Bitva pod Moskvou 80 let


napsal IP

Včera Kosa připomenula  jeden zásadní milník v dějinách světa a jeden z rozhodujících okamžiků II.světové války – Pearl Harbor. Nebát jej, asi skončila jinak.  Totéž ovšem platí pro jiný historický přelom, spjatý s průběhem II. světové a jejím konečným výsledkem  – bitvou pod Moskvou, od  které také právě uplynulo 80 let. Stejně jako od  Harboru.  Při opačném výsledku, by historie lidstva nepochybně nabrala úplně jiný směr.

V dnešní době, kdy patří k „folklóru“ dštít oheň a síru na Rusy, nemůže škodit si připomenout tehdejší události na východní frontě.

Po průlomu u Vjazmy se dostala velká skupina sovětských vojsk do obklíčení a naopak na přístupech k Moskvě neexistovala souvislá obrana. Zdálo se, že nic nebrání úspěšnému završení operace německého generálního štábu, nazvané Tajfun, dobytím Moskvy.

Sovětské velení sbíralo vše, co se dalo, formovaly se oddíly ozbrojených dělníků, na frontu nastupovali ještě plně nevyškolení frekventanti vojenských učilišť, ženy v těžkých podmínkách kopaly zákopy, v Moskvě se plánovaly opatření pro boje ve městě. Naštěstí se podle zpráv rozvědčíka Richarda Sorgeho jevilo jisté, že Japonci nebudou vyvíjet proti Sovětskému svazu žádnou aktivitu, ačkoliv by si to Němci velice přáli. Japonsko vstoupilo totiž do války s USA, dále válčilo v britských koloniích s britskými vojsky a také neutuchal odpor v Číně, kde Japonce zaměstnávaly Čankajškovy nacionalistické a Mao Ce-tungovy komunistické oddíly. Čínu se Japoncům vlastně nepodařilo úplně obsadit, takže v pozdějším obdobím války z neobsazeného čínského území startovaly americké bombardéry k ničivým náletům na japonské území. Čína svůj odpor zaplatila téměř 20 milióny obětí, na což se dnes zapomíná. Díky Sorgemu bylo umožněno přesunutí plně vybavených, vyzbrojených a také na boj v zimních podmínkách vybavených a vycvičených sibiřských divizí Rudé armády k Moskvě.

Takže v době největšího tlaku německých vojsk, kdy sovětská obrana odolávala jen s největším vypětím a z Moskvy byly evakuovány do Kujbyševa (dnes Samary) nejdůležitější úřady, diplomatické sbory a další hodnoty, proběhl v Kremlu zajímavý rozhovor J.V. Stalina s velitelem Západního frontu, který nesl hlavní tíhu obranných bojů, G.K. Žukovem. Stalin se zeptal: “Jste přesvědčen, že udržíme Moskvu? Ptám se vás na to s těžkým srdcem. Mluvte otevřeně, jako komunista.“ Z toho bylo patrno, že Stalin měl již pochybnosti o úspěchu obranných bojů. „Moskvu bezpodmínečně udržíme. Ale musíme mít ještě nejméně dvě armády a alespoň dvě stě tanků,“ odpověděl Žukov. „To je dobře, že jste tak přesvědčen,“ řekl Stalin. „Zavolejte na generální štáb a domluvte se, kam mají být soustředěny dvě záložní armády, o které žádáte. Budou připraveny koncem listopadu, ale tanky zatím dát nemůžeme.“

Žukov přesně odhadl stav německých vojsk před Moskvou a rozhodl se provést 6. prosince 1941 protiútok, aby vylepšil strategickou situaci na moskevském směru. K mému překvapení na mainstreamu vyšel faktograficky velice přesný a nezaujatý článek na toto téma, takže na něj odkazuji:

https://www.novinky.cz/historie/clanek/u-moskvy-utrpel-wehrmacht-prvni-porazku-40380147

Jenom bych doplnil několik podrobností.

Úspěšná obrana Moskvy byla vlastně třetím velkým úspěchem a potvrzením velitelských schopností G.K. Žukova. Prvním byla v roce 1939 úspěšná operace Rudé armády pod jeho velením, který vedla k rozdrcení intervenčních japonských vojsk u mongolského Chalchin Golu, čímž přiměl japonské vedení k uzavření mírové smlouvy se Sovětským Svazem. Což také způsobilo, že Japonci neměli chuť k boji se sovětskými vojsky na Dálném východě. A dalším úspěchem bylo zorganizování efektivní obrany obklíčeného Leningradu, což vázalo značné německé síly, které nebylo možno využít k útoku na Moskvu.

Je třeba říci, že původní přesvědčení Němců o úspěchu plánu Barbarossa, což byl krycí název útoku na Sovětský Svaz, bylo do značné míry oprávněné. Německá vojska byla výborně vycvičena a připravena, byla vybavena moderními zbraněmi, používala moderní způsoby vedení války a byla plně vybavena moderními bezdrátovými spojovacími prostředky. Na všech stupních velení znali vojáci a velitelé své úkoly a byli schopni je efektivně plnit.

Na druhé straně se během občanské války ve Španělsku a také během Zimní války ve Finsku projevovaly četné nedostatky Rudé armády, o kterých Němci věděli. Ať již to byla nevyhovující vojenská doktrína, která nepočítala s obrannými boji, zastaralý letecký park, nedostatek moderních bezdrátových spojovacích prostředků a také nedostatečný výcvik zvláště technických útvarů. To vše se zlepšovalo v průběhu bojů za cenu obrovských ztrát. Na dostatečnou úroveň se Rudá armáda dostala až na konci roku 1942 v době úspěšné operace u Stalingradu. I v době protiútoku u Moskvy se o úspěch přičinila řada momentálních faktorů, ať již to bylo vyčerpání Wehrmachtu, zimní podmínky a také překvapivost protiúderu. Na konci roku 1941 Rudá armáda stále za Wehrmachtem v mnoha ohledech zaostávala. Sovětské vedení tyto skutečnosti nevzalo dostatečně v potaz, což mělo z následek řadu neúspěchů na jižním úseku fronty během roku 1942.

Neúspěch Němců u Moskvy se nakonec ukázal jako rozhodující pro průběh celé války, protože Němci počítali s rychlým vítězstvím (plán Barbarossa byl plánován asi na tři měsíce), zmocněním se sovětských surovinových zdrojů, otevřením suchozemské cesty do zad britských vojsk v Africe přes Kavkaz a s případnými dalšími strategickými benefity. Porážkou u Moskvy se plánovaná blesková válka proměnila v dlouhodobou opotřebovávací válku, kterou Němci proti lidským a ekonomickým zdrojům Spojenců nemohli vyhrát.

Co bylo hlavní příčinou neúspěchu Němců. Bylo to podcenění řady faktorů východní fronty, které se značně lišily od vlastností západoevropského válčiště. Byly to především rozsáhlé prostory a také přírodní podmínky, které omezovaly nárazovou sílu Wehrmachtu a také ztěžovaly jeho zásobování. Také se ukázalo, že Rudá armáda je vybavena větším množstvím kvalitních tanků a také dělostřelectva, než počítali němečtí plánovači. Nemalou roli hrál také vyhlazovací styl války, který Němci praktikovali, že sovětským vojákům bylo jasné, že je nutno bojovat za jakýchkoliv podmínek nebo zemřít. Němci potom říkali, že je nutno ruského vojáka zabít čtyřikrát, aby bylo jisté, že nevstane. Náladu sovětských vojsk asi nejlépe symbolizuje slavná píseň „Vstavaj strana ogromnaja“, kterou Winston Churchill nazval ruskou tajnou zbraní.

Z každé historické události by mělo vyplynout pro následující generace nějaké poučení. Naše malá země nikdy nebude mít armádu, která by měla geopolitický význam. Ani nastavení naší společnosti a geopolitické podmínky neumožňují takovou bojovou náladu, jakou má třeba stát Izrael, v podstatě každý den bojující o svou existenci. Takže soudím, že důstojným krédem naší zahraniční politiky by mělo být, co vyjádřil spisovatel Eduard Fiker ve své slavné Sérii C-L: „Největším zločinem proti lidstvu je rozpoutání války.“

Pokud si uvědomíme obludnost toho zatím největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Zejména když mnozí už opět hrozí válkou! A  rádi by také „svůj“ Pearl Harbor a opět zkusili štěstí pod Moskvou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.