Naše tvář


napsal Leo K.

Dvě události směrují do katastrofy světový řád přibližně od počátku nového tisíciletí. Zaprvé, díky ekonomickému úspěchu Číny (Podíl Číny na světové ekonomice se zvýšil z 3,6 procenta v roce 2000 na nynějších 17,8 procenta.), nesrovnatelnému s ničím v minulosti, získal Čínský prostor laciné práce, politickou subjektivitu.

Ukázalo se, že globalizace v sobě obsahuje výjimečný emancipační potenciál. Začnu citátem kohosi moudrého:„Jako si světlo se tmou nikdy ruku nepodají, tak ani východ se nikdy nepotká se západem.“ Své si k tomu řekl Zdeněk Velíšek, moderátor, redaktor, reportér, překladatel a tlumočník, skvěle ovládá francouzštinu, němčinu, španělštinu, ruštinu, angličtinu.Jakožto ikona zahraničního zpravodajství České televize s vřelým vztahem k zemi galského kohouta si zde vysloužil přezdívku François Veterán. V roce 2015 převzal na francouzské ambasádě insignie rytíře Řádu umění a literatury. Tímto vyznamenáním Francie vyjadřuje vděk za trvalou podporu a šíření francouzské kultury. Během svého dlouhodobého působení v České televizi se Zdeněk Velíšek etabloval jako pohotový komentátor světové zahraniční politiky, vynikající znalec problematiky EU i spolupracovník celé řady renomovaných redakcí.

Umění Dálného východu, hudba, poezie, tanec, výtvarné umění, ba i zvyklosti a určité vzorce myšlení tamní populace, to skutečně pro mě byla jedna velká neznámá. A to jsem měl dělat reportáže o jejich životě. Ale zjistil jsem, že tamní lidi znají evropské umění. A třeba i evropskou filozofii. Není to pro ně vůbec žádná velká neznámá, jak jsem si myslel. Měl jsem to vlastně vědět. My v Evropě bereme dokonce jako přirozené, že nejen znají Dvořáka, Smetanu a třeba Brahmse a Bizeta, ale že taky mají řadu skvělých interpretů evropské hudby. Když jsem na tento poněkud zahanbující rozdíl mezi námi Evropany a jimi narazil ve styku s Tchajwanci a jinými obyvateli Dálného východu, mohl jsem si vybrat: Buď pociťovat hrdost nad světovostí české a obecně evropské západní hudby, malířství a dalších kulturních projevů nebo podlehnout tomu pocitu zahanbení nad svou, evropskou a západní neznalostí umění Dálného východu. Co víme o čínské opeře? Jak často je na repertoáru v Evropě? Jak předvídat nějaké modely jejich politického chování, když naše znalosti jejich myšlení nedosahují takové hloubky jako jejich znalosti našich stereotypů.“

V Evropě jsme hrdí, že navazujeme na tradice, antického Řecka a Říma, křesťanství a osvícenství. V Číně vše prostupuje duch konfuciánství v nejrůznějších interpretacích již téměř dva a půl tisíce let. A přece nás něco spojuje. To něco je Zlaté pravidlo vztahů:

Nedělejte druhým to, co nechcete, aby oni dělali vám“

Ale existují i rozdíly. Podle Konfucia, který kladl velké požadavky na vzdělání a celoživotní učení se lidé nerodí sobě rovní a masám chybí požadovaný intelekt a tedy nemohou sami o sobě rozhodovat aniž by to nepoškodilo vzájemné vztahy, potažmo společnost. To se promítá i do vlády. Zatímco na Západě vítězí myšlenka soutěže – každé čtyři roky se volí znovu a znovu amatéři (zatím vynechme vliv mocných zákulisních hráčů), kdežto na Východě vládnou ti, co mají kompetence, odborné znalosti a dovednosti, jinými slovy ti úspěšní. Toto propojení tradice a moderny však může fungovat pouze tehdy, když nová meritokracie nabídne dynamickou a spravedlivou podobu rovnováhy rovnosti se svobodou.

Čína vyžaduje stabilitu překračující rámec konfuciánského pojetí harmonie. Evoluční stabilitu, která ctí a podněcuje inovace směřující k naplnění humanistických ideálů. Západ preferuje soutěž, která vede k rychlému úspěchu jedince, Východ dynamickou stabilitu různorodé společnosti. Jejich pojetí demokracie vedené úspěšnými je v protikladu proti našemu principu – každý chvilku tahá pilku.

Je to dostatečný podklad pro to, abychom Východ mistrovali?

Političtí reprezentanti USA neustále světu deklarují, že hlavními Americkými hodnotami jsou lidská práva, svoboda, demokracie, spravedlnost a mír a že nesmíme obětovat ekonomickému pragmatismu hodnoty, a kterých Evropa stála a má stát. Tenhle euroatlantický postoj není konfrontován se zájmy, kterými jsou nadřazenost a globální moc.

Ještě jednou: Západ deklaruje lidská práva, svoboda, demokracie, spravedlnost a mír

– ale má za spojence Saudskou Arabií jejíž korunní princ Muhammad bin Salmán schválil operaci s cílem zajmout nebo zabít novináře a kritika Rijádu Džamála Chášukdžího, který byl v roce 2018 brutálně zavražděn na saúdskoarabském konzulátu v Istanbulu. Komando spojované s korunním princem bin Salmánem novináře zabilo 2. října 2018 a jeho tělo podle tureckých vyšetřovatelů rozřezalo na kusy.

– Vyvolal válku v Afghánistánu což byl konflikt trvající od 7. října 2001 do 15. srpna 2021 (tj. 19 let a 10 měsíců). Začal jako součást Operace Trvalá svoboda, která byla odpovědí Spojených států, Spojeného království a dalších 45 států na teroristické útoky 11. září 2001. Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy, zničení islamistického režimu Tálibánu, který Al-Kaidu podporoval a poskytoval jí bezpečné zázemí, nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekonstrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustanovením státní samosprávy. Do roku 2003 šlo pouze o válku vedenou jednotlivými státy. Až když v roce 2003 přebírali dva členové NATO (Německo a Nizozemsko) velení za jednu z misí, otevřely se dveře pro převzetí celé mise Aliancí. Válka v Afghánistánu si za 20 let vyžádala 242 000 životů, z toho přes 40 000 tvořili civilisté a amerických vojáků a jejich spojenců padlo přes 3,5 tisíce (z toho 14 českých vojáků), Tálibánců přes 84 000. Zbytek připadá na afghánskou armádu a policii. Své domovy kvůli válce opustilo přes 5 milionů lidí.

– Nečekal na zmocnění RB OSN použít všech dostupných prostředků a vtrhl na základě podvržených „důkazů“ 20. března 2003 pod kódovým označením „Operace Irácká svoboda“do Iráku. Země, které se do akce zapojily na straně USA, neplnily svůj závazek vůči OSN, ale vůči tehdejší administrativě USA. Severoatlantická aliance se jako organizace tohoto konfliktu přímo neúčastnila. Stažení amerických sil nám nabízí neradostný zpětný pohled na celou iráckou válku. Britské nevládní organizace uvádějí, že od počátku invaze (2003) bylo v Iráku zabito 162 000 lidí. Smutnou realitou je, že téměř 130 000 obětí bylo mezi civilisty. Nejhorší období irácké kampaně se datuje mezi léta 2006-2007, kdy se země zmítala ve spárech sektářského násilí mezi Šíity a Sunnity. Avšak rozhodně nepotěší fakt, že také koaliční síly mají na svých rukou spousty krve od mrtvých civilistů. Odhaduje se, že Spojenci ve válce zabili až 40 000 civilních obyvatel.

– Dezinterpretoval rezoluci č. 1973 Rady bezpečnosti OSN, přijaté 17. března 2011 kde OSN oprávnila členské státy k ochraně civilního obyvatelstva v Libyi za použití všech nezbytných opatření. Libye patřila k nejbohatším zemím Afriky. Tohoto cíle se intervenující státy rozhodly naplnit

podporou povstalců a svržením vlády plukovníka M. Kaddáfího. 

Šestiměsíční občanská válka s účastí NATO v Libyi si vyžádala nejméně 30 000 lidských životů. Dalších přinejmenším 50 000 lidí bylo v konfliktu zraněno. Je to první komplexnější odhad počtu obětí bojů Muammara Kaddáfího s opozicí podporovanou NATO. Přesnější počet bude znám teprve v následujících týdnech, upozornil ministr. Ovšem vzhledem k tomu, že nejméně 4000 lidí je stále pohřešováno, očekává vyšší počet mrtvých. Někteří lidé zůstávají zadržováni v Kaddáfího baště, městě Syrta. Jiní byli narychlo pohřbeni a nyní jejich těla exhumují. Pátrací týmy neustále objevují nové masové hroby.

Západ, který si svévolně uzmul právo hlídat (monitorovat) lidská práva, svoboda, demokracie, spravedlnost a mír se podobá dívce, která si dělá neustále selfie ze všech možných pozic, aby se ujistila, že se podobá svému krásnému ideálu. Když se poté podívá do zrcadla, tak prožije šok, který se může přetransformovat do psychické poruchy nazvané BDD (Body Dysmorphic Disorder).

Projekt světa, zaštítěný heslem „politika lidských práv,“ je příznakem varianty této poruchy – pohled do barnumskými deklaracemi vylepšené tváře Západu vyvolává euforii, megalomanské pojetí vlastní role ve světovém řádu, které ztěžuje porozumění jiným civilizacím a oslabuje schopnost předcházet katastrofám.

Soudíte, že to není příliš častý případ, že jde o srovnání, které kulhá na obě nohy? A na čem tedy vydělávají kosmetičtí chirurgové své peníze?
Že jde o osoby, kterým svéprávnost omezila naše kultura celebrit? Ano, můžeme litovat, že kultura celebrit vytlačila kulturu mravních vzorů, kterou forsíroval T.G. Masaryk a v praxi prováděl třeba Jaroslav Foglar. Můžeme odsuzovat majitele a posluhy bulváru, kteří místo informační činnosti preferují drby a softporno. Ale to je všechno co s tím můžeme dělat, protože žijeme ve společnosti jejímž hlavním principem je soutěž o peníze. A ať jde o jakoukoliv soutěž, tak vždy jsou zaznamenány pokusy o podvody, podrazy a jiné způsoby jak se vyhnout spravedlivému výsledku. Dokonale ilustrativním příkladem jsou naše politické strany. O jejich úloze je v Ústavě nádherná deklarace: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. No a jak to v praxi vypadá? Strany by měly spolu soutěžit v politické debatě. Ale z přenosů z Parlamentu víme, že z politiky leze jen partajničení a politika se omezuje jen na to, že politici všemi prostředky hájí zájmy svých stran, ne-li své vlastní, a přehlížejí národní zájem. Správně to vystihl Václav Klaus:

O peníze jde vždy až v první řadě a Morálka není ekonomická kategorie!“

Když se zbavíme slavnostních deklarací a výmluv a podíváme se do skutečné tváře Západu, zahlédneme v ní nějakou univerzálně platnou hodnotu? Od svých řeckých počátků charakterizuje Západ rozpor mezi normou a realitou. Křesťanství například vyhlásilo rovnost lidí ve světě, v němž ale existovalo otroctví. A právě vědomí rozporu mezi normou a realitou z nás dělá Západ, civilizaci, jejíž nárok na univerzální platnost je legitimní pouze v té míře,

v níž dokážeme řešit sama sebe radikálněji a kritičtěji než jakákoli jiná.

Tady je klíčovou kompetencí svoboda slova a povinnost intelektuálů vyjadřovat se ve veřejném prostoru kriticky k aktuální vládě navzdory alibistickému manifestu 2000 slov v čase klimatických změn. Nenechejte se mýlit, že se stalo takřka společenským zvykem kritizovat jiné vlády, např. Severní Koreje, Kuby, Venezuely, Ruska… To je jenom prostředek k přenesení pozornosti jinam, mimo tu naší „kuchyň,“ potažmo EU, případně Západ.

Kde se vzala, tu se vzala, vynořila se nám taková mantra, že nesmíme obětovat ekonomickému pragmatismu hodnoty, na kterých Evropa stála a má stát a těmi jsou lidská práva, svoboda a demokracie. To je ale hanebná demagogie! Evropa se zformovala z řady vzájemně se podmiňujících lidských masakrů. Evropu formoval pád říše Římské, Vestfálský mír, stejně jako operace Spojenecká síla státy NATO v bývalé Jugoslávii. Ta demagogie je trapná o to víc, že jí jsou lidé schopni uvěřit. Svoboda slova naštěstí znamená, že lidi necháte vyjádřit jejich názory, i když jsou naprosto hloupé. Jan Werich sice říkal, že s hloupostí i bohové bojují marně, ale v tom vyjádření není ani stopa po nějakém zákazu. Svoboda je v tom, že se můžete vyjádřit a ti druzí s vámi můžou souhlasit, nebo vás můžou odmítnout, anebo se o to můžou soudit.

Dnes se ale stále více setkáváme u aktivistů nejen s tím, že zcela rutinně odmítají svobodu slova, ale že ji vlastně už vůbec nechápou, že považují přístup „my máme pravdu a ti druzí jsou nebezpečná sekta“ za naprosto normální. Jak nám ostatně říká tady jeden „odborník“ na jediné správné zaměření.

Smažeme-li všechny nadnesené deklarace a spočítáme oběti systému a oběti zbytečných konfliktů
zbude nám z vylepšené hladké tváře Západu jenom odporný škleb.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.