

A na této kluzké půdě se Ferdinand Peroutka za „druhé“ republiky vlivem Mnichovských dohod  skutečně octl. V tisku poukazoval na „nutnost loyální spolupráce s Němci“, předpokládal „gentlemanský postup německého národa vůči slabším“, zdůrazňoval „německou benevolenci“, uznával „velikost německého vůdce, Adolfa Hitlera“ a nepochyboval, že „němečtí vůdčí představitelé drží slovo.“ Skutečnost ovšem byla jiná, Peroutka se ve svém loyálním očekávání trpce zklamal, ba  nevyhnul se ani koncentračnímu táboru.

Také zmiňuje spor Terezy Kaslové s prezidentem Zemanem a zveřejňuje své osobní stanovisko:

Nemyslím,že název článku váží více a  že má větší význam než jeho obsah, tím  spíše, že  obsah může být uveřejněn  třeba  i pod jiným titulem. Vzpomínka prezidenta Zemana na  scestné  pomnichovské Peroutkovo pojetí skutečnosti  byla po obsahové stránce potvrzena jako správná. I soudně. Žalobci nepřestávají však brojit soudně proti presidentu Zemanovi. Tváří se, že jde jen o několik slov názvu, která dosud nebyla nalezena,  nikoli o obsah několika článků, který je plně doložen.

Protože bylo mezitím soudně rozhodnuto a stát se za prezidenta Zemana omluvil, rozšířil se Českem názor, že prezident je soudem usvědčený lhář. To je jedna stránka věci. Jenomže chtěl prezident Zeman svým proskribovaným výrokem Peroutkově památce ublížit? Přečtěme si ten výrok v kontextu:

My se všichni shodneme v odsouzení holokaustu. Všichni se shodneme v tom, že nesmíme připustit jeho opakování. Ale obávám se, že se příliš neponořujeme do hlubinných příčin vzniku holokaustu. A někdy tyto příčiny zplošťujeme. Dovolte mi, abych uvedl tři drobné příklady. Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem „Hitler je gentleman“. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“

Můj milovaný Winston Churchill v lednu 1939 napsal Adolfu Hitlerovi: „Kdyby můj národ postihla velká katastrofa, přál bych si, aby v jeho čele stál muž s vaší silnou vůlí.“ A konečně nositel Nobelovy ceny Knut Hamsun, možná že jste četli jeho Viktorii nebo Hlad, napsal v květnu 1945 nekrolog na Adolfa Hitlera. Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením.

Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde. Je to snaha překonat vlastní frustraci vytěsněním té menšiny, ať jakékoli, ze společnosti, a v tomto smyslu holokaust začíná první lavičkou v parku, na kterou si nesmí sednout Žid. A plynová komora je teprve dovršením, nikoliv začátkem tohoto holokaustu. A my se musíme ptát, zda je možná dokonce ještě ve větších rozměrech recidiva, která tentokrát nezahrne šest milionů Židů, ale zahrne příslušníky celé řady vyznání, ateisty, a dokonce i muslimy…

To pro orientaci stačí. Ti, co si chtějí přečíst celý projev – je v odkazu. Miloše Zemana jeho příslovečná „sloní“ paměť zradila a on citoval místo skutečnosti jenom svůj dojem. Jenže se našli lidé, kteří v tom viděli svoji příležitost a tak to došlo až k onomu právoplatnému soudnímu výroku, který ještě forsírovali novináři hláškou „Usvědčený lhář.“ Špína vždycky ulpí a drží. Touto špínou dopadl Miloš Zeman na úplné charakterové dno, protože jeho sebelásku (i když tedy Václava Klause nepřekonal) a jeho mstivost mu rozhodně nelze upřít.

Nemohu si pomoci, ale mému chápání fair-play se takový, byť soudem potvrzený odsudek, nelíbí, je mi protivný, ekelhaft atd a spíše souzním s paní prof. Kučerovou i když ani s jejím hodnocením nesouhlasím zcela.

Jak to tedy opravdu je? Já to nevím. Asi je dobré vědět o tom víc, než nám běžně servírují novináři. Udělejme si obrázek sami. Nejprve bych asi charakterizoval osobnost prof. Kučerové. Nejlépe z nějakého neutrálního zdroje jako je Wikipedie.

Stanislava Kučerová je česká vysokoškolská pedagožka a bývalá děkanka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Zabývá se zejména filozofií výchovy a teorii výchovy. Její alma mater je Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze, kde získala v roce 1952 doktorát z filosofie a sociologie a následně pokračovala na Vysoké škole pedagogické v Praze, kterou zakončila v roce 1958. V roce 1967 pomáhala založit časopis Pedagogická orientace, jehož vydávání však bylo po potlačení pražského jara ukončeno po pěti vydaných číslech. V období normalizace jí bylo znemožněno další akademické působení. Pokoušela se hledat práci v Brně a následně celé Moravě, ale nakonec ji příznačně našla v Bratislavě, kam dojížděla z Brna. V roce 1993 byla jmenována profesorkou pedagogiky.

Její tvrzení z článku v iReporteru jsou celkem jasně doložitelná články Ferdinanda Peroutky v jím redigované Přítomnosti.

Německý kancléř nedávno řekl, že v životě národů nic není zadarmo. Je to svatá pravda, a tato slova sklidila pochvalu i v Čechách. Ale někteří z těch, kteří si pochvalovali tento výrok, nedůsledně ukazovali se ochotnými přijmout zadarmo potěšení, které by jim poskytovala samovláda a diktatura. Nikdy pro to nic neudělali, nic pro to neriskovali. V minulých letech vesměs ssáli z prsu matky demokracie, někteří z nich zcela mohutně. Nyní si představují, že všechna moc měla by jim spadnout do klína jako pečený holub do úst. Jak jinak rostl německý nacionální socialismus a italský fašismus! Ztvrdl v nesčetných a nebezpečných bojích; zocelil se ve výhni risika; Hitler a Mussolini, dříve než se stali samovládci, byli mnoho let bojovníky. Opravdu se nedostali zadarmo tam, kde jsou. (Přítomnost 30.11.1938; Po česku)

do loňského podzimu panovala u nás svoboda tisku, ničím celkem neomezovaná; tento bývalý stav byl podroben důkladným změnám, jako všechno ostatní, a kdo to neráčil vzít na vědomost, ten ovšem se všeličemus může nerozumně divit.

Výnos o Protektorátu poskytuje Čechám a Moravě autonomii za toho předpokladu, že přizpůsobí svůj život celkovým zájmům Říše. Zajisté se vymáhá, aby i tisk se postavil na tuto základnu. To jest velká změna proti dřívějšku. Na druhé straně existuje také důkladná proměna vlastní: na místě dřívějšího demokratického českého systému byl nastolen český režim totalitní. A tak novinář v tomto prostoru, jehož duch dříve celkem vlál kde chtěl, jest nyní postaven před nutnost vyrovnati se s těmito dvěma totalitami.

Zkusím povědět, co český čtenář může v této době od svých novin rozumně očekávat a co nikoliv. Základní zásadu však vyslovím již nyní: nepotřebujeme od nikoho rad, jak český tisk zahubit; kdybychom to považovali za ideální stav, sami bychom dovedli na něco přijít; podle našeho názoru, chce-li český tisk nyní pracovat ku prospěchu národa,

musí se pevně postaviti na legální základnu, již poskytuje výnos o Protektorátu,

musí zjišťovati veřejná práva, jež z onoho výnosu buď pocházejí a pak se jich zastávat vším způsobem, třebas odvážným, ukáže-li se potřeba; musí nabádati k tomu, aby řádnou a usilovnou práci byla posilována a udržována ta posice češství, na niž jsme odkázáni, ať se ve světě stane cokoliv; musí apelovati na střízlivou českou energii, která nás pozdvihla z nicoty již za vlády rakouské a která naše posice i teď rozumným působením může zachovat, né na nějaké historické konstelace, které jsou dnes takové a zítra jiné a které, jak přece víme, včera vypadaly jinak, než jak ve skutečnosti byly; český tisk musí býti nyní především rádcem v práci a v přirozeném působení na té základně, jež nám byla ponechána; nezapomínat, že svítí hvězdy, ale dát pozor, abychom na zemi nezakopli nebo se neprobořili. (Přítomnost z 24.5.1939; Když všechno se mění…)

Zde ovšem bude nejvíce záležeti na nás. Boj o svůj národní charakter si musíme vybojovat sami, Němci budou k tomu jen přihlížet. Jestliže bychom se sami vnitřně zhroutili, jestliže bychom se stali bezcharakterními, bylo by to naše vlastní zavinění.

Není třeba se obávat budoucnosti, dokud Němci neztratí dojem, že jest třeba si nás vážiti.

To bude záležet na tobě, na mně, na každém z nás. Kdyby ovšem pro ochabnutí naší povahy ustala objektivní potřeba chovat k nám úctu, pak teprve by následky mohly být nedozírné. Polomrtvý národ — to jest takový národ, jehož charakter by oslábl — nemohl by úspěšně žiti vedle národa tak prudce a silně žijícího, jakým jsou nyní Němci. V této věci je třeba položití Němcům, s nimiž nyní náš styk bude i častější i významnější, zcela základní otázku: je možno, že se setkají také s Čechy, kteří národně vysýchají, nebo kteří pro osobní prospěch jsou ochotni hodit do větru nejsvětější otázky nejen národa jednoho, nýbrž národů všech; žádný národ nemůže ručit za to, že na jeho periferii se nepohybují takové odpadky.

Komu dají Němci ve styku s Čechy ve svých srdcích přednost, v kom budou vidět skutečné představitele národa: v mužích s charakterem nebo bez charakteru? Tuto otázku bude musit řešit každý Němec, který mezi námi dlouho žije nebo který se mezi nás nedávno dostal. Žádáme je, aby neposuzovali obilí podle plev, které tak vysoko vzlétají vzhůru, když zrno zůstává ležet. Není pochyby o tom, který postoj lépe odpovídá závazku ochrany naší národní svébytnosti, jejž Německo 15. března převzalo.

Ve věcech ostatních budeme si nyní více než dříve musit zvykat na onu činnost, které Masaryk říkával politika nepolitická, na ono sbírání sil a sileček, na něž je odkázán každý malý národ v obtížném postavení. Pravé vlastenectví není dnes ani ve zpívání ani v pořádání schůzí, nýbrž v tom, aby každý na svém místě nejlépe pracoval. Kvalitou práce se nakonec rozhodne náš osud. (Přítomnost 5.dubna 1939, Naše ústava)

Článek Dynamický život popisující okolnosti kolem 50. narozenin Vůdce a kancléře Adolfa Hitlera si raději přečtěte sami: Přítomnost 26. dubna 1939, Dynamický život.

Obrázek Ferdinanda Peroutky, který si děláme z jeho Přítomnosti není celý. Jeho články vycházely i jinde, např. v Lidových novinách. Ale na potvrzení tendence, kterou mu vyčítal F.X. Šalda, stačí. Současný soudní spor byl pouhým plácnutím do vody, protože hlavní a soustavné obviňování F. Peroutky z nedostatečné pevnosti proti nacismu si obviněný užil už krátce po válce.

V roce 1947 napsal levicový novinář František J. Kolár otevřený dopis Ferdinandu Peroutkovi. Veřejně zkritizoval předválečnou Přítomnost za protikomunistické postoje a samotného Peroutku obvinil z nedostatečné osobní statečnosti a morální pevnosti. Spolu s tím prohlásil, že do koncentračního tábora se Peroutka nedostal za kdovíjakou ilegální činnost. Zavřen byl prý během nacismu jenom důsledkem nízké inteligence vedoucích představitelů okupační správy.

Zatímco komunisté, sociální demokraté a němečtí antifašisté byli tehdy ve většině případů odtransportováni do koncentračních táborů, občané nespadající do těchto kategorií byli většinou po několika dnech propuštěni. To byl i Peroutkův případ. O několik měsíců později byl však začátkem září 1939 zatčen znovu. Jakmile totiž Německo rozpoutalo válku s Polskem, mělo eminentní zájem na tom, aby v protektorátu nedošlo k povstání. Nacistická policie se proto rozhodla všechny potenciální protivníky preventivně pozatýkat. Ferdinand Peroutka byl až do osvobození na jaře 1945 v Buchenwaldu vyjma období od konce roku 1942 do léta 1944 kdy pobýval v pražské pankrácké věznici kvůli nabídce okupační správy na propuštění výměnou za vedení Přítomnosti v protektorátním duchu, což odmítl.

Peroutka Kolárovi odpověděl:

[…] Český novinář napsal r. 1939, už za okupace, článek, ve kterém pravil, že Hitler se sice stává vůdcem národů (bylo jich tehdy skutečně dosti, které přijímaly jeho jedovaté ideje), že však český národ má své vlastní autority a klasiky a Hitlera jako vůdce nepřijímá.

Roku 1947 zdefrauduje jiný český novinář nic více než celý smysl a obsah tohoto článku (který ostatně Němci odměnili šesti lety koncentračního tábora a chystali se jej odměnit ještě více, kdyby vyhráli), cituje jedinou úvodní větu, že Hitler se stává vůdcem národů, prohlásí svého kolegu za Hitlerova.

Když je to vyvráceno, autor pomluvy se skryje a mlčí, ale lež ovšem neumírá a koluje dále. Onen český novinář navždy už pro mnohé lidí, kteří nečetli, než pomluvu, bude platit za muže, jež přijímal Hitlerovo vedení. Jak se to k sobě chováme? Kdyby vlk ovládal pero, psal by jinak? […]“

Po válce se Peroutka stal šéfredaktorem Svobodných novin, což byly noviny založené namísto předválečných Lidových novin a zároveň redigoval Dnešek (pokračování předválečné Přítomnosti). Naprosto věren Šaldově identifikaci se opět pokouší přizpůsobit se novému paradigmatu: Dnešek z 1. srpna 1946; Co jest reakce

Socialismus jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebné schopnosti mohutného konsumu. Bez socialismu, bez ústředního plánování v hospodářském životě unášely by nás mohutné moderní výrobní prostředky neznámo kam — patrně ke katastrofě. Gigantické kladivo moderní výroby musí být svíráno pevnou rukou. Připusťme, že brzy i výsledky bádáni o atomové energii budou prakticky obráceny na pole výrobní: nelze si vůbec představit, jak řešit bez použití socialistického principu situaci, která takto vznikne. Atomová energie v soukromých rukou — jaká to absurdnost!

Mimo to shoduje se socialismus s mravním stavem většiny lidstva, které si přeje, aby heslo rovnosti bylo dobudováno i ve smyslu hospodářské rovnosti a rovné příležitosti pro všechny.

I když lze připustit, že kapitalismus dnes, jako po první světové válce, by leckdy mohl docílit rychlejších úspěchů v díle obnovy, než počínající a často dosud tápající socialismus, nebyla by to více než jen oklika, jen odklad, znamenalo by to za drobné výhody v přítomnosti přerušiti styk s velkým dílem budoucnosti. Kapitalismus nemá už naděje vytvořit novou harmonii, ovládnout velké moderní síly výrobní a technické a zároveň uspokojit lidstvo vnitřně: nová harmonie jest už jen v možnostech socialismu. Hlavní chyba staré demokracie spočívala v tom, že přes vžechny půvabné rysy, jim iž se vyznačovala, nebyla schopna velké aktivity, obsáhlého plánu, a že řešila problémy jen tak, jak den ze dne přicházely, skoro namátkou, bez dlouhé vůle, bez jasného vědomí, čeho bude třeba ne dnes a zítra, nýbrž za deset a dvacet let. Oposice proti socialismu ukazuje tedy více do minulosti než do budoucnosti, a v našich poměrech odpor proti velkému dílu znárodněni — veřejný nebo tajný — nemůže platit za nic jiného než za reakci. Po té stránce nemusíme tedy býti na rozpacích, koho nazývat reakcionářem…

Z neustálého napadání komunistickými zástupci byl ale nakonec znechucený Peroutka dotlačen k rozhodnutí emigrovat. Co říci závěrem:

Z Ferdinanda Peroutky není třeba dělat Karla Čapka, ale v žádném případě ani kolaboranta typu Krychtálka či Moravce. Ale to snad nechtěl ani Miloš Zeman.

Otázkou vlastně vůbec není flexibilita Ferdinanda Peroutky, ale spíše chování jeho vnučky, novinářky Terezy Kaslové. Když by ještě žil můj otec, řekl by: „Buď je navedená nebo zaplacená.“ Nepíšu to proto, abych rozhodl – obě možnosti jsou mi odporné. Osobně bych řekl, že v pozadí je snaha zdvižením etalonu charakterové jednoznačnosti dehonestovat Miloše Zemana. Na každý komplexní problém existuje jednoduché a dobře srozumitelné špatné řešení. Povedlo se, bohužel.

Podobné jednání se mi jeví jako zvláště odporné a zavrženíhodné. Nemusíte s tím souhlasit. Prezentuji to jako svůj osobní názor. Byl jsem vychován humanismem, který hlásal: „Miluj bližního svého!“

DVTV pozvalo před volbami lídry všech kandidujících stran a představovala je ve svých rozhovorech. Jedním z představovaných byla Vladimíra Vítová za Aliance národních sil. Tazatel Michael Rozsypal po představení a pozdravu explodoval první otázkou. Popíráte a schvalujete genocidu? Otázka sama o sobě nemá smysl. Schází koho, čeho, čí.

Ohromená Vítová vydechla ne a už se vezla. Na kandidátce Aliance se totiž octnul Adam B. Bartoš, který byl pravomocně potrestán za antisemitismus. Trest mu uplynul a Michael Rozsypal metodou slaměného panáka přisoudil Vítové Bartošovy výroky a v přisvojené roli etalonu práva se rozhodl rozhovor ukončit.

I to byl nesmysl, protože rozhovor vůbec nezačal. O něco podobného se pokusila v Interview Čt24 Světlana Witowská v rozhovoru s Kateřinou Konečnou, čerstvě zvolenou předsedkyní KSČM. Narazila ovšem na jiný level než byla nezkušená Vítová a i tazatelka byla v lepší kondici než nešťastně se tvářící Rozsypal.

O co šlo? O Martu Semelovou, členku KSČM, která je jiná. Jiná, protože obhajuje Gottwalda a mluví v souvislosti s rokem 1968 o internacionální pomoci. Jiná, protože si za svými názory stojí přes kádrování, pomluvy a výhružky.

5. května 2006 vyšel v RESPEKTu článek Jana Kovalíka „Krásné šibenice Marty S.“ Marta Semelová je povoláním učitelkou 1. stupně základní školy. Ihned po vydání článku padaly návrhy na zákaz povolání. Událost prošetřovala nadmíru důkladně ČŠI. Její zpráva není na webu k nalezení a tak se musím spokojit s reakcí KSČM na tuto zprávu:

Z tiskové zprávy České školní inspekce plyne, že jejím šetřením v hodině vlastivědy a následným hovorem s učitelkou základní školy paní Mgr. Martou Semelovou nebylo prokázáno porušení školského zákona. Jsme rádi, že nestranný odborný a apolitický orgán prokázal to, co paní Marta Semelová tvrdila od samého počátku – že plně respektuje školní osnovy a chová se na svém pracovišti jako profesionál.

Nenávistná nátlaková akce týdeníku Respekt, jenž zcela v rozporu s novinářskou etikou zmanipuloval některé z kontextu vytržené věty a rozdmýchal na svých stránkách a na pracovišti jmenované štvavou kampaň, se minula účinkem.

Vzhledem k prokazatelné absenci jakéhokoli provinění či porušení zákona je politováníhodné, že ředitelka školy učinila v pracovním úvazku paní učitelky Semelové pro příští školní rok „opatření ke zmírnění případného rizika vedoucího k možnému porušení školského zákona“ (viz text tiskové zprávy ČŠI). Soudíme, že žádný trest nebo omezení výkonu profese není na místě.

Samotná ČŠI, jež provedla objektivní a nestranné hodnocení přímo při výkonu práce učitelky na 1. stupni, však nedokázala své stanovisko jmenované Mgr. Semelové zaslat, aby ji jako osobu dotčenou informovala. Postoupila je však České tiskové kanceláři a jejím prostřednictvím sdělovacím prostředkům. Takový postup hodnotíme jako zarážející a nekorektní.

Zdravý rozum není dar, ale trest… protože se musíme vypořádat s těmi, kteří ho nemají. Není to zase tak dávno – cca 31 let, co nám vtloukali do hlavy, že jednou z prioritních povinností intelektuála jsou každodenní pochyby o správném vývoji společnosti jejímž jsme členem.

To se změnilo přímo v opak.

Jsme skeptičtí a pochybujeme o správném vývoji jiných společností a pokud má někdo jiné názory, tak to dráždí ty, co skloňují pluralitu ve všech pádech a přitom vyznávají jedinou pravdu.

Pravdu“ mainstreamu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.