Demokratický deficit


napsal Leo K.

Sice se zdá, že pandemie přehlušila téměř všechna ostatní témata, ale nelze přehlédnout, že ochrana klimatu se přece jenom prodrala na první místo celosvětového seznamu priorit. Za pochodu se mění pravidla. S překvapením jsem zjistil, že určitá jednání na trhu nebudou považována za porušení pravidel hospodářské soutěže, protože naplňují nějaký jiný cíl, respektive sledují nějaký jiný veřejný zájem, který převažuje nad svobodnou soutěží. Co jiného to je, než nadřazování ideologie nad právo. Skutečně nás čeká debata o tom, zdali má svobodná hospodářská soutěž, volný pohyb osob, zboží a kapitálu ustoupit  politickým nebo ideologickým plánům? Důležité bude sledovat, co tím Komise chce říci a kde až se hodlá zastavit. Tak to už je opravdu konec hospodářského liberalismu, jak ho např. adoruje znovu čerstvý předseda Pirátské strany, Ivan Bartoš.

Kdo, že takový postup v EU prosazuje? Například dánská komisařka Margarethe Vestagerová navrhuje redefinici těchto výjimek pod vlivem klimatického a enviromentálního zaměření Evropské komise. To, co je zelené, bude více chráněno, v extrémním případě i když kvůli tomu dojde ke zvýšení ceny a nákladů. Naopak ujednání konkurentů, která budou zpomalovat za účelem vyšších zisků green řešení budou více postihována.Na iniciativě Evropské komise, ať jednotlivých komisařů (a komisařek), nebo její předsedkyně Ursuly von den Leyen plasticky vystupuje demokratický deficit chování Komise.

Místo toho aby Komise byla exekutivním orgánem EU nad tématy Evropské rady, tvořené hlavami států nebo předsedů vlád členských zemí EU; jejího zasedání se právě zúčastňuje předseda Evropské komise, aby přenášel(a) úkoly na Evropskou komisi, tak Evropská komise svoji funkci obrátila a úkoluje Evropskou radu!

A tak se na Evropské radě řeší návrhy Bruselské byrokracie místo námětů a bolestí členských států. Proto musíme poslouchat, že výzva je obrovská: aby se globální oteplování v tomto století udrželo pod 1,5 °C, musel by svět během příštích osmi let snížit roční emise skleníkových plynů na polovinu. Tak to alespoň tvrdí většina zblblých politiků a pozadu nezůstává ani mediální mainstream. Že skleníkové plyny mohou ovlivňovat tepelnou pohodu planety je nezpochybnitelný fakt, ale musí opravdu klimatická změna skončit nezvladatelným oteplením?

Mohu se zeptat jinak – předpokládejme, že současná klimatická změna je opravdu procesem oteplení – je to oteplování způsobeno výhradně průmyslovými emisemi skleníkových plynů? Pokud by tomu tak nebylo a na oteplování se podílí i nějaký jiný přírodní či vesmírný proces, například precese zemské osy, tak boj proti příčinám průmyslových emisí získá Don Quichotský charakter. Příkladů takových přepjatých akcí jako jsou zákaz močení v plaveckých bazénech, bourání soch významných osobností minulosti, protože neobstojí z morálního hlediska současnosti, boj za dostupnost hypoték místo boje za dostupnost bydlení, je nepřehledná řada.

Já vím, že i tady se zase ozve řada moralistů, kteří budou říkat, že když v roce 1521 při své cestě kolem světa „objevil“ Fernão de Magalhães Filipíny, tak ty Filipíny tam už celé miliony let byly a celá staletí na nich existovala poměrně vyspělá kultura, (alespoň ve srovnání s tehdejším Španělskem). Záměrně zapomínají, že Fernão de Magalhães je objevil pro Evropu.

Rozněžňujeme se nad Green Dealem, který nás má zachránit před nevídaným oteplením a zapomínáme (že by kolektivní Alzheimer?) na poznatek ze základní školy. Že v kvartéru (dříve čtvrtohorách) nás nepostihla pouze jedna doba ledová, ale hned několik dob ledových (glaciálů) oddělených obdobími teplého klimatu (interglaciály). Ve Středozemí, které mělo mírné až subtropické klima, pak kulminovaly pluviály, vlhká období. Víme, že kolem roku 9700 př. n. l. skončila poslední významná doba ledová (v odkazované tabulce jsou jednotkou mega roky) a různé nestability klimatu mohou ukazovat na (v podstatě očekávanou) změnu. Můžeme stále dokola psát, že odborné znalosti jsou nepostradatelné, vše marné.

Když narazíte na byrokracii – a je jedno jestli tuzemskou nebo bruselskou – máte smůlu. Vím to z osobní zkušenosti. V dubnu 2000 Zemanova vláda schválila v rámci Státní informační politiky ve vzdělání koncepční dokument, podle kterého se měla rozvíjet informační gramotnost celé společnosti. V záměru se počítalo s připojováním škol k Internetu, i se vzděláváním učitelů a nejširší veřejnosti. Garantem úkolu byl tehdejší ministr školství Eduard Zeman. Psal jsem, že odborné znalosti jsou nepostradatelné a tenkrát mě nenapadlo, že i nejlepší úmysl může skončit tak, jak skončil Indoš (internet do škol). Projekt Internet do škol přišel stát na sedm miliard korun. NKÚ zjistil, že úředníci ministerstva školství porušili zákon o rozpočtových pravidlech a uzavřeli pro stát nevýhodné smlouvy, které skončili téměř miliardovou ztrátou. Proč? To nevím a už se po tom ani nepídím, ale když jsem viděl zadávací podmínky pro výběrové řízení, tak mě vstávaly vlasy na hlavě. Připadalo mě, že se (ti úředníci ministerstva školství – tvůrci těch podmínek) jeden přes druhého pasovali do role znalců počítačů a výsledkem toho bylo zadání, které nakonec vylučovalo školy (které byly cílovou složkou) ze hry.

Soutěž vyhrála firma Autocont – později vytvořila samostatnou divizi AutoCont on Line (Acol). Vytvořila systém, který byl zcela závislý na jejím rozhodnutí. Ať se týkalo programového vybavení nebo způsobu jeho využívání. K počítačům byly bez ladu a skladu dodány bedny „vyučovacích aplikací,“ kterými byly v drtivé většině digitalizované učebnice bez jakéhokoliv kreativního využití té digitalizace. Došlo to tak daleko, že tato počítačová

firma, bez jejíž vůle nefungoval jediný počítač, řídila místo učitelů celý proces vyučování!

Celý projekt skončil na tom, že stát si nevyhradil připojení k internetu a poplatky soukromým poskytovatelům neměl kdo uhradit. Obávám se, že bruselský Green Deal je něco podobného. Alespoň to tak ze zveřejnění jeho cílů vypadá. Dohodneme-li se; a na to slovo dohodneme kladu důraz; že potřebujeme zásadní změnu, proč ne?

Ale plánovat přechod na bezemisní zdroje bez studií proveditelnosti a definování rizik, je počin srovnatelný s plánováním Velkého skoku.

Je ještě v dobré paměti jak Mao Tse-tung chtěl radikálními politickými a ekonomickými opatřeními rychle zvyšovat čínskou produkci, dostat zemi během 15 let ekonomicky do postavení velmoci a vybudovat komunismus. Skutečným následkem však byl největší lidmi vyvolaný hladomor v dějinách, jemuž padly za oběť desítky milionů lidí. Chceme mít elektrický proud vyrobený jinak než z fosilních zdrojů? Proč ne, ale musíme mít strategii, musíme mít distribuční síť – takřka online vidíme německé potíže s přenosem proudu z větrných farem v Severním moři do průmyslného jižního Německa. A ještě něco – musíme mít dostatek zdrojů, které budou vykrývat špičky. Jenže sám plán nestačí. V okamžiku, kdy odřízneme velký fosilní zdroj musí existovat realizace náhrady. Snaha nahradit centrální energetickou síť distribuovanou může být produktivní jenom tehdy, existuje-li zdroj schopný při výpadku lokálního, okamžitě výpadek nahradit.

Snění o malých modulárních reaktorech (SMR) přestane být sněním, až je výrobce bude schopen komerčně nabízet.

Už dávno měly být podle jejich příznivců nasazeny v komerčním provozu a nic takového se nestalo. Sice existují nejrůznější projekty, ale zatím není žádný z těchto projektů nebyl uveden do alespoň zkušebního provozu. Pokud mé vědomosti stačí, tak v komerčním provozu je od 22. května 2020 na světě jeden jediný a to na zakotvené lodi Akademik Lomonosov, který zásobuje Čukotské město Pevěk. Vzhledem k politickým konotacím se však bude nejspíše čekat na výsledky firmy NuScale, se kterou od poloviny roku 2020 spolupracuje i ČEZ.  

Do té doby, než bude existovat nasaditelné funkční řešení, prostě nelze plánovat, že se zbavíme klasických zdrojů. Kdo to nevidí je buď snílek, fanatik nebo cvok a vůbec nezáleží na tom, z jakého státu či z jakého stupně řízení je.

Vím, že se najdou čtenáři, kteří si budou s uspokojením pochvalovat, jak se hrozím následků nezodpovědné politiky. Jak neustále píšu články v podstatě se stejným tématem a bohužel se stejným výsledkem. Jak když hrách na stěnu hází. Ale jednu jistotu přece jenom mám. Rozhodně nejsem sám kdo říká, že Green Deal se nejvíc podobá požadavku dítěte, které chce hračku, kterou mu rodiče nechtějí dát. Jestli je to nějakým dědictví Grety Thunberg?

Dovolím si převzít podstatnou část co píše další nespokojenec, ekonom Jaroslav Ungerman na stránkách !Argumentu o belgickém příkladu, který plasticky ukazuje, jaká rizika čekají nejen českou ale i evropskou energetiku v dnešním kontextu.

V nedávném článku se upozorňuje na rozhodnutí belgické vlády uzavřít do roku 2025 všechny belgické jaderné elektrárny. Myslím, že k tomu je dobré dodat ještě několik poznámek.

V prvé řadě jde o instalovaný výkon přibližně 6000 MW, tedy skoro stejný jako je výkon JE v České republice. Vzhledem k velikosti země to rozhodně není zanedbatelná kapacita.

Za druhé, význam této kapacity vynikne, pokud si uděláme malou statistiku – podle webu oenergetice.cz za rok 2020 a 2021 je struktura výroby elektrické energie v Belgii následující: v jaderných elektrárnách se v tomto období vyrobilo 49 % veškeré elektrické energie. V roce 2021 jejich výroba představovala ještě více – 57 %. Pravděpodobně v předchozím roce tam byla nějaká odstávka kapacit na JE, která snížila jejich podíl.

Druhým nejvýznamnějším zdrojem výroby elektřiny jsou plynové elektrárny s podílem 23 %. V roce 2021 to bylo 19 %.

Oba tyto zdroje tedy představují dvě třetiny celkové výroby elektrické energie v Belgii. Hlavní však je, že oba tyto zdroje zajišťují trvalý výkon v síti, který zajišťuje (nezávisle na počasí a či denní době) elektrický výkon pro všechny spotřebitele. Řečeno jednoduše: tento výkon pokrývá spotřebu spotřebičů, které běží po celý den, např. servery, klimatizace, tepelná čerpadla, nepřetržité provozy, doprava atd. Pokrytí tohoto výkonu nemůže záviset na tom, zda zrovna fouká vítr, svítí slunce či je bezvětří.

Na obnovitelných zdrojích Belgie vyrábí – větrné elektrárny 13 %, solární elektrárny – 6 %  za uplynulé dva roky. Zbytek do sta procent jsou ještě málo významné zdroje – biomasa, voda, atd.

Za třetí – pokud správně rozumíme belgickému záměru, pak by měli do roku 2025 najít nové zdroje k pokrytí výpadku jaderných zdrojů, tj. postavit někde 6 000 MW elektrického výkonu, který bude stabilní a schopen vykrývat základní zatížení elektrické rozvodné sítě. A samozřejmě, že pokud budou chtít být v dosavadní míře nezávislí na svém okolí. Podle mého soudu to není možné jinak než postavením v zásadě stejného výkonu založeného na plynových paroplynových elektrárnách. Jak jinak zajistit stabilní výkon si moc neumím představit.

Osobně považuji takový záměr (postavit tak velký výkon v tak krátkém čase) za nerealizovatelný, i když výstavba paroplynové elektrárny je jednodušší než jiné tepelné elektrárny. Jiný časový problém může být i v tom, že vyrobit a instalovat příslušné plynové turbíny o velkém výkonu nějakou dobu trvá a kapacity k jejich výrobě mohou být plně vytížené. Proto výstavba takových výkonů není záležitostí jednoho či dvou let, alespoň vycházíme-li z našich zkušeností s povolováním staveb apod.

V souvislosti s ohlášením tohoto záměru bylo sice uvedeno, že bude investováno do vývoje malých modulárních atomových reaktorů. Že by však mohly takové reaktory nahradit tento výkon již v roce 2025, považuji za utopii…

Jaroslav Ungerman, český ekonom a bývalý poradce vlád pro ekonomickou strategii, není nějakou bílou vránou, na kterou se odvolávám a proto uzavírám článek citací závěru článku odborníka na energetiku ing.Jaromíra Jandy:

…Bylo sice deklarováno, že energetický mix jednotlivých národních států je jejich vlastní pravomocí a volbou a logicky musí vycházet z konkrétních podmínek na daném území, ale omezení a nařízení prezentované taxonomie EU ve své podstatě diskvalifikují některé zdroje a řešení a naopak jiná předurčují a to v podstatě všude stejná bez ohledu na konkrétní podmínky.

Za těchto okolností suverenita národních států ve volbě energetického mixu zdrojů přestává platit a prostřednictvím taxonomie je nám v podstatě diktováno a nevím, jestli tohle chceme. Pokud mají v Německu pocit, že energetika založená 100% na větru, vodě a slunci je možná, je to jejich volba a jejich rozhodnutí a bylo by dobré, aby si to také sami zaplatili bez nás. U nás v našich podmínkách je zcela zřejmé, že něco podobného možné není a nemáme do budoucna jiné řešení než energetický mix postavený na jádru, plynu a pak teprve přichází na řadu vítr, voda a slunce do cca max. 25 % a taxonomie na tom nic nezmění, leda znemožní vybudování odpovídajících kapacit stabilních a spolehlivých jaderných zdrojů a tím vznikne nedostatek energií a tlak na další růst cen, jak je tomu v současné době.

Velmi krátce a stručně na závěr. Příčinou současných problémů v energetice jsou dlouhodobé, zcela nekompetentní zásahy do jejího fungování a mnohdy až dětinské dojmy namísto odborných technicky podložených řešení a respektování ekonomické racionality a efektivity. Fyzika a ekonomie platí a funguje navzdory nařízení „hujerů“ v Bruselu. Výsledkem dosavadních zásahů je stále více nestabilní energetika v důsledku růstu podílu nestabilních zdrojů závislých na počasí a naopak nedostatek stabilních a spolehlivých zdrojů, které jsou schopny zajistit energii pro firmy a domácnosti i za extrémních podmínek. Nedostatek energií se promítá do dnes až extrémního růstu cen se všemi důsledky a dopady na hospodářství, na naše firmy a domácnosti a to bez významnějšího výsledku v podobě snížení spotřeby emisních paliv a tedy produkce skleníkových plynů.

Vzhledem ke skutečnosti že naši dosavadní energetiku jsme si vybudovali převážně sami, měli bychom řešení a budování nových zdrojů opírat především o naše firmy a náš průmysl. Nejen že si tak zajistíme potřebné zdroje, ale významně podpoříme náš průmysl prací na vysoce kvalifikovaných zakázkách a projektech, zachováme významný obor energetického strojírenství a dost možná získáme možnost se znovu prosadit v tomto špičkovém oboru také ve světě, jak tomu bylo v minulosti…

A moje otázka na závěr: Jak moc chce naše nová vláda obětovat blaho svých občanů nesmyslným požadavkům zdivočelé bruselské administrativy?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.