Atlantismus


napsal Leo K.

NATO – Severoatlantická obranná organizace, americká vojska v Evropě, euroatlantické pojetí lidských práv… Co je a z čeho vychází atlantismus?

!Argument! zorganizoval „Kulatý stůl zahraniční politiky ČR.“ Velmi nekvalitní výstup pořadu najdeme na odkazu. Prvním diskutujícím byl Petr Drulák, který vycházel z náčrtu Programového prohlášení vlády. Následující textem nejsou jeho přesná slova, ale jakýsi výtažek jeho příspěvku, který volně souvisí s pojmem atlantismus.

Popisuje, že v oddílu zahraniční politiky nachází silný geopolitický akcent, který se projevuje zvýšeným atlantismem; jakákoliv Evropská obranná iniciativa musí být podřízena Spojeným státům a dokonce bychom měli zákonem stanovit, že 2% našeho HDP půjde na obranu, což znamená, že závazek který byl uzavřen na půdě NATO bychom měli uzákonit.

Pak je tu silný ideologický akcent, který se projevuje přihlášením k Havlovské politice, která podle autorů programového prohlášení je morálně správná a dokonce geopoliticky výhodná. Z toho vychází snaha uzákonit ochranu lidských práv (obdoba Magnitského zákona), který politikům nedává jinou možnost než sankcionovat, omezovat vztahy se státy, které porušují ta lidská práva, která „my“ považujeme za důležitá, jakkoliv je problematické míchat lidská práva do zahraniční politiky.

Dalším problémem je požadavek udržovat styk jenom s demokratickými státy, což byla představa devadesátých let, že všechny státy (viz Francis Fukuyama, že liberální demokracie představuje konec dějin) budou demokratické. Dnes víme, že ta představa byla chybná. A jestliže si dáme předsevzetí, že naši partneři budou jen ti z demokratických zemí, tak si vlastně vytváříme izolovaný ostrov, ve kterém nebudeme moci naplňovat svoje zájmy.

Tím se dotýkáme i prohlášení o revizi vztahu s Ruskem a Čínou, kde slovo revize není jasné u vztahu s Ruskem, kde jsou veškeré vztahy na úplném dně a vztahy s Čínou jsou ve velmi špatném stavu. Takže slovo revize hrozí úplným přerušením diplomatických vztahů.

Dobré je přihlášení k V4 a dokonce je zmíněna i iniciativa Trojmoří, kde se Drulák bojí, že jenom proto, že Trojmoří je Spojenými státy podporovaný projekt. Co v programovém prohlášení chybí je to, že z Bruselu v posledním desetiletí přichází řada věcí, které jsou hrozbou pro ČESKÉ zájmy.

A chybí tam zmínka jak bude vláda tyto zájmy vůči Bruselu hájit.

Tak co je tedy ten „fenomenální“ atlantismus? Začněme citátem Henryho Kissingera:

Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, má jenom své zájmy

Atlantismus je projevem těchto zájmů a v konkrétním Evropském prostředí je to projev americké představy o Evropské integraci, která má docílit stavu, v němž mocenské soupeření mezi hlavními evropskými státy o nadvládu nad regionem nebude možné. Tento cíl měl však přirozeně i silné globální konotace. Případný evropský hegemon – ať už v podobě jednoho silného státu, či skupiny států – by totiž mohl negativně ovlivňovat dosažení zájmů Spojených států nejen v Evropě, ale i v jiných částech světa. Cílem proto bylo rovněž limitovat nejen vznik hegemona uvnitř Evropy, ale také schopnost této entity k nezávislé zahraniční politice, která by byla v rozporu s americkými zájmy.

Pouze stabilní region bez vnějšího či vnitřního mocenského vyzyvatele je pak prostředím pro realizaci čtvrtého cíle regionální hegemonie, kterým je zajištění otevřených dveří pro americké hospodářské zájmy. To je také klíčový důvod odtlačování Ruska od Evropy. Ne nadarmo řekl Zbygniev Brezinský svoji tolikrát citovanou hlášku:

Jedinou skutečnou geostrategickou možností pro Rusko – možností, která by mu zajistila reálnou mezinárodní roli a také maximální možnost transformace a sociální modernizace – je Evropa.“

Atlantismus má hlubokou spojitost s druhou světovou válkou. Bitva o Británii začala střetnutím německé Luftwaffe a britské Royal Air Force. Mezitím německé ponorky vypluly do Atlantického oceánu a staly se významným nebezpečím. V květnu 1940 se Winston Churchill stal britským ministerským předsedou a 31. července požádal Roosevelta o podporu. Stále více ho znepokojovaly ztráty lodí, které převážely zásoby na Britské ostrovy. Churchill nutně potřeboval další letadla, lodě, zbraně, i jiný materiál, ale neměl čím zaplatit. Oficiální americká politika však odmítala jakékoliv zasahování do války a prezident se k ní samozřejmě také hlásil. Sice si uvědomoval nebezpečí a předpokládal, že válka brzy zasáhne i jeho zemi, ale jako prezident musel respektovat vůli Kongresu i smýšlení veřejnosti. 3. září 1939, pouhý rok před volbami, dokonce v rozhlasovém pořadu „Hovory u krbu“ pronesl:

Tato země zůstane neutrální, nemohu však požadovat na každém Američanovi, aby zůstal neutrální v myšlenkách. I neutrál má právo vidět fakta. Ani od neutrála nelze žádat, aby umlčel svého ducha a ohlušil své svědomí.“

Osobně jej ale rozmach fašismu a dění v Evropě velmi znepokojovalo. Chtěl mít lepší přehled a vůbec si nemyslel, že může počítat s pomocí ministerstva zahraničí. Napsal proto osobní dopis Churchillovi a navzdory všem zažitým konvencím připsal:

Chci, abyste věděl, že vždy uvítám, když se mnou zůstanete v osobním styku a budete mě informovat o všem, co uznáte za vhodné.“

Americké prezidentské volby na podzim roku 1940 značně pozdržely pomoc Británii. Teprve když měl Roosevelt prezidentské křeslo jisté, mohl začít přesvědčovat společnost o nutnosti pomoci státům, které byly ohrožovány Hitlerem, především Británii. Představil projekt nazvaný „Lend and Lease Agreement“ (Smlouva o půjčce a pronájmu), jehož účelem bylo poskytnutí válečného materiálu a služeb americkým spojencům po dobu válečných událostí.

Vzápětí požádal Kongres o souhlas se zapůjčením vojenského materiálu Velké Británii za 7 miliard dolarů. Izolacionismem posedlý Kongres s tím nesouhlasil a prezident musel začít přesvědčovat veřejnost i politiky. Izolacionismus měl svůj smysl, ve třicátých letech, když F.D. Roosevelt vyhlásil program Nový úděl, jehož úlohou bylo snížení nezaměstnanosti a zlepšení celkové ekonomické situace v zemi. Dokonce doslova řekl,

že je třeba, aby každý národ udělal nejprve vše potřebné a důležité pro sebe a potom teprve může zvažovat, co lze udělat pro druhé

(viz poněkud novější vývoj v Jižní Koreji nebo Číně). Nakonec po soustředěném tlaku Roosevelt zvítězil a smlouva byla Kongresem 11. března 1941 schválena. Nyní mohl prezident poskytovat válečný materiál jakémukoliv státu, jehož obranu považovaly Spojené státy za životně důležitou. Tímto gestem však přestaly Spojené státy patřit mezi neutrální země a lodě převážející materiál do Evropy musely být chráněny před německými ponorkami dříve než Spojeným státům vyhlásilo válku samo Německo.

Atlantická charta bylo pak společné prohlášení prezidenta USA F. D. Roosevelta a britského ministerského předsedy W. Churchilla o postupu v probíhající válce podepsané v Londýně 14.srpna 1941.

S koncem druhé světové války se svět probudil do zcela nové podoby. Imperium „Rule, Britannia!“ bylo minulostí a Spojené státy s rozjetou průmyslovou základnou dokázaly zásobovat téměř celý svět. Trhy poničených zemí lačně přijímaly americké zboží a zpětně způsobily prudké zvýšení životní úrovně americké veřejnosti. Politici si tak vyzkoušeli v praxi výnosy, které Spojeným státům poskytuje dominance.

A od tohoto poznání se konsekventně odvíjí jejich politika dosud. Nejvlastnějším zájmem dominantního státu je vytvoření stabilního mezinárodního prostředí, které zajistí jeho zájmy.

Ovšem výkon hegemonie, zejména v institucionalizované podobě, představuje pro dominantní stát nejen výnosy, ale i náklady, a proto je předmětem volby podléhající racionální kalkulaci. Za výnosy pro hegemona lze považovat realizaci hospodářských zájmů, tedy ekonomický zisk, ale také přístup ke zdrojům všech subjektů systému a ovlivňování jejich využití v mezinárodní politice.

Atlantismem tedy rozumíme úsilí o integraci Evropy („Komu mám zavolat, když chci mluvit s Evropou?“ – Henry Kissinger), ale rámovanou tak, aby v Evropě nevyrostl hegemon konkurující zájmům USA.

Tak lze rozumět postoji USA k politice francouzského prezidenta de Gaulla, která ve vnímání Washingtonu výrazně zvýšila riziko odklonu evropských společenství z daného rámce. Potenciální „únos“ evropského společenství generálem de Gaullem totiž pro Američany v podstatě poprvé znamenal reálné nebezpečí, že západní Evropa bude ovládnuta vnitřním hegemonem v podobě samotného integračního seskupení.

Takový scénář obsahoval dvě roviny ohrožení amerických zájmů. Za prvé francouzská politika mohla směřovat k dohodě se Sovětským svazem na novém uspořádání Evropy, což ve vnímání Washingtonu ohrožovalo americkou dominanci regionu. A za druhé Evropská společenství se mohla stát pod de Gaullovým vedením protekcionistickým blokem, který by omezoval naplnění amerických hospodářských zájmů realizovaných skrze liberální systém mezinárodní obchodní výměny.

Přistoupení Velké Británie do evropských společenství z pohledu Washingtonu představovalo potenciální řešení těchto problémů: vyvážilo by vzrůstající vliv Francie (a potenciálně Spolkové republiky), posílilo upadající atlantickou orientaci západní Evropy a zároveň přispělo k tomu, že se EHS nestane uzavřeným ekonomickým blokem.

Stejně konzistentně přistoupily Spojené státy ke Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), kterou se po dlouholetém mezinárodním snažení podařilo na začátku 70. let 20. století připravit. Hlavními tématy konference měly být otázky evropské bezpečnosti, spolupráce v oblasti ekonomiky, vědy a životního prostředí a spolupráce v oblasti humanitární a kulturní.

Protože najednou hrozila emancipace Evropy, Spojené státy vyvinuly na své spojence tlak ve jménu atlantické spolupráce a jedním státem (paměť mě zrazuje, ale tuším, že to bylo Nizozemsko) nechalo do tzv. třetího koše propašovat respekt k lidským právům. Od září 1973 se pak jednalo o textu závěrečného dokumentu, který měla konference přijmout.

Výslednou podobu Závěrečného aktu konference tak podepsalo 33 evropských států, USA a Kanada. Tento dokument obsahoval tři „koše“ problémů. První se týkal evropské bezpečnosti (jednotlivé země se zde zřekly použití síly při řešení mezinárodních problémů, byla zde konstatována neměnnost hranic a nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států), druhý koš byl zaměřen na spolupráci v oblastech kultury, hospodářství, vědy, nových technologií a životního prostředí a poslední koš byl určen otázkám humanitárním, problémům volné výměny informací, kontaktům mezi členy rodiny žijícími v obou částech železné opony a problematice lidských práv vůbec.

Tím však americká kontrola Evropy neskončila. V roce 1977 údajně Rada svobodného Československa (RSČ) dopisem požádala prezidenta Jimmyho Cartera o zřízení instituce monitorující lidská práva. To je těžko ověřitelné, protože RSČ se rozpadla v roce 1967. Činnost RSČ sice byla ještě obnovena roku 1974, nová Rada však postrádala jakoukoliv legitimitu i vliv a její činnost zůstala pro světovou veřejnost zcela neznámá. Nakonec ten impuls není zase tak rozhodující. Máme své zkušenosti s „dopisem 99 Pragováků.“

Jisté jenom je, že v roce 1978 byla založena instituce se jménem Helsinki Watch (nyní Human Rights Watch), aby monitorovala bývalý Sovětský svaz a dodržování jím přijatých dohod na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Teprve s touto institucí začaly být lidská práva politickým nástrojem.

Stejný postoj zaujímají Spojené státy i k občas se vynořujícím návrhům na Evropskou armádu. Evropané hovořili o tom, že má-li Evropská unie

hrát plnohodnotnou roli na mezinárodní scéně, musí mít „kapacity pro autonomní akci, podložené věrohodnými vojenskými silami, rozhodovacími mechanismy k jejich využití a připraveností tak učinit“

a zároveň nijak neotáleli s realizací tohoto cíle. Členské státy EU se shodly na ustanovení stálých orgánů pro výkon politiky, stanovily si za cíl vybudovat vlastní síly rychlé reakce a rozhodly o postupném sloučení EU a ZEU (Západoevropská unie byla mezivládní vojenská a obranná organizace působící ve spolupráci s Evropskou unií, se sídlem v Bruselu, která vznikla rozšířením Bruselského paktu o dva nové členské státy Německou spolkovou republiku a Itálii prostřednictvím Pařížských dohod uzavřených 23. října 1954), jehož prvním krokem bylo propojení pozice Vysokého zmocněnce pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a generálního tajemníka ZEU

Alarmující byl z pohledu Washingtonu již fakt, že britsko-francouzská iniciativa nebyla předem s Američany nijak konzultována. Jen několik dní po schůzce v Saint-Malo tak americká ministryně zahraničních věcí znovu potvrdila americkou podporu budování „EBOI (evropská bezpečnostní a obranná iniciativa) jako evropského pilíře a součásti NATO“, který však Spojené státy považují pouze za „užitečný způsob přemýšlení o sdílení nákladů.“ Zároveň Madeleine Albrightová definovala limity americké podpory dalšímu rozvoji této iniciativy v podobě tří „D“: vyvarovat se odpoutání od NATO (delinking/decoupling), zdvojení úsilí a kapacit (duplication) a znevýhodnění (discrimination) těch spojenců, kteří nejsou členy EU.

Obdobně pak po Evropské radě v Helsinkách reagovaly rezolucemi obě komory amerického Kongresu. Při dalším rozvoji EBOP se pak Washington dostal s Evropany do sporu ještě mnohokrát. Obě strany měly například jiný výklad dohody z washingtonského summitu NATO v roce 1999 o mechanismu Berlín Plus, která formalizovala „zaručený přístup EU k plánovacím kapacitám NATO“ a stanovila, že Evropská unie bude své autonomní akce realizovat pouze tam, „kde není angažována Aliance jako celek. Zatímco Američané chápali ustanovení jako záruku automatické konzultace jakékoliv samostatné akce EU v rámci NATO, Evropané považovali za nutné konzultovat pouze v případě, že chtěli využít zdroje organizace. Tuto interpretaci dokázali i v praxi, když v červnu roku 2003 zahájila Evropská unie bez konzultace s NATO samostatnou operaci v Kongu pod francouzským velením.

Ještě větší kontroverze pak vznikla okolo plánu na vybudování samostatného operačního střediska EU, který americký velvyslanec u NATO Nicholas Burns označil za „největší hrozbu pro budoucnost NATO.Za účasti Velké Británie se podařilo Washingtonu opět prosadit kompromis, jehož výsledkem bylo však nejen zřízení plánovací buňky pro koordinaci operací podle mechanismu Berlín Plus v rámci SHAPE, ale zároveň také založení malé buňky připojené k Vojenskému štábu EU pro řízení omezených civilně-vojenských misí EU bez zapojení NATO. Ta se následně stala skutečným zárodkem autonomního operačního velení Evropské unie.

V prosinci roku 2004 byla buňka pověřena zřízením „operačního centra“, které bylo plně aktivováno v polovině roku 2007 s úkolem řídit „autonomní, převážně vojenské, operace“ EU. Americká pozice k otázce evropské integrace v bezpečnostní oblasti byla v celém období po studené válce formována dvěma do jisté míry protichůdnými požadavky.

Američané oceňovali, že se Evropa více podílí na nákladech pro zajištění vnitřní stability Evropy i širší mezinárodní bezpečnosti, a „pokud bylo cenou za to mít evropskou vlajku na uniformě,“ byli připraveni ji akceptovat. Implicitně ale předpokládali, že evropská bezpečnostní a obranná identita bude fungovat v rámci Severoatlantické aliance, v níž si dominantní slovo uchová Washington. Spojené státy tak ani na počátku nového století nepřijaly myšlenku, že se z Evropy může stát samostatný mocenský pól, a uvažovaly v intencích v tomto smyslu podobných studené válce. Slovy senátora Johna McCaina:

Transatlantické partnerství nepotřebuje nové instituce, ale zlepšení schopností.“

Závěrem lze říci, že tzv. Kanzler Akt je asi opravdu jenom mýtus; Američané Německo ovládají i bez něj. To však nic nemění na tvrzení Gregora Gysiho, že Německo je stále ještě okupovanou zemí. Vlastně se není co divit, když Rusko prohlásí, že nemá zájem na dalším jednání s NATO a tím méně i s EU. Jestliže shrnu odpověď na otázku co je to ten atlantismus do jedné věty:

nejde o nic jiného než za Evropské (a také naše) prostředky zvyšovat životní úroveň v USA.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.