Polemika s historikem Čechurou


napsal velger

Vlkův  úvod:

I  dnešní článek vznikl zcela  neplánovaně. Jde o mail, který mi dorazil jako reakce na poslední Tip na dobrou knížku kolegy  Řezníčka z Brna. Nikoliv jako polemika s kosířským autorem, nýbrž  s  tím, kdo napsal knihu  kterou doporučoval:

V pavučinách času – dobrodružný život našich předků

pod níž je podepsána dvojice autorů -Lukáš  Kašpar a Jaroslav Čechura.

A to docela  zásadně. Protože  vedle  toho, jsem při redakci Řezníčkovy  recenze zažíval často stejné pocity, jako velger a  vedle toho on k těm svým má dostatek naprosto hmatatelných a pro mne zajímavých podkladů, rozhodl jsem se  velgerův mail pustit na sklo jako samostatný  článek. Snad bude zajímat i vás. Upozorňuji znovu, že  v žádném případě  nejde o polemiku  s kolegou  Řezníčkem a už vůbec  ne  o snahu  o sebemenší diskreditaci  jeho  bezvadné  výběrové knižní hlídky. Kterou nikde jinde na  alternativě nenaleznete, na níž si Kosa i já  velmi zakládáme a  doufáme, že  bude vycházet tak dlouho jako Kosa.

A  nyní už velger

Původně jsem nechtěl obírat o čas, ale nějak mi úplně nepadl do noty kolega Řezníček z Brna se svým posledním tipem na knížku. Nechci rozporovat erudovanost pana profesora Čechury, ale přijde mi, že pobělohorskou historii může na UK vyučovat právě díky svému pohledu na věc. Nepíšu to z pozice zastuzeného obrozence ani evangelického věřícího (jsem katolík). Ale díky tomu, že se nám v rodině  při stovkách hodin práce na rodokmenu podařilo zpracovat opravdu hodně historického archivního materiálu z doby dlouho před Bílou horou u několika větví naší rodiny včetně různých dávek, odvodů a poplatků, dovolil bych si s p. prof. Čechurou nesouhlasit. Může být, že těch několik panství okolo našeho města není dostatečně reprezentativní vzorek, ale trend byl jasný.

Je jisté, že po třicetileté válce zůstalo mnoho gruntů na venkově pustých (v naší oblasti zhruba 1/3). Ale žádná snaha o získání  spokojeného poddaného se nekonala. Z Velkého Meziříčí stojí za zmínku listina, kde se Jeho jasnost, nejmilostivější Pán z Ungertu vypořádává se stížnostmi poddaných. Listina začíná konstatováním, že poddaní odmítají v určité dny v roce (svátky) plnit robotní povinnosti. Konstatuje, že je to nepřijatelné a přesně vypočítává nová plnění. Například pro chalupníky stanovuje práci na panském po 3 dny v týdnu po celý rok (!) Ostatní vrstvy poddaných dostávají podobná (do té doby nevídaná) břemena. Na konci listiny pak nejmilostivější pán z Ungertu ráčí každoročně darovat meziříčskému špitálku šest funtů sýra a dvě kopy vajec (!) (ovšem výslovně uvádí, že k tomu nezavazuje své dědice).

Robotní zatížení poddaných v Českých zemích rostlo postupem času do té míry, že vrchnost vyžadovala od poddaných v zimě tři dny roboty týdně a ve zbylých ročních obdobích šest a někdy i všech sedm dní doslova od rána do večera (je zajímavé, že ani tehdy poddaní neutíkali do jiných panství za lepším, jak jim zpětně navrhuje prof. Čechura). Za téhle situace bylo takřka nadlidským úkolem obhospodařovat vlastní grunt a zaplatit daně, natož vytvořit nějaké rezervy (údaje o postupném zadlužování gruntů jsou také k dohledání). To se odráželo na celkové životní úrovni obyvatel, což konstatují pozdější komise Marie Terezie. Vše vrcholí neúrodou a hladomorem v letech 1771 – 1772 (odhadovaná úmrtnost 10% – 15% obyvatel) a následnými selskými bouřemi v Čechách. To vedlo Marii Terezii k vydání robotního patentu, který stanovoval maximální robotní povinnost na 3 dny v týdnu a robotní pracovní dobu stanovil na 8 hod. v zimě, 12 hod. v létě. (i tak šlo stále o neuvěřitelný nápor).

Za zmínku stojí i to, že postupnou ekonomickou likvidací zemědělského obyvatelstva samozřejmě trpěla i státní kasa. To dalo vzniknout tzv. Raabsově reformě, kdy se stát snažil na raabizovaném panství rozdělit půdu velkostatků mezi sedláky, kteří ji získávali dědičně, odpadala jim robota a vrchnosti platili pouze peněžní poplatky. Přestože Raabsova reforma nakonec proběhla jen na omezeném území, vzniklo díky ní v Čechách 128 a na Moravě 117 nových vesnic. Došlo k růstu porodnosti, oddlužení statků a hlavně zvýšení zemědělské výroby. Pokus ukázal neefektivnost dosavadního systému. I tak byla ale reforma na nátlak vrchnosti za Josefa II. zastavena.

Na Moravě bylo daňové zatížení obyvatel o něco vyšší než v Čechách už před Bílou Horou. Pro ilustraci si můžeme uvést, že z původních stovek svobodných selských rodů se jich v Čechách do konce feudalismu zachovaly ještě stále desítky, na Moravě zbyl jeden jediný. Pro poddaný lid bylo po válečném 15. století takřka zlatým věkem století 16. kdy nesli daňová a robotní břemena srovnatelná s předchozím stoletím (temný středověk poskytoval většině lidí mnohem důstojnější podmínky k životu než baroko). Tehdy byli poddaní v mé oblasti schopni hospodařit s rezervou, chovat dobytek i koně a předávat svým potomkům nezadlužené usedlosti. Ten kontrast s poddanými na konci 17. a ještě více v 18. století je zřejmý. Vycházím z dobových dokumentů, které znám.

Nevím proč lidé neutíkali do lepších panství a nechali si to všechno líbit. Možná proto, že  to jinde bylo plus mínus  stejně?  Ale i tak to nepovažuji za důkaz toho, jak dobře se jim jako nevolníkům žilo, jak rádi chodili na robotu a jak rádi čas od času umírali hladem. Souhlasím s tím, že pro šlechtu by byli lepší zdraví a sytí poddaní. Proč jim nenastavovali podmínky k tomu, aby takoví byli? Ani na to nemám odpověď.

Nějak jsem to ze sebe musel dostat. Mám trošku pocit, že oslava barokního feudalismu nás má připravit na to, že se k nám tak naše současná vrchnost brzo začne chovat se vším všudy.

Vlkův  dovětek:

Poslední velgerova  věta je to, co ve mně  hodně zarezonovalo! A proč  Kosa jeho mail vydala. Ano, mám stejný pocit. Oslava  barokního  temna, cíleně  provozovaná  jistými pražskými kruhy  a totální relativizace českých dějin,  vyhřeznuvší tu a  tam tu do znovu obnovení  Mariánského sloupu, tu do památníku  Marie  Terezie,  tu do více či méně  skryté adorace  Habsburků  nebo  potomků pobělohorské šlechty, atd.atd.  rozhodně není náhoda. A  stejně tak  naprosto nevídaný  nárůst arogance a  drzosti české pravice. A to  i po upozadění Kalouska, odchodu Schwarzenberga. Markéta II. Tlamatá, Farský,  Rakušan, Stanjura, Benda,  ale i Jurečka  jsou  toho nejlepším důkazem. Proto dnešní polemika s profesorem Čechurou a  jeho knihou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.