Vojenské bubny

napsal Leo K.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v reakci na dobytí města Lyman na severu Doněcké oblasti ruskými vojsky zopakoval, že ukrajinská armáda se nevzdá, dokud nedobude zpět celé území Donbasu. Podle dalšího ranního hlášení ukrajinského generálního štábu Rusko v Doněcké oblasti pokračuje v ofenzivě, včetně raketových útoků. Ruská armáda tam opět v některých oblastech ostřelovala i civilní infrastrukturu, uvedl generální štáb.

„Pokud si okupanti myslí, že Lyman nebo Severodoněck budou jejich, tak se mýlí,“ řekl Zelenskyj v nočním videoprojevu. „Donbas bude ukrajinský, bude tam vlát pouze ukrajinská vlajka a žádná jiná,“ zdůraznil podle agentury DPA. Dodal, že ukrajinská armáda brání zemi všemi dostupnými prostředky. „Děláme vše pro posílení armády,“ řekl ukrajinský prezident.

Ukázka z internetových „diskusí“: Tom112211.04.2022 20:02

@Drussus Všiml jsi si jak dostává Rus na prdel,že jo? Tak to dopadne když největší světový nacista trpaslík Puťka napadá svobodnou zemi…Finsko a Švédsko na cestě do NATO. To zajisté Puťka chtěl:)

Henry Kissinger ve svém videovystoupení řekl, že by bylo ideální, kdyby se pohraniční čáry vrátily ke stavu před konfliktem. Tedy – trochu přízemněji řečeno, aby se Ukrajina vzdala poloostrova Krym, a zřejmě také Doněcké a Luhanské oblasti, kde vznikly separatistické republiky uznané jen Moskvou. Tedy jenom s malou změnou proti znění Minských dohod, které předpokládaly pro Doněckou a Luhanskou oblast pouze jistý stupeň autonomie. Nedůslednost Evropského západu ve vynucování Minských dohod se mu vymstila hrozbou krize, která nemá od konce světové války obdoby. Přičítat ji výhradně Putinovi je nehorázné pokrytectví, Západ (s velkým Z) se chytil do vlastní pasti. Konflikt se rozhořel s nečekanou intenzitou a naděje světové veřejnosti na brzký konec rychle vzaly za své. Nečekaně tvrdý odpor Ukrajinců měly za následek nejen změnu ruské strategie, ale také historicky nejrozsáhlejší hospodářská sankce, které západní svět na někoho uvalil včetně vyloučení Ruska z platebního systému SWIFT. S odstupem dvou měsíců se ukázalo, že

Rusko zvládlo situaci nečekaně dobře ve srovnání s hrozivými předpověďmi Západu.

Podpora prezidenta Putina přesahuje 80 %.

165 ze 195 národů, včetně Indie a Číny, s cca 6 miliardami světové populace, se odmítlo připojit k sankcím proti Rusku, takže USA, nikoli Rusko, jsou relativně izolované ve světě.

Rubl, o kterém Biden řekl, že z něho zůstane pouze „troska,“ se nejen vrátil na své předúnorové úrovně, ale je nejvýše ve dvouletém maximu, dnes na 59 rublech za dolar oproti 150 v březnu.

Rusko očekává převratnou sklizeň a svět touží po jeho pšenici a hnojivech, ropě a plynu, které mu zaručují značné příjmy – i když to nebude ze zemí Západu.

EU do značné míry podlehla ruskému požadavku platit za plyn v rublech. Ale zároveň americká ministryně financí Yellenová varuje bláznivé Evropany, papežtější než sám papež, že embargo na ruskou ropu dále poškodí především ekonomiky Západu.

Ruské síly po vítězství v Mariupolu, dosud největší bitvě války a demoralizující porážce Ukrajiny, postupují přes jižní a východní Ukrajinu pomalu, ale vytrvale.

V USA byla inflace, která byla vysoká již před ukrajinskou krizí, ještě vyšší a dosáhla více než 8 %, přičemž Fed se ji snaží ovládnout zvýšením úrokových sazeb. Částečně v důsledku toho se akciový trh přiblížil k medvědí oblasti („Medvědím“ se nazývá trh, jehož ceny mají klesající tendenci). Jak válka postupuje, množí se představitelé kapitálu, kteří dávají zapravdu bývalému předsedovi Fedu, v předpovědi období vysoké nezaměstnanosti, vysoké inflace a nízkého růstu – děsivé stagflace. Viz článek v The New York Times, Ben Bernanke vyhlíží „stagflaci.“

Přímo ve Spojených státech existují známky zhoršení podpory války. Nejpozoruhodnější je, že 57 republikánů ve Sněmovně reprezentantů a 11 republikánů v Senátu hlasovalo proti nejnovějšímu balíku (40 miliard $) zbraní na Ukrajinu, spojeným se tučným profitem a skrytými bonbónky zaručujícími válečné zisky. (Proti přilévání oleje do ohně války zuřící na Ukrajině nehlasoval překvapivě žádný demokrat, ani jeden, dokonce ani ten „nejpokrokovější.“)

A zatímco americké veřejné mínění je ovlivňováno ve prospěch americké angažovanosti na Ukrajině, objevují se varovné hlasy. Například Pew Research Center uvádí , že veřejnost má četné obavy z možných důsledků války na Ukrajině. S rostoucí stagflací, rostoucími cenami plynu a potravin a hlasy jako Tucker Carlson (Tucker Carlson Tonight je americká talk show a publicistický program pořádaný v televizní síti Fox News) a Rand Paul, kteří poukazují na souvislost mezi inflací a válkou, nespokojenost určitě poroste. A konečně, jak se válka stává méně populární, vybírá si svou daň, hrozí v letech 2022 a 2024 volební katastrofa pro Joea Bidena a Demokratickou stranu, jíž Times slouží jako hlásná trouba.

Odkazuji-li v článku převážně na americký tisk, není to proto, že bych si v něm liboval nebo nahrazoval (bohužel už jsoucí na věčnosti) Terezu Spencerovou, ale proto, že ve Spojených státech je ještě řada novinářů, kteří ctí své řemeslo. To je u nás naprostou výjimkou. A ve výjimečně sdílné náladě trapně zdůvodňovaná rodinou a nutností platit složenky. No jo. Pucflek na úřadě shlíží na ty mimo úřad vždycky svrchu…

Svoboda projevu je zásadní. Dejme si příklad. Vojenský analytik Martin Koller byl v českém rozhlasu dobře zavedenou firmou – viz například jeho hodnocení války na Ukrajině: „Jde o boj zájmových skupin.“ Když ale tentýž Martin Koller 18. března 2022 přirovnal ukrajinskou armádu k armádě islámského státu s tím, že se podobně skrývá za civilisty (což pak potvrdil příběh civilistů z Mariupolského Azovstalu), tak mu moderátorka Věra Štechrová rychle vezme slovo, protože nejefektivnější cenzura je taková, když se místo zprávy mlčí. Kdosi moudrý řekl už dávno:

Když neexistuje dialog, ale hučí jen jedna strana, tak to není věda, ale propaganda

Pokrytectví naší vlády, respektive pokrytectví současných politických činitelů EU a všech, kteří se rozhodli jim sloužit – je nebetyčné.

Právník Tomáš Sokol v článku o svobodě projevu (tedy slova i tisku) říká: „Úvahy či postup směřující pro případné omezení svobody slova by měly vycházet z informací zpravodajských služeb a odborníků, kteří by byli schopni posoudit, jaký dopad to v dané společnosti může mít.“

Když tedy výroky hodnotí nějaká specifická, navíc nevolená instituce, jak se to snáší s demokracií?
Jak se to liší od Orwelova 1984?
Ve stejném článku se zabývá vypínáním webů a je znát, že vsadil na chybnou stranu: „Protože ještě půl roku zpátky se diskutovalo o tom, jestli je vůbec přípustné, aby provozovatel sítí někoho jen tak odpojil. Tvrdilo se, že to je cenzura. Teď se ta diskuse otáčí na druhou stranu, ptáme se, do jaké míry lze omezovat nežádoucí projevy na sítích, což prostě lidé ve spojitosti s předchozí diskusí na toto téma cenzurou nazývat budou.“

Teď spolek CZ.NIC proskribované weby opět zapnul a nikdo se nechce znát k náhradě škod, které majitelům stránek vznikly. Ti sloužící jsou, jak to obyčejně bývá, nejhorší. Patří do řádu fanatiků, kteří zdvojnásobí své úsilí, když zapomenou své cíle. Tak například Komise a EU Parlament dosáhly shody na Aktu o digitálních službách. To měl být chvályhodný pokus zobecnit zásadu, podle níž by

vše, co je nezákonné mimo internet, by mělo být nezákonné i online. 

Aktivistům se však podařilo do obecného rámce vtělit i toto:

V souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině a se zvláštními dopady na manipulaci s informacemi na internetu se spolunormotvůrci dohodli na vložení nového článku, který zavádí mechanismus reakce na krize.

Tento mechanismus bude aktivován rozhodnutím Komise na doporučení Výboru národních koordinátorů digitálních služeb a umožní analyzovat dopad činnosti velmi velkých platforem a velmi velkých vyhledávačů na danou krizi a přiměřená a účinná opatření, která mají být v souladu se základními právy zavedena.

Velmi pěknou úvahu na toto téma napsal Michal Rybka a já vás o ní nechci připravit:

Standardní chápání svobody slova žádá, aby o jejích mezích rozhodoval soud – a ne nějaký polovzdělaný samozvaný elf, který posuzuje věci podle vlastních názorů. Ty věci jsou totiž mnohem složitější, než si tihle lidé představují a běžně v nich kolidují různé svobody, u kterých je velice těžké určit, která je vlastně důležitější.

Tak například nedávno skončil ve Finsku spor o tweet bývalé ministryně Päivi Räsänen, která v roce 2019 komentovala svoje názory na manželství a sex citacemi z Bible. Za to se na ni sesypala jak LGBT komunita, tak i progresivci obecně – a za „tři případy rozněcování nenávisti vůči menšinám“ ji hrozily až dva roky. Problém je v tom, že Bible říká různé věci – a ano, někomu se nelíbí, co Bible říká a někomu zase to, když mu připomenete, co Bible doopravdy říká. Pokud nadřadíte „zákony o nenávisti“ nad náboženskou svobodu, dostanete efektivně nástroj, kterým můžete postihovat prakticky všechny věřící a přinejmenším je efektivně umlčujete ve veřejném prostoru. V podstatě by tak vznikla „sekulární verze zákona o rouhání,“ jak upozorňovali kritici.

Celá věc se řešila od roku 2019 a skončila až vynesením osvobozujícího rozsudku 30. března roku 2022, takže si asi dovedete představit, jak zásadní rozdíl je mezi tím, když se otázky svobody slova řeší poctivě, anebo když je zprocesuje ambiciózní studentík, který žije v domnění, že zastupuje nové Revoluční gardy. Představa, že farma podobných ideových brigádníků bude omezovat svobodu slova, je jednoduše šílená.

Verifikovaní uživatelé si můžou říkat, co chtějí – a pokud máte pocit, že to je za hranou, běžte si s tím k soudu – ať to rozhodne. To samozřejmě vadí výrobcům nového Digitálního kladiva na čarodějnice, kteří chtějí rychlé a efektivní mazání, protože žijí v domnění, že když problém smažete, tak přestane existovat. My ve východní Evropě víme, že to je pouhá iluze. Komunistický blok měl cenzuru jako z praku, ale jeho problémy to opravdu nevyřešilo. Potlačování problémů „z obecného zájmu“ z nich časem udělá jenom větší problémy.

Jistě, můžeme psát kolem dokola, že na zprávu (v našem prostředí) se musíme dívat jako na výzvu:

Ověř si mě!

Musím si uvědomit kdo nebo co je tou druhou stranou a jak se dívá na příběh, o kterém je ta zpráva. Pravda je pak někde uprostřed. Když pak přijdeme na to, že nás jedna strana trvale tahá za fusekli, pak je lepší tu stranu ignorovat. Rozšířila se taková mantra, že tu máme demokracii, že tu vládne vláda z moci lidu – a vida – ono to není pravda. Společenská smlouva, že když se vzdáme své moci, a předáme ji politikům, tak budou vládnout ve prospěch společnosti, přestala platit. Těžko můžeme mluvit o demokracii tam, kde platí:

Kdo nejde s námi, jde proti nám!

Vláda, navzdory faktu, že slepená s pěti různých stran, vládne mandátem cca 30% voličů!

Když nám lže i v očividných věcech, jak jí máme věřit tam, kam nedohlédneme?

A o Zelenského se nestarejme. Až Ukrajincům dojde jakou cenu zaplatili, oběsí ho sami.