Polemika s vlkem i panem Leem


napsali   Slim a  Geordyn

Vlkův  úvod:

Bylo jasné,  že  jak pondělní  příspěvek pana Lea ohledně Zemana a jeho ataku na  Ferdinanda Peroutku a následného soudního vyústění, jakož  i moje  úterní reakce  nezůstanou bez čtenářské odezvy. Natolik už  návštěvníky Kosy znám. A moje mailová schránky  podle toho také vypadala. Ale jak  řečeno, tohle bylo  očekávané. Co mne překvapilo je  skutečnost, že se do té polemiky  zapojili  i  další  autoři Kosy. Konkrétně  Slim a  Geordyn. A každý  na úplně jiné  názorové pozici.

Geordyn podpořil pana Lea, Slim mojí maličkost. Oba  názory držím za tak zajímavé,  že je  dnes otisknu  jako samostatný  článek oba. Slim ví, že půjde na  sklo, Geordyn nikoliv.Ale to nijak nevadí. Geordynovy velmi agilní vnučky  bezesporu ocení,  že  hlava  rodiny  pozdvihla svůj hlas  ve spravedlivé  věci!

Dám je v pořadí , jak mi dorazily do pošty. Takže nejdříve  Geordyn reagující  na moji repliku panu Leovi:

Obrana pana Lea K. a vlastenectví paní prof. Kučerové

Zdravím tě vlku. Promiň mi mou upřímnost. Jsem už takový. Určitě vím, že tento text na Kose nebude, protože by to mohlo vypadat, že už se její renomé zvrhává do osobních šarvátek jejích autorů. Ačkoliv názory jednotlivců nejen nemohou být shodné, ony musí být rozdílné, nemá-li se jednat o sektu věřících, tedy o náboženství, kde i nedostatečně vroucí pohled na oltář se považuje za hřích. Podobně se Ty vyjadřuješ o sektách a jistě víš jak často o těch, které slušně řečeno nemáš rád, ačkoliv to nejsou sekty věřících, jen logicky volebně podporující ty, které považují za méně škodlivé, než to, co vyvřelo podvodným úskokem ÚS, a jeho úskok lze při podrobném rozboru považovat za téměř vlastizradu. A závěrem článku plně odmítajícího text a názory pana Lea i paní Kučerové jsi správně uvedl pravidlo prostoru Kosy. Nesouhlasím s Tvou obranou páně Peroutky. Právě tak stejnou vervou souhlasím s Tvým hodnocením nedobrých činů prezidenta republiky Zemana. A v minulosti i prez. Klause. Leč byli a ještě jeden je, nejvyšší státní činitelé. Není ani trochu dobré hanět, až nenávidět státní funkcionáře. Rozumíš mi. To se může zvrhnout až do anarchizmu a takové státy končí a s nimi i jejich národy. Píši národy. Je jich u nás víc. Nejsou tu jen Češi. A jen na okraj, tykáme si už dlouho a rád bych, aby to trvalo. Ne jako závěr Tvých rozporů s panem Žantovským. I když podstatu rozporů jsem nezjistil. Asi byly oprávněné. A proč nezastávám Tvou obranu pana Peroutky ? Z jednoduchého důvodu. Existuje jistá vlastenecká báseň, zakončená veršem – Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne zahyneš.

Ferdinand Peroutka opustil vlast. A mnozí jiní také. Zahynula naše vlast ? Nezahynula. Jen ti, kteří pro vlast pracovali a doma, a je lhostejné na jakém místě, jsou čestní lidé. Jsou samozřejmě výjimky. Ovšem jen ty, které lze označit za podporující celek národa, jeho většinu.

A to pan Peroutka nebyl. Byl jenom peroutka.

Neskrývám, že jsem ve velmi přátelském písemném kontaktu s panem Leo.K. A že mám přečteny mnohé články paní profesorky Stanislavy Kučerové, která publikuje na více vlasteneckých portálech. Také na portálu Nová republika, například. Stanislava Kučerová je příkladná vlastenka a dnes, kdy slovo vlastenec je už téměř nadávka – v kruzích dnešních „novinářů“, kteří podobně jako pan Ferdinand Peroutka, také „vyjí s vlky“, protože mají hypotéky a jejich „prestiž“ před kolegy si žádá nové auto, charakterově naznačeno. Zapomněl jsi vlku popsat další životní etapu pana novináře Peroutky, i když také oceňuji jeho čtyřdílnou práci – Budování státu, četl jsem všechny. I to, že přispíval svým pohledem do sněmování Pátečníků. A to etapu jeho působení v zahraničí, v exilu. To je pro novináře charakteristické. Znal jsem dosti dobře jednoho takového. Také emigroval. Ne z důvodu politických – nechtělo se mu ženit s dívkou, kterou obtěžkal. To jen na okraj.

Novinář, chce-li aby jeho list byl čten a příslušně hodnocen mocnými, musí jít s proudem. Takový je dnešní svět. Bohužel.

Geordyn.

Normálně bych si tu Geordynovu repliku nechal pro sebe. Ale vzhledem k tomu, že  se  vzápětí ozval s kontrapozicí Slim / k panu Leovi/, rozhodl jsem se  Geordyna zveřejnit.  A odpustím si, reakci, jakkoliv by nebyl problém to roztrhat na kusy.  Protože  tam jsou věci, jež  lze  snadno vyvrátit. To by k ničemu nevedlo.   Není  to o osobní ješitnosti , o tom, kdo dotlačí toho druhého ke kapitulaci. Vážím si obou členů neoficiální  trojčlenné Rady moudrých tohoto  webu  – tvořené  pány  Leem K. Geordynem a  třetím velezkušeným -Xaverem, jenž rovněž požívá  mé plné  úcty

Takže je na  čase  dát příležitost  Slimovi:

Spíš překroucení historie než pokrytectví

Vlk napsal v odpovědi panu Leovi téměř všechno potřebné. Chci jen dodat ještě pár drobností. Právě aféra kolem Peroutky mě totiž vedla k definitivnímu rozhodnutí Zemana už nikdy v politice nepodporovat.

Historik a novinář Petr Zídek několik dní po projevu zúčtoval velmi přesně se Zemanovým výkladem historie.

https://www.lidovky.cz/nazory/zidek-ohrozuje-nas-superdebilita-zeman-v-projevech-pohrda-fakty.A150130_115927_ln_nazory_ele

Nejen, že dotyčný článek neexistuje a ani další citace o vlcích nesedí, pochybné je i to, co připsal Churchillovi. Pochybuji, že Ch. napsal Hitlerovi takový pozdrav právě v lednu 1939. A pokud dříve, je to vytržené z kontextu. Churchill sice nebyl tak důsledný odpůrce appeasementu, jak se vylíčil v pamětech, hřešil dříve ale spíš sympatiemi k Mussoliniho režimu. V roce 1938 a po Mnichovu už ovšem hodnotil Hitlera jasně negativně. (Mimochodem, historie appeasementu je složitější, než si máme ve zvyku představovat. https://www.databazeknih.cz/knihy/hitler-a-appeasement-britsky-pokus-zabranit-druhe-svetove-valce-166174 )

Ovšem Zemanovi se při bájení o historii přihodila nepříjemná věc, dopustil se prokazatelných omylů, v takovém případě zkrátka nesmíte být moc konkrétní. Však se tak na článek o „gentlemanovi“ soustředila skoro veškerá pozornost. I když v tom není jádro věci, myslím si.

Zeman udělal v projevu tři věci: na příkladech – dva ze tří jsou chybné, nebo překroucené – se za druhé, pokusil dokázat rovněž chybnou tézi, že právě intelektuálové byli fascinováni fašismem. Ano, byli, někteří, a jiní zase ne.

(Odbočím, vezměme si Vladislava Vančuru. Levicový intelektuál a velký, originální spisovatel. Roku 1929 vyloučený spolu s dalšími spisovateli z KSČ. Od počátku okupace se zcela samozřejmě zapojil do odboje. Jeho žena Ludmila v knize vzpomínek líčí, jak jí jednoho jarního večera roku 1942 řekl, že „nyní musí očekávat zatčení“ a kladl jí na srdce, že se za něj nesmějí pokoušet intervenovat přes vlivné známé; že to by pro něj „bylo nepřijatelné“. Brzy poté byl zatčen a 1. 6. zastřelen v Kobylisích, jako jedna z prvních obětí heydrichiády. Nacisté dobře věděli, proč likvidují elity národů. Ruku na srdce: kdo z nás by měl tolik odvahy, takové „koule“, jako Vančura?? To jsou ti nepočetní, často neznámí hrdinové odboje.)

Každý důkladný student historie fašismu ovšem ví, že vábení fašismu podlehly všechny společenské vrstvy, nejen maloměšťáci, jak tvrdila komunistická propaganda. Hitler, když byl dotázán, co hodlá udělat s miliony komunistických a vůbec levicových voličů, dělníků atd. (z voleb v listopadu 1932, kdy začala NSDAP ztrácet a „spojená levice“ měla převahu, jen ale optickou) odpověděl: udělám z nich fašisty. A vskutku toho dosáhl, čest nepočetným výjimkám! Proč tedy Zeman napadá právě intelektuály? Je to prosté, jde o jeho boj s tzv. kavárnou. On už v lednu 2015 ví, že teď už ho nepodporují ani levicoví intelektuálové a že voliče má jinde.

Po této přípravě Zeman zamířil k potřebě bojovat s Islámským státem. To nebudu blíž komentovat, šlo by to jiným směrem; jde o další z řady jeho pokusů, zavděčit se izraelské politice, bohužel té nejreakčnější, spojené s Likudem a Netanyahuem a s arogancí vůči arabským sousedům. A chce to udělat originální, zapamatovatelnou řečí. Vždyť historiků, kteří by viděli pochybnost uvedeného, v sále zase tolik není. A tak vesele fabuluje.

Zemanovi příznivci začali posléze, když se nedařilo najít článek o „gentlemanovi“ poukazovat na jiné Peroutkovy pomnichovské články. A tady to začíná být zajímavé.

Pomnichovská atmosféra, doba Druhé republiky – zmínil to už vlk – je něco, co my dnes, se znalostí hrůz války, vyhlazovacích táborů ap., těžko chápeme. Znalost budoucnosti nás vede k AHISTORICKÉMU přístupu. Jenže Peroutka, ani nikdo jiný, nevěděl třeba už jen to, zda ČSR se ještě někdy obnoví.

Do peroutkovské diskuse se zapojil například Václav Bělohradský. kterého pan Leo  tak často cituje, tímto článkem

https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/vaclav-belohradsky-muj-zivot-byl-tragicky-k-diskusi-o-tzv-selhani-ferdinanda-peroutky-37520

Vidí Peroutku jako dědice Havlíčkova realismu a a věc vykládá jako selhání této politické filosofie. Ve druhé části článku (části jsou odděleny fotografiemi) Bělohradský píše:

Vrací se mi ten pocit smutku, když sleduji diskusi, kterou vyvolal výrok prezidenta Zemana o Peroutkově selhání. Ne, Peroutka nebyl nikdy fascinován Hitlerem, jeho selháním, dá-li se to slovo použít, bylo selhání celé jeho „filosofie realismu“, kterou považoval za nejvyšší etickou normu novinářského povolání. Zradit tu normu znamená svést důvěřivé čtenáře na scestí rozsvěcováním bludných světýlek – „vždy je třeba přesně vidět“ bylo jeho novinářským krédem. A tak si jednoho dne zapsal do deníku: „Vidím: můj život byl tragický.“

Peroutkův článek Češi, Němci a židé (Přítomnost, únor 1939) bychom mohli oprávněně za etické selhání novináře považovat. Najdeme v něm například tyto věty: Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Styl židovského německého spisovatele hlavně v době expresionismu podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance…

Spěchám ale hned dodat, že Peroutka touto eticky neudržitelnou relativizací nacistického antisemitismu sledoval eticky i politicky legitimní cíl – chtěl brzdit aplikaci antisemitských zákonů v Čechách, kde „roztok židovského elementu“ nebyl „prý“ tak silný, aby vyloučení židů z české pospolitosti mohlo být pojato jako reakce „národního organismu na otravu“. Psal v zoufalé situaci a tato dvojsmyslná strategie se mu tehdy jevila jako jediná realistická. Pro Peroutku byl realismus v krizích nejen nejvyšší normou jeho povolání, ale i života: kdo myslí nerealisticky, odsuzuje se k trvalému neštěstí. Je tragické, že k trvalému vnitřnímu neštěstí, o kterém často píše ve svém deníku, se odsoudil i svým „krizovým realismem“.

Hitlerovu moc nad Československem považoval Peroutka za neoblomnou podmínku, kterou je nutno přijmout a hledat možnosti realizovatelné za její neúprosné platnosti. “

Až na to, že se Bělohradský vyhnul přímé kritice Zemana (snad proto, že jím byl v r. 2013 vyznamenán?), bych s tímhle odstavcem celkem souhlasil. Je rozhodně užitečné se pokusit do té doby vcítit.

Edvard Beneš je v exilu, zdržuje se (nuceně) politické činnosti až do 15. března, a jistě vskrytu přemítá, kde udělal chybu. Naše politická emigrace je nejednotná, rozhádaná, Osuský proti Benešovi a tak dál. Západ uvažuje jak dál, ale zatím si namlouvá, že snad Hitlera zpacifikoval (napsal jsem tu k 80. výročí článek o 17. březnu 1939, kde je víc detailů), Sovětský svaz začíná odbočovat od politiky kolektivní bezpečnosti, což skončí pádem Litvinova a orientací na dohodu se Třetí říší.

V Čechách (méně na Slovensku) vládne beznaděj, kterou asi nejlépe rozebral historik Jan Tesař v článcích, které vycházely už na jaře 1969: Vlastenci a bojovníci, Logika realismu, 15. březen v českých dějinách (vyšly společně s jeho pozdější proslulou studií Mnichovský komplex https://www.kosmas.cz/knihy/196625/mnichovsky-komplex/ ). Jaké to bylo, pro nás mladíky, tenkrát překvapivé čtení!

K tomu, co napsal těsně po válce komunistický exponent F. J. Kollár je snad lepší se nevyjadřovat. Buchenwald přežili také dva pozdější komunističtí prezidenti. Sověti ochromili komunistický odboj na skoro dva roky paktem s Německem. Co dávalo komunistickým agitpropčíkům právo kádrovat cizí utrpení jako nedostatečně velké? Je historickou skutečností, že větší podíl na odboji měla jeho tzv. demokratická část (nebo řekněme prvorepubliková, nacionálně zaměřená drobná buržoasie, důstojníci, sokolové ap.). Komunisté se to po válce snažili převyprávět. Až do té míry, že Fučíkovy motáky z Pankráce v Reportáži redigovali, a čtyři zcela vynechali. Ty, kde Fučík říká, že začal mluvit a hrál s gestapem „vysokou hru“, jak se vyjádřil. Potřebovali vyglancovat obraz hrdiny do nadlidského lesku. Což později vzbudilo řadu pochyb (až do vydání úplného znění Reportáže v roce 1995). Kollárovy vysoké požadavky na Peroutku jsou záměrně přehnané, patří do politického boje po roce 1945.

Pokud jde o Šaldu, jeho námitky mohou třeba být obecně oprávněné, ale nevíme kdy a za jakých okolností je vznesl (zemřel 1937), takže je to spíš teoretické.

Nemůžu to dlouze rozvádět, ale obávám se, že o válečném období v Čechách máme pořád mnoho iluzí. I když E. Beneš předvídal správně brzké vypuknutí velké války, nevěděl a nemohl vědět, že se podaří Československo obnovit v původních hranicích A stejně tak to cítili čeští občané, kteří stáli před otázkou, jak přežít nastalou situaci. To si dnes špatně představujeme. Anglický historik Maitland kdysi napsal: Je velmi obtížné si stále pamatovat, že události dávno minulé ležely kdysi v budoucnosti.

No a o tom je právě historie a práce historiků. Jen tak lze pochopit cítění a následně činy našich předchůdců, které se při pohledu z budoucnosti zdají mnohdy nepochopitelné, jaksi „nelogické“.

Lež?

A ještě poslední bod. Proč celá ta vášnivá diskuse? Jde samozřejmě o politickou současnost.

Lhal Miloš Zeman? Nepochybně! Zkreslování skutečnosti je pro něj docela běžný politický nástroj, pracuje s ním odedávna. Pamatujeme si „nepálskou lež“ o našem školství, kterou pronesl na Letné hned 25. 11. 1989. Jeden starý socdemák (nejsem si jist jménem), napsal kdysi v Právu, že když jí Zemanovi vytýkal, ten se jen šibalsky zazubil a pravil: „ale zabralo to, že?“ 

Nepatřím ale k příznivcům velkého moralizování v politice. Allan Greenspan psal v pamětech o svém poznání, že čestný člověk, který by vůbec nelhal, by se nikdy nemohl stát prezidentem USA. Platí to v politice obecně a je to docela triviální poznatek. Ovšem, všeho s mírou!

Jako (nekomunistický) levičák, jsem Zemana dlouho podporoval, ač jsem viděl, hned zkraje, jeho tendenci k bájivosti, a jiné málo atraktivní věci. Nicméně, konal užitečné věci, v mých očích; především zastavil Klause, a proto jsem leccos přehlížel. Poprvé jsem toho měl dost, když po odchodu z politiky začal podrážet socdem. A zejména pak Paroubka, svého někdejšího protikandidáta z roku 1993, který neměl s jeho nezvolením za prezidenta asi nic společného. Tehdy mi začalo být jasné, že ho požírá vlastní ješitnost

Ale za deset let odmlky se leccos pozapomene, a taky ve druhém kole hrozil kníže pán. Takže nezbylo, než volit Miloše. A odstranění Kalouska a „stojedničky“ mi taky bylo po chuti. Jenže pak přišla řada stále nepochopitelnějších afér, takže podruhé už to nešlo. Po tom, co navykládal toho 27. ledna 2015, jak překroutil celý dějinný kontext, jsem si řekl – tak dost!!!

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.