Tip na dobrou knížku: Lukáš Kašpar, JAROSLAV ČECHURA


napsal Řezníček z Brna

Tip na dobrou knížku:
Lukáš Kašpar, JAROSLAV ČECHURA
V pavučinách času – dobrodružný život našich předků
Vydalo nakladatelství: Vyšehrad 2021
Počet stran 304
 
Profesor Jaroslav Čechura – vyučuje dějiny na Karlové universitě a píše knížky a odborné články o českých zemích v rozmezí 14 a 18 století. Nejznámější jsou Sex v době temna, Kriminalita a každodennost v ranném středověku nebo Historie českých spiknutí.  Především se ale specializuje na mikrohistorii, která se zabývá životy obyčejných lidí. Jak žili, co jedli, co dělali, jejich zvyky, zlozvyky, zločiny, ale i sexualita atd. Tisíce hodin v archívech, na hradech a zámcích, stovky prostudovaných listin a dokumentů, aby se začal vynořovat plastický obraz, jak naši předci skutečně žili. 
Ten obraz se mnohdy zásadně liší od toho, jakou máme představu o životě našich předků a co nás učili ve škole.
Proto mě nesmírně zajímají knížky Jaroslava Čechury. Vše „vyfutrované“ z archívu, žádné hypotézy, ale opírání se o tvrdá fakta. Ta fakta z těch archívů nás přiblíží realitě a zjistíme, jak mnoho věcí jsou mýty, uměle vytvořené v dobách národního obrození, za I. republiky nebo v éře vlády jedné strany.
Celá knížka je psána formou otázek (Lukáš Kašpar) a odpovědí (Jaroslav Čechura).
Vybírám na ukázku několik otázek a odpovědí a doufám, že pochopíte, proč mě tato kniha tolik zaujala a proč ji doporučuji i Vám:
Ukázky z knížky:

Co by nás zarazilo na středověké krčmě?
Musely to být hrozné špeluňky.
Nejzajímavější bylo, že se jedlo a pilo na dluh.
Takřka zásadně na dluh.
Žít na dluh byl tenkrát způsob života.
Když měli, pak to najednou zaplatili.
Úroky se spláceli dvakrát ročně, když se vyplácela mzda, a když vám peníze došly, tak jste jel na dluh.
Vylovil se rybník Svět, přijeli překupníci z celých Čech a třeba i z Řezna.
Řekli, naložte nám tolik a tolik kusů, zaplatíme to za měsíc.
A když to nezaplatili, tak se psalo biskupovi do Řezna, aby s tím něco udělal.
Důvěra ve spravedlivý obchod tady tehdy panovala.
Šidilo se málo, to bych v dokumentech našel.
V tomhle lidé mysleli opravdu jinak jak dnes.
 
Strach z Boha v tom nehrál roli?
To si nemyslím, bývali tak světští, že bychom se divili.
Když si sedlák zamanul uhnat děvečku, tak místo aby šel v neděli do kostela, vydal se za ní…
 
Mohl se prostý člověk dostat třeba k císaři?
Ano, negramotní sedláci klidně až z říše si jezdili do Vídně stěžovat císaři, protože měl v Německu nějaké panství, kde se k nim třeba nechovali dobře.
Neformální síti kontaktů se dostali třeba ke stájníkovi císařských stájí, který jim řekl, kdy a kde bude císař nastupovat do kočáru. Oni tam na něj čekali.
V archívech nejsou zprávy, že by je dal zatknout.
Naopak je vyslechl.
Tahle propustnost sociální struktury se mi vždy líbila.
Ani to, že někdo neuměl číst a psát jim nezabránilo, aby dosáhli svého cíle.
 
Kontakty získali lidé hlavně v krčmách, Pilo se hodně?
Pilo se velmi mnoho. 
Nedovedeme si vůbec představit, jaké množství alkoholu to bylo.
Kolem roku 1700 nebyli výjimkou notoričtí alkoholici, kteří propili celé hospodářství.
Lidé tehdy neměli mnoho alternativ, jen vodu, pivo, víno nebo kořalku.
Díky tomu byla řada mužů obden opilá.
Každá smlouva a významná událost se musela důkladně zapít, aby si to lidé pamatovali.
Alkohol byl levný a proto byl přístupný i největší chudině.
Na svatbě se vždy ožrala celá vesnice.
 
Byli tedy lidé z našeho pohledu jednodušší?
Zdaleka ne tak, jak si myslíme.
Když venkované z 16. století cítili potřebu si něco zařídit v Praze, vůbec nevadilo, že jsou nevzdělaní a negramotní.
Do Prahy došli, na Staroměstském  náměstí potkali třeba studenta, který jim žádost napsal, dovedl je na Pražský hrad, kde sídlily úřady, oni to tam podali, aniž by s nimi někdo vymetl.
Dokázali svým alternativním uvažováním dosáhnout cíle stejně jako vzdělanec z města.
To mě fascinuje.
Když si vzpomněli, že dojdou z Čech do Rakous, tak tam došli a po několika měsících se vrátili zpět.
Napsali knížepánovi česky a on jim odpověděl německy.
Nebyl to problém..
 
Nastalo po třicetileté válce skutečně temno?
Ne po třicetileté válce tu byl velký úbytek obyvatel a bylo tu mnoho prázdných selských hospodářství. 
Kdyby na poddané tak zvané cizácké a katolické panstvo tlačilo, lidé by z panství odešli a usadili se jinde, kde pro ně vrchnost byla přijatelnější.
Šlechta venkov naopak podporovala, aby byl výkonnější.
Byl třeba nedostatek tažných zvířat, tak Schwarzenbergové nakoupili stovky volů ze Štýrska a Holandska.
Kdyby poddané ždímali, jak se traduje, byli by poddanské vesnice úplně vylidněné.
Obě strany (šlechta) a poddaní musely spolupracovat. A to se myslím dařilo
(konec ukázky)
 
Čechura na mnoha argumentech vyvrací obraz kruté šlechty, která poddané týrala, zavírala je do šatlavy, mučila za sebemenší provinění, nechávala o hladu a nemocech. Podle něj šlechta potřebovala výkonnou pracovní sílu a takovou mohl být sedlák, který je zdravý, sytý, spokojený a má kde bydlet. Sedlák v šatlavě, nemocný a hladový byl jako pracovní síla nepoužitelný, navíc v případě nespokojenosti lidé utíkali z panství a bylo těžké a finančně náročné je dohledat. Navíc se mohli nechat naverbovat na vojnu a tím se vymanit ze služby. Čechura uvádí i příklady trestů vrchnosti, ty byly povětšinou takové, aby co nejdříve mohl být poddaný zase na poli nebo v lese. Zájmem vrchnosti tedy rozhodně nebylo poddaného roky věznit a ještě jej živit v žaláři. Uvádí např. příklad Třeboňského panství, kdy na 70 vesnic měla vrchnost jen dva mušketýry (dnes bychom řekli policajty) a tito stačili řešit všechny kriminální delikty.
O každém deliktu se v zámeckých archívech dochovaly velmi podrobné zprávy a právě z těchto stovek a tisíců listin Čechura čerpá, aby nám tuto dobu co nejlépe přiblížil. Že má Čechura pravdu dosvědčuje i fakt, že v Čechách nikdy nevznikla rozsáhlá rebelie proti vrchnosti jako např. v Anglii nebo Francii, které tam zachvátily v podstatě celou zemi.
 
Jak Čechura bádá v archívech, naráží na některé jména poddaných opakovaně v různých archívech. Třeba taková Johana Peřková, profesionální zlodějka, která putovala krajem a kradla šaty, dobytek a peníze. Vykrádala dokonce i kostely. Její kriminalita začala v rodné vsi Suchdol u Lužnice a Čechura ji vystopovává v různých zámeckých archívech..
Tak vzniká plastický obraz této v podstatě  profesionální zlodějky, která navíc uměla zamotat hlavu mnoha mužů..
Ukázka z knížky:
Jak dlouho vlastně trvalo, než Peřkovou chytili definitivně?
Bylo to roku 1745. Trvalo jim to..
Johana a její milý ukradli už tolik věcí, že je nemohli unést, tak u fary vzali ještě  trakař, naložili to na něj a jeli desítky kilometrů.
Představte si dvě figurky s obrovským trakařem plným uloupeného šatstva.
Šli z vesnice do vesnice a nikdo je nezastavil.
Ale nakonec je vesničané chytli a odvedli k rychtáři.
 
Takže nikoliv drábové?
Ne. Třeboňské panství mělo sedmdesát vesnic, skoro 15 000 poddaných a měli dva mušketýry. 
Chápete?
Dva !
 
Nemučili Johanu?
Vůbec ne, to je zase jenom naše představa.
Ona nakonec všechno vyklopila sama.
Stačilo ukázat jenom nějaké mučící nástroje.
 
Narazil jste v archívech vůbec na trest smrti?
Jedna žena zabila v 17. století novorozence a dala ho sežrat prasatům.
Tu vystavili pak mučení, ale je to naprostá výjimka.
Jindy si žena sedláka našla milence a manžela otrávila, za což oba skončili na šibenici.
V takovém případě byl výkon práva velmi rychlý.
 
Co se stalo s naší Johanou Peřkovou po odsouzení?
Dostala se do káznice v Praze a tam prameny končí. Ale stoprocentně vím, že do jižních Čech se už nevrátila. Bylo jí 42 roků.
 
Jaká šance byla káznici přežít?
Dost velká, dostala jen dva roky. Původně byla odsouzena k trestu smrti za opakované krádeže, ale císařovna Marie Terezie ji nakonec dala milost..
(konec ukázky)
Kde pohřbili Václava IV, jak jej husité vykopali a jeho tělo zneuctili a kdo a kdo jej zase pohřbil?
Jaký byl život Karla IV?
Jaké byly fatální omyly českých dějin?
Jaké bylo husitské 15 století, jaké jsou o tom mýty a jaká je skutečnost?
O staviteli vodních děl Jakubu Krčínovi, kterého Čechura nazývá prvním českým manažerem.
O tom, a o mnoha dalších zajímavostech z naší české historie se můžete dozvědět v této knížce, napsané formou nesmírně poutavého rozhovoru. Vřele doporučuji všem, ale hlavně těm, kteří nemají rádi suchopárnou historii plnou jmen a dat, ale mají rádi historii formou příběhů, v tomto případě skvěle podloženou tisíci hodin studií v archívech.
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.