4.ledna 2024…


napsal Řezníček z Brna

Vlkův úvod:

Původně jste měli číst něco úplně jiného. Jenže  když  jsem včera  v poště objevil příspěvek kolegy  Řezníčka, přečetl ho, pak už nebylo daleko k rozhodnutí,  že  když  píšeme  4.ledna 2022 je rozhodně  třeba otisknout text, pracující s  datem 4.ledna 2024. Jakkoliv jde o fikci – ZATÍM. Ale nikdo nemůže  tušit, jestli náhodou kolega  Řezníček náhodou nemá právě  jasnozřivé vnuknutí. Dokonc eje to velmi pravděpodobné. Jen datum může  variovat.

Dnešní  vydání Kosy exkluzivně  věnuji:

-vedení Evropské komise

-Evropskému parlamentu

-vládám všech členských zemí Evropské unie, ale především německé, holandské, rakouské, všem skandinávským, belgické, lucemburské

-vládě  České republiky

-ekoterotistům a  ekofanatikům, ale především těm z Německa a Rakouska

-Gretě a podobným magorům

-všem propagandistům z těch vždycky a jedině správných  medií

ale především VŠEM obyčejným lidem v  Evropské unii a  České republice  především.

Všichni jmenovaní – čtěte  velmi pozorně. A vy, co špatně  chápete, protože máte  mozek už úplně  zelený, nespěchejte a  dejte  si to nejméně  4x.

Ale  je nejvyšší  čas, aby slovo dostal Řezníček z Brna

Leden 2024
Napsal: Řezníček z Brna
Následující povídka vznikla ve fantazii autora, shoda jmen s podobnou událostí jeví se jako čistě náhodná
Zvoním na rampě.
Je ráno, půl páté, 2. ledna 2024.
Otevírá manažér prodejny pan Slavík.
Vítej Robote, máme sedmnáct palet, tak rychle převlíct a vybalovat.
Však ty víš, co máš dělat…
Jmenuji se Karel Smrček, ale říkají mě Robot.
Pracuji v supermarketu jako vybalovač zboží.
Ve vybalováku jsem jedinej chlap, jinak jenom  ženský, a tak vybaluji jenom ty těžký věci.
Kastle piva, minerálky, limonády, bedny s vínem, mouku, oleje..
Mám skoro dva metry a  metrák převážně svalový hmoty..
Dokážu vybalit za směnu 8-9 palet a 5 kontejnerů na kolečkách, což je tak 8-9 tun zboží.
Tohle nedokáže u nás v podniku nikdo, navíc nekecám, nekouřím, kávu nevařím a proto mě říkají Robot.
Pořád pracuji, jako robot.
Jdu se převlíct na šatnu ale čím dál víc cítím, že se něco špatnýho chystá.
V noci jsem ve snu viděl dědečka, seděl v křesle,  poslouchal Antonína Dvořáka a smutně se na mě díval.
Vždycky, když mám tento sen, něco špatnýho se stane.
Začínám vybalovat, zavezu si paletu ze skladu do obchodu, vytáhnu nůž a rozříznu folii.
V tom tma….
Slyším jenom pískáni, jak naskočily nouzové zdroje.
Svítí ale nouzové světla, tak pokračuji ve vybalování.
Zvonek na rampě ale nezvoní a tak řidiči, kteří nám ráno vozí pečivo z Penamu a Karlovy pekárny mlátí na ocelové dveře.
Je to v celém Brně, nikde nejde proud, tramvaje stojí, jezdí jenom autobusy, referují řidiči.
Je jasné, že pokud nepůjde proud, dnes neotevřeme, bez elektřiny neprodáme ani rohlík, nepojedou kasy.
Manažér lítá po obchodě a největší starost mu dělá zboží v chladících místností, kde jsou tuny masa, mléčných výrobků a uzenin.
Pomalu vybaluji, dnes není kam spěchat.
U dveří postávají hloučky lidí, převážně důchodců a čekají až otevřeme.
Někteří přicházejí, jiní odcházejí.
Den uběhl jako každý jiný, akorát jsme neotevřeli.
3. ledna 2024.
Elektřina stále nejde, doma zima, voda už skoro neteče, asi budu chodit s kyblem do studánky.
Naštěstí les i studánku mám kousek od domu.
Do práce však musím.
Kolegové, bere si slovo manažér.
Je jasné, že elektřina hned tak nepůjde.
My se rozdělíme na dvě směny, denní a noční, zkrátka stále někdo musí být v obchodě.
A proč? Diví se ženský..
Za prvé je tu stále práce, musíme likvidovat zboží, které rozmrzlo v chladících místnostech, a hlavně vedení firmy je přesvědčeno, že když neustále budeme v obchodě, lidé neprorazí vchodové dveře a nezačnou rabovat.
Rabovat? diví se Markétka, která je trošku pomalejší a proto jí říkají Slepice.
A co myslíte, že lidi budou o hladu v klidu čekat, až půjde kdoví kdy proud?
Tak do práce a honem!
Na prodejně máme rozmístěny petrolejové lucerny.
Dnes budu mít denní a zítra noční.
Není skoro nic co dělat, dvanáct hodin se neuvěřitelně táhne, navíc v obchodě začíná být pěkná zima.
Střídavě jsem v obchodě, aby mě bylo vidět z venku, jak chce manažér, a střídavě chodím cvičit kliky do skladu.
Chci udělat každou hodinu sto kliků, za dvanáctku budu mít dvanáct set kliků.
Ženský začínaj být pěkně nervní, kouří jednu cigaretu za druhou, už i na obchodě, mám pocit, že si cigarety berou  z boxů u pokladen, ale manažér nic neříká,  začíná být apatickej, zkrátka začíná mu být všechno jedno.
4. ledna 2024
Mám noční směnu.
Dav před obchodem zhoustl, podle mě je tam tak minimálně pět set lidí, někdo říká, že až tisíc.
Do obchodu chodíme zezadu, jsou tam dveře, chodilo se jimi ven kouřit.
Kdybychom otevřeli dveře pro zaměstnance u vchodu, dav by se navalil dovnitř a už by jsme je ven nedostali.
Už není vůbec co dělat, tak se jenom jako mátohy pohybujeme po obchodu.
Kliky jsem přestal dělat, už se mě taky zmocnila naprostá apatie.
Popravdě čekám, kdy dav lidí prorazí skleněné dveře  a začne rabovat.
Robote, nebuď blbej a vezmi si potraviny pro sebe, všichni to tak dělaj, tvrdí mě Mařka z našeho vybalováku.
Ženský si přinesly ruksaky a narvaly je konzervama, sušeným mlíkem, zkrátka vším, co se nekazí a dlouho vydrží.
Batoh nosím každý den do práce a tak to udělám taky, přidám ještě pár lahví tvrdého alkoholu.
Až lidi prorazí hlavní vchod, budeme utíkat do šaten pro batohy a zadním vchodem opustíme prodejnu.
Manažér byl několikrát na policii, aby nám dali několik chlapů na ochranu prodejny, ale zjevně ani jednou neuspěl.
Vždycky se vrátil ustaraný a říkal: Holt nemaj tolik lidí, musíme si pomoct sami.
V jedenáct večer se ozvala rána, dav prolomil vstup do prodejny a stovky lidí zaplavili prodejnu.
Na nic nečekám a utíkám do šatny.
Rychle obléct bundu, batoh na záda a zadním vchodem ven.
Ještě se rozhlížím po skladu, kde jsem strávil posledních pět let života, mám neodbytný pocit, že se sem již nikdy nevrátím.
Vybíhám do chladné noci a běžím pryč.
Řev rabujícího davu se vzdaluje, já ale nesu velký poklad, víc jak třicet kilo potravin, musím co nejrychleji domů a hlavně nenápadně.
Běžím ulicemi, všude postávají hloučky lidí, na dost místech se už taky rabuje, policajti a vojáci nikde.
Ještě vyběhnout tuhle ulici do kopce a tam už bude park a lesík, tam snad nikdo nebude a jsem doma…
V půli ulice vidím partu, stojí u popelnic a dívají se na mě.
Přidám do kroku a v tom vidím záblesk.
Padám dopředu a cejtím, jak se pode mnou rozlejvá teplá krev.
Někdo mě střelil, uvědomuji si.
Moje krev. Moje krev se pode mnou rozlejvá a vpíjí se mě do kalhot a bundy.
Vidím něčí boty, další mě násilím stahuje ze zad batoh.
Vole, má tam žrádlo, plno žrádla a taky chlast.
To byly poslední slova, co jsem slyšel na planetě Zemi.
Bylo 4. ledna 2024 asi hodina do půlnoci….
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.