Chybička se vloudila…


napsal Leo K.

Mluvíme-li o anticko-křesťanském dědictví Západu, jde v drtivé většině o renesanci dialogu mezi původním semitským křesťanstvím a helenistickým světem Pavla z Tarsu (dnešní Tars je starobylé město v jižním Turecku, asi 20 kilometrů od pobřeží Středozemního moře). Teprve jeho zásluhou se křesťanství stalo se světovým náboženstvím. A jeho helenistický svět prostřednictvím témat dávno mrtvého řeckého náboženství zůstává dále živý v obecné kultuře. Jenom už mu neříkáme náboženství, ale umění, divadlo nebo sport. Slovy doc. Zdeňka Kratochvíla, PhD:

Standardní řecké náboženství a s ním spojená kultura vnímala tělesný život pozitivně. Přála umění, sportu, kultivovanému a uměřenému bonvivánství a na svou dobu nevídané svobodomyslnosti (v některých ohledech dokonce nejen na svou dobu), byť se najdou výjimky.“

Obvykle se tvrdí, že v šestém a pátém století před naším letopočtem se v Řecku objevil zvláštní impulz, kdy se objevilo mnoho různých pokusů s hlubšími dopady na tehdejší společnost a jedním z těchto pokusů byly také sportovní hry, které měly svou část ceremoniální (byly zasvěceny bohům a vycházely z mystérií), múzickou (probíhaly během nich recitace, divadelní a hudební představení) a gymnastickou. Dnes už víme, že tomu tak není, jako zvláštní impuls se to jeví jenom z pramenných důvodů, že (dnes bychom řekli filosofické) úvahy o světě mají už své maloasijské a egyptské předchůdce a sportovní hry zase své krétské a minojské předchůdce. Ale důležité je, že kultura té doby se zaměřovala spíše na ceremoniální a rituální stránku sportovního klání perspektivou situačního prožitku a zdůrazněním kultury lidského těla.

Šlo o ideu Kalokagathia, která vyjadřovala řecké přesvědčení, že krásné a dobré, krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného. Co není dobré, nemůže být zároveň krásné a naopak. Aplikováno na člověka vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy, ctnosti a statečnosti.

Vyjadřovala snahu posílit prostřednictvím výchovy tělo, ale i sebevědomí. Z jedné strany k tomu přispívá gymnastika, která posiluje tělo, ale pomáhá mu kultivovat vnitřní sílu, jež překonává potíže a směřuje k vítězství nad vlastními nedostatky. Gymnastika tedy přináší vnitřní sílu a ctnost. Pomáhá i tělu, aby bylo zdravé a schopné být dobrým nástrojem. Na druhé straně, múzika dává inspiraci. V antickém Řecku to byli bohové, především Apollón, který symbolizoval jednotu a promlouval k člověku skrze devět múz: Kalliopé, Euterpé, Erató, Thaleia, Melpomené, Terpsichoré, Kleió a Úrania. Tyto múzy měly člověka inspirovat a naplňovat entuziasmem.

Z toho všeho dnes zbylo jenom slavnostní zahájení, ukončení a předávání medailí. To jsou jediné ceremonie, které ještě vnímáme. Přesto, že oheň, který si atleti předávají při zahájení olympiády, je symbolem nejenom přenosu idejí, ale také symbolem přenášení poznání.

Řekové dokázali zajistit také atmosféru her. Pro nerušené konání byl pro cestu na hry, po dobu konání a pro návrat mezi řeckými státy vyhlašován všeobecný mír – ekecheiria (ruce pryč od zbraní), tj. zákaz jakýchkoliv válek s tvrdými sankcemi při jeho porušení.

V XIX. století se baron Pierre de Coubertin rozhodl zlepšit úroveň vzdělávání ve Francii, protože se domníval se, že součástí výuky by měla být tělesná sportovní příprava. Tu považoval za důležitou pro správný vývoj mladých lidí. Rostoucí mezinárodní zájem o starověké olympijské hry, podporovaný tehdejšími archeologickými nálezy v Olympii, jej přiměl k vytvoření plánu na oživení her, zakázaných v roce 394 n. l. Aby svůj plán, renesance olympijských ideálů, zpopularizoval, zorganizoval 16.–25. června 1894 mezinárodní Kongres pro obnovení olympijských her v Sorbonně v Paříži. A nově vzniklý MOV rozhodl, že první olympijské hry po patnácti stoletích se budou konat v Aténách v Řecku a následně každé čtyři roky.

Novodobé olympijské hry dostali do svého loga heslo Citius − Altius – Fortius (rychleji–výše–silněji). Ač se latinou hlásí kamsi do historie, je zcela novodobé. V řecké Olympii se shromažďovali nejen sportovci, ale i elita společenská, umělecká i politická. Hry tak postupně nabývaly všenárodního významu, přítomností státníků se staly politickou a společenskou událostí nejvyššího lesku. Her se mohl aktivně účastnit každý bezúhonný řecký občan, který prošel alespoň desetiměsíčním výcvikem a prokázal dostatečnou úroveň pro olympijské zápolení. Vítězové her (tzv. olympionikové) byly hned po vítězství odměňování palmovou ratolestí a po skončení her olivovým věncem. Měli právo postavit si v Olympii nebo jinde své sochy. Řekové dokázali ve své téměř tisícileté historii olympijských her zachovat jejich mírového ducha.

Ale v novodobé historii her existoval také 8. srpen 2008, kdy gruzínští sportovci pochodovali po Pekingském národním stadionu a ve stejnou dobu jejich vojenští druhové na rozkaz šíleného Michaila Saakašviliho vedli dělostřelecký přepad jihoosetínského Cchinvali.

Jakou cenu mají ideje a pravidla, o nichž předem víme, že nebudou dodržena? Kalokagathia, jednota těla a ducha kontra vrcholový sport? Který, když chce být skutečně vrcholovým a dosahovat rekordních výsledků a vítězství, tělo dokonce ničí? Zejména tam, kde jde o dosažení cíle „za každou cenu” je zpravidla „sportovní duch“ a nepřekročitelný princip fair play zpochybňován úpornou snahu chápat soupeře spíše jako nepřítele, stojícího v cestě za kýženým vítězstvím a odměnou?

Co potom znamená závěrečné poděkování soupeři? Soutěž, konkurence, rvačka – nejsou to nakonec synonyma téhož, kdy všichni soupeři běží po stejné trati a ten první bere všechno? Název stejný, forma podobná, ale jak rozdílný je motiv pořádání.

Úvod mám za sebou a jestli se ptáte proč byl tak dlouhý…Soutěž je dnes hlavní hospodářskou i politickou metodou a je dokonce zakotvena i v Ústavě. Už z principu je jasné, že je také nejrychlejším způsobem jak dosáhnout nějakého cíle. Proto bychom ale měli znát nejen všechna úskalí, ale také bychom měli být obeznámeni se způsoby, které spravedlivý výsledek zpochybňují, nabourávají a obcházejí. To proto, abychom prohlédli, protože všechno to zpochybňování a obcházení se už tady dávno děje a my to jenom kvůli zamlžení „nevidíme.“ Možná, že roli hraje i případná odměna za zprostředkování. V žádném případě to už dávno není palmová ratolest a vavřínový věnec.

Když byl Miroslav Kalousek ministrem financí vyprávělo se, že jednou přišel na zasedání vlády a prohlásil: „Vypracoval jsem bezchybný způsob, jak zařídit, aby se lidé měli dobře…a pak sáhl do aktovky, vytáhl arch papíru: …a tady je jejich seznam.“ Tahle anekdota vystihuje v několika slovech ústřední problém tzv. postdemokracie, tedy stavu společnosti po zhroucení Sovětského bloku.

Společnost (jako celek) může totiž bohatnout pouze prací.

Ale jakmile zvolí jako metodu svého rozvoje soutěž, neobejde se bez pevných a nepřekročitelných pravidel. To je také důvod, proč jsem se uchýlil k tak dlouhému úvodu ze sportu. V celých dějinách měly a nadále mají vládní struktury snahu srůstat s jinými formami moci – v moderní době především s ekonomickou silou. Už přestalo být ostudným tajemstvím ztotožnění politiky se správou kapitálu, nýbrž je otevřeně deklarovanou pravdou a dokonce si naše vlády touto cestou získávají legitimnost. Jestli oprávněně nebo ne, je tématem tohoto článku.

Vždyť ve volbách nebo i v referendech  nevítězí vůle lidu, ale ekonomicky dominantní zájmová skupina. Ten, kdo si zaplatí dostatek informací, odborníků, reklamních spotů, billboardů a internetových trollů. Dokud je formální stránka demokratických institucí víceméně zachována, politika a vláda opět postupně sklouzávají k vládě privilegovaných skupin. Vzpomínáte na to, že ministrem práce a sociálních věcí první (Čalfovy) vlády byl kovák Petr Miller z ČKD?

Volby a volební debaty, v jejichž moci je stále ještě vyměňovat vlády, se proměňují v řízenou podívanou, organizovanou profesionálními experty a omezenou na několik témat, která tito experti vybrali, přičemž většině obyvatel byla přidělena jen pasivní role. Tak se dostaly do těsné spojitosti tržní hospodářství, volný obchod, demokracie a svobodné volby a dokonce právní stát. Společnost je uvedena v omyl, že jde o jedinou správnou cestu.

Divíte se potom, že Čína prosazuje přednosti lidských práv „zaměřených na lidi,“ která staví mír a ekonomický rozvoj nad volné  hlasování a svobodu slova?

To má dvojí dopad. Jednak „zachránit co se dá“ a řídit přímo politiku kdy hospodářský lobbing má privilegovaný přístup k politické moci a za druhé v novém „imperiálním“ (abych se vyhnul slovu globálním) věku jsme čím dál tím více pod tlakem nevolených světových institucí, ať za ně pokládáme Mezinárodní měnový fond, Světovou banku, různé obchodní struktury jako například GATT, schůzky G7 nebo byrokracii Evropské unie. Všechny tyto struktury vyzvedávají rozhodování na úroveň výkonné moci a zanechávají za sebou „demokratický deficit“ – parlamenty a obyvatelstvo s menším vlivem.

Vlády se tak stávají jenom obchodními zástupci mezinárodního kapitálu.

Většina obyvatelstva neví, co se děje („vždyť máme demokracii!“) a ani neví o tom, že to neví. Jedním z důsledků je odcizení institucí. Lidé cítí, že jim neslouží a nevědí proč. Je to elegantní a účinný úder proti demokracii. Ač jsou zachovány demokratické instituce a struktury – jsou najednou bez většího vlivu („Nemohou být žádné demokratické volby proti evropským smlouvám.“ – Jean-Claude Juncker)

Je to jednoznačný úspěch korporací jak zbavit formální demokratické struktury jakéhokoliv smyslu.

Pořád mluvíme o volném trhu, diskutuje se zda a kdy může stát volný trh regulovat. Zase jde jenom o řeči, řečičky a proklamace. V jejich závětří je vyzkoušenou alternativou systém, který už tu dávno máme, neboť tam, kde by byly ohroženy mocné zájmy, na trh nespoléháme.

Vzpomínáte na nedávnou akci proti čínské společnosti Huawei? Jenom proto, že měla technologický náskok před západními firmami?

Skutečná hospodářská politika Západu je směsí ochranářských, intervencionistických, volno tržních a liberálních opatření, jak kdy se které z nich hodí. A orientuje se především na potřeby těch, kdo provádějí politiku společnosti a to jsou hlavně ti bohatí a mocní.
Jak se s volným trhem snáší například dobývání renty? To je v ekonomice politická činnost skupiny či jednotlivce, kteří věnují své zdroje na zajištění monopolních práv. Tato činnost brání volnému trhu a vede ke ztrátám u ostatních, kteří danou výhodu nemají.

Existence rent v ekonomice je vlastně markérem (ukazatelem) nemoci soutěžní společnosti.

Když G.W. Bush ve Spojených státech referoval o tom jak na tiskové konferenci 14. prosince 2008 v Bagdádu devětadvacetiletý novinář, pracující pro televizní stanici Al-Bagdadíja, po něm mrštil boty, tak se údajně zeptal:

Proč nás nemají rádi?

Když řádí třicetitisícová bruselská administrativa, tak vidíme přímo online jaké zhůvěřilosti je schopen nikým nevolený byrokratický aparát. Česká eurokomisařka popisuje také detaily chystaného unijního „zákona“ o svobodě médií. „Je tam řada věcí, které se státům možná nebudou líbit, protože účel toho zákona je učinit vzdálenost mezi politikou a médii co nejdelší,“ předesílá Věra Jourová.

Jenže svoboda slova znamená, že lidi necháte vyjádřit jejich názory, i když jsou naprosto hloupé. Svoboda je v tom, že se můžete vyjádřit a ti druzí s vámi můžou souhlasit, nebo vás můžou odmítnout, anebo se o to můžou soudit.

Dnes se stále více setkáváme u aktivistů nejen s tím, že zcela rutinně odmítají svobodu slova, ale že ji vlastně už vůbec nechápou, že považují přístup „my máme pravdu a ti druzí jsou nebezpečná sekta“ za naprosto normální. Začíná to mít zcela obludné rozměry, například podle „odborníka na postsovětský prostor a dezinformace“ Ruščáka jsou „lidé, kteří podlehli dezinformacím, už ztraceni.“

Ve svém minulém článku jsem mimo jiné zveřejnil také Brechtův aforismus: Mnozí soudci jsou tak nezávislí, že je nikdo nepřiměje, aby sloužili spravedlnosti. Trochu jsem se bál nařčení, že zpochybňovat spravedlnost je přece jenom příliš, že jsem se dopustil urážky soudcovského stavu. Ale jak se potom vypořádat se zprávou: Soudce Krajského soudu v Liberci Petr Neumann odchází k poslednímu květnovému dni do důchodu. A to poté co osvobodil obžalované v Půtově kauze. Včetně těch, co se přiznali(!)

Shrnutí:

Na závěr si dovolím mluvit za Západ. Tam, kde říkám, nebo by mělo být MY, tam si dosaďte Západ. Prohlašujeme, že máme demokracii a všechna moc státu je odvozena z vůle lidu. Ti, co nás sledují ale vidí a slyší něco jiného. Že lidé mají stále menší vliv na to, co se ve státě děje. Říkáme, že máme rovnoprávnost pohlaví a sexismus u nás není. Ti, co nás sledují se ale ptají jestli potřebuje vůbec sportovní podnik roztleskávačky. A proč jsou v tak krátkých sukénkách, že jsou jim vidět zadečky? Nejde jenom o pokrytectví? Říkáme, že máme svobodu slova. Ti, co nás sledují se ale ptají proč tedy nerespektujeme realitu. Protože by nám zkazila náš příběh? A vůbec, je to zcela jistě náš příběh? Proč pracujeme s informacemi a obrazovými materiály výhradně z jedné strany. Namátkou: už dlouho nejsou v nabízených záběrech mrtví Rusové, jen Ukrajinci. Bojíme se, že mrtvý, byť nepřítel, by mohl vzbudit soucit? Říkáme, že máme svobodné volby a sami si rozhodujeme, kdo nám bude vládnout. Ti, co nás sledují se ale ptají proč se tedy té „výhody“ skoro polovina oprávněných voličů vzdává. A jestli jsme si zvolili ty, co nám vládnou – proč si stěžujeme. Říkáme, že máme politiku lidských práv. Ti, co nás sledují se ale ptají proč ji neaplikujeme na své slabé v naší zemi. Proč ji používáme jako selektivní klacek na jiné země způsobem karikovaným v prastaré anekdotě: „…vy zase bijete černochy!“ Říkáme, že máme právní stát. Ti, co nás sledují se ale ptají proč tedy máme nevyřešené právní případy dvacet a více let. Proč u nás funguje ústavní soud jako třetí komora parlamentu. Říkáme, že jsme solidaritou povinni svým partnerům v NATO. Ti, co nás sledují se ale ptají proč, když už nás zradili v roce 1938 a stejně tak v roce 1968.

Opravdu se divíte, že takový „systém“ nikoho neláká? A jestli ho někdo s vážnou tváří propaguje, třeba v rámci předsednictví EU, tak se nejedná o národní hrdost, ale o (možná nechtěnou) komiku národní tragédie. Jsme pokrytci a papíroví moralisté. Záměrně lžeme, abychom si získali přízeň „tam nahoře.“ Argumentujeme spojeneckými závazky, jakýmsi posláním, důvěryhodností země, ba dokonce vytahujeme přirovnání k Jidášovým třiceti stříbrným. Máme problém s principem fair-play. Především neměříme všem stejně, například politizace justice je tolerována, ale vládní zásahy do justice v Polsku jsou trestány. Vůbec nám nevadí, že klimatická změna, politická korektnost či nároky LGBT jsou pro bruselské strážce hodnot důležitější než svoboda projevu či ochrana rodiny. Jejich představy přitom nejsou nikde kodifikovány a opírají se jenom o „purismus“ ad absurdum.

Pamatuji doby, kdy byli Čechoslováci hodnoceni jako nadprůměrně inteligentní národ.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.