Jak britský Don Quijote hledal na Ukrajině


Zajímavé  jsou i zkušenosti  britského žoldnéře Matta Robinsona. Jak se svěřil britskému The  Telegraph, Tady nejde o německého  Pata  a Mata  jako v  druhém dnešním příspěvku. Ale  o  britského profesionála.  Ale  zkuste mezi oběma  příběhy najít  deset  rozdílů. Vynechte  přitom, že  tenhle  je jen o jednom žoldnéři, tamten o dvou. Tenhle je  voják, tamti jsou  jen  frajírci, co si chtěli hrát na vojáčky. Tenhle s e chová jako profík, tamti  hlavně hulí a nasávají. Tohle odfiltrujte a  nalezněte  deset  rozdílů v jejich vyprávění. Podle mne  neuspějete.

Originál textu  Telegraphu  je zde:

‘It was a suicide mission’: life on the front lines for foreign fighters in Ukraine

strojní překlad  tady:

„Byla to sebevražedná mise“: život v první linii pro zahraniční bojovníky na Ukrajině

Dobrovolníci na Ukrajině, včetně Britů, rozbíjejí  veškerou romantickou představu  o ušlechtilé věci, která stále může skončit strašně.

Když poprvé Matt Robinson zamířil na Ukrajinu jako zahraniční vojenský dobrovolník,  představoval si, jak se střetává s nepřítelem na ruské frontě. Místo toho hned  zpočátku  ochutnal boj nikoli v zákopech Donbasu, ale v autobuse projíždějícím Polskem.

Transport připravila ukrajinská Mezinárodní legie , kterou zřídil prezident Volodymr Zelenskij pro ty, kteří odpověděli na jeho prosbu o pomoc proti ruské invazi. Přesto se rychle ukázalo, že ne každý ze  zahraničí byl vysoce vycvičený bývalý parašutista nebo královský námořník.

„Jeden polský dobrovolník byl silně opilý a najednou nabyl přesvědčení, že autobus nás všechny skutečně veze do Ruska,“ vzpomíná Robinson, 39letý rodák z Yorkshiru. „Chtěl vytáhnout nůž na řidiče. Parta z nás ho odzbrojila a v tu chvíli jsem usoudil, že vstoupit do Mezinárodní legie by nemusel být dobrý nápad, kdyby někdo jako on prošel úvodní prověrkou.“

Ukázalo se, že to bylo moudré. Zatímco Robinson vystoupil z autobusu, aby zvážil své možnosti, ostatní dobrovolníci cestovali dál a mířili na výcvikovou základnu v Yavorivu na západní Ukrajině. O dva dny později, 9. března, byla tato základna zasažena 30 ruskými řízenými střelami , což Kreml nazval útokem na „zahraniční žoldáky“. Nejméně 35 lidí bylo zabito, mezi nimi údajně tři bývalí vojáci britských speciálních jednotek.

„S odstupem času to byla správná úvaha – neuspěchat  to,“ říká Robinson.

Neodpadl  a pokračoval v cestě do Kyjeva, kde nyní působí jako vojenský instruktor. Tyto rané krátké zprávy však shrnují mnohé z dosavadních zkušeností zahraničních dobrovolníků na Ukrajině:  druhové různé kvality, sporný náborový proces – a uvědomění si, že Kreml je má hodně na mušce  laserem naváděných zbraní .

Přesto přicházeli v houfech. Podle ukrajinských představitelů jich dorazilo více než 20 000 z 52 zemí: USA a Kanady, Jižní Koreje, Brazílie a Francie. Mezi nimi je odhadem 50 Britů – včetně bývalého královského námořníka Scotta Sibleyho (36) z Northumberlandu, který byl zabit před čtrnácti dny poblíž města Mykolajiv na jihu země. Má se za to, že je prvním britským dobrovolníkem, který zemřel v aktivní službě, i když jiné potkal smutek. Andrew Hill z Plymouthu, který byl zajat ve stejné oblasti, byl začátkem tohoto týdne předveden v ruské televizi a četl televizní přiznání o „válečných zločinech“. Mezitím Aiden Aslin z Newarku a  Shaun Pinner, oba zajatí v Mariupolu, jsou ohroženi trestem smrti.

Je to ostrá připomínka toho, že přes všechnu tu náramnou romantickou přitažlivost brát do rukou zbraň pro ušlechtilou věc může  skončit špatně. Jak napsal George Orwell v Homage to Catalonia a  svých memoárech z bojů ve španělské občanské válce, není úniku ze „zásadní hrůzy vojenského života“, kde „kulky bolí, mrtvoly páchnou a muži pod palbou jsou často tak vyděšení, že si  namočí do kalhot“.

Je to také důkaz, že i pro veterány z Iráku a Afghánistánu je Ukrajina těžká. Bojovníci Isilu a Talibanu by mohli být usilovnější než průměrní ruští branci, ale neměli tanky, tryskáče, hypersonické střely – ani žádný další zbytek ruského supervelmocenského arzenálu.

„Jsme  ti smolaři a cokoli říkáte o Rusech, oni jsou profesionální armáda a používají spoustu hi-tech [vybavení],“ říká jeden z britských bývalých příslušníků námořní pěchoty bojujících kolem Kyjeva. „Jste tam venku v zákopech, bzučí nad vámi drony s kamerami, a jakmile vás zpozorují, zapracuje  dělostřelectvo. Jen během prvních pár týdnů jsem měl tři velmi blízká setkání.“ Tohle je válka dospělých – kvůli tomu jsem přišel, ale není to pro každého.“

Není proto divu, že nastává deziluze. Někteří tvrdí, že jsou vysíláni na „sebevražedné mise“ bez adekvátních zbraní a zpravodajských informací. Jiní si stěžují na zkorumpované ukrajinské velitele, kteří slibují akci v první linii jen proto, aby je hnali za peníze, jako nic netušící cestovatelé. Mnozí se snažili vůbec přiblížit k frontové linii.

Vezměte Michaela, bývalého amerického vojáka se zkušenostmi z Blízkého východu jako experta na výbušniny. Dobrovolně se přihlásil poté, co viděl videozáznam čtyřčlenné ukrajinské rodiny zabíjené ruským ostřelováním, a přijel sem před šesti týdny bez iluzí o nebezpečí. Neočekával ani VIP zacházení. Očekával však, že bude relativně snadné využít jeho dovednosti.

„Prvním problémem je, že vás Legie žádá, abyste podepsal tříletou smlouvu,“ říká. „Rádi  bojujeme, ale lidé jsou pochopitelně nervózní z toho, že jsou legálně zavázáni tak dlouho.“

Místo toho se on a mnoho dalších snaží fungovat nezávisle. Někteří si vytvořili kontakty s jednotlivými veliteli jednotek a spojili se s dalšími dobrovolníky prostřednictvím skupin WhatsApp. Jiní se zaměřují na záchranné mise, vytahování zraněných vojáků z oblastí pod palbou. Ale práce mimo stávající vojenský systém může být nebezpečná. Rekruti riskují, že budou posláni na ad hoc mise, které nikdo jiný neudělá, bez místních znalostí, které mohou rozhodovat o jejich životě a smrti.

„Můžete skončit jako potrava pro děla, pokud máte špatného velitele, a je nebezpečné vstoupit na bojiště bez koordinace s ostatními – můžete se nechat zabít svou vlastní stranou,“ říká Michael. „Je tu také korupce, chybí základní vybavení.“ Budou tam zbraně bez munice, půjdete bez neprůstřelné vesty nebo lékařské soupravy. Všichni chceme bojovat, ale zrovna nám to neusnadňují.“

Další dobrovolník, zkušený střelec, byl požádán, aby vedl čtyři ukrajinské dobrovolníky na misi, aby obsadili ruské odstřelovací pozice. Z dobrovolníků se vyklubali místní farmáři vyzbrojení loveckými puškami, kteří nikdy nestříleli nic nebezpečnějšího než lišky.

„Bylo to směšné, sebevražedná mise, tak jsem to odvolal,“ říká.

Pravda, dobrovolníci – stejně jako jejich ukrajinští protějšky – jsou smíšená parta. Někteří se považují za zásadové Orwelly 21. století. Jiní, zejména mladší, připouštějí, že motivací je částečně jen ochutnat boj, když minuli Irák nebo Afghánistán. Mnozí jsou fantastové nebo ‚Call of Duty Warriors‘, kteří pózují na svých facebookových stránkách. A několik z nich doufá, že prodají své příběhy a stanou se „osobnostmi“, které se objeví možná jako nový Ant Middleton nebo Jason Fox. Tedy pokud se vrátí živí.

Všichni se však musí naučit brát drsné s hladkým, říká Macer Gifford, bývalý radní konzervativců, který tři roky bojoval s kurdskými dobrovolníky proti Isilu v Sýrii. Sám je nyní na Ukrajině, kde provozuje výcvikový program první pomoci na bojišti, který poprvé propagoval u Kurdů. „Někteří mezinárodní dobrovolníci chtějí válku ‚à la carte‘, zatímco ve skutečnosti dostanete celé jídlo, dobré i špatné, protože válka je taková,“ vysvětluje. „Ale i ten nejlepší dobrovolník může mít problémy s tříletou smlouvou – šest měsíců může být realističtější.“

Již déle sloužící zahraniční dobrovolníci však tvrdí, že někteří nově příchozí jsou prostě příliš netrpěliví. Mamuka Mamulašvili je velitelem Gruzínské legie, další mezinárodní brigády zřízené na Ukrajině po ruské anexi Krymu v roce 2014. Původně osazená bojovníky z Gruzie – která sama vedla válku s Ruskem v roce 2008 – má na starosti kolem 1000 bojovníků, kteří operují odděleně. od Mezinárodní legie.

„Hádám, že možná 70 procent lidí, kteří přišli, aby se připojili k Mezinárodní legii, se už vrátilo,“ říká mi Mamulašvili. „Chtějí získat zbraň a bojovat hned, ale musí si uvědomit, že je třeba udělat procedury, prověrky ukrajinských zpravodajských služeb a tak dále, což všechno zabere čas. Možná by to mohlo být rychlejší, ale jsme ve válce – a kromě toho to není válečná turistika.“

Trvá na tom, že tříleté smlouvy byly pouze pro občany Ukrajiny – cizinci museli podepsat pouze šestiměsíční kontrakty, které bylo možné ukončit do 48 hodin. Dodává: „Nemůžete sem jen tak přijít na pár týdnů, zastřelit pár chlapů a pak jít domů, až začne ostřelování.“

Říká, že Ukrajina také není místem pro lidi, kteří hledají své první bojové podněty. „My sami přijímáme pouze lidi se skutečnými bojovými zkušenostmi,  i tak bereme jen nepatrné procento.“

Výjimkou je výcvikový a logistický personál, což nyní Robinson dělá pro Gruzínskou legii. Sám má omezené přímé bojové zkušenosti, sloužil v Royal Electrical and Mechanical Engineers a poté jako vedoucí údržby pro kontraktaci obřích KBR na vojenských základnách v Iráku. To mu však dává zkušenosti s logistikou ve válečné zóně a odbornost v oblasti lidských zdrojů – dovednosti, které jsou jinak na vysoké úrovni.

Součástí jeho dnešní práce je prověřovat nové rekruty – a někdy jim říkat, aby se neobtěžovali. „Nedávno jsme měli chlapa, který řekl, že je lovec s jistými schopnostmi přežití.“ Jen jsem mu řekl: ‚Nechoď sem bojovat; budeš hodně riskovat. Dělejte místo toho nějakou humanitární práci.“

Pokud to lidi neodradí, poukazuje na to, že rusko-ukrajinský konflikt je především dělostřelecká válka, což znamená, že vojáci stráví mnohem více času krytí v zákopech, než aby po sobě stříleli. „Pravděpodobně budete zasaženi ostřelováním dlouho předtím, než budete mít příležitost si s někým vyměnit palbu, což je to, co většina lidí chce udělat,“ říká.

Přiznává však, že i on doufá, že si zde jednou vyzkouší pořádný boj – tentokrát ne v autobuse. „Ukrajinci nám prokazují hodně lásky a to vás nutí vzít pušku a jít přímo do první linie. Ale není kam spěchat. Tato válka neskončí za 24 hodin.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.