PEARL HARBOR – 80. VÝROČÍ PŘEPADENÍ


(Tragédie na Oahu změnila dějiny)

napsal Xaver

Koncem listopadu 1941 vyrazila od břehů tehdy japonských Kuril obří námořní síla směrem na Havaj: šest letadlových lodí, desítky bitevních lodí a torpédoborců, plus neuvěřitelných 27 ponorek. Cílem bylo zlikvidovat americkou tichomořskou flotilu, kotvící v zátoce ostrova Oahu. Velitel uskupení Isoruku Jamamoto a celý štáb měli od japonských informátorů na ostrově pro tento účel všechny potřebné informace: polohu jednotlivých lodí flotily, počasí, hloubku moře (potřebnou pro správné nastavení torpéd), víkendové zvyklosti námořníků atd.

Velitelem letadlových lodí nesoucích na 400 bombardérů a stíhaček byl admirál Čúiči Nagumo, který byl mimochodem od počátku odpůrcem této akce, avšak musel se podvolit. V ranních hodinách neděle 7. prosince 1941, dne, který se navždy zapíše z mnoha důvodů do dějin, vydal rozkaz k zahájení akce. Jen stručně zopakuji notoricky známé věci:

-v první vlně byla zničena letiště, hangáry, zařízení a desítky letadel na zemi. Pouze několika odvážným jednotlivcům se později podaří vzlétnout na obranu.

-Další vlna se za rozbřesku vrhla na flotilu lodí bezmocně uvázaných v kotvištích a rozesela zkázu. Výsledkem bylo 9 lodí potopených a 21 vážně poškozených. Mezi poškozenými bylo i 8 bitevních lodí, které však budou v příštích měsících opraveny a zasazeny do bojů, a pouze dvě bitevní lodi, Oklahoma a Arizona, byly ztraceny navždy. Z Arizony je Národní památník a hřbitov zákeřně zabitých námořníků v počtu 1177. Celkem bylo při tomto přepadu 2350 mrtvých a 1178 raněných (čísla se někdy podle různých pramenů liší, avšak jen minimálně).

Byl to bezesporu velký bojový úspěch, Japonci byli vítáni doma jako hrdinové. Jenže velitelé věděli své: ten hlavní cíl – potopit americké letadlové lodi – nevyšel, neboť ty se v přístavu nenacházely. Jejich obavy a pochybnosti byly oprávněné, jak se potvrdí zhruba za půl roku v bitvě u miniaturního atolu (2km2) Midway. Tam totiž právě ty uchráněné americké letadlové lodi pošlou s notnou dávkou štěstí ke dnu čtyři z těch, které se zúčastnily útoku na Pearl Harbor: Agagi, Kagu, Sorju a Hirju (USA tam ztratí pouze nešťastný Yorktown). Není bez zajímavosti, že i u Midwaye velel tomuto údernému svazu admirál Čúiči Nagumo, avšak těžkou porážkou, znamenající úplný obrat ve válce o ovládnutí Tichomoří, byla jeho „bojová“ kariéra jen otřesena. Veškerou odpovědnost vzal na sebe Isoruku Jamamoto. Zbylé dvě letadlové lodě od Pearl Harboru – Zuikaku a Šókaku – odešlou Američané na věčnost v průběhu dalšího válečného tažení Tichomořím.

Tolik vlastní fakta a čísla, ta je však třeba zasadit do širšího rámce…V Evropě už dva roky zuřila válka a celá americká společnost – obyvatelé, společenské organizace, armáda, politické strany i sám prezident F. D. Roosevelt byli tvrdě proti zapojení USA do evropských válečných operací. Přepad Pearl Harboru tento postoj obrátí ovšem v naprostý opak. „Den hanby“, jak jej nazval prezident, musí být pomstěn a vůči Japonsku je už následujícího dne, 8. prosince, vyhlášen válečný stav. Jeho diplomati tak učinili již den předem (traduje se, že americký ministr zahraničí s nimi „vyrazil dveře“), věrolomně až několik hodin po útoku na Pearl Harbor.

Pod agresory úpící část světa tento obrat nesmírně přivítala, obzvláště Velká Británie, která se tak tak ubránila německé invazi. Doslova radost z toho měl také W. Churchill, který ve svém díle Druhá světová válka, III. díl píše:

Žádný Američan mi jistě nebude mít za zlé, prohlásím-li, že mít Spojené státy na naší straně pro mne znamenalo obrovskou radost. Nepředstírám, že jsem přesně odhadl vojenskou moc Japonska, ale právě v této chvíli jsem věděl, že Spojené státy se octly až po krk ve válce a musí bojovat na život a na smrt. Takže jsme konec konců vyhráli…Vyhráli jsme válku. Anglie bude žít, Británie bude žít, Společenství národů a impérium bude žít.“

(Pokud jde o to impérium, to už dlouho žít ovšem nebude, proti čemuž nebyl ani přítel W. Churchilla – prezident F. D. Roosevelt. To je však už nad rámec dnešní jubilejní připomínky.)

V tom zásadním se ovšem britský premiér nemýlil. Američané byli skutečně zataženi do bojů na všech stranách (také Hitler jim vyhlásil válku) a podstatnou měrou – na některých bojištích rozhodující – přispěli k porážce německých dobyvatelů jak v severní Africe, tak zejména v okupované Evropě.

Ještě je třeba připomenout jeden důležitý aspekt (mimořádně důležitý pro další vývoj událostí a vpravdě historie světa), a tím je jistá „záhada“. Ani po dlouhých 80 letech není zcela objasněna…Totiž stále se spekuluje o tom, že z probíhajících depeší mezi tajnými službami, diplomaty a prezidentem v těch dnech a hodinách lze vyvodit, že F. D. Roosevelt byl před útokem varován. Ovšem záměrně nic nepodnikl, neboť v nevyhlášeném přepadení viděl jediný způsob, jak zlomit zamítavý postoj americké veřejnosti k účasti ve válce. V tomto se skutečně nemýlil: namísto odporu proti válce nastoupilo po zákeřném útoku obrovské nadšení pro účast na potrestání Japonců. Odvodové kanceláře praskaly doslova ve švech.

Ten nejdůležitější muž, který měl být ale varován, admirál Husband Edward Kimmel, velitel základny na Havaji, z oněch depeší, náznaků a zřejmě zaručených informací neobdržel ani řádek, ani náznak. A naopak byl proradně obviněn ze selhání, jak se můžeme dočíst na Wikipedii, v mnoha literárních dílech a dokonce sledovat i ve filmovém dokumentu.

H.E.Kimmel byl označen Robertsovou komisí spolu s velitelem pozemních sil generálem Waltrem Shortem za hlavního viníka katastrofy. Po snížení hodnosti o dva stupně byl počátkem roku 1942 propuštěn do civilu a zaměstnán u firmy pracující pro námořnictvo. Během hořkých let doprovázených nenávistnými útoky a výzvami k sebevraždě se marně pokoušel o veřejnou obhajobu před řádným vojenským soudem. Zemřel v 86 letech v roce 1968.

Teprve v roce 1999 americký Senát očistil jeho jméno s tím, že se k admirálovi nedostaly zásadní informace, které měl k dispozici Washington, jak Kimmel tvrdil už v roce 1942. Prezident Clinton ani žádný další prezident však nevyhověli rezoluci Senátu, která vyzývala k posmrtnému navrácení původní hodnosti obou „obětních beránků.“

Závěr:

Japonci byli přesvědčeni, že zničením amerického tichomořského loďstva jim nikdo a nic už nebude bránit v další rozpínavosti a získávání potřebných přírodních zdrojů, kterých se jim nedostává. Přitom si pohrávali s myšlenkou na bleskové poražení Ameriky a uzavření separátního míru, takže na obrovských územích, která dobyli, už by je nikdo neohrožoval a naopak by je dál rozšiřovali.

Brzy – hned po porážce u Midwaye – se ale tvrdě přesvědčili o svém omylu, o hrubém podcenění americké ekonomiky, vynalézavosti a odvaze námořních pěšáků, letců a ostatních druhů vojsk. Jejich „skoky“ z ostrova na ostrov utínaly japonské rozpínavé hydře jednu pracku za druhou a nakonec i hlavu až přinutily Japonsko k podpisu bezpodmínečné kapitulace. Na obří bitevní lodi Missouri, kterou chtěli tak rádi zničit onoho 7. prosince 1941. Podpisu kapitulace ovšem předcházely tak hrůzné, strastiplné zkušenosti, že měly být pro lidstvo navždy varováním před jejich opakováním. Nejsem si však jist, zda se tak stalo…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.