Třetí vlna


napsal Leo K.

V nedávných květnových dnech se na televizní obrazovku dostávaly autentické snímky z pádu nacistické „3. říše.“ Jeden z obtížně pochopitelných snímků ukazuje Adolfa Hitlera jak poplácává tváře mladičkého (prakticky ještě chlapce) „Williho“ Hübnera během slavnostního předávání vyznamenání za říšským kancléřstvím 20. března 1945. A ten (podle vlastních vzpomínek) odpovídá: „Konečné vítězství bude naše.“

Mojí osobní vzpomínkou na 6. května 1945 v Plzni je příjezd amerických jednotek a stavění podia na náměstí Republiky. Na podiu byl klavír a umělec který hrál, když najednou se z věžičky poškozeného hotelu Continental se vynořila ruka v rukávu té protivně zelené barvy německých uniforem a dvakrát vystřelila.

Jaká strašlivá nenávist, jaký fanatismus, za těchto okolností tomu Němci vedl ruku se zbraní?

Odbýváme to poukazem na individuální fanatismus, ale s tím nehraje zkušenost, že vírou ve Vůdce byla zasažena drtivá většina německého národa. Takhle se ptal v roce 1967 třicetipětiletý učitel Ron Jones na střední škole v kalifornském Palo Altu. Měl přednášet o autokracii. Studenty téma vůbec nezajímalo, představa, že má nacismus a vůbec diktatura v rozvinuté demokracii šanci, byla pro ně čirou utopií. Naprostým nesmyslem. Jones se rozhodl jejich názor otestovat. „Jak bylo možné, že lidé v nacistickém Německu slepě následovali Adolfa Hitlera, aniž by tušili o věcech, jako byl holocaust?“ tak přesně takovou otázku položil svým studentům. Velká většina jeho žáků namítala, že o tom lidé přece museli vědět a že přece není možné, aby byli tak lehce zmanipulovatelní.

Se svolením ředitele školy Ron Jones rozjel experiment, kterým chtěl žákům dokázat, že člověk jde jednoduše zmanipulovat.

Přesvědčí třídu, aby si podobný režim vyzkoušela a jeho zvolila za „vůdce.“ Dává třídě nejprve jeden den na zkoušku, později celý týden. Nastolí tvrdou diktaturu s vědomím, že to žáci nevydrží a rychle se vrátí k normálním poměrům. Jenže se stane nečekané – studenti na autoritu reagují s nadšením, jsou najednou spojeni společným cílem. Ovšem to, co se následující dny stalo, nečekal ani sám učitel. Žákům se projekt líbil a další den chtěli pokračovat. Jones tedy začal mluvit o tom, jak je důležité být něčeho součástí, protože samotný jedinec nic nezmůže.

Řekl, že toto „hnutí“ nazve Třetí vlna. Žáci hltali každé jeho slovo. Cokoliv, co řekl pan Jones, bylo svaté. Ron Jones také nastolil pravidla stejného oblékání (bílé košile) a stejného pozdravu. V dalších dnech se začali dít šílené věci. Na hodiny dějepisu se přidalo několik dalších studentů, a to dokonce z vyšších a nižších ročníků. Členství v této komunitě se začalo brát velmi vážně, členové Vlny opovrhovali každým, kdo nebyl členem, anebo kdo nepozdravil jejich pozdravem. Vytvořili si znak, vlajku a plakáty, které bylo možné vidět po celém městě. Třetí Vlna se začala rozšiřovat na další střední školy v Kalifornii a dokonce se dostala i do dalších měst. Ron Jones v rozhovoru poté uvedl, že se musí přiznat, že se mu role vůdce tohoto hnutí líbila a že mu to lehce stouplo do hlavy.

Avšak s růstem Třetí vlny začaly růst také problémy. Vlna začala fyzicky napadat studenty, kteří se k nim nechtěli přidat. Pro spoustu studentů začala být Třetí Vlna něco víc než jen školní projekt. Pro některé to byl jednoduše smysl života.

Členové Třetí vlny na sebe dokonce začali Jonesovi donášet, ten tak věděl o všem, co se dělo, a vznikly rádoby soudy, při kterých Jones vznesl například obvinění, že se dotyčný paktuje s anarchisty a revolucionáři. V momentě, kdy takové obvinění učitel vznesl, začala celá třída řvát „Vinen, vinen!“ a obžalovaný byl vyhozen do školní knihovny, kde strávil zbytek projektu. Pár žáků mu dokonce začalo dělat osobní ochranku a doprovázeli ho do školy a ze školy.

Třetí vlna se během pěti dnů rozrostla do několika středních škol v Kalifornii. Když svůj experiment popisoval Jones své manželce, byla doslova zděšena. Žádala ho, aby experiment zastavil, dokud je čas. Ron si najednou uvědomil, kam až to všechno zašlo, ale zároveň se bál, že kdyby žákům řekl, že se jednalo o pouhý experiment, budou ho schopni i zabít. Nakonec ale oznámil všem, že Třetí Vlna oficiálně končí a že se jednalo o pouhý experiment. Vysvětloval, jak blízko byli nacistickému Německu a jeho manipulaci, o kterém mluvili na začátku. Najednou nastalo v celé hale ticho, mezi studenty nastal zmatek, pláč a smutek. Většina studentů byla zděšená, jejich smysl života najednou zmizel.

Přesto, že k pedagogickému experimentu měl svolení vedení školy, dopady experimentu měly za následek jeho vyloučení ze školy a doživotní zákaz učitelského zaměstnání. Protože experiment vzbudil velkou pozornost a měl některé shodné body se Stanfordským vězeňským experimentem inspiroval filmové tvůrce. Co vím, byl zfilmován dvakrát. V roce 1981 a 2008.

Poslední zpracování pod názvem Die Welle z roku 2008, kde režisér Dennis Gansel přenesl děj do soudobého Německa. Postupně rozkrývá povahové črty, rodinné poměry i charakteristiky jednotlivých postav do děje zapojených a rozvíjí hlavní myšlenku daleko hlouběji. Pozvolna poznáváme nejen osobnost učitele Wengera, ale i jeho studentů. Gansel se dotýká témat jako je sociální nerovnost, nezaměstnanost, rozvrácené rodinné prostředí, rasová diskriminace, chudoba, drogy, alkohol, touha po uznání i jakási vykořeněnost dnešních znuděných teenagerů. Všechny tyto faktory vytvářejí mozaiku, která jednotlivé kousky promyšleně spojuje a vytváří bohatý děj. Teorie se náhle rychle mění v praxi a sounáležitost a disciplína dávají okusit zúčastněným opojnou chuť a nádech moci. A tak vzniká Vlna, společenství, které spojuje ty, kteří se nechali vlákat do hry, ze které se těžko odchází. Film se dostal i do tuzemské produkce pod názvem Náš vůdce.

Je to tedy příběh o manipulaci, poslušnosti, ale také o boji s davem i za cenu opovržení a odmítnutí. Dobrou práci odvedla hra symbolů, kterou zastupují barvy, věci nebo třeba i forma sportovního zápasu. Výběr postav a vykreslení jejich charakterů přináší zajímavé momenty. Jediné, co autorům lze vytknout je určitá dávka předvídatelnosti děje. Výjimečnosti filmu napomáhá i to, že byl natočen na základě skutečné události.

Divákovi se klidně může stát, že se na chvíli může cítit součástí děje, až tak se příběh dostává pod kůži. Mrazivý pocit v zádech nebo v žaludku a nekonečný vír otázek zdaleka nekončí titulky filmu.

Silný film, silná myšlenka, napětí a nevyřčená otázka, co by se stalo kdyby…?

A ono kdyby nastalo v roce 2018 v Rakouském Burgenlandu. Snímek v roce 2008 doporučilo ministerstvo školství jako možnou pedagogickou pomůcku k výuce o totalitarismu. Ředitel vzdělávání zemské školské rady Heinz Josef Zitz řekl, že dosud uvádění filmu nevedlo k žádným problémům. Na střední škole v rakouské obci Zurndorf seznámili s filmem i jeho knižní předlohou žáky 4. ročníku. Jako „vůdce“ se pak prosadil hoch, jenž po spolužácích vyžadoval pozdrav podobný tomu nacistickému. Kdo se zdráhal, skončil v místnosti přezdívané „plynová komora“, napsal deník Kurier.

Jiní 13 až 14letí chlapci napodobovali příslušníky nacistických jednotek SS, dalším připadla role Židů. Hrát oběť znamenalo poslouchat urážky a nechat se „zavírat“ ve skladu pro sportovní náčiní.

Vše se několik dní v březnu odehrávalo v tělocvičně a do dění se zapojili i žáci ještě jiné třídy. Na to, jak někteří tráví přestávky, upozornil učitele jeden ze studentů. Škola pak zalarmovala policii. Média, včetně izraelských, záležitost rozvířila až nyní. Představitel spolku rodičů Johannes Meixner prohlásil, že selhala škola. Žáci prý viděli materiál, který nemohli zvládnout správně vyhodnotit a vstřebat.

A tak se stal film Die Welle v Burgenlandu zakázaným filmem. Přitažlivost onoho:„Spolu jsme silní, vykročme stejným krokem,“ kultu mládí a síly asi správně hodnotíme jako reálné nebezpečí. Proto mě mrazí při pohledu na obrázky z perských stránek, které překvapivě citují nálezy Human Rights Watch a Amnesty International. Pocházejí sice z roku 2017, ale jejich vyznění nepřipouští pochybnost.

Třetí vlna…

Vlkův dodatek:

Při redakci jsem  zkusil rozkliknout  ten  závěrečný link uvedený panem Leem….  A  hned  následně  můj  překladač, jestli umí  také  persky a zvládne  ten /rozsypaný  čaj“. Zvládl a uměl. A pak už  jsem jen valil oči!!!!!! Věřte, že budete  také!!!!! To  abyste pochopili dnešní svět a jeho konflikty.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.